Schůzka Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem v Helsinkách byla v amerických médiích označována za ostudu, podřízení, ponížení a podobně. Jak ji hodnotíte vy? Byl na Putina příliš mírný?
Především pokládám za velký úspěch, že se summit vůbec konal a že proběhl bez potíží. Předcházející situace, že vůdci dvou hlavních jaderných velmocí spolu přímo téměř nekomunikovali, byla absurdní a nebezpečná. Nemyslím, že by Trump byl na Putina příliš mírný, byl zkrátka jen příjemný. Pochopitelně nevíme, jak probíhala jednání mezi čtyřma očima, ačkoliv mám dojem, že si oba muži celkem takzvaně sedli a dokážou spolu dál racionálně mluvit a hledat kompromisy. To ještě neznamená, že se stanou blízkými přáteli, ostatně ani nyní se jim nepodařilo dosáhnout shody na společném prohlášení a Trump řekl, že považuje Putina za konkurenta, avšak současně odmítl slovo nepřítel. Rovněž nenastal žádný z těch horrorových scénářů, které věštili někteří komentátoři a podle kterých měl Trump oznámit, že stáhne americké vojáky z Pobaltí, respektive vlastně Rusku předá střední Evropu. Je ale poměrně zajímavé, že tyto věci tvrdili i ti samí lidé, kteří obvykle ostře napadají vzájemnou náklonnost Trumpa a konzervativních vlád Polska a Maďarska, tedy zemí právě v té střední Evropě, kterou prý Trump hodlá opustit. Měli by si v té schizofrenii udělat konečně trochu pořádek a – pokud jsou toho schopni – zkusit uplatňovat i jiné myšlenkové schéma, než že za všechno můžou Trump a Putin.
Fotogalerie: - Orgány na prodej
Jak hodnotíte svou osobní ekonomickou situaci?Anketa
Co říkáte na jeho výrok týkající se ovlivňování voleb z Ruska, kdy se postavil na opačný názor než americké tajné služby, a pak to vzal zpět? O čem to svědčí?
Dost možná to byl z jeho strany takový pokusný balonek, kterým chtěl testovat reakce, a když zjistil, že tohle nejde, vzal to zpět. Podobně používá některé své tweety, které zjevně slouží ke zjišťování, jak budou reagovat média, politici a veřejnost. Je to součást jeho komunikační strategie, která je výtečně promyšlená, ačkoliv mainstreamová média to dosud evidentně nepochopila, mimo jiné i proto, že jsou sama nevědomou, avšak výborně pracující součástí té strategie, takže Trumpovi pomáhají. Pokud se vrátím k tomu tématu ovlivňování voleb, asi nikdo nečekal, že by Vladimir Putin něco podobného přiznal, ale současně platí, že pokusy ovlivnit volby v jiných zemích jsou něco, co mocnosti zkrátka vždycky dělaly, dělají a dělat budou. Stejně tak samozřejmě to nikdy nepřiznají, ovšem třetí samozřejmost je, že tyhle jejich snahy vůbec nemusí mít nějaké relevantní výsledky. Jinak řečeno, pokud se o to Rusko skutečně snažilo – a popravdě řečeno, je to asi velmi pravděpodobné – dost pochybuji, že něco opravdu zásadně ovlivnilo. Ruské zpravodajské služby jsou nepochybně velmi výkonné a efektivní, ale nevěřím, že by se jim podařilo pozměnit názory milionů amerických voličů. Analogie s prezidentskými volbami v Česku a volbami v dalších evropských zemích se tady logicky nabízí.
Evropa se vzdaluje Americe, k čemuž zásadně přispívá právě Donald Trump. Ten kvůli postupu v byznysu označil Evropskou unii dokonce za nepřítele. Spory ale nezačínají a nekončí celní válkou. Připomenout můžeme i fiasko na summitu G7 a jeho názor na členství Ruska ve sdružení ekonomicky nejvyspělejších států. Ke zlepšení vztahů příliš nepřispěl ani summit NATO, kde Trump kritizoval členy kvůli výdajům na obranu a německou kancléřku za podporu výstavby plynovodu Nord Stream 2. Trumpovi je vytýkáno, že místo zlepšování kontaktů s lídry demokratických zemí, chválí například severokorejského diktátora a sešel se s Vladimirem Putinem. Jak bychom se v tom všem měli orientovat?
Myslím, že politici a komentátoři moc nechápou rozdíl mezi dvěma druhy summitů. Trumpova setkání s Kim Čong-unem a Vladimirem Putinem se konala v prvé řadě kvůli tomu, aby začaly tát ledy a aby se zjistilo, zda spolu vůbec mohou dál jednat. Trump skutečně hodně dá na osobní vztahy a uzpůsobil tomu svůj styl diplomacie, což ale není zase taková novinka, protože třeba Kennedy nebo Reagan byli v tomto dost podobní. Na takových summitech se prostě hýří úsměvy a komplimenty, jelikož nějak se v tom oteplování vztahů začít musí.
Naopak summity organizací jako G7 a NATO se pořádají proto, že se mají řešit konkrétní ekonomické a bezpečnostní problémy, takže tam si Trump samozřejmě nebral servítky a otevřeně hovořil o tom, co Americe vadí. Dal najevo, že hájí především národní zájmy svojí země, což by správný státník měl dělat vždycky. Pokud jde o otázku celních tarifů, je velmi příznačné, že většina médií ignorovala nebo jen okrajově zmínila, že Trump na summitu G7 navrhl, aby Spojené státy a Evropská unie v rámci vzájemného obchodu zrušily všechna cla i dotace, avšak to bylo okamžitě zděšeně odmítnuto. Ona totiž Evropa vůči Spojeným státům uplatňuje daleko vyšší cla než obráceně, ale Trumpa to přestalo bavit a dal Unii najevo, že tuhle hru můžou hrát dva. Použil prostě svou oblíbenou taktiku cukru a biče, což ale velká většina evropských politiků opět absolutně nepochopila.
Trump znovu připoutal pozornost médií, když si pro Fox News položil otázku, proč by Spojené státy měly v případě napadení přispěchat na pomoc Černé Hoře? Černá Hora je však členem Severoatlantické aliance… Co tím sleduje?
Stále tentýž model, cukr a bič, tedy střídání nabídek a hrozeb. Američané už řadu let úplně oprávněně kritizují evropské členy NATO za příliš nízké obranné rozpočty, ale Trump byl tím, kdo konečně bouchl do stolu a řekl, že takhle to dál nejde. Je pravděpodobné, že i jiný prezident by na to tlačil, a patrně to bude i obsah politiky Trumpova nástupce, Trump však není zrovna trpělivý a chce vidět výsledky, jichž se tedy rázně dožaduje. Ten jeho požadavek okamžitého zvýšení obranných rozpočtů všech členských zemí Aliance na dvě procenta hrubého domácího produktu a následného zvýšení až na čtyři procenta hrubého domácího produktu je samozřejmě hodně přehnaný, což ale přesně odpovídá jeho vyjednávací strategii „Think Big“. Vyjadřuje to také věta: „Když chceš kotě, žádej koně.“
Záměrně dává přehnané požadavky a často vyhrožuje, ale vždy ví, čeho chce dosáhnout, což je v tomto případě udržení, popřípadě zrychlení současného tempa zvyšování obranných rozpočtů. Trump by určitě uvítal to zrychlení, já také, nelze ovšem realisticky chtít všechno a hned. Pochopitelně platí, že i zde Trump sleduje národní zájmy USA, protože ví, že zvyšování obranných rozpočtů přináší také velké zisky pro americké zbrojovky, ale to k tomu prostě patří. Každopádně snad již definitivně skončila éra, kdy Amerika chránila Evropu a nechala si za to nadávat.
Psali jsme:
Minule jste mi řekl, že Trumpa můžete zatím jenom chválit, platí to stále?
Ano, rozhodně ano. Konečně přišel summit s Vladimirem Putinem, což může být, jak doufám, začátek nové éry vztahů Spojených států a Ruska. Právě narovnání vztahů s Moskvou byl ostatně jeden z hlavních důvodů mé podpory Donalda Trumpa, protože jsem tušil, že si s Putinem může porozumět. To, o co se pokusil Obama, tedy ten jeho restart se srdcem na dlani, nefungovalo, a ani fungovat nemohlo. Pro Rusko to byl důkaz slabosti, neboť ruská politická kultura respektuje především sílu. Trump a Putin si můžou rozumět, protože jsou oba alfa samci. Mimochodem, všimněte si, že mnoho komentátorů vyslovuje tento pojem asi podobným tónem, jako kdyby říkali pedofil nebo monstrum, což něco vypovídá o tom, kam až nás dostala politická korektnost a odmítání přirozené maskulinity, ovšem to už odbočuji.
Každopádně Trump přinesl zásadní změnu v obsahu i stylu politiky, po které hodně lidí otevřeně nebo skrytě toužilo. Předcházející politici se obvykle drželi toho, čemu se v případě KLDR říkalo strategická trpělivost, což podle mě znamená dělat pořád a pořád dokola to, co nefunguje, a doufat, že to někdy fungovat začne. Čekali snad na příznivou konstelaci hvězd? Potom ale přišel jeden excentrický realitní magnát, který nabídl, že tedy zkusí něco úplně jiného. Je prostořeký, nekonvenční a má o sobě vysoké mínění, ale za ten rok a půl v úřadu má i obrovské výsledky.
Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Jinak, syrští migranti už do Evropy neproudí, ale zato se zvyšuje tlak z Afriky. Bude Dublin IV krizovým momentem Evropské unie? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme?
Nebyli, ovšem tuším, že bez jasného postoje mnoha českých politiků už by tu být mohli. Myslím, že to byla hlavně rozumná opatrnost, abychom tady postupně neskončili jako Německo, Francie či Švédsko s jejich no-go zónami a plíživou islamizací. Neříkám, že by to přišlo už za rok či dva, ale bez pevného odmítnutí kvót by se tady mohlo začít vytvářet potenciálně velice nebezpečné podhoubí. To samé ale platí také o plánu Dublin IV, který musíme odmítnout stejně rezolutně. Pokud by nás přehlasovali, tak se musí postupovat stejným způsobem, který je třeba u idiotské směrnice o palných zbraních, to jest zcela odmítnout implementaci a deklarovat si jednostrannou výjimku s odkazem na bezpečnost státu, ať to přinese jakékoli spory a konflikty s Evropskou unií.
Další věcí, u které bychom měli kategoricky říci NE, je chystaný globální pakt OSN o migraci, jenž mimojiné definuje migraci jako základní lidské právo. To zásadně odmítám a naprosto nechápu, proč by tento zcela umělý konstrukt měl přebíjet suverenitu státu. Mezi znaky suverenity patří i to, že stát má výlučné právo rozhodnout, koho pustí přes své hranice na své území, a koho nikoli. Dublin IV i ten pakt OSN by to rozbily. Spojené státy už z jednání odešly, Maďarsko se chystá také a bylo by potěšující, kdyby je Česká republika následovala.
Několikrát jsme se spolu bavili o tom, že je podle vás třeba přiznat si, že je Evropa v podstatě ve válce – co se týká migrace. Hodně se toho změnilo – volby v Itálii, která nepouští do země lodě s migranty, ale sílí španělská cesta. Kurz v Rakousku jasně dává najevo, jaké názory má na tuto situaci a tak dále. Angela Merkelová má problémy i ve vnitrostranické politice. Je to pokrok?
Určitě ano. Dlouho jsme museli z Bruselu, Berlína a Paříže poslouchat, že potížisté jsme jen my tady ve střední Evropě, protože jsme údajně zaostalé a xenofobní postkomunistické země, ale když k tomu přibylo Rakousko a Itálie, tak tenhle argument padl. Nepochybuji, že se establishment Evropské unie bude pořád snažit nějak rozklížit vztahy Visegrádské čtyřky, především při jednání o rozpočtu, Maďarsko už ovšem dalo najevo, že takový rozpočet by vetovalo, a odpor sílí i jinde. V podstatě každé volby v každé zemi přinášejí další a další úspěchy stran, kterým se dávají nálepky jako krajní pravice, populisté či nacionalisté, ale já považuji za správné slovo civilizacionisté, které vytvořil konzervativní komentátor Daniel Pipes.
Tyto strany se v řadě věcí liší, například některé jsou ekonomicky zcela liberální, zatímco jiné hájí spíše levicové postoje, avšak všechny spojuje důsledná obrana hodnot západní, tedy antické, židovské a křesťanské civilizace a odpor proti islamizaci a ilegální migraci. Vytváří se tak nová politická dělicí linie, jež získává větší význam než tradiční socioekonomický rozdíl mezi pravicí a levicí. Ukazuje se, že otázky jako výše daní jsou spíš technikálie, protože nyní jde o základní hodnoty společnosti. Myslím si, že rozhodující budou volby do Evropského parlamentu v roce 2019, protože ty naznačí, zda Unii čeká zásadní změna a snad poslední šance na obrat k lepšímu, nebo rozklad.
Dokážou čeští politici srozumitelně vysvětlovat zahraniční politiku voličům? A co média?
V případě politiků je, bohužel, problém v tom, že zde máme jen velmi málo schopných osobností, které dokážou dělat mezinárodní politiku na opravdu vysoké úrovni. Naštěstí je jedna z nich hlavou státu, ale s výjimkou samotného Miloše Zemana je to tady stále slabé. Naprostá většina českých politiků prostě vykazuje pouze takříkajíc provinční rozhled a formát, ačkoli nějaké schopné lidi přece jen máme. Snad to teď pro něj nebude takzvaný polibek smrti, pokud řeknu, že si v českém diplomatickém sboru velice vážím například Hynka Kmoníčka, nynějšího velvyslance ve Spojených státech.
A česká média projevují úroveň přímo žalostnou. Na základě svých zkušeností s českými novináři mohu konstatovat, že většina plně odpovídá tomu, co o nich často říká Miloš Zeman, a že by mi netrvalo příliš dlouho spočítat ty, kteří jsou skutečně dobří a kteří mají můj respekt. Jak si má český volič vůbec udělat představu o mezinárodní politice, pokud mu mainstreamová média v zájmu údajné názorové pestrosti předkládají jen to, co píšou The New York Times nebo The Guardian? Naštěstí ale roste význam internetu, takže každý má možnost získat široké spektrum zpráv a názorů z nejrůznějších zdrojů. Určitě je snazší brát to, co předžvýká nějaký pisálek nebo co nabídne Facebook, ale kdo si chce vytvořit vlastní postoj a umět ho obhájit, musí sledovat co nejvíce pramenů a všechny informace kriticky analyzovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
