Na počátku tohoto týdne vzbudil rozruch nález Ústavního soudu, psaný soudcem Šimíčkem. Týká se usnesení vlády, které mezitím přestalo platit, ale soudce sám řekl, že má velký význam do budoucna, pro další vládní opatření jako vodítko, jak by měly vypadat, aby byly ústavně konformní. Do jaké míry podle vás tento nález skutečně dokáže vládní myšlení ovlivnit?
Nálezy ÚS jsou závazné nejen co do výroku, ale i co do odůvodnění. Výrok už skutečně aktuální není, ale to odůvodnění samozřejmě ano. I odůvodnění se publikuje a mělo by být zohledněno v další legislativní činnosti vlády a parlamentu.
Pokud by vláda nebo parlament postupovaly proti těmto stanoviskům, tak budou postupovat v rozporu s Ústavou. To ostatní už ale je na politických aktérech.
Je v tom nálezu dostatečně jasně specifikováno, na co by vláda měla dát pozor? Je to dobré vodítko pro budoucí vládní legislativní činnost?
Za prvé soud jednoznačně deklaroval, že je nepřípustná diskriminace. A to nejen pro diskriminaci mezi jednotlivými podnikateli, ale podle mě to platí i pro diskriminaci v širším slova smyslu. Tedy nemělo by se stávat, aby byly zakazovány činnosti epidemicky méně rizikové nebo bezrizikové, zatímco činnosti epidemicky vysoce rizikové zůstávají povoleny.
Lidsky řečeno, je neudržitelné zakazovat pohyb ve vnějších prostorách zoologických zahrad, když je současně povoleno nakupovat ve vnitřních prostorách supermarketů, kde je to výrazně rizikovější.
Druhou důležitou věcí je deklarace právního principu, že pokud vláda rozhoduje a vydává opatření, měla by je dostatečně zdůvodnit. Je tam velmi pěkně vysvětleno, že vysvětlení, proč opatření jsou potřebná právě v takovém rozsahu, jsou důležitá k důvěře občanů v tato opatření a k jejich spontánnímu dodržování.
Pokud tam to odůvodnění chybí, tak důvěryhodnost těch opatření samozřejmě klesá. Což koneckonců vidíme i dnes v životě kolem sebe.
Obávám se však, že odůvodnit ten seznam opatření, která vláda udělala v minulosti, by pro ni bylo velmi obtížné. Mimochodem, já z toho opatření vyvozuji, že vláda by měla u opatření také vymezit, jaký bude mít skutečný dopad do ekonomiky státu, do hospodaření domácností a podniků, ale také do osobního života a zdraví občanů. Protože i negativní dopady opatření na jejich zdraví jsou nenulové.
K tomu bych připomněl, že Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoliv pouhou nepřítomnosti nemoci či vady“. Takže opatření, která snad pomáhají zdraví fyzickému, ale působí negativně na zdraví psychické a psychosociální, by měla být hodnocena i z tohoto pohledu. A jejich tvůrce by si měl položit otázku, zda je nelze provést v mírnější podobě.
Druhým zásadním soudním textem tohoto týdne byl úterní rozsudek Městského soudu v Praze ve věci otevření gymnázia. Přiznám se, že úplně nerozumím, jak se lze domáhat otevření jedné konkrétní školy, uzavřené na základě plošného vládního rozhodnutí. Můžeme se proti jednomu vládnímu rozhodnutí dočkat stovek žalob na každou uzavřenou školu?
Abych mohl zodpovědět otázku, musím nejprve poskytnout čtenářům několik informací, jak funguje soudní přezkum.
Opatření vyhlašovaná v nouzovém stavu jsou podzákonné právní předpisy. Ty může zrušit pouze Ústavní soud. Obecné soudy, jako v tomto případě Městský soud, jsou ale vázány pouze zákony a podzákonné předpisy nemusí v rozhodovaném případě aplikovat, pokud je považují za protiústavní. A přesně to se stalo.
Psali jsme:
Soud konstatoval, že za normálních okolností existuje právo na prezenční školní vzdělávání. Aby toto právo nebylo dáno, musí ho omezit zvláštní právní předpis, kterým je v tomto případě krizové opatření vlády. Krizové opatření může být vydáno pouze v návaznosti na vyhlášení nouzového stavu. A vyhlášení nouzového stavu musí být v souladu s Ústavou.
Jenže Městský soud si vyhodnotil, že vyhlášení nouzového stavu nebylo v souladu s Ústavou, tak pak nemohl aplikovat to opatření o uzavření škol. Jak soud krásně řekl, bylo to proto, že se jednalo o „plod otráveného stromu“. Z toho vyplývá, že všechna opatření, prováděná v rámci protiústavního nouzového stavu, jsou rovněž „otrávenými plody“ a i tato ostatní opatření v této logice spadly jako domino.
Já se domnívám, že soud rozhodl správně, protože protiústavnosti nouzového stavu byla po té rošádě s hejtmany konstatována i řadou znalců ústavního práva.
Je třeba říci, že tím skutečně vznikl politováníhodný chaos. Za ten ovšem nemohou soudy. Ty se ho spíše snaží rozmotat. Řešením by bylo, aby vláda sama nouzový stav zrušila a buď vydávala opatření v režimu zákona o veřejném zdraví, nebo aby vyhlásila nový nouzový stav, který už bude ústavně v pořádku.
Omlouvám se za spoustu právničiny, ale bylo třeba to vysvětlit.
Psali jsme:
Když tu máme nouzový stav, označený za vyhlášený neústavně, tak co to znamená? Co to má za důsledky? Znamená to, že všechna opatření vyhlášená v tomto nouzovém stavu jsou jako „otrávené plody“ protiústavní? Teď se třeba mluví o nákupu covidových testů pro žáky, což je zakázka za miliardy, která bude nejspíš probíhat pod tímto nouzovým stavem. Co by to pro ni znamenalo?
Pokud by bylo Nejvyšším správním soudem potvrzeno rozhodnutí Městského soudu, a já si myslím že by mělo být, tak z toho logicky vyplývá, že všechny situace, které protiústavní nouzový stav vyvolal, ve skutečnosti nejsou možné. Platilo by to i pro zmíněný nákup antigenních testů.
Nouzový stav laicky řečeno „vypíná“ zákon o zadávání veřejných zakázek. Ale pokud by nouzový stav právně neexistoval, tak by zákon o veřejných zakázkách nebyl „vypnutý“. Takže některý soutěžitel by se mohl domáhat vyhlášení standardní zakázky, nebo napadat výsledek výběrového řízení.
Navrhnul jsem panu premiérovi, že @vnitro předloží na pondělní vládu veškeré podklady týkající se výběru testů do škol. Požádám i o účast bezpečnostních služeb. Vláda posoudí, zda komise složená ze zástupců MV, MZd a MŠMT postupovala správně na základě pondělního usnesení vlády.
— Jan Hamáček (@jhamacek) February 20, 2021
Ještě bych rád dodal jednu věc. Městský soud nezrušil nouzový stav, to může udělat jen Ústavní soud. A možná se to stane, protože skupina senátorů už podala stížnost. Každopádně ta situace je dnes velmi „na vodě“ a je velmi žádoucí, aby to vláda nějak vyřešila.
Pokud by byl zpětně ten nouzový stav zrušen- mohl by se někdo, kdo jednal podle jeho pravidel, dovolávat toho, že jednal v dobré víře?
Já bych řekl, že třeba v případě veřejných zakázek v nouzovém stavu by asi mohlo být argumentováno, že zadavatel vycházel z toho, že nouzový stav platí a proto zakázku zadával v jeho režimu.
Na druhou stranu si dovedu představit, že bude vyvozena majetková odpovědnost státu vůči soutěžiteli, který kvůli protiprávnímu nouzovému stavu neměl možnost zúčastnit se standardního výběrového řízení.
V souvislosti s pondělním nálezem Ústavního soudu někteří lidé začali mluvit o tom, že z něj vyplývá, že by tím poškozeným podnikatelům měl vzniknout nárok na stoprocentní kompenzace, protože ani režim náhrad není dle speciálních pravidel nouzového stavu. Co si o tom myslíte?
Já jsem přesvědčen, že jak v režimu nouzového stavu, tak i po jeho zrušení, zůstává nárok na kompenzace škod a ušlého zisku plný. Protože i za platnosti opatření musí stát dle § 36 krizového zákona nahradit škodu, která zahrnuje i ušlý zisk.
Nesouhlasím se stanoviskem vlády, které tvrdí, že se ušlé zisky kompenzovat nemusí, protože to protiřečí právní definici náhrady škody.
Já se domnívám, že ten nárok na náhradu škody v plném rozsahu je zcela spravedlivý a principiálně správný. V nouzovém stavu totiž děláme to, že nutíme část lidí, aby omezili svou podnikatelskou činnost ve prospěch ochrany jiné části populace. Takže je spravedlivé, aby náklady, které tímto vzniknou, byly rozloženy na celou společnost a nenesli je pouze tito lidé, svým vlastním majetkem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
