Jaký byl podle vás, a vlastně i pro vás, tento rok?
Vidíte, kdybyste se mne nezeptal, ani bych se nad tím nezamyslil. Nejsem zvyklý se ohlížet zpět, stejně už nelze změnit to, co bylo, raději hledím vpřed, co lze ještě udělat či ovlivnit, pokud je to možné. Obecně řečeno, jako každý jiný rok: ekonomika rostla, politici se hádali, otvíraly se nové kauzy a staré neuzavíraly…
Asi nejvíce si cením úspěchů našich sportovců od Ester Ledecké po Satoranského. Lze to změřit, je to exaktní. Pravda, účastníky dvou demonstrací Milionu chvilek pro demokracii lze také spočítat. Ale už těžko zjistíte, kolik z těch, kteří tak halasně požadují politické změny, šlo například k volbám volit naše politiky. To je totiž v demokracii konkrétní vyjádření vůle lidí. A je paradoxní, že lidé ve volbách – a nyní také v průzkumech veřejného mínění – dávají nejvíce hlasů tomu, kdo je na Letné terčem kritiky. Tak co je rozhodující – volby, nebo demonstrace? Tím nehoruji proti demonstracím, ale jen poukazuji na to, že demokracie má svá pravidla, a pokud bychom je chtěli měnit silou, stává se autokracií.
Do jisté míry platí totéž o novinařině: Dost dobře nerozumím pojmu investigativní žurnalistika. A jaká by měla být jiná? I takzvanou obyčejnou zprávu by měl novinář ověřit, osvětlit okolnosti, k níž se vztahují nebo ji podmiňují. Mám doma tenké bílé rukavičky, abych se mohl hrabat v archivech, a mobil plný adres, abych si mohl sjednávat schůzky. Nechci přijímat jen nějaké výroky a fakta z internetu, ale zjistit, co se za nimi skrývá, jaké souvislosti, okolnosti je provázejí a to mohu jen osobně, nikoliv telefonem s žádostí o jednovětnou odpověď. To je moje šedesátiletá zkušenost, ať už doma nebo při mých toulkách světem. Proto jsem se vždy snažil být osobně účastníkem nejdůležitějších událostí, najít možnost se seznámit s nejvýznamnějšími politiky.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Dodnes udržuji kontakt s Michailem Gorbačovem a s jeho štábem, přes počítač občas mluvím se Sergejem Chruščovem, který přednáší na newyorské univerzitě, pozdravím se s jediným králem na světě, který mluví česky – kambodžským Suhamonim. Totéž se týká Francie a dalších zemí, o které jsem se zajímal především. Včetně Evropského parlamentu, který jsem navštívil před několika dny, mimo jiné i proto, abych se seznámil s novou předsedkyní Evropské komise, Němkou Ursulou von der Leyenovou.
Omlouvám se, to jsem poněkud odbočil od zadané otázky. Jestliže se u nás nekonalo nic mimořádného, co by silně vybočovalo z běhu politického života, kauza Agrofert je evergreen – tak něco jiného je to ve vztahu k naší planetě. Nemyslím jen politiku, tam rovněž nějaký výrazný průlom v nevyřešených otázkách nenastal, ale třeba v cestách a zkoumání vesmíru, kdy úspěch zaznamenala japonská sonda, která odebrala vzorky z asteroidu Ryugu, 340 milionů kilometrů od naší Země. Vědci letos také objevili nový druh člověka Homo luzonensis.
A na druhé straně australská vláda oficiálně potvrdila, že v důsledku klimatických změn vyhynul první druh savce na světě – krysa Melomys rulicola na ostrově Brambie. Nabízí se otázka – kdy dojde řada na nás? Odpověď je však zatím ve hvězdách, tak to nezkoumejme. Raději se vraťme třeba k britskému brexitu a k drtivému volebnímu vítězství Johnsona, který v červenci vystřídal Theresu Mayovou.
Specializujete se na Ukrajinu, Rusko, Francii, kde máte nadstandardní kontakty a tím pádem samozřejmě i informace...
O svých kontaktech v těchto zemích jsem se už částečně zmínil v odpovědi na prvou otázku. Rusko poznávám od roku 1956, kdy jsem do Moskvy odjel na roční stáž v Komsomolské pravdě. Tehdy byl jejím šéfredaktorem zeť N. S. Chruščova Adžubej, který se oženil s jeho dcerou Radkou. Byl jsem v redakci jediným cizincem a i proto jsem se šéfredaktorovým prostřednictvím dostal do styku s rodinou tehdy prvního muže ve státě. Zdaleka to však nebyla jediná moje známost. Jiným příkladem jsou Jakovlevovi, znal jsem jich několik, byť vůbec nebyli příbuznými. Jeden z nich byl například velitel sovětského dělostřelectva za války, jiný novinář, šéfredaktor Moskevských novostí a prvního televizního kanálu. Třetí se věnoval politice, v srpnu 1968 řídil v Praze proruská média – rozhlas Vltava, noviny Zprávy, ale pro podporu Dubčeka byl přeložen do Kanady jako velvyslanec.
V roce 1983 tam pozval Gorbačova a začali spolu připravovat perestrojku a glasnost, což začali uskutečňovat od roku 1985, kdy se Michail Sergejevič stal prvním a Jakovleva povolal k sobě do Moskvy. V roce 1990 jsem měl s ním v Praze čtyřhodinový rozhovor, kdy mi líčil, jakými složitými cestami uskutečňovali změnu sovětské společnosti. Místo zlepšení se však rozpadla, protože prostě byla nereformovatelná, jak mi to sám řekl Gorbačov, když jsem ho před časem zval do Prahy na mezinárodní konferenci, kterou jsem organizoval. Teď už více než do svého fondu New Policy jezdí do nemocnice, zvláště ho ochromila tragická smrt jeho ženy Raisy. Ale stačil mi napsat úvod do mé nové knížky, která by se konečně měla objevit na trhu v lednu příštího roku. V ní také o těchto svých známostech píšu podstatně podrobněji.
Nepřipomínám to z ješitnosti, ale také z toho faktu, že mojí první ženou byla Ukrajinka, naučil jsem se ukrajinsky a rovněž se poznal s řadou osobností včetně prezidentů. Vzpomínám si, jak jsem se s prvním prezidentem Ukrajiny bavil o tom, jak se vlastně po vyhlášení nezávislosti vytyčovaly její hranice, které za existence SSSR byly jen formalitou. Leonid Kravčuk, který to řešil, se zeptal Borise Jelcina, co udělají s Krymem. Jen si ho nech, řekl mu tehdejší ruský prezident. Co bych s ním dělal, vždyť s ním nemáme ani pozemní spojení. Tak se stal Krym ukrajinským. A jeho předání Ruskem v roce 1954? Že to tak učinil opilý Ukrajinec Chruščov? Dvojí nesmysl: nebyl Ukrajincem, třebaže jí řadu let vládl, ale to byl tehdejší sovětský zvyk, obsazovat i v neruských oblastech vedoucí místa Rusy. A za druhé to bylo složitější, prsty v tom měla americká židovská organizace, ale o tom jsem už psal a nechci se opakovat. Důkazy jsou mimo jiné ve Stalinově osobním archivu, který byl za americké dolary digitalizován a nachází se na stránkách Yaleské univerzity.
Psali jsme:
Zaslechl jste při vaší nedávné cestě do Francie nějaké informace o hospodářském útlumu v zemi galského kohouta? O určité nestabilitě, zapříčiněné nejen žlutými vestami, raději nehovoří...
Za mého krátkého pobytu ve Štrasburku a v Paříži jsem sotva mohl pocítit nějaký útlum kromě toho, jejž jsem prožíval sám, když jsem zjišťoval, do jaké zapeklité situace mě dostávala poněkud bizarní stávka dopravců. Pro ni lidé už dávno zapomněli na žluté vesty, třebaže i ty s dopravou také souvisely. Ta stávka trvala už čtrnáct dní a má pokračovat až do Nového roku. Není úplná, to měla být jen jeden den jako generální, ale zase je dostatečná na to, aby vás totálně vyšinula z kolejí. I v pravém slova smyslu: každou hodinu se mění, které vlaky pojedou a které spoje jsou zrušeny. Týká se to i městské dopravy. Například v Paříži většinou nejezdilo metro, ze 14 linek fungovaly jen dvě a to ty automatické, které se řídí počítači a nikoliv lidmi. Měl jsem obavy, zda se vůbec dostanu na letiště Charlese de Gaulla, jezdil jen každý pátý spoj a to tak, že jste stál na nástupišti a čekal, zda se objeví váš vytoužený vlak.
Důvodem k této dlouhodobé přerývané stávce byly důchody. Ve Francii si postupem času různé odborové organizace vydobyly různé odchody do důchodu i jejich výše. Prezident Macron přišel s mladistvým naivním nápadem všechny sjednotit, aby pro Francouze byl důchod stejný. A to vyvolalo protesty, stávku, při čemž i tyto stávky jsou různorodé, jako ty důchody. Vyznejte se ve Francouzích, když jedí nejméně 230 druhů sýrů, jak kdysi poznamenal Winston Churchill! Rozmanitost sýrů nevadí, zato u důchodů zřejmě ano, byla to dosti nepřehledná džungle, což se mimo jiné odráželo i ve státním rozpočtu. Proto prezident dostal ve své ještě dosti mladické naivitě nápad, aby také Francie měla jednotný důchodový systém. V zemi, kde nic není jednotného! Tahle země se vždycky nějak dělila: na katolíky, hugenoty a bezvěrce, na milovníky calvadosu či pastisu jako aperitiv, v tom, zda se má smažit na másle nebo oleji, a zda ve volbách volit pravici nebo levici. Jenže i toto dělení z de Gaullových časů zmizelo, a tak se všechno znásobuje. Vždyť i ve školách mají žáci nikoliv pět, ale dvacet stupňů známkování. Nedivte se, jak se to všechno plete. I taková maličkost: dostal jsem na letišti palubní vstupenku s gatem 50, ve skutečnosti to byl gate 51. Ještěže se vždycky pro jistotu přeptávám.
Fotogalerie: - Havel mezi lidmi
Jak, podle vás, u nás zaboduje v politickém boji Trikolóra?
Jakkoliv se s Klausovými osobně znám, volební výsledky zásadně netipuji, a tedy ani možné umístění Trikolóry Klause juniora. Jednak je do voleb ještě relativně daleko, jednak dosud není známo, zda a s kým by Trikolóra mohla vstoupit do koalice, a bez koalice by zůstala jen volebním koloritem. Už se ani neptám na volební program, ten se u nás v poslednícb letech stal tak pružným nástrojem, ještě pružnějším, než je gumička klukovského praku, nechci-li to porovnávat s jinými pružnými gumičkami. Vždyť už dávno se jednotlivé strany nerozlišují, zda jsou skutečně levé či pravé, ale zda více či méně populistické. Kdo by si ještě v devadesátých letech představoval, že třeba komunisté budou tolerovat pravicovou vládu ANO, která se alespoň tak představuje. Nebo se bude diskutovat o EET, což je spíše administrativně finanční než politické řešení. Jistě, změnila se doba, změnilo se mnohé, čemu přísluší jiná kritéria. Je třeba to vzít na vědomí, dokonce se s tím smířit.
Postaví hnutí Milion chvilek do krajských voleb, které jsou již na podzim příštího roku, své kandidáty?
Jsem na rozpacích hodnotit toto hnutí, tím spíše, že není známo, zda se vyvine v politickou stranu. Zatím je negativistické – proti premiérovi Babišovi, ale také podmíněně, v závislosti na jeho vztahu k jeho firmě. Ale to není vztah k programu! Zatím jsem z úst jejich představitelů, kromě snahy učinit se populárním, neslyšel, kdo tedy na jeho místo. A Babiš je jen osoba, třebaže do značné míry se v ni personifikuje celá strana. Má to být někdo jiný z jeho strany, nebo to má být jiná strana? Vždyť stále ještě ve volbách volíme především politické strany, nikoliv jen osobnosti, třebaže existuje i varianta jejich výběru. Tak dospíváme k dilematu, zda volit strany, z nichž vítězná bude mít premiéra a možná parlamentní většinu, nebo osobnosti, které sice budou mít mou důvěru, ale jejichž prosazení v politice bude přece zase závislé na straně, za kterou kandidují. Nejsem proti tomuto systému, ale pak volby mohou dopadnout jinak, než jak volič očekává.
Letošní rok byl pro vás velmi úspěšný – obdržel jste řadu ocenění, že?
Vyznamenání od prezidenta – Za zásluhy o stát v oblasti kultury – jsem dostal v minulém roce, letos přibyla cena Zamarovského, udělená slovenským Klubem literatury faktu. Slavnost se konala tři dny v Ľubovni, velice na úrovni a s doplňujícím programem, například s plavbou na vorech po Dunajci. Jsem pyšný na svá diskusní fóra, která organizuji už asi deset let jak v Evropském domě, tak ve Slovenském domě, letos i ve Slovenském institutu. Zúčastňují se ho zajímavé osobnosti na atraktivní témata, například letos o vztahu bible a koránu s kardinálem Dukou a s arabistou profesorem Kropáčkem, tři fóra o našich zpravodajských službách, kde za předsednickým stolem sedělo osm zpravodajců z civilní a vojenské rozvědky a kontrarozvědky, a mnoho dalších.
Knihu jsem sice letos dopsal a už v únoru odevzdal nakladatelství, ale bohužel nevyšla, a tak její vydání připravuje jiné nakladatelství na leden 2020. Jsou to vesměs mé osobní zážitky a rozhovory zachycující poslední poblázněné půlstoletí u nás, v Evropě a částečně v celém světě. Úvod napsal M. S. Gorbačov, o doslov se podělili Petr Pithart a kardinál Dominik Duka. Jak napsal Petr Pithart, čtenáři si počtou, byť s některými mými vývody nesouhlasil. A protože v příštím roce se naplňují dvě kulatá výročí francouzského generála a státníka Charlese de Gaulla, připravuji na příští rok odhalení jeho busty . Získal jsem pro ni jak finanční prostředky, tak tvůrce, sochaře Milana Váchu, a také konferenci v Senátu, který převzal záštitu nad celou akcí, podobně, jako tomu bylo před třemi lety u příležitosti kulatého výročí úmrtí Francoise Mitterranda.
Co vás v tomto roce hodně překvapilo? Ať již v pozitivním, nebo negativním směru?
Myslíte, že po tolika letech života a tolika režimech, které jsem zažil – od masarykovské éry po současnou, mě může ještě něco překvapit? Možná to, že jsem všechny přežil, byť porůznu a s různými problémy, a dožil se takového věku ještě v pilné tvůrčí a rodinné činnosti. A to v lednu budu slavit dvě nekonečna! Dokonce mě neudivuje ani to stejně bláznivé počasí, třebaže věřím Václavu Klausovi, že žádné oteplení, žádné klimatické změny nejsou.
... a na závěr poprosím o nějakou humornou událost, historku nebo věc, která vás opravdu ze srdce rozesmála...
Nevím, nakolik bude pro čtenáře zábavná, ale pro mne byla téměř neuvěřitelná. Jako vždycky při mém pobytu v zahraničí, ač nejsem věřící, zajdu do nějakého sympatického kostela, abych si připomenul, že nás netvoří jen 70 procent vody a nějaké maso a kosti, ale že v nás tkví duše, která ke svému životu potřebuje stravu nehmotnou: ideje, víru v něco lepšího, duchovní inspiraci.
Učinil jsem tak i nyní v Paříži. A tam jsem uviděl jako jedinou návštěvnici starší ženu, která možná také rozjímala. A protože jsem člověk velmi zvídavý a povídavý, tak mi nedalo, abych se jí nezeptal, proč tu vlastně tak sama sedí, rozhlíží se, ale zjevně tu není jen za modlitbou. Nechtěl jsem věřit svým uším, když mi řekla, že v tomto kostele žila celý týden, staral se o ni pan farář, spala tam i jedla a na ten pobyt nemůže zapomenout. Nadhodil jsem, zda to nebylo v květnu 1968. Ano, řekla, ale podivila se: Odkud to víte?
Vyprávěl jsem jí, že v tu dobu jsem byl v Paříži, zažil jsem stávku třinácti milionů Francouzů a mezi nimi týdenní stávku 6000 odborově organizovaných pařížských prostitutek, které se uchýlily právě do kostelů. Přiznala se, že byla jednou z nich, a že to bylo pro ni tak bizarní, že si od té doby před Vánocemi vždycky zajde do toho kostela a zapálí tu svíčku. Aby mohla za rok zase přijít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
