Zástupci USA a Číny dohodli snížení amerického deficitu ve vzájemných obchodech. Čína následně rozhodla o snížení cla na dovoz osobních automobilů z 25 na 15 procent, což zní velice zajímavě i vzhledem k tomu, že jde o největší automobilový trh na světě. Jsou to kroky, z nichž se dá odvodit, že hrozba svázání globálního obchodu ochranářskými opatřeními jednotlivých zemí v čele právě s Čínou a USA už je zažehnána?
Musím přiznat, že mě zaskočilo, jak rychle se hrozba obchodní války zdá „zažehnána“. Připouštím, že jsem nepředpokládala, že se agresivní politika Donalda Trumpa setká s takovými ústupky od čínské strany. Spíš to vypadalo, že Čína si bude trvat na velmocenském postavení a bude se na obou stranách kupit šprajcování. Otázka je, jak tuhle změnu postoje číst. Znamená to, že Čína je navenek mnohem slabší ekonomikou, než jak se tváří? Že své problémy jen schovává za načinčanou fasádou? Možná. Leccos by tomu napovídalo, třeba makroekonomické statistiky, které jsou v některých případech dlouhodobě z Číny tak dobré či rychle zveřejněné, že jsem přesvědčená, že musejí být falšované.
Pokud jde o úplné zažehnání obchodní války, byla bych opatrná. Poslední kauzou je zase spor o dovoz evropských aut do USA. Zkrátka protekcionismu se v dnešním světě bohužel daří.
Novela daňového řádu, kterou schválila ve středu Poslanecká sněmovna, zavádí na základě evropské směrnice povinnost bank, poskytovatelů platebních služeb nebo advokátů a poradců poskytovat daňové správě údaje vyplývající ze zákona o boji proti praní špinavých peněz. Informace měly sloužit k mezinárodní spolupráci při správě daní, ale Ministerstvo financí do novely prosadilo, aby finanční instituce poskytovaly informace i pro tuzemskou správu daní. Prolamuje se tak bankovní tajemství, jak kritici vyčítají ministryni Aleně Schillerové?
Podle mého soudu jde o prolomení bankovního tajemství a je to velmi nebezpečný precedent. Tímto způsobem jsou neustále víc a víc prolamována dosavadní tabu související s osobními svobodami a lidskými právy. Nejde jen o bankovní tajemství. Podobně je ohrožené také právo na spravedlivý proces, protože je ohroženo prolomení advokátské mlčenlivosti. A to už by byl drtivý zásah do principů právního státu – to bychom se skutečně vrátili někam do padesátých let.
Na úterý připadl v Česku podle výpočtu Liberálního institutu, který vychází z kalkulací OECD, den daňové svobody. Irsko si ho užilo už 7. dubna, naopak Francie si počká až do 23. července. Češi tak na stát letos pracovali 142 dní. To je nejméně od roku 2000, od kdy institut údaje o dni daňové svobody zveřejňuje. Je to důvod k jásotu?
Ano a ne. Je dobré, že se den daňové svobody posunul ve prospěch daňových poplatníků. Ale ukazuje se, že konstrukce dne daňové svobody začíná být pomalu překonaná. Víc než výše daní totiž začíná lidi deptat rostoucí míra byrokracie. To jsou všechna ta daňová kontrolní hlášení, souhrnná hlášení, EET, GDPR a další. Výsledkem je, že neustále jen papírujeme a úřadujeme, aniž z toho stát něco má a aniž z toho daňoví poplatníci něco mají. U daní se aspoň dá chápat, že výnos z daní může být nějak užitečný. Ale v případě téhle byrokracie a regulace jde vysloveně o náklady mrtvé váhy, kdy z nich nemá nikdo nic, jen jde o ztrátu času. Lidé pak nemají čas normálně produktivně pracovat, podnikat a být skutečně užiteční.
Psali jsme:
Nedostatek pracovních sil vedl slovenského premiéra Petera Pellegriniho k tomu, aby vyhlásil, že Slovensko bude muset kvůli tomu zahájit debatu o řízené migraci. Česko by zase mohlo mít podle ministryně práce Jaroslavy Němcové speciální program pro získávání pečovatelek i přivážení pracovních sil do jiných oborů z Ukrajiny. Co říkáte názoru, že problém lze řešit buď sháněním levné pracovní síly v zahraničí, nebo začít investovat do nových technologií, ale Česko i Slovensko volí tu jednodušší cestu?
Samozřejmě dlouhodobě strategičtější je investice do technologií, protože ta je trvalou investicí. Zatímco když dovezeme zahraniční pracovníky, přijde za nějaký čas krize, nezaměstnanost vzroste, a co tu pak s nimi? Ale nemám problém s dovážením Ukrajinců, Mongolů a dalších lidí. Jakmile tito lidé jdou za prací, a ne za sociálními dávkami, je to pro ekonomiku pozitivní. Prosím neplést si se současnou vlnou imigrace – to jsou dvě úplně rozdílné věci.
Ing. Jaroslava Němcová, MBA
V Marrákešské politické deklaraci a akčním plánu do roku 2020 se signatáři hlásí k podpoře „legální migrace a mobility, a to zejména mladých lidí a žen mezi Evropou a státy severní, západní a střední Afriky“. Ministr vnitra Lubomír Metnar, který ji za Českou republiku podepsal, tvrdí, že jde pro nás o nezávazný dokument, i když jedním dechem prohlašuje, že se v něm naopak zavázaly africké státy, že budou daleko více podporovat boj proti nelegální migraci. Když se v dokumentu píše o prospěšnosti a pozitivním potenciálu migrace, je reálné, že by to mohlo platit i pro ekonomiku země, jako je Česko?
Tak to je přesně ten typ migrace, o které jsem před chvílí mluvila jako o nepříliš přínosné. Státy severní, střední a západní Afriky jsou nám natolik kulturně a ekonomicky vzdálené, že se ukazuje, že tamní lidé náš trh práce nijak neobohacují, naopak spíš zatěžují sociální systém. Jejich příchod působí pnutí, nikoliv nasycení hladového trhu práce. A tvrzení, že africké státy budou podporovat boj proti nelegální migraci? Kdo byl v Africe, ví, že to jsou jen slova. Afrika je úplně jiný svět. Nějaké mezivládní deklarace jsou jen cárem papíru. Pro českou ekonomiku není, opakuji, není přínosné, abychom podporovali imigraci z těchto oblastí. Opět neplést si s nějakou xenofobií či rasismem: Tady prostě věcně vycházím z analýzy průměrného uplatnění jednotlivých etnik na evropském trhu práce.
V Itálii vznikne za formálního předsednictví Giuseppe Conteho koaliční vláda dvou stran s ostře kritickým pohledem na Evropskou unii – Ligy a Hnutí pěti hvězd. V jejich programu najdeme návrhy na snížení daní, zmrazení plánovaného zvýšení DPH v příštím roce, snížení pravomoci daňových úřadů, zrušení penzijní reformy z roku 2011 a umožnění odejít do důchodu lidem, když součet jejich věku a počet odpracovaných let dosáhne stovky. Lidé s nízkými příjmy mají podle koaliční smlouvy dosáhnout na univerzální dávku ve výši 780 eur (20 tisíc korun). Nová vláda bude usilovat o změny evropských rozpočtových předpisů i pravidel pro záchranu bank. Obě strany chtějí do čela ministerstva hospodářství ekonoma Paola Savonu, jenž považuje členství Itálie v eurozóně za „historickou chybu“. Nabízí se dvě otázky. Kde na všechny zmíněné záměry vzít a co může taková vláda způsobit Evropské unii?
To, co jste zrovna vyjmenoval, ještě není tak nejhorší. Některé věci jsou docela rozumné – třeba touha po nižší daňové zátěži nebo realistický pohled na snížení konkurenceschopnosti Itálie poté, co přijala euro. Itálie totiž byla v minulosti zvyklá na časté minidevalvace liry, což s eurem skončilo a italské hospodářství tím dostalo negativní zásah. Horší je, co jste ještě nevyjmenoval. Chystaná italská vláda totiž absolutně nerealisticky vidí některé další makroekonomické souvislosti.
Tak třeba už jí nedochází, že snižování daní je hezkou filozofií, akorát ne v okamžiku, kdy mluvíme o nejzadluženější zemi Evropy. Podobně šílenou zprávou bylo, že nově vznikající italská vláda přišla s neuvěřitelným požadavkem, aby jí Evropská centrální banka v rámci tzv. kvantitativního uvolnění škrtla dluh ve výši 250 miliard eur, což činí 6,4 bilionu korun, tedy asi jedenapůlnásobek českého HDP. Od tohoto nápadu už sice po pár dnech upustila, ale i jen ten nápad mluví za vše: italská vláda je neřízená střela.
Problémem Itálie je, že Evropská centrální banka nikdy neměla vykupovat dluhy Itálie. Vytvořila falešnou poptávku po bezcenném radioaktivním odpadu. Itálie jen a pouze díky ECB nezbankrotovala a vesele vydávala další dluhopisy, které nikdy vydávat za těchto okolností neměla. Její dluh k HDP kvůli tomu během deseti let vzrostl skoro o třetinu. Nyní se dostávají k moci lidé, kteří chtějí, aby jim Evropa dluh škrtla. Po Itálii přijde Řecko, pak Španělsko a tak dále. Tímto by se ale – kdyby k tomu došlo – vrátila do Evropy dluhová krize.
Psali jsme:
|
NAHÁ PRAVDA aneb Co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti Ekonomové Šichtařová a Pikora ve svém bestselleru rozcupovávají mýty, které se na nás valí z médií.
* OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
