Můžete nám říci něco o osobnosti Henryho Kissingera?
Patří k výjimečným osobnostem 20. století. Jeho původ je sice židovsko-německý, narodil se v německém Fürthu židovským rodičům, ale fakticky určoval americkou zahraniční politiku nejméně dvou prezidentů. Nejdříve byl jejich poradcem, kdy plně uplatňoval svou politiku tajné diplomacie a obcházel přitom ministerstvo zahraničí, než se sám stal ministrem. Do USA odjel s rodiči v roce 1938, kdy už pro ně bylo nesnesitelné žít v nacistickém Německu, tam vystudoval, sám se stal profesorem historie a posléze se vyšplhal do nejvyššího patra americké politiky.
Novináři ho často oslovovali Herr Doktor – s poukazem na německý přízvuk, který mu zůstal. A také s jeho zdůrazňováním univerzitního vzdělání. On měl sice rád publicitu a novináře si předcházel, ale také je někdy provokoval. Vzpomínám si, jak se nás jednou na tiskové konferenci zeptal: „Má někdo otázku pro mou odpověď?" Jenže jakou, nedovtípili jsme se.
Povedla se stávka ČMKOS?Anketa
Před novináři dlouho skrýval své tajné schůzky s vietnamským představitelem Le Duc Thoem v Paříži, aby ukončil válku ve Vietnamu. Schůzky se konaly vždy v neděli, pokaždé v jiné vile, kterou rádi zapůjčili její majitelé. A teprve při třinácté schůzce záměrně prozradil, že se vůbec konají. To, že o nedělích z Washingtonu mizel, zdůvodňoval tím, že do Paříže jezdí „faire l´amour", tedy doslova přeloženo „dělat lásku", když už bylo jasné alespoň to, že jeho cílem nebyl Hollywood se svými kráskami, jak původně tvrdil, ale francouzská metropole.
Když vypukla třetí izraelsko-arabská válka v roce 1973, denně se scházel na obědě se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem ( ten byl v USA velvyslancem více než dvacet let), aby spolu řešili, že jejich země nevstoupí přímo do těchto válek, byť se Izrael přátelil s USA a Egypt v té době se SSSR. Mnohokrát si řekli: „Milý Toljo, asi zítra ti budu muset oznámit, že zahajujeme válku." Tolja, neboli Anatolij Dobrynin, říkal téměř totéž, jen s oslovením „drahý Henry".
Ale to vše, s mnoha dalšími podrobnostmi, jsem popsal v knize „Henry Kissinger, Bůh či ďábel diplomacie", kterou vydala Epocha v roce 2004. Dotkl jsem se toho i v jiných svých knížkách, např. autobiografické „Na ostří pera", vydanou v témže nakladatelství v roce 2012.
Kissinger byl ale v mnohém i kontroverzní osobnost….
Jistě, už moje zmínka o jeho pravidelných schůzkách se sovětským velvyslancem Dobryninem by mohla vést k domněnce, že byl vůči SSSR smířlivý. Opak je pravdou, byl nesmiřitelný antikomunista, ale na druhé straně si až příliš silně uvědomoval, že obě velmoci vládnou jadernými zbraněmi. A věděl, že pokud budou mezi sebou jednat, nebudou válčit.
Vždyť jako bezpečnostní poradce přesně věděl, co představují a jejich první použití by znamenalo protiúder a tím konec planety. Obě mocnosti měly na oběžné dráze družice naprogramované tak, aby mohly řídit svět, i kdyby byla zničena velitelská stanoviště obou velmocí a ani nechci domyslet, co by to znamenalo.
Aby k něčemu takovému nedošlo, je třeba udržet dialog. Když Čína dospěla do úrovně srovnatelné mocenské konkurence, po Nixonově nástupu do Bílého domu a s jeho souhlasem učinil návštěvu, kterou nikdo nečekal a doslova šokovala svět: navštívil Mao Ce-tunga v Pekingu. Podařilo se mu to opět s jeho genialitou utajování. Když jsem se ho jednou zeptal, zda někdy kvůli politice měl bezesnou noc, odvětil, že jednou, v Karáčí.
A v této pákistánské metropoli, respektive v prezidentské rezidenci, přespal, aby ráno v půl šesté už byl na letišti, kde na něj čekalo čínské letadlo. Narazil si klobouk hluboko do čela a letěl do – podle něj – naprostého neznáma. Vrátí se vůbec, nebo nadobro zmizí ze světa, bez jediné zmínky, co se s ním stalo?
Přesto ho tehdy někdo objevil. Byl to reportér BBC, který po letišti kráčel z nějakého flámu a uviděl čínské letadlo a kohosi do něj nastupovat. Zeptal se jednoho ze zaměstnanců, kteří letadlo připravovali k odletu a ti mu řekli, že to je přece Kissinger. Neváhal a hned tuto senzační novinu poslal do Londýna. Jenže službu konající novinář, když si ji přečetl, jen prohodil: „To se zase náš kolega ožral. Kissinger a do Číny, takový nesmysl", a zprávu hodil do koše. Za několik hodin poté, když byla zveřejněna oficiální zpráva, si rval vlasy, jestli měl nějaké – BBC pustila jednu z největších senzací, kterou mohla vydat jako první.
Psali jsme:
Kolikrát jste se s Henry Kissingerem setkal?
S Henry Kissingerem jsem se osobně setkal celkem pětkrát. Musím se přiznat k tomu nejkratšímu. Stalo se to během helsinské konference v roce 1975 a já jsem společně s Alešem Bendou z Mladého světa čekal, až Kissinger vyjde z jednacího sálu, aby odjel na oběd – stáli jsme u jeho auta. Když přišel, Aleš se ho skutečně zeptal, jak hodnotí dosavadní průběh konference. Kissinger se dvakrát rozhlédl, aby se ujistil, že vedle něj stojíme skutečně jen my dva a odvětil: „Tady je příliš malé publikum na mou odpověď."
To bylo však jedinkrát, co mne tak odbyl. Jiná setkání byla již delší a hlavně pro mne plodnější. Dodnes nemohu zapomenout jeho odpověď na otázku, co považuje za největší problém současného světa. Odvětil: „To, že politici tolik hodin řeší problémy, kolik jim vědci věnují let. Bohužel vědci nejsou politiky." A když jste se mě v poslední otázce ptal na jeho odkaz, myslím si, že lepší bych asi nenašel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
Široko
