Slavíme třicáté výročí od změny režimu v roce 1989. Pokud jde o listopad 89, kde je naše země v porovnání s rokem 2009?
Jsme podstatně dál než v roce 1989, ale ne tak daleko, kde bychom chtěli nebo mohli být – v životní úrovni, platech i politické kultuře. Varovný je vysoký počet pamětníků, kteří považují režim před rokem 1989 za lepší než ten současný. Dlouho se přehlíželo, že spousta lidí se nepovažuje za vítěze, nýbrž spíš oběti listopadu 89, a dnes se tím mnozí cítí být překvapeni. Jenže nezapomínejme, že četná očekávání roku 89 zůstala nenaplněna.
Rok 2009 a vlastně celá éra Mirka Topolánka a Petra Nečase ukázala, nakolik jsou politici vzdáleni občanům a občané politikům. Z neexistující vzájemné loajality vytěžily maximum nové strany a protestní hnutí, aniž by se od nich čekala jakákoli politická zkušenost. I na to ale bylo zaděláno už v roce 1989, když se podcenil význam stranické a ideové soutěže i význam vtahování lidí do stranických struktur.
I tehdy, po pádu Topolánkovy vlády, se tvrdilo, že země je nesmiřitelně rozdělená. Někdo podporoval ODS, někdo Paroubka. Navíc zuřila hospodářská krize. Jsme na tom dnes lépe? Někdo rád Babiše se Zemanem, někdo ne, každopádně se máme dobře...
Názorové rozdělení země je normální. Latentní konflikt by měl politiky pohánět k lepším výkonům. Problém je, že oni se mnohdy spíš soustředí na prohlubování příkopů. Zároveň mají lidé oprávněné pochybnosti, zda se neměří dvojím metrem jim a byznysovým elitám navázaným na špičkové politiky. Mnohé napověděla Klausova novoroční amnestie v roce 2013 i propojování politické, ekonomické a mediální moci Andrejem Babišem.
O 28. říjnu slýcháváme, že si jej prezident Zeman se svým ansámblem zprivatizoval, také skrze to, že zve jen vyvolené. Je to tak? A lze to samé říci i o oslavách 17. listopadu, kdy pro změnu veřejné akce v posledních letech režírují odpůrci Miloše Zemana a Andreje Babiše?
Miloš Zeman je na rozdíl od pořadatelů demonstrací oficiálním reprezentantem státu, nejvyšším ústavním činitelem. Oslava státního svátku není oslavou narozenin prezidenta. Na ni by měli být zváni hosté podle protokolu, ne podle osobních sympatií či antipatií. Ale přístup Miloše Zemana a jeho spolupracovníků není překvapivý. Se svými zarputilými oponenty mají společné vášnivé kádrování a tahají je i tam, kam nepatří.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Co pro vás osobně znamená svoboda? Jde o nejvyšší hodnotu, kterou máme? Ztratili jsme něco z našich svobod na cestě, kterou jsme urazili od roku 1989? A co jsme získali?
Svoboda je šance žít zpříma a šance se realizovat. Ne každý ji musí využít, ale každému by měla být dopřána. Svoboda není ale dána jen politickými deklaracemi, nýbrž také ekonomickými poměry. A tam máme vážné nedostatky. Těžko chtít, aby si vážili svobody, od lidí s minimální nebo ještě nižší mzdou nebo od penzistů se žalostnými důchody.
Největší ztrátu od roku 89 nevidím na poli svobody, nýbrž v postavení českého národa. Rozloučili jsme se, aniž by se na to kdokoli zeptal občanů, se Slováky a zapouzdřili se do kotliny mezi české a moravské hory. Zatímco rok 1989 byl příležitostí otevřít se Evropě a světu, tak v posledních letech se jim opět uzavíráme. Není to podle mne moudré ani dlouhodobě výhodné.
Svoboda slova, tu dle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?
Svoboda slova je ohromný nástroj, s nímž ale ne každý dokáže pracovat. Stačí se podívat na nenávist v internetovém prostředí. Největší riziko související se svobodou slova mi připomíná řadění tzv. šmejdů, kteří převážně seniorům jednou nabízejí hrnce, podruhé bezpečnostní zámky, potřetí pojistky. Vždy mají snahu opít druhé rohlíkem a ohánět se komplikovanými smlouvami s malým písmem. Stejně tak jsou lidem nejrůznějšími mediálními manipulátory podsouvány fámy a dezinformace s nadějí, že si toho nevšimnou a budou daný produkt konzumovat a dál šířit. Tím spíš je důležité s lidmi mluvit a aspoň mládež učit kritickému myšlení a orientaci v informační džungli.
Sociálně zaměření učenci mluví i o svobodě od bídy. Že člověk, který žije v bídě, zkrátka žádnou svobodu nemá. Důchodci, zdravotně postižení, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, lidé v pásmu pracující chudoby... O koho by se systém, který jsme za 30 let vybudovali, měl postarat lépe?
Sám jste to naznačil – o seniory, rodiny s dětmi, lidi s handicapy, obyvatele vyloučených lokalit. Ale také o střední vrstvy, které bývají pilířem demokracie. I ty mají dojem, že jsou ve srovnáni s vyspělými evropskými zeměmi nedoceněny. Problém je, že Klausova transformace se opřela o neviditelnou ruku trhu, která nemá se „slabšími kusy“ slitování. Až poslední vlády horko těžko dohánějí dluhy svých předchůdkyň.
Na druhou stranu, statisíce lidí skončily v exekuci, dle průzkumů podstatná část občanů nic neuspoří. Naučili jsme se za 30 zvládat svobodu nakládat s penězi? Poznamenává nás v tom stále zkušenost se socialismem?
Stát musí počítat s tím, že ne každý občan je dobrý počtář a hospodář. Co se nenaučíme ve škole či od rodičů, těžko doženeme. Tím víc vzrůstá význam právního prostředí a regulace ze strany státu. Zde vidím velké rezervy, které se naštěstí v případě exekucí a oddlužení začínají zaplňovat. Dodnes doplácíme na pověstný útěk ekonomů před právníky na počátku 90. let. Kdyby se politická reprezentace méně snažila o bizarní české cesty a víc se inspirovala ve stabilnějších demokraciích a ekonomikách, jako jsou rakouská nebo německá, mohli bychom být dále.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Velkou samostatnou kapitolou jsou 90. léta. Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je s odstupem vnímáte vy?
Narazil jsem už na to opakovaně: 90. léta pokládám za velkou nevyužitou příležitost. Tam, kde byla šance budovat soudržnou solidární společnost, dostala zelenou tržní džungle. Strany víc než na voliče myslely na svoje účty (viz aféry mrtvých sponzorů ODS nebo sociálně demokratický Bamberg), levice s pravicí chvíli bojovala, chvíli se družila a o občany se pokoušela „blbá nálada“, s jejímiž důsledky se vypořádáváme dodnes.
Jedna otázka i ohledně prezidenta Miloše Zemana: Jak u příležitosti tohoto výročí zhodnotit jednotlivé fáze jeho politické činnosti? Je současná role tou jeho nejslabší?
Podle mne životní výkon podal Miloš Zeman ve třech okamžicích: když analyzoval slabiny komunistického režimu, když kritizoval Klausovu ekonomickou reformu a když usiloval o zachování československé federace. Kontroverzní byl jako předseda ČSSD, kdy z ní učinil alianci příliš mnoha leckdy nesourodých proudů, i jako předseda vlády, kdy mnohé voliče překvapil jak holportem s ODS, tak podivnou personální politikou. Nyní už ani nebojuje, ani nespřádá vize, jen si plní svoje sny, k nimž bohužel patří i vypořádávání účtů s oponenty. Miloš Zeman je člověk, který umí odvážně zvolat, že král je nahý. Běda ale, kdy si někdo troufne zvolat, že je nahý prezident Zeman.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
