Nedávný summit G7 někteří nazývali „summit 6+1“, čímž měla být vyjádřena izolace Donalda Trumpa. Skutečně je v tomto klubu americký prezident v tak osamocené pozici?
Je a není. Není izolován, protože bez USA není NATO, bez USA nemá evropský průmysl své největší odbytiště a bez USA nemá tzv. Západ skutečného lídra, i když tuto pozici si v poslední době nárokuje Německo. A ano, prezident USA je v tomto klubu osamocený, a to proto, že zde je po velmi dlouhé době státník, který považuje za svou povinnost nikoliv vést svou zemi politicky korektně, kamsi k ideálu inženýrů lidských duší, ale k svobodě, prosperitě a blahobytu jejích občanů.
Prezident Trump znovu a znovu překvapuje své oponenty v politice i v médiích. Nad každým jeho krokem jednou jásají, když své rozhodnutí z nějakého důvodu odloží, jednou naříkají, když některý ze svých slibů plní.
Domácí i zahraniční politici, jako náš premiér Sobotka, mu vzkazují, že rozhodnutím o odstoupení z pařížské dohody o klimatu prý udělal chybu. Trump ale nedělá nic jiného, než že plní své předvolební sliby. Což je chyba, které se Bohuslav Sobotka nikdy nedopustil a nikdy nedopustí.
Angela Merkelová po tomto jednání prohlásila, že Evropská unie se musí „osamostatnit“. Co to bude znamenat pro její globální roli?
Osamostatnit od čeho? Od USA? To je a ještě dlouho bude nemožné. Globální roli Evropské unie nedeterminují vztahy s USA, ale její vlastní ekonomické a politické výsledky. A ty jsou tristní. Evropa je v hluboké krizi a důvodem té krize nejsou USA, ale vlastní chyby.
Největší výtkou, kterou Trump po jednání slyšel, byl jeho postoj ke klimatické dohodě z Paříže. Čtenářům možná není jasné, proč právě tato environmentální dohoda je tak zásadní světové politikum, že má potenciál zhatit vrcholný summit. Proč je toto téma, obzvlášť pro státníky z EU, tak důležité?
Trump vyhrál volby mimo jiné proto, protože Američané už mají dost toho, že mají nést náklady megalomanských projektů, kterých za posledních padesát let viděli tucty, stále nákladnějších, aniž alespoň některý z nich splnil, co si od něho jeho proponenti slibovali. Je příznačné, že jeho poslední krok, odstoupení od pařížské dohody o klimatu, vzbudil takový rozruch. Dokonce i náš premiér vzkázal Trumpovi, že udělal chybu. Ale co ve skutečnosti Trump udělal?
Odstupuje od čehosi, co již stálo a má v budoucnu stát triliony dolarů, aniž to má viditelný a měřitelný vliv na klima, na základě teorie přijaté „demokraticky“ hlasováním vládních úředníků na kongresu organizace IPCC, která se vydává za jakýsi světový kongres klimatologů – ale ve skutečnosti je mezivládní organizací, která v té době byla vedena indickým inženýrem, který společně s bývalým americkým viceprezidentem za svůj boj s klimatem dostal Nobelovu cenu míru.
Delegáti odhlasovali závěry o nutnosti bojovat proti klimatickým změnám, bez ohledu na efektivitu a náklady celosvětově organizovaného úsilí, které nás má zachránit před něčím, co je přirozeným jevem, něčím, co se stává periodicky po stovky milionů let.
O PRAKTIKÁCH IPCC SI PŘEČTĚTE VÍCE NAPŘÍKLAD ZDE
Máme zachránit zemi a lidstvo před klimatickými změnami, máme utratit triliony dolarů a omezit svobodu a prosperitu celých národů na desetiletí dopředu pro něco, co je ve skutečnosti jen novou variantou sloganu „poručíme větru, dešti“.
A největší náklady na ten program nesou samozřejmě tzv. „vyspělé země“, evropské a americké. A především USA. Američané mají dost mezinárodních programů, které mají platit, nebo alespoň na ně z největší části přispívat, aniž jim někdo může ukázat, za co se jejich miliardy dolarů vlastně utrácejí a jaký to má přínos.
Donald Trump ve své volební kampani sliboval Američanům, že takové programy ukončí. Že peníze, které USA ušetří, budou využity na užitečné a efektivní ekologické programy modernizace amerického průmyslu, na vyčištění amerických vod a jezer a na ochranu amerického životního prostředí – a nebudou mizet v černé díře „globálního boje proti změnám klimatu“, který po třiceti letech a stovkách miliard amerických dolarů nepřinesl žádný měřitelný užitek a vedl k restrikcím a omezením, kterými utrpěla americká ekonomika, američtí dělníci a zaměstnanci a ironicky i americké životní prostředí.
Kolem summitu se hodně mluvilo o Donaldu Trumpovi, ale méně už o Therese Mayové a o Velké Británii, která postupem brexitu nabývá mezinárodní suverenitu. Přitom Angela Merkelová po summitu naznačila, že už ani s Británií příliš nepočítá. Jaká byla pozice Mayové na konferenci a jaká podle vás bude pozice pobrexitové Británie v globálních vztazích?
Podle mého bude britská pozice silnější než dnes. Nebude vázána restrikcemi a překážkami kladenými evropskými regulacemi. Neztratí evropské trhy, a naopak bude moci navázat na staré vztahy se zeměmi Commonwealthu a se Spojenými státy. Ale samozřejmě, nebude to lehké.
Má Evropská unie potenciál být skutečně „globální velmocí“, hrající stejnou ligu s USA, Ruskem a Čínou? A co musí udělat, aby na tuto úroveň mohla aspirovat?
Potenciál sdružení předních evropských států jistě má. Má ovšem i v sobě zabudovaný mechanismus, který tomu s jistotou zabrání.
Hospodářská spolupráce evropských zemí vedla k tomu, co je dnes nazýváno „hospodářským zázrakem“. Válkou rozvrácená Evropa se za patnáct let stala dynamicky se rozvíjejícím ostrovem ekonomické prosperity a vysoké životní úrovně. Kdyby Evropa zůstala na této trajektorii, mohla dnes stát na špičce té ligy, o které hovoříte. Místo toho ale přišla snaha o politickou integraci, která vedla ke ztrátě suverenity většiny evropských zemí, ke krizím zaviněným zavedením „společné měny“ zemí s velmi rozdílnými stupni ekonomického vývoje.
Vše v duchu plánů na socialistický federální evropský megastát, podle snů italského komunisty Altiera Spinelliho, který budoucnost Evropy viděl v potlačení suverenity evropských států a v jejich podřízení společné politice socialismu. Popsal to docela přesně ve svém Ventotenském manifestu, jehož četbu doporučuji všem snílkům o integrované Evropě. Spinelli, evropský komisař a později evropský komunistický poslanec, byl dodatečně zařazen mezi „otce Evropské unie“ a byla po něm pojmenována nejnovější a největší budova Unie v Bruselu.
Takto Spinelliho prezentuje sama EU:
Unie si od prvopočátků integrace kladla nereálné a nesplnitelné cíle. Kdo si dnes vzpomene na Lisabonskou strategii, přijatou Evropskou radou v březnu roku 2000 v Lisabonu s cílem vytvořit z Evropské unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“?
Posuďte sami, co z toho Evropa dokázala uskutečnit.
Evropská unie měla být prostředkem k odstraňování ekonomických bariér mezi členskými zeměmi. Místo toho vytváří stovky a tisíce nových bariér, povinné kvóty, dotace, zákazy, předpisy, nařízení, zákony. Nejenže takové bariéry staví mezi členskými státy, ale „díky“ integrační Lisabonské smlouvě je dnes rozšiřuje v jednotlivých zemích i vnitrostátně.
Ale Evropa má též tendenci „napravovat“ své chyby jejich opakováním na větší škále. Problém migrace chce napravit větší migrací. Problém odporu proti evropskému zasahování do suverenity členských zemí a jejich snaze zabránit nekontrolovatelnému přílivu migrantů, chce řešit povinnými kvótami. Evropští lídři neztratili ani vteřinu nějakou úvahou o tom, kdo jsou tito migranti, jestli jsou skutečně uprchlíky před válkou a násilím. Bruselští lídři a vlády vedoucích a nejsilnějších zemí Unie – Německa a Francie – chtějí napravit svou chybnou politiku, která jim přinesla neuvěřitelné problémy a neřešitelnou krizi, tím, že ji pomocí povinných kvót rozšíří na celou Evropu. Opět se má problém napravit tím, že má být opakován na větší škále.
Takže hovořit o potenciálu Evropské unie stát se „globální velmocí“ – to je spíše smutným vtipem. Evropská unie by měla své úsilí zaměřit na svou záchranu, ještě přesněji záchranu toho, co na ní bylo dobré a užitečné. Ale reformovat Unii je beznadějné, a po odchodu Velké Británie je to nemožné. Unie by musela rehabilitovat své členské země, vrátit jim suverenitu, opustit socialistický Spinelliho projekt „hlubší a hlubší integrace“ a vrátit se k původní myšlence bourání bariér a rozšiřování prostoru svobody podnikání i občanských svobod.
JEAN CLAUDE JUNCKER A BOHUSLAV SOBOTKA: VEZMEME TO DO VLASTNÍCH RUKOU
Což už nechtějí ani politici našich „proevropských stran“.
Ani ODS už nevadí evropský socialismus. Klade si neuskutečnitelný cíl, svými dvěma poslanci v nejmenší evropské frakci, ještě smrtelně oslabené odchodem Velké Británie z Unie, Unii „reformovat“. Chce nahradit evropský socialismus něčím jako „evropským socialismem s lidskou tváří“.
Jak vyhlášení „samostatného kursu“ Angelou Merkelovou může ovlivnit vnitřní vztahy v EU? Dá se očekávat větší tlak na poslušnost členských zemí, aby měla sedmadvacítka více sil na plnění své globální role?
Samostatný kurs Německa znamená stejný kurs, stejné cíle, stejné metody a stejnou politiku celé Unie. Konečně budeme mít vytouženou evropskou jednotu, vedenou dominantním Německem v německém zájmu.
Angela Merkelová je zástupcem jedné ze sedmadvaceti zemí a její vliv na politiku EU je do značné míry pouze neformální. Zástupci EU sice mají „mandát“, ale jejich reálná pozice je vesměs slabá, nehledě k tomu, že o státnickém rozhledu třeba evropského prezidenta Donalda Tuska nebo eurokomisařky pro zahraniční vztahy Federiky Mogherini pochybují i jejich stoupenci. Může vůbec aspirovat na roli světové velmoci stát-nestát, kde je zcela nejasné, kdo za něj vlastně mluví?
Samozřejmě, že nemůže. A pokusy o něco takového nutně vyústí v Evropu dominovanou Německem a Francií. Bez ohledu na to, jestli je eurokomisařkou pro zahraniční vztahy Italka, nebo evropským prezidentem Polák.
Před třemi týdny se ujal funkce francouzský prezident Emmanuel Macron. Jak zatím hodnotíte jeho zahraniční politiku? A představuje „Francie pod Macronem“ oproti „Francii pod Hollandem“ nějakou kvalitativní proměnu zahraniční politiky, nebo zůstává pouze u gest typu soutěžení s Donaldem Trumpem o pevnější stisk ruky?
Ještě je brzy hodnotit Macronovu zahraniční politiku. Ale z jeho minulosti je pravděpodobné, že bude plně „proevropský“, což v praxi znamená, že bude pracovat v intencích Bruselu a Berlína. Takže neočekávám žádnou zásadní změnu francouzské zahraniční politiky.
Políbit Merkelovou, rozmačkat ruku Trumpovi. Emmanuel Macron v deseti vteřinách
Změní události ze summitu G7 nějakým způsobem zahraniční politiku Donalda Trumpa?
Sotva. Pro Trumpa je rozhodující jeho úsilí o reformu americké zahraniční politiky, jeden z jeho stěžejních předvolebních slibů.
Jaké jsou vůbec podle vás v současnosti největší zahraničněpolitické priority Trumpovy administrativy?
Především, jak sám říká, je to vést realistickou politiku, skončit s „vývozem demokracie“, omezit intervence amerických ozbrojených sil jen tam, kde jsou skutečně ohroženy legitimní americké zájmy. Jednou to kdosi řekl – přestat s „exportem demokracie“ výměnou za „import rakví mladých Američanů“.
Nechce Ameriku slabou, chce ji silnější o to, že bude prosazovat realistické cíle, podporovat přátele a nepřisvojovat si roli arbitra v domácích záležitostech jiných zemí, nevměšovat se tam, kde intervence znamená riziko pro nejen USA, ale i pro jejich skutečné přátele a občany jejich zemí. Nechce rušit americké závazky a opouštět spojence, chce ale, aby si země, které očekávají americkou podporu v nouzi, připravovaly vlastní adekvátní obranné programy a nečekaly, že náklad za ně ponesou USA.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
