Expremiér Petr Nečas v rozhovoru pro PL v reakci na imigrační katastrofu, která sužuje Evropu, uvedl, že bychom měli se vší vážností nastolit otázku o udržitelnosti schengenského prostoru a možnosti znovuzavedení hraničních kontrol. Nebylo by to v rámci efektivního zajištění bezpečnosti evropských občanů na místě? Případně existuje jiné, podobně silné řešení?
Od začátku bylo jasné, že Schengen není jednosměrná ulice. Když my můžeme svobodně bez kontroly ven, tak to logicky znamená, že i ostatní z toho prostoru mohou bez kontroly přijet sem. Nejde o nic nového pod sluncem. Nemyslím si ale, že je teď objektivní důvod nastolovat otázku zrušení Schengenu nyní. Je naprosto správné odmítnout kvóty, to je naprosto špatná politika a Evropská komise to nemá co řídit. Je naše suverénní právo stanovit si, koho do naší země přijmeme a koho ne.
Zavedení kvót by byla velmi krátkozraká politika. Vzpomeňme si na dobu arabského jara, jak evropští idealisté propukali v nadšení, že to je analogie roku 1989. Já jsem tehdy varoval, aby to nebyl spíš rok 1848, protože jsem nevěřil, že arabské společnosti jsou připravené na něco takového, na co jsme byli tehdy připraveni my. Čím dál víc mám obavy, že pokud máme k dnešní situaci stavět nějakou analogii, tak to, co se odehrává na Blízkém a Středním východě, je možná analogie s Třicetiletou válkou. My používáme termín Třicetiletá válka s velkým T, ale v anglosaském světě je to War of the religions. V podstatě totéž dnes probíhá mezi šíity a sunnity.
Mimochodem tady na CEVRU jsem měl v letošním semestru dva Turky. Když jsem se jich nedávno ptal, proč Erdogan podporuje al-Nusru (teroristická organizace v Sýrii – pozn. red.), oba úplně nezávisle na sobě velmi spontánně zareagovali: protože jsou to sunnité, to my musíme. Čili i takové příběhy ze života dokazují, že jde o hluboký konflikt, který nemá jednoduché řešení. Jedná se o konflikt zásadního sporu, kde jsou póly na jedné straně ideologické a náboženské povahy, hlubokého schizmatu a na druhé straně mají póly mocenskou povahu. Toto prostě nemá jednoduché a rychlé řešení. Může se to táhnout desítky let.
Abych se vrátil k tématu. Pokud tu je předpoklad konfliktu, který se potáhne celé dekády, můžou se dát do pohybu ne desítky tisíc, ale desítky milionů lidí. A postarat se o tolik lidí je mimo jakékoliv možnosti Evropy. Není pochyb o tom, že v drtivé většině jde o ekonomické uprchlíky. Do toho přijít s politikou kvót, je signál pro všechny: jen tak dál, chlapci a děvčata, přijeďte, my se o vás postaráme. Toto je úplně nesmyslná politika, navíc v rámci Schengenu se kvóty nedají uplatňovat, vždyť oni mohou kdekoliv překračovat hranice.
Jediná možnost je skutečně zajistit vnější hranici. V tom mají Češi výhodu, protože jsme uvnitř a nemáme vnější hranici. Kromě ruzyňského letiště, kde si své povinnosti plníme dobře. Nepochybně to Italové nebo Řekové mají těžší, ale povinnosti si v tom neplní. Pokud se dají do pohybu masy v rámci Evropy, nějaké kontroly v Rozvadově tomu nezabrání. Země, které mají zodpovědnost za ochranu vnější hranice schengenského prostoru, musí začít plnit své povinnosti a ne ještě pomáhat dalším invazím uprchlíků.
Jak toho docílit prakticky? Hlídat celou jižní hranici s vojenskými loděmi a nikoho nekompromisně nepustit?
Samozřejmě. Neznamená to pochopitelně, že když se tam nějaká loď potápí v bouři, necháme je všechny utopit, ale nalodit a odvézt je zpátky. Austrálie to dělá dlouhodobě a rozhodně to z ní neudělalo necivilizovanou zemi. Navíc v Austrálii je hustota obyvatel 2,8 lidí na kilometr čtvereční, zatímco v Evropě je to 72 lidí na kilometr čtvereční. Evropa zkrátka nemá kapacitu se o masy uprchlíků postarat. O tom není pochyb.
Co říkáte na argument, který používá kněz Tomáš Halík, že uprchlíky přijímat musíme, protože je to naše morální povinnost?
(Dlouhý smích) No já nevím. Ať Tomáš Halík začne sám u sebe a v kostele přijme nějaké imigranty… To jsou krásné řeči, ale svým způsobem nebezpečné. Jedním z problémů dnešního Západu je, že vede krásné řeči, ale ty řeči pak nejsou podepřeny jakoukoli vůlí konat. A pokud se ty nůžky mezi nádherným řečněním a realitou rozevřou neúnosně, vznikne prostor, který zaplní různí extremisti a tyto krasořečníky pošlou na střídačku. Myslím, že bychom měli méně krásně mluvit, ale více konat.
My nemáme morální povinnost zachraňovat celý svět, pokud na to nemáme síly. A na toto bez jakýchkoli pochybností dnešní Západ síly nemá.
Objevují se i komentáře, že si tento problém způsobil Západ sám politikou vůči zemím, z nichž dnes lidé utíkají.
Samozřejmě, že do jisté míry si to Západ způsobil sám. Způsobuje si to tím, že levicově-liberální progresivní agendou zbytečně drolí tradiční společnost. Tradiční rodiny jsou dnes stavěny na vedlejší kolej, rodí se málo dětí, lidé v určitých manuálních profesích nechtějí pracovat a přistěhovalci pak jsou kýženou náhradou, která má pustit žilou tak, aby stát blahobytu fungoval ještě o pár let déle s velmi štědrými sociálními systémy. To zase zpětně působí tak, že to funguje jako magnet pro příliv dalších a dalších lidí.
Druhá věc, kterou Západ absolutně nezvládá, je přirozená integrace nových přistěhovalců. To se ukazuje na druhé a třetí generaci. Na první generaci nikoli, ta je vděčná, že se dostala do lepších pracovních a životních podmínek než tam, kde vyrůstala. Jejich dětem a těm dalším už přirozený pocit vděku mizí nebo úplně zmizel, do společnosti se neintegrují a nepřijímají hodnoty zdejší evropské společnosti. To jsou celé generace lidí, které jsou úplně v „luftu“. Necítí se doma tam kde, žijí, ale nejsou už ani doma v té původní zemi. To je prostě špatně a já se nedivím Čechům, že z toho mají strach. Češi samozřejmě nechtějí, aby Praha vypadala jako Marseille, Malmö nebo Birmingham. Pokud se na Západě v této věci staly chyby, a nepochybně se staly, není důvod ty chyby opakovat do nekonečna. Je nejvyšší čas se probudit a přestat minulé chyby opakovat.
Co říkáte na poslední vývoj na Ukrajině? Separatisté nedávno přišli s dosti vstřícným návrhem vůči Kyjevu, který s nimi ale odmítal jednat, a tak ho zase stáhli.
Návrh separatistů první, druhý, třetí nebo další budoucí čtvrtý… Tohle bych nebral zatím úplně vážně. Nemyslím si, že by sami separatisté své návrhy brali vážně. Počkejme, je tady rok 2015, kdy by se měly naplnit závazky z minských dohod. Nepochybně to Ukrajina jako taková nebude mít jednoduché. Platí určitě, že minské dohody trošku zklidnily situaci na bojišti. Stejně tak platí, že většina vojenských závazků z minských dohod jde za Ruskem, zatímco většina civilních závazků jde za Ukrajinou. V tom má Moskva určitou taktickou výhodu, protože splnění civilních závazků je daleko těžší při míře animozit, které mezi Donbasem a zbytkem Ukrajiny panují. Kyjev je v tom v těžší pozici než Moskva. Zřídit autonomii určitého celku v rámci zachování celistvé Ukrajiny je skoro kvadratura kruhu. Kyjev má i druhou nevýhodu.
Moskva se totiž může rozhodnout vojenské povinnosti splnit, čímž vyšle signál, že mají splněno. Pak ale vina za neřešení situace bude padat na Kyjev a Ukrajina v důsledku toho definitivně Donbas ztratí. Anebo se Moskva rozhodne neplnit své vojenské závazky, ozbrojený konflikt bude pokračovat dál a Ukrajina nemá na to, aby to vyhrála. To bude destabilizovat situaci na celé Ukrajině a dostávat to pod tlak celou kyjevskou vládu. Ať už prezidenta Porošenka nebo premiéra Jaceňuka. Budou vystaveni kritice i ze strany ukrajinských radikálnějších kruhů. V tuto chvíli bych ovšem nic nevyvozoval z různých návrhů, které mají myslím taktickou, ale vůbec ne strategickou povahu. To je hra.
Rusko už není pro Evropskou unii strategickým partnerem. Je to dobře?
Podle mě je třeba rozlišovat to, co je krátkodobé a co je dlouhodobé. A tohle je krátkodobé. Všichni pouze chtějí, aby Rusko plnilo své závazky z minských dohod pro letošní rok a faktem je, že spolupráce s Ruskem není dostatečná. Západ asi nemá jinou možnost, než důsledně trvat na tom, aby sankce pokračovaly. I když sankce jsou spíš výrazem neschopnosti situaci řešit jinak. Je to taktický prostředek, nikoli strategický nástroj. Tohle je politický slovník politiků, kteří musí něco říci veřejnosti a sami přemýšlí maximálně do příštích voleb. Dlouhodobě bych z toho nic nevyvozoval. Celkově je problém, že s Rusy by někdo komunikovat měl a já jsem přesvědčen, že Evropa té komunikace není schopna z autoritativního hlediska. EU je příliš roztříštěná. Jiné jsou zájmy Polska, jiné zájmy Španělka nebo Itálie a výsledkem je kompromis.
Souhlasím s Petrem Nečasem, že Angela Merkel v této věci udělala maximum. Upřímně ale pochybuji, že by EU dokázala v tomto ohledu vyvolat nějaký respekt v Moskvě. Tady je role pro Američany, kteří ale tu roli v poslední době neplní dostatečně. A naproti tomu stojí Moskva, která má zřejmě nejpropracovanější geopolitické přemýšlení, to bylo vždycky doménou Rusů. Obávám se, že dokud USA nevezmou svoji roli vážněji, nemá to řešení. Evropa může pomoct s Ukrajinou, otevřít jí své trhy a pomoci jí ekonomicky. To je v našem zájmu a jako Evropa toho jsme schopni. Evropa ale není schopna se postavit Rusku tak, aby vyvolala respekt a uměla zjednat pořádek. USA toho historicky schopny byly a věřím, že by toho byly schopny i nyní. Neplní v tom ale svoji roli.
Chci věřit, že se to změní. Paradoxně Putin a jeho propaganda často obviňují Američany, že stojí za vším špatným. Že třeba stojí za Majdanem… To je ale úplný nesmysl. Jestli tam na Majdanu tancovali dva američtí senátoři, to není Bílý dům. Proč to Putin dělá? Chce vtáhnout Ameriku do hry, aby to potvrdilo status Ruska jako mocnosti. USA se to mu vyhýbají. Přitom je jasné, že Rusko ani náhodou nemůže aspirovat na stejnou sílu jako Spojené státy. A protože s tím nemůže pohnout Evropa, musí se vesla chopit Američané a odkázat Rusko do mezí, které mu náleží. Na druhé straně se k Rusku ale nelze úplně otočit zády, protože ho jako partnera v budoucnosti samozřejmě tváří v tvář tomu, co se děje na Blízkém a Středním východě, budeme potřebovat. Může to být jen v situaci, kdy Západ nebude zmítaný bezradností jako dnes. Ten, kdo neví, co chce a jak toho dosáhnout, psychologicky tahá za kratší konec provazu.
Poslední věc. Jak se díváte na informace, že USA uvažují o rozmístění jaderných raket ve východní Evropě?
Tím, že Kreml anektoval Krym, bez jakýchkoli pochybností pošlapal dohodu z roku 1994, známou jako Budapešťské memorandum, které kromě Ukrajiny podepsalo také Rusko, USA a Velká Británie, čili jaderné mocnosti. V té dohodě se Ukrajina vzdala vlastnictví jaderných zbraní po rozpadu SSSR výměnou za garanci suverenity svého území. Ta dohoda byla pošlapána a zůstalo to bez jakékoli
reakce. Přičemž jedinou normální a adekvátní reakcí ze strany signatářů této dohody, zejména USA, by bylo říci: pošlapali jste dohodu a my se už necítíme vázáni podobnou dohodou, kterou jsme jménem NATO učinili v roce 1997. Když se poprvé rozšiřovalo NATO, pod vedením USA se daly Rusku garance, že se určitá vojenská infrastruktura strategické povahy nebude posouvat nebo rozšiřovat dál na východ.
Očekával jsem, že Washington nějaké takové prohlášení učiní. To neznamená, že by automaticky měl přesouvat nějaké zbraňové systémy z bodu A do bodu B. Mně by stačila ambivalence, že pokud se tady porušuje pořádek vzniklý po druhé světové válce, jsme připraveni se podle toho zařídit. Jestli je to ono prohlášení nějakou reakcí rok a půl poté, možné. Nebo jestli jde o vypouštění balonku, možná. Každopádně by mně připadalo, že jde o transakční záležitost. Jeden poruší jednu dohodu, není důvod, aby druhý prohlásil, že se necítí vázán dohodou jinou, která je velmi příbuzná té první.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
