Analytik Haas: Hrůza. Šetříme na potřebných, ale jsme štědří k parazitům. Řežeme si pod sebou větev. Toto je největší podvod, na kterém zbohatla řada lidí...

30. 7. 2015 20:41

ROZHOVOR Exporadce prezidenta Václava Klause, premiérů Topolánka a Fischera Tomáš Haas říká, že kapitalismus již neexistuje. Existuje systém, který likviduje drobné podnikatele a střední třídu a funguje ve prospěch megakorporací. Společnost si podle něj sama pod sebou podřízne větev. Šetříme na pomoci potřebným, ale jsme štědří k těm, kdo na nich parazitují.

Analytik Haas: Hrůza. Šetříme na potřebných, ale jsme štědří k parazitům. Řežeme si pod sebou větev. Toto je největší podvod, na kterém zbohatla řada lidí...
Foto: MK
Popisek: Tomáš Haas

Co říci o úspěšnosti fenoménů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa? Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem? Není spíše diktaturou nadnárodních korporací a velkých bankovních domů, které mají vliv na americký Fed, který tiskne nekryté peníze a manipuluje světovou ekonomikou, vysílá falešné signály a nahrává spekulacím těch, kteří jsou dobře informováni a mají dobrý přístup k „levným penězům“? Není to celé založené na manipulaci místo reálné tržní hodnotě založené na nabídce a poptávce?

Kapitalismus není ani úspěšný, ani neúspěšný. Kapitalismus už neexistuje. Krok po kroku jej společnost, myslím tu obecnou, nejen naši, okleštila a deformovala až tak, že už se o kapitalismu, volném trhu a reálných tržních hodnotách nedá mluvit. Dospěli jsme k jakémusi ekonomickému kolektivistickému hybridu. Dotace, kvóty, regulace, povinné směrnice změnily volný trh na „sociálně tržní prostředí“, u kterého je primární ta „sociálnost“. Není to kapitalismus, není to ale ani socialismus – je to falešné umělé prostředí, kde jsou důležitější ti, kdo se na něm přiživují, byrokraté, konatelé dobra a sociální inženýři, než ti, kdo v něm žijí a kdo v něm pracují. Prospívá to velkým korporacím, velkým odborům a velké vládě, ale nepřináší to nic dobrého těm nejslabším. V tom smyslu kapitalismus úspěšný není. Ale úspěšný není ani socialismus.

Co otázka neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Automatizace a robotizace neznamenají, že bez práce zůstane většina lidí. Změna ve výrobě není první v historii, zanikla celá průmyslová odvětví a bez nějaké intervence státu se společnost přizpůsobila, a dokonce z těch změn profitovala – zvýšila se životní úroveň, zlepšila se sociální situace drtivé většiny lidí a zlepšila se kvalita života. Obávám se jen toho, že tentokrát ta změna je a bude „vědecky řízená“ a společnost sama pod sebou podřízne větev. Vidíme to již dnes – řemesla, malé byznysy a soukromí podnikatelé se stávají lovnou zvěří, máme věřit tomu, že na nich nezáleží, a dokonce škodí.

A přitom se stačí podívat na statistiky, například magazín Forbes uvádí, že dokonce i v USA více než 50 procent zaměstnanců (120 milionů lidí) jsou pracovníky malých a středních podniků. Ty vytvořily v USA od roku 1995 65 procent nových pracovních míst. 52 procent malých podnikatelů pracuje z domova. V USA je 22,5 milionu osob samostatně výdělečně činných. A celých 75 procent všech amerických registrovaných podnikatelů jsou osoby samostatně výdělečně činné. Ti lidé nejsou zátěží, nejsou zbyteční a nejsou příživníci, naopak jsou z hlediska zaměstnanosti tím nejdůležitějším článkem systému. Bez nich by se zhroutil systém a s ním i sociální jistoty všech.

Komu vadí, není veřejnost, která je jejich podporovatelem a jejich výrobky a služby oceňuje právě v době masové výroby a masové konzumace, to jsou velcí hráči, kteří by „masové konzumenty“ chtěli udělat z nás všech. A vidíme to nejen v USA, daleko markantněji to vidíme i u nás. Lze logicky odvodit, že individuální potřeby lze naplnit jen individuálním úsilím, sebevětší korporace nebude nikdy schopná vyrábět produkty vhodné a potřebné pro každého. Stávají se z nás masoví konzumenti masově vyráběných produktů a ztrácí se jedinečnost včetně kulturní jedinečnosti. Není pravda, že není poptávka, zmenšuje se nabídka – a zmenšuje se záměrně, likvidačními regulacemi a předpisy se zmenšuje počet těch, kteří své produkty a služby veřejnosti nabízejí. Jíme produkty velkovýroben, používáme výrobky velkovýroben a žijeme ve světě, kde je nám předepisováno, co je pro nás dobré, a kde máme stále menší možnost vyrábět, co vyrábět chceme, kupovat, co kupovat chceme, zvolit si sami, co chceme. To platí i v sociální oblasti – nesmíme pomáhat tam, kde chceme pomáhat, a nepomáhat tam, kde pomáhat nechceme. Šetříme na pomoci potřebným, ale jsme štědří k těm, kdo na nich parazitují.

Více a více věcí je rozhodnuto za nás bez toho, aby se nás někdo ptal na náš názor. I ten je pro nás „připraven“ někým jiným, a tak se například dozvídáme, že jíme podřadné potraviny vyráběné stejným výrobcem, který v jiné zemi, ve stejném obalu a pod stejnou značkou prodává kvalitní potraviny a prodává je tam dokonce levněji. Můžeme věřit tomu, co nám tvrdí velkovýrobci a mamutí mezinárodní distributoři, že je tomu tak, protože si to český zákazník přeje? Už chápete, proč a komu ti malí a střední soukromí podnikatelé vadí? Na nadbytek lidí nevěřím. Možná se ti velcí bojí nezvladatelných populací. Nemyslím, že se dnešní problémy dají „vyřešit“ válkou.

Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelní katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?

Naším světem neotřesou změny klimatu. Klima se mění od počátku země a po celou dobu lidské existence. Zato námi již nyní otřásají ekonomické škody vzniklé tím, že ty změny chceme doslova za každou cenu zastavit. Jsou to ročně stovky miliard dolarů, které scházejí tam, kde bychom jimi mohli něčemu skutečně pomoci. Já celou tu záležitost s klimatickými změnami a naším „bojem“ s nimi pokládám za snad největší podvod v dějinách lidstva. Zbohatlo na tom mnoho lidí, živí to spoustu organizací a nepřineslo to jediný hmatatelný výsledek, nesplnila se jediná předpověď.

Co otázka školství? Není to tak, že s počtem vysokých škol i studentů klesá jejich kvalita, že existují zbytečné obory, které nikoho neuživí, a že je naopak nedostatek technicky vzdělaných lidí a nedostatek klasických učňáků?

Já tento problém vidím trochu jinak. To vše, na co se ptáte, je bezesporu problém. Ale já nevidím řešení v tom, že omezíme přístup k vysokoškolskému nebo i středoškolskému vzdělání. Je pravda, a to jsem již řekl, že jsme právo na vzdělání degradovali na právo na diplom. Ale řešením není nějaký „numerus clausus“. Právo na vzdělání je právem na vzdělání pro každého.

Ale já jsem studoval v Kanadě, platil jsem školné a mohu říci, že systému placeného školství a studentských půjček mohu za své vzdělání děkovat a že bych je bez něho těžko mohl nabýt. Systém, trochu zjednodušeně, ve skutečnosti téměř tak jednoduchý je: Pokud splní student přijímací požadavky, je přijat do oboru, který chce studovat. Musí platit školné, ale tím, že je přijat, se kvalifikuje na velmi výhodnou půjčku, kterou mu na potvrzení, že je přijat do programu studentské výpomoci a přijat ke studiu, poskytne každá banka. Půjčí každému a za velmi výhodných podmínek, protože tím téměř nic neriskuje, za půjčky ručí stát (provincie) a banka o své peníze nemůže přijít. S jedním či dvěma procenty neplatičů si poradí stát, který má na to, aby je vymohl, více nástrojů. Student začne půjčku splácet do jednoho roku potom, co školu opustil, ať už dostudoval či ne.

Systém je v principu jednoduchý, žádné úřady, které by zjišťovaly, jaké jsou v jeho oboru výdělky, aby pak státu platil podle nich vyměřenou splátku a podobné drahé a neefektivní nesmysly, které doprovázely nikam nevedoucí diskuzi u nás.

Systém téměř zaručuje, že pokud na to student „má“, může vystudovat obor své volby bez ohledu na to, jaké je sociální postavení jeho rodiny. Ale na druhé straně mu nikdo nezaručuje, že si v tom oboru najde práci. To je jeho odpovědnost, je jasné, že společnost neuživí stovky či tisíce egyptologů, ale ti, kdo o obor mají skutečný zájem, mohou vystudovat, a věřte mi, to, že student ví, že jej to bude něco stát a že musí při volbě oboru přemýšlet i o tom, zda se v něm uplatní a bude schopen dluh zaplatit, je silnou motivací. Tou je i to, že cílem je získat vzdělání, ne diplom, ten je jen jeho potvrzením. Školy, alespoň ty státem akreditované, veřejné i soukromé, si zakládají na tom a vyvátřejí si dobrou pověst tím, kolik jejich studentů získalo postgraduální vzdělání nebo se uplatnilo v reálných podmínkách.

Já jsem měl v Kanadě a v USA dost práce vysvětlit Američanům a Kanaďanům náš socialistický koncept „školství zdarma“. Samozřejmě jsem slyšel to, co je zjevné – zdarma není nic. Ani školství či zdravotnictví. Někdo to zaplatit musí a ten někdo je daňový poplatník. K zamyšlení mě ovšem přiměl druhý argument – američtí kolegové se divili, jak to, že u nás může existovat tak asociální systém, jak to, že uklízečka nebo dělník, který dokonce ani možná nemá děti, ze svých daní podporuje na studiích někoho, kdo studuje bezplatně práva a po tom, co dostane diplom, bude vydělávat mnohonásobně více než ten, který mu nedobrovolně, protože se ho nikdo neptal, pomohl svými penězi vystudovat.

Zhruba polovina manželství se rozvádí a zhruba polovina dětí se rodí mimo manželství. Co to říká o stavu společnosti a rodiny?

Vypovídá to o ztrátě hodnot. Manželství už není považováno za doživotní svazek, rozvést se je tak lehké jako uzavřít sňatek. Není divu, že místo aby se partnerské krize řešily, prostě se manželství rozejde. Totéž platí o dětech rozených mimo manželství, ale i o dětech z rozvedených manželství. Na manželství a rozvod se díváme ne jako na problém, ale jako na řešení problému. Chováme se jako společnost sobecky a dovolím si říci neodpovědně.

Není to tak, že ze škol a rodin vycházejí rozmazlení fracci, kteří jsou zvyklí dostávat vše zadarmo a nevědí nic o pojmech, jako jsou sebekázeň, disciplína, pracovitost, autorita?

Jistě. Ale nevinil bych jen rodinu. Je to i problém vzdělávání, podívejte se na diskuzi o maturitách – nejsem pedagog a nejsem povolán k tomu, abych zde podával nějaké soudy. Ale když se mluví o tom, že problémem je přílišná těžkost například matematiky a problémem je, že desítky procent tu maturitu neudělají, a přitom je to maturita, kterou bych po více než padesáti letech mimo školu prošel (přiznávám se, že těsně, ale přece), a přitom mé vzdělání je humanistické povahy, je mi divné, jak mohly tu maturitu udělat generace našich předků. Právo na vzdělání je krásná věc, my si je ale už dlouho vykládáme jako právo na diplom.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, co kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět? Umíme informace správně třídit?

Je pravda, že žijeme ve světě plném informací, skutečně je jich mnohonásobně více, než lidstvo mělo k dispozici před několika desítkami let, a je dnes těžké informaci v tom množství najít. Ale s informační explozí přišla i informační inflace a většina jich je naprosto bezcenná. Dozvím se, pokud chci, o skandálech indických hereček a amerických prezidentů. Ale potřebnou informaci hledáme jako zlatokop zrnka písku v říčním písku. A vyhodnotit je díky tomu, že jsou utopeny v propagandě a mlžení, je ještě těžší. I to souvisí s tím, o čem jsme hovořili, se vzděláním a zájmem o věci veřejné na rozdíl od bulvárního balastu a propagandy. 

Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice? Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Rozhodovat se „správně“ neumíme a asi bych nechtěl, abychom to uměli, co je správné pro jednoho, není správné pro druhého, a nerad bych, aby mi někdo určoval, které rozhodnutí je pro mě správné a které ne. I když to se už děje, i o tom jsme mluvili.

Ale nelíbí se mi, kdy jako podklady pro rozhodnutí jsou mediální štvanice, když se rozhodujeme, protože existuje korupce, korupční prostředí uvést do extrému volbou oligarchů nebo oligarchy. Vadí mi, že informace nedostávám tam, kde bych je čekal, a tam, kde mám na ně právo, protože jsem si je zaplatil – ve veřejnoprávních médiích. Vadí mi stádovost a bezpáteřnost médií, lenost a zaujatost novinářů a nekritičnost kritiků.

Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých zbraňových „novinkách“ budoucnosti, ještě ničivějších. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, zároveň však otřásly současnou ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...

Jsme toho schopni. Jestli to dokážeme, záleží na nás – a teď troufale hovořím za celé lidstvo.

Pokud jde o moderní technologie, vznikají stále sofistikovanější metody, jak špehovat občany. Kamery, čipy, GPS, sledování e-mailů, mobilů... Bude možné se vůbec proti Velkému bratrovi nějak ubránit? Ty technologie budou moci používat i soukromé subjekty...

Z toho na mě jde hrůza. Ale větší z těch státních a vládních kamer než z těch soukromých. Vláda, represivní a finanční orgány státu na nás sbírají informace ve velkém, a z toho jde strach a dýchají z toho Orwell a jeho Velký bratr. A na druhé straně soukromník nesmí ani použít záznam na své kameře k vyhledání lupiče.

Naše civilizace zažívá nevídané možnosti prodloužení života a zvýšení jeho kvality z hlediska lékařské vědy. Kam až se v tomto směru dostaneme v příštích desítkách let? Jsme připraveni na to, že mezi námi nicméně bude žít více starších lidí? Lze vůbec vyřešit problém demografické obrácené pyramidy? A jsme připraveni na to, že v kombinaci s vyšší natalitou lidí mimo Evropu můžeme být díky rozšíření těchto možností převálcováni jinými?

Kam se dostaneme, nevím. Mně je 67. Nevím, zda bych se chtěl dožít 167 se zhoršujícím se zdravím a ubývajícími mentálními schopnostmi. Pokud se s prodloužením věku můžeme dočkat i úměrného udržení fyzické i duševní kondice, pak jsem si jist, že to lze „zvládnout“. Převálcováni můžeme být jen tehdy, když se převálcovat necháme.

V čem budeme žít za dvacet, třicet let? Dokážete odhadnout? V prosperitě, či nové verzi totality?  

Pokud budu vůbec žít, obávám se, že budu za dvacet nebo třicet let žít v podivné společnosti, ve které bych žít nechtěl. Nikdy jsem si nemyslel, že jednou řeknu „vůbec nezávidím těm mladým“. Ale přeji jim, abych neměl pravdu.  

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Generál Šedivý jasně: Ukrajina? Udělali jsme chybu

14:04 Generál Šedivý jasně: Ukrajina? Udělali jsme chybu

ROZHOVOR „Představili jsme si Ukrajinu jako stát, do kterého můžeme invertovat naše představy o říze…