Politici připravují oslavy 20. výročí vstupu naší země do NATO. Vy jste v té souvislosti napsal, že je načase z Aliance vystoupit. Proč?
Protože Aliance zmutovala. Jako rakovina. Z obranného spolku zemí západní Evropy se po rozpadu bipolárního světa a Varšavské smlouvy stal světový četník, zajišťující imperiální vliv USA kdesi v Asii či Africe. Kolektivní obrana ustoupila do pozadí. Dnes není vůči komu se bránit, kdyby Aliance sama nerozdmýchávala konflikty na ruských či čínských hranicích. Gruzie, Ukrajina, nejnověji Bělorusko. Vody Jihočínského moře. Afghánské jeskyně. Velmi si vážím Jana Kavana, který otázku vystoupení položil už při našem vstupu. A kritizuji Miloše Zemana, který platil už jako poslanec první kancelář NATO v Praze, aby později jako předseda vlády nadšeně jásal k našemu vstupu a podporoval válku v Jugoslávii „humanitárním“ bombardováním Bělehradu. To on nevybíravě přesvědčoval sociálnědemokratické ministry, aby souhlasili. To jeho vláda dala nakonec souhlas s přeletem bombardérů. Tisíce bělehradských mrtvých jako andělé hněvu se budou vtírat do jeho vzpomínek, rozptylovat jeho mysl a strašit ho až do smrti.
Fotogalerie: - Výzdoba žlutých vest
Takže bychom měli k 20. výročí někoho humanitárně zbombardovat, jak jste napsal také?
Jak jinak chcete slavit výročí existence ve zločinecké organizaci, než zločinem?
Co ale řeknete na argumenty, že bez členství v NATO, která nám má garantovat pomoc při případném napadení, bychom byli bez šance, neboť naše armáda není dostatečně velká a vybavená na to, aby Českou republiku ubránila?
Článek 5 Washingtonské smlouvy říká pouze, že člen pomůže v Evropě nebo Severní Americe napadené smluvní straně nebo stranám tím, že provede takovou akci, jakou bude považovat za nutnou. Nic víc. To není žádné garantování pomoci, aby bylo jasno. To je angažovanost s ručením omezeným. Od nuly do sta. Jak je libo. Naše armáda není dostatečně velká, protože ji nechceme v době míru krmit, vyzbrojovat a platit. Ona opravdová armáda nestojí jedno a půl procenta HDP, ale deset procent HDP minimálně. My se rozhodli, že sami bojovat nebudeme. Proto jsme si najali a platíme několik tisícovek žoldáků. A přispíváme na kolektivní války, které nevyhlašujeme, ale nazýváme je „operace“.
Odpůrci našeho členství v Severoatlantické alianci často říkají, že sousední Rakousko také není v NATO a nic se neděje. Jenže rakouská armáda je na tom podstatně lépe než naše. Nebo ne?
No… Rozpočtově určitě ano. Na boj ve vysoké trávě možná. Vážně: rakouská stejně jako česká armáda je schopna ubránit území jednoho okresu po dobu jednoho týdne. Víc ne. Ta rakouská možná o týden dýl, vzhledem k Alpám. 2,1 miliard eur, dvě mechanizované pěší brigády a dvě brigády horských myslivců… Hlavním cílem oněch 0,8 % HDP je chránit neutralitu Rakouska. NEUTRALITU, slyšíte?
Letos si rovněž připomeneme 20 let od útoku NATO na tehdejší Jugoslávii. Letouny Aliance 78 dní a nocí bombardovaly i civilní cíle, tisíce civilistů zahynulo. Je to něco, co už se dnes nemůže stát?
Ne, není. Operace Spojenecká síla se může kdykoliv komukoliv stát znovu. A to je na tom nejstrašnější. A to je také důvod, proč bych doporučoval z této zločinecké organizace odejít. Ale dovedu si představit, že bychom se velmi rychle stali terčem polovojenských či „hybridních“ provokací.
Psali jsme:
Co vůbec zpětně po dvaceti letech k tehdejší operaci NATO říct? A jaký podíl na tom měla Česká republika, která v té době byla 12 dní členem?
Mé svědomí je čisté. Donutil jsem jako Štěpán Kotrba předsedu vlády Miloše Zemana ke změně politiky, i když ex post, po útoku. Omluvil jsem se tehdejšímu jugoslávskému velvyslanci, básníku Djoko Stojićićovi za všechny slušné Čechy. Šedesát procent delegátů sjezdu ČSSD, který se tehdy konal, se omluvilo se mnou. Společně jsme přinutili Miloše Zemana, že nechal svého ministra zahraničí Jana Kavana zorganizovat česko-řeckou iniciativu. Ano, pod pohrůžkou pádu vlády sociální demokracie. Bělehrad jsme před bombami nezachránili. Ale Srbům jsme řekli, že my jejich nepřátelé nejsme. A to platí dodnes.
Tehdy, v roce 1999, jsem napsal:
Vážený pane velvyslanče,
dovolte mi, prosím, vyjádřit hlubokou lítost nad vývojem situace, kterého jsme dnes svědky. Agrese má býti zvána agresí, a nikoliv humanitárním úsilím. Úsilí o dohodu by se nikdy nemělo propagovat a vynucovat řízenými střelami a bombami. Tento stát již několikrát ve své historii zažil import vzletných myšlenek za asistence tanků. To, že paměť některých českých politiků, ale i některých českých občanů nesahá dnes dál než do roku 1989, je zřejmě politováníhodná realita. Polovina českého národa (podle prozatím kusého průzkumu veřejného mínění) nesouhlasí s vojenským řešením Severoatlantické aliance. Čeští občané se však neměli právo vyjádřit v referendu k této věci stejně, jako se neměli právo vyjádřit ani k dělení své vlastní země. To dokládá, že vina jedněch by neměla padat na hlavy druhých. Nesuďme národy, souzeni musí být vždy odpovědní - v tomto případě politici a generálové.
Těší mne, že v sociální demokracii, jejíž jsem členem, se našlo dvanáct odvážných a moudrých poslanců, kteří nezvedli svou ruku k souhlasu s vysláním českých vojáků proti svrchovanému státu. Je to pro mne naděje, že i my se ideály demokracie jednou naučíme ctít jako nejvyšší cíl politiky a nebudeme podléhat mediálním manipulacím.
Mezi českým a srbským národem existovalo dlouhá staletí tradiční přátelství, dané nejen všeslovanskou myšlenkou, ale i příbuzným jazykem, kulturou a náboženstvím. Existovalo ale i mezi Čechy a Chorvaty, Černohorci a dalšími. Proto je pro řadu z nás v Čechách nepochopitelný vývoj Jugoslávie v posledních letech. Pamětníci asi nezapomenou ani na postoj Vašeho lidu a Vašich politických představitelů v letech pro nás tak bolestných, jako bylo oklešťování suverenity a okupace nacistickým Německem či okupace naší země vojsky Sovětského svazu v roce 1968. Ta „dočasnost“ jejich pobytu v Československu trvala u nás dvacet let. Svobodu a ducha národa však nezlomila. Doufám, že tradici přátelství národů obou našich zemí nepřeruší ani okolnosti, které ani Vy, ani já nemůžeme změnit naráz. Demokracie, úcta k právu a svobodě jednotlivce, společenství svobodných a hrdých občanů, respektující druhé a ctících zásady lidství se nedá exportovat. Demokracie se nedá vybudovat ani násilím - útoky raket, nálety a bombardováním či dokonce tanky.
Demokracie nesmí ale nikdy stát ani na kořenech zbrocených krví svých vlastních občanů.
K demokracii musí každá země dospět sama – občanskou a politickou zralostí obyvatel. Jen dialog všech se všemi tomuto snažení může napomoci, dát trvalost a sílu. V naší vlasti je tato sebevýchova stejně těžká, jako v mnoha dalších zemích a těžko můžeme říci, že je u konce.
Chápu v této věci Vaše postoje, plné žalu a bolesti a přesto se domnívám, že musejí ještě existovat cesty k mírovému řešení a odvrácení dalšího utrpení obyvatel vaší země. Pokud existují, využijte jich, pokud je to ještě možné.
Jedna z velkých postav naší křesťanské historie – Mistr Jan Hus řekl: „Mluv pravdu, miluj pravdu a přej pravdu druhým.“ Za svou pravdu i zemřel. A jeden z největších politiků současnosti, Michail Sergejevič Gorbačov při své návštěvě Prahy před řadou let toto životní krédo Mistra Jana doplnil: „Braň pravdu – a to je to nejtěžší.“ Přijel tehdy do Prahy říci Čechům a Slovákům, že jeho země už nikdy nebude vynucovat svou pravdu tanky...
Je sice možné (a možná i správné) zemřít za vlast – svobodný, hrdý a nikým nepokořený, namísto života v hanbě okupace a nesvobody, je ale možné i žít a zůstat nepokořený, a přitom bránit pravdu a všechny vznešené ideály, z nichž vyrůstá tradice národa i státu. Vašeho i našeho. Je třeba si vážit svobody, ale i života.
Berte prosím můj dopis Vám jako výraz podpory pro jakékoliv rozumné a lidské řešení nelehké a tragické situace, ve které se Vaše země ocitla, které povede k mírovému řešení. Berte jej zároveň i jako odsouzení agrese a plnou podporu petice za ukončení útoku NATO vůči Vaší zemi.
Pozornost části světa, především pak médií, směřuje na Venezuelu. USA, ale i některé další na USA navázané státy místo úřadujícího prezidenta Madura uznaly za hlavu státu předáka opozice Guaidá, který se prezidentem sám prohlásil. Jak tuto, pro laika možná nepřehlednou, situaci číst?
Juan Gerardo Guaidó Márquez je absolvent postgraduálních kursů veřejné správy na univerzitě George Washingtona ve Spojených státech, ve věku 23 let patřil ke studentskému opozičnímu politickému hnutí, byl protegé jednoho z nejznámějších politiků venezuelské opozice, ekonoma Leopolda Lópeze, národního koordinátora centristické politické strany Voluntad Popular , která je přidruženou stranou Socialistické internacionály. López požádal Guaidó, aby v roce 2019 vedl Stranu lidové vůle.
To „ale“, které předesílám k vítězství Madura, je dle mého názoru nepravděpodobnost regulérnosti Madurova vítězství 67,8 % v prezidentských volbách v květnu 2018 po letech ekonomických i politických neúspěchů v čele státu. Madurovi předpovídala řada průzkumů v roce 2018 mezi 20–30 procenty, jeho protikandidátovi Henri Falcónovi prakticky vždy o pět víc. Průzkum agentury Meganalisis v lednu roku 2018 uvedl, že pouze 29 % respondentů by ve volbách chtělo volit, 72,5 % uvedlo, že nevěří nejvyššímu volebnímu orgánu. A najednou Maduro „přesvědčivě“ zvítězí. Příliš jihoamerické.
Takže chcete-li můj analytický názor, Maduro podváděl. Ve velkém. A je tak slabý, že i když prohrává, bojí se ozbrojeného převzetí moci. Zde si dovolím citovat kubánského revolucionáře Fidela Castra: demokracie je rozdat zbraně lidu. Jak by to dopadlo dnes ve Venezuele? Tvrdím, že špatně. A to je vizitka Madurovy „levicové“ vlády.
Venezuela se dlouho zmítá v těžkých ekonomických problémech. Lidé nemají co jíst, obchody jsou prázdné, stát kolabuje. A to i přesto, že země má největší zásoby ropy na světě. Jak je to možné?
V raných letech „bolívariánského“ režimu utrácel Hugo Chávez výtěžek z ropy za velkorysé sociální programy, které snižovaly ekonomickou nerovnost a chudobu… Darované potraviny, dotace na bydlení, řešení negramotnosti, rapidní zvýšení dostupnosti zdravotní péče – to všechno vytvářelo hospodářský a sociální pokrok. Dočasně. Byl to turbosocialismus.
Socioekonomická a politická krize začala ve Venezuele v roce 2010 ještě pod vládou Huga Cháveze. Země se příliš spolehla na vysoké ceny ropy. Nicméně venezuelská ropa není lehká. Připomíná spíše asfalt. Pro možnost jejího exportu se musí ředit lehkou arabskou či jinou ropou. Ta se musí nakupovat. Problém… Pro socialistický režim uprostřed jihoamerické džungle docela riskantní podnik. V době Chávezovy vlády začala navíc v USA těžba „nekonvenčních uhlovodíků“ – ropných písků a břidlice frakováním. To stlačilo ceny venezuelské ropy na americkém regionálním trhu i cenu ropy na světovém trhu. Proti tomuto pokusu USA hovořily pouze vysoké náklady přes 60 USD za barel, zatímco Rusko má náklady 25 USD za barel. Ještě v roce 2012 byla cena za barel 125 USD, cena nad 100 USD trvala až do září 2014. Trvalý nárůst produkce ropy a stabilní poptávka vedly k přebytku tohoto zdroje, který způsobil pokles cen referenční ropy, West Texas Intermediate (WTI) a Brent Crude, klesající v roce 2014 ze 100 dolarů na barel 50 dolarů za barel, aby pak spadl pod 30 USD od ledna 2016. Během tohoto roku se ceny vrátily pouze na 40 dolarů za barel.
Z každých 100 dolarů ve venezuelské ekonomice v té době více než 90 pocházelo z ropy a derivátů. Venezuelská vláda nedokázala snížit výdaje tváří v tvář velké recesi ani klesajícím příjmům z ropy a řešila krizi popřením její existence… To není socialismus, to je ekonomická blbost. Ekonomická blbost je na začátku roku 2016 prodávat benzín ve státním maloobchodě za 0,01 USD za galon – za cenu nižší než v USA při oficiálním státním směnném kurzu oceňujícím americký dolar na 150 VEF.
Dnes téměř 90 % obyvatel žije v chudobě. Do roku 2017 hlad dospěl k bodu, kdy téměř 75 % populace ztratilo v průměru více než 8 kg. A Maduro pokračoval v chávezovských populistických krocích. Jako kdyby krize nebylo. Mezinárodní měnový fond očekává, že inflace ve Venezuele bude v roce 2018 činit 1 000 000 %. V průzkumu Meganalisis ze září 2018 téměř jedna třetina Venezuelanů uvedla, že konzumují pouze jedno jídlo denně, zatímco 78,6 % respondentů uvedlo, že mají problémy s potravinovou bezpečností. I když už došlo k zasypání ropné propasti a zvýšení cen ropy, venezuelská ekonomika se ještě nevzpamatovala. Existuje nedostatek mléka, masa, kávy, rýže, oleje, předvařené mouky, másla, toaletního papíru, výrobků osobní hygieny a léků. USA přidaly nějaké to embargo, což pro nákupy není dobré.
Psali jsme:
Zazněla tvrzení, že poslední prezidentské volby, v nichž Nicolás Maduro vyhrál, byly zmanipulované a lidé už jeho režimu mají ve skutečnosti dost. Nebyly by proto nové volby s mezinárodním dohledem nejlepší řešení?
Teoreticky. Kdyby se nepodvádělo. Kdyby se nekorumpovalo. Ale USA potřebují pohlídat svůj měkký ropný podbřišek. Tam je „America first“ zranitelná. A to je pak každý americký dolar zbraň. Kolik zbraní investujete do energetické bezpečnosti jižních států USA?
Závěrem krátce k domácí politické scéně. Krom rozšíření spalniček v Poslanecké sněmovně se média masivně věnují tématu údajného prezidentova ovlivňování soudů. O čem celá ta kauza je?
Skupina senátorů v čele s Václavem Láskou avizovala podání ústavní žaloby, kterou nyní prý velmi detailně zpracovává. I kdyby prezident Zeman skutečně Ústavu porušil, žaloba stejně nemá šanci projít přes Sněmovnu. Jak tedy Láskovu iniciativu chápat?
Vzhledem k absentujícím důkazům a ústavním procedurám většinového souhlasu Senátu i Sněmovny je Láska parlamentní klaun, onanující na Valdštejnském náměstí. A s ním si na PR šaška hraje i pirátský poslanec Michálek. Ten ho má ale polovičního. Oba dva jsou ale k smíchu.
A zcela poslední věc. Podnikatel, vlastník TV Barrandov a moderátor Jaromír Soukup nedávno oznámil, že zakládá politické hnutí. Založí ho skutečně? A může na české politické scéně a ve volbách uspět?
Zvažujete, že budete volit Jaromíra Soukupa?Anketa
Strana a hnutí nesmějí vlastním jménem podnikat, nesmějí vlastnit majetek mimo území České republiky. Strana a hnutí vedou účetnictví podle zvláštního zákona. Strana a hnutí odpovídají za své závazky celým svým majetkem, i když členové strany a hnutí za závazky strany a hnutí ani neodpovídají, ani neručí. Strana a hnutí mohou založit obchodní společnost nebo družstvo nebo se účastnit jako společník nebo člen na již založené obchodní společnosti nebo družstvu jen tehdy, je-li výlučným předmětem jejich činnosti provozování vydavatelství, nakladatelství, tiskáren, rozhlasového nebo televizního vysílání, pořádání kulturních, společenských, sportovních, rekreačních, vzdělávacích a politických akcí…
Teda nic moc…
Kolize zákona o politických stranách s mediálním zákonem 231/2001 Sb. je pak docela nepřehledná. Fakturace ještě horší. Stížnosti jednodušší. Mstivost RRTV pochopitelnější. Ale taková změna formátu televizních pořadů ze zpravodajských nebo politicko-publicistických na politický sitcom s reklamou ve všech médiích přináší netušené osvobození vysílání od dozoru RRTV, hádek, pokut a odvolání se proti sankcím Rady. Já nikdy nevím, zda soudkyně Barbara je film nebo přímý přenos ze soudní síně. Proč bych to měl vědět u Soukupovy Arény či Kauz? Sitcom o natáčení publicistického pořadu Kauzy je stejně dobrý jako publicistický pořad sám. Rozkoš bez rizika. Kór když v něm bude totéž, nemyslíte? A nemůže to tak být?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
