Němci očekávají, že počty žadatelů o azyl během letošního roku dosáhnou čísla rekordních 800 tisíc. Historicky patří Německo vedle Švédska k zemím, které přijaly nejvíce imigrantů. Žádají proto nyní jejich přerozdělování a koordinované řešení. Neměli bychom dát za pravdu těm, co označují českou společnost za rasistickou a začít jednat v rámci unijní jednoty o ochotně imigranty přijímat a poskytnout jim základní zaopatření?
Češi, na rozdíl například od Britů, kteří historicky vždy velmi zásadně rozlišovali mezi „my“ a „oni“, si nikdy nemohli dovolit ani rasismus, ani xenofobii. Česká kotlina byla odjakživa křižovatkou Evropy. Táhly přes nás armády snad všech evropských a občas i mimoevropských zemí. Na cizince a lidi odlišné rasy jsme proto historicky zvyklí, počínaje našimi nejbližšími sousedy – Němci, Poláky nebo Maďary, a konče svého času pro naše předky určitě exotickými Židy a později i kočujícími Cikány (Romové se z nich stali až později). Po staletí jsme žili v „kadlubu národů“, jak se také říkalo Rakousko-uherské monarchii. Tam jsme si nějaké předsudky nemohli už vůbec dovolit.
Češi jsou navíc schopni zorganizovat a rychle absorbovat i poměrně intenzivní migrační vlny. V letech 1948 – 1949 přišlo na území tehdejší Československé republiky více než 12 000 emigrantů z Řecka, jimž hrozila bezprostředně smrt v důsledku občanské války. Průběh tehdejší migrační vlny byl ale podstatně odlišný od toho, čeho jsme svědky dnes. V první vlně (začátkem roku 1948) dorazilo nejprve přes 3000 dětí (z nichž byla značná část válečných sirotků, kteří byli umístěni v pro ně urychleně zřízených dětských domovech), které na přelomu let 1948 - 1949 následovali dospělí. Po nezbytné aklimatizaci a karanténě byli usídleni v příhraničních okresech severní Moravy a severozápadních Čech. Zpočátku izolovaná skupina se v polovině 50. let adaptovala a postupně se rozmístila po téměř celé republice. V 70. letech žilo v Československu kolem 15 tisíc Řeků.
V roce 1994 podle údajů Českého statistického úřadu žilo na našem území 104 tisíc cizinců, z toho 71 tisíc s trvalým pobytem. Na konci června letošního roku jich bylo už 458 tisíc, z toho 256 tisíc s trvalým pobytem. Samozřejmě většinu z nich tvoří lidé z blízkého okolí – Ukrajinci, Slováci, Rusové, Poláci, Němci. Na území ČR ale dlouhodobě žije například i silná židovská komunita (15 – 20 tisíc lidí, dle údajů Federace židovských obcí), nemluvě samozřejmě o téměř 80 tisícovkách Vietnamců, Číňanů, Korejců a příslušníků dalších asijských národů se svébytnými zvyky a kulturou. Myslím, že ČR dokázala tyto imigranty zvládnout bez větších problémů. Ačkoliv k nám z jihu Evropy zatím příliš migrantů nemířilo, žije v Čechách různorodá komunita přibližně 4500 přistěhovalců z arabských zemí a kolem 3100 přistěhovalců z Afriky, stmelená dohromady islámem. Přemýšlím, kde v těchto číslech hledat podporu pro rasismus a xenofobii českého národa. Spíše jde o hloupost nebo zlý úmysl lidí, kteří takto Čechy cejchují.
Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann řekl, že pokud se na řešení přistěhovalecké vlny nebudou podílet všechny země EU, bude nutno přistoupit k obnově hraničních kontrol. Vedle toho nedávno zaznělo, že pokud zavede hraniční kontroly Německo, Česká republika se přidá. Blíží se konec Schengenu? A šlo by o správný krok? Jaké kroky by teď EU měla dělat?
Současná migrační krize je zároveň krizí všech dlouhá léta politiky omílaných „neprůstřelných“ bezpečnostních mechanismů, které pod jejím tlakem totálně selhaly. Selhává Schengen a selhávají i bezpečnostní systémy jednotlivých zemí. EU není schopna prosadit na schengenských hranicích své vlastní směrnice, ani podpořit členské země při jejich prosazování.
Naprostá většina migrantů, kteří se v současné době doslova valí do Evropy a Evropou, přichází na její území ilegálně a v rozporu se zákony zemí, na jejichž území se pohybují. Nedokáže je zastavit ani nasazení policie a národních armád na vnitřních hranicích EU, ani ploty. Místo jednoznačného odmítnutí ekonomických a rizikových migrantů, centrálně organizované a řízené pomoci skutečným válečným uprchlíkům a urychleného hledání cest, jak vyřešit situaci v jejich zemích, aby se mohli co nejdříve vrátit domů, vidíme zmatky, chaos a neschopnost zjednat si u migrantů reálný respekt. Vidíme totální bezradnost a neschopnost orgánů EU i vlád jednotlivých zemí situaci zvládnout. Místo účelných kroků k řešení situace nám navrhují uznat organizační a bezpečnostní kolaps EU, zrušit Schengen a vrátit se k národním hranicím, včetně zodpovědnosti za jejich zajištění.
Zrušení schengenské dohody by bylo zásadním zpochybněním smyslu existence Evropské unie jako garanta bezpečnosti, stability a hospodářského růstu evropských zemí. Pokud k tomu dojde, pak spolu s probíhající ekonomickou krizí to bude poslední hřebíček do rakve původní myšlenky sjednocené demokratické Evropy volného trhu a volného pohybu osob.
Nemohu radit EU, co by měla dělat. Ale určitě vidím jako východisko okamžité zajištění neprůchodnosti schengenské hranice. Současně s uzavřením hranice musí EU řešit dva problémy – co s migranty, kteří ilegálně pronikli na území EU, a jak zajistit a zejména zaplatit distribuci a péči lidí, kteří získali status uprchlíka a právo dočasného pobytu. Také musí dojít ke konsensu ve věci jejich sociálního zabezpečení, které by mělo být stejné ve všech zemích EU a mělo by být hrazeno centrálně z jejích prostředků.
Tyto úkoly nemůže EU zvládnout pouze pomocí armád a policií jednotlivých zemí. Je třeba aktivovat evropskou část NATO a uplatnit solidaritu podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Pokud se některá země NATO postaví proti tomuto požadavku, dává tím jasně najevo, na čí straně stojí. Migrační vlna totiž znamená bezpečnostní ohrožení významných aliančních zemí (Itálie, Řecka, Španělska, Portugalska a dalších) způsobem, proti němuž je tzv. ruské riziko zanedbatelnou záležitostí.
NATO disponuje technikou a vybavením, potřebným pro zajištění tohoto úkolu. Alianční orgány mohou rozhodnout o uvolnění standardizovaných kontejnerových táborů, umožňujících po rozvinutí na vhodných místech umístění a logistické zabezpečení tisíců uprchlíků před tím, než se rozhodne o jejich osudu. Alianční vojáci dokáží ve spolupráci s policií tyto tábory střežit a zabránit útěkům nelegálních migrantů před přezkoumáním oprávněnosti jejich požadavků. Dokáží také zajistit distribuci oprávněných žadatelů a naopak vyhoštění odmítnutých. Navíc vzhledem k tomu, že by vše probíhalo na území EU a zemí NATO, není třeba mandát OSN. Vše by samozřejmě potřebovalo právní krytí a souhlas zemí, na jejichž území by operace probíhala. Například pro Řecko, pokud by byly využity pro umístění táborů jeho ostrovy, by to v době současné krize znamenalo výrazné přilepšení.
Evropa potřebuje pracovní sílu a dle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč tzv. uprchlické krize nevyužít a neudělat maximum pro integraci a asimilaci imigrantů? A čím to, že třeba i mnoho nám kulturně blízkých Ukrajinců, kteří mají vysokoškolský diplom, sem jdou pracovat jako dělníci nebo pokladní v marketech?
Probíhající uprchlická krize nemá se schopností české společnosti integrovat a asimilovat velké množství cizinců nic společného. Zásadní roli hrají tři faktory.
Prvním faktorem je rychlost, kterou migranti do Evropy proudí. Loni se jenom do Itálie po moři dostalo více než 170 tisíc nelegálních migrantů, a ředitel evropské agentury Frontexa už v březnu varoval, že se letos jejich počet může vyšplhat na 500 tisíc až jeden milion. Představa, že se budou jednotlivé země Evropy schopny o tyto migranty postarat nebo je dokonce integrovat, je jak v krátkodobém, tak dlouhodobém horizontu naprosto scestná. Napříklat Romové přicházeli do Evropy v několika vlnách stovky let. Stejně jako afričtí přistěhovalci pocházejí z civilizačního okruhu, který se tisíciletí vyvíjel odlišně od Evropy a jejich hodnotový a myšlenkový systém, který si ve většině zachovali, způsobil, že všechny pokusy o jejich plošnou integraci do evropské společnosti selhaly. Všude patří mezi problémová etnika, bez ohledu na tvrzení mainstreamových médií. Jen počty migrantů z Afriky přitom mohou velmi rychle přesáhnout počty Romů, kterých žije v současnosti v EU asi 10 milionů, a nebude čas ani na vytvoření platformy pro rozumné soužití, natož na integraci.
Druhým faktorem je skutečnost, že značná část příchozích zcela viditelně před ničím zásadním neprchá, ale jen využila situace a jde za lepším. Dokonce se v této souvislosti objevil pojem „migrant z nudy“. To hraje velmi výraznou roli v argumentaci odpůrců bezbřehého přijímání migrantů a jejich zapojování do sociálních systémů prakticky všech evropských zemí.
Třetím faktorem, který zejména v dlouhodobém horizontu může hrát velmi významnou roli, je již zmíněná prakticky nepřekročitelná civilizační bariéra mezi evropskou civilizací a částmi světa, odkud tito migranti pocházejí. Jejich svět hodnot, priorit, chápání práv a povinností je desítky tisíc let odděleného vývoje vzdálen světu Evropy. K tomu ještě přistupuje fakt, že většina příchozích vyznává islám, tedy náboženství, jehož projevy na území Islámského státu, v bezprostřední blízkosti Evropy, naprostá většina soudných lidí oprávněně vnímá jako hrozbu evropské civilizaci, bezpečnosti svých zemí, svých rodin a svého způsobu života. Islamizace Evropy není prázdný pojem a projevy tohoto fenoménu jsou např. v Bruselu, paradoxně centru EU i NATO, viditelné na každém kroku.
Nyní mohu konečně odpovědět i na otázku, proč mnozí z Ukrajinců s vysokoškolskými diplomy pracují jako dělníci, pomocné sestry nebo pokladní v marketech. Jejich svět hodnot a způsob myšlení je blízký našemu. Šli do zahraničí sice z ekonomických důvodů (dnes bohužel přicházejí i proto, že utíkají před válkou), ale s tím, že primární je pracovat. Většina z nich si chtěla jen našetřit peníze na bydlení, školy pro děti atd., a poté se vrátit domů. Pokud by chtěli získat uplatnění ve své profesi, museli by se samozřejmě naučit jazyk, složit zkoušky, získat povolení k trvalému pobytu, přivést sem rodiny, zajistit jim bydlení, práci, školy. Protože zde nehodlali zůstat, neměly pro ně tyto peripetie význam. Platy v manuálních profesích, po kterých je poptávka, a na vysokoškolských postech, kde je přetlak nabídky, by se pro většinu z nich stejně výrazně nelišily. Nyní jich vzhledem k situaci na Ukrajině stále více hodlá zůstat a nalézt lepší uplatnění. Většina z nich zvládá získání občanství samostatně nebo s pomocí firem, pro které jsou vítanými a osvědčenými pracovníky. Jejich přístup je zcela odlišný od přístupu značné části migrantů především z Afriky, kteří bez ohledu na důvod migrace do Evropy pronikají ne s cílem pracovat, vydělat peníze a vrátit se domů, ale získat azyl, status uprchlíka a napojení na štědrý sociální systém. ČR je pro ně páriou, který není dost bohatý na zajištění jejich „oprávněných“ požadavků. Nezmiňuji skutečné válečné uprchlíky zejména ze Sýrie, Iráku apod., kteří naši pomoc potřebují a stojí o ni. Už proto, že většina z nich má zájem se po stabilizaci situace v jejich zemích vrátit domů (stejně jako čeští Řekové po ukončení občanské války v 50. letech).
Stále sílí varovné apely komentátorů, že jsou mezi uprchlíky objektivně lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoct a nelze uplatňovat princip kolektivní viny, že všichni jen touží po evropských sociálních systémech apod. Jak se zachovat, abychom nejednali nespravedlivě, nehumánně? Anebo je to naopak tak, že my jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit?
My nemusíme nikomu pomáhat. Je to čistě naše svobodná vůle, a migrantům je třeba tuto skutečnost dát jasně a jednoznačně najevo. Nikdo nemá „nárok“ na vstup do EU. Proto existuje Schengen, proto existují hraniční země, odpovědné za ochranu a obranu vnějších hranic. Proto také musí orgány EU jasně stanovit nepřekročitelná pravidla pro udělování statutu uprchlíka, platná shodně v celé EU, a pravidla, kterými se uprchlíci musí řídit, bez ohledu na zákony platné v té které zemi Unie. To není ani nespravedlivé, ani nehumánní, jen racionální. A je to také jediná cesta, jak zvládnout utečeneckou krizi, pomoci potřebným a zavést do celého chaotického systému pořádek.
Argument „my jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit“ postrádá smysl – krize už nastala a prostě ji řešit musíme. Týká se nás stejně jako ostatních zemí Evropy, včetně nečlenských zemí EU. Jak zajistit, aby se uprchlíci co nejdříve měli kam vrátit, je problém druhotný. Primárním úkolem a testem akceschopnosti (a opodstatněnosti existence) orgánů EU je dostat co nejdříve pod kontrolu exodus na jihu Evropy a zajistit filtrování utečenců.
V Makedonii je už několik dní vyhlášen výjimečný stav. Do země se z Řecka snaží dostat desetitisíce uprchlíků. Policie nejprve bránila hranice i za pomocí omračujících granátů a slzného plynu, pak to vzdala. Do Srbska, kudy mnoho z migrantů míří do EU, jich jen v noci ze soboty na neděli přešlo 7 tisíc a dá se čekat, že vlna ještě vzroste. Co dělat? Nepřijde chvíle, kdy bude nával imigrantů tak masivní, že se mu kapacitně neubráníme?
My se návalu migrantů nedokážeme ubránit už teď. Jasným důkazem jsou ilegálové, potulující se volně Českem a tranzitující do Německa a Rakouska. Podle informací OSN se v současné době snaží dostat do EU s cílem získat azyl v některé z evropských zemí až 25 miliónů migrantů. To představuje pro Evropu obrovské bezpečnostní riziko, které nelze rozhodně vyřešit nějakými kvótami.
Země jako Řecko, Makedonie nebo Srbsko nejsou cílovými zeměmi nelegálních migrantů. Jsou pro ně pouze překážkou na jejich pouti do vysněných rájů, kterými jsou Německo, Francie, Británie, Holandsko nebo Belgie. Ty se ale samy v současnosti potýkají s radikalizujícími se islamisty, žijícími na jejich území. Co se stane, když se tyto země rozhodnou jednostranně porušit Schengen a uzavřít hranice? Migranti bez ohledu na jakékoliv kvóty prostě zůstanou v zemích na jejich hranicích a budou se v nich hromadit bez ohledu na jakékoliv kvóty. Úvaha, že Evropa pomůže uprchlíkům jejich přesídlením do jednotlivých členských zemí na základě kvót, je totálně scestná. Evropská unie na to nemá ani kapacitu, ani ekonomickou sílu.
Ještě jednu poznámku. Policie není tou složkou, která by měla za současné situace doslova a do písmene bránit hranice, a to i se zbraní v ruce. K tomu je uzpůsobena jiná ozbrojená složka, a tou je armáda. To platí jak pro Makedonii, tak pro ČR.
Britský komentátor Ruben Andersson v deníku The Guardian tvrdí, že bychom měli reagovat jako některé evropské země po druhé světové válce a vzít to jako příležitost a namísto potápění člunů a nasazování policie a armády na hranicích, bychom uprchlíkům měli nabídnout víza a letenky. Nebylo by to humánnější nebo „evropštější“?
Velké oblasti Evropy byly po druhé světové válce téměř vylidněny. Padly milióny lidí a jejich nahrazení imigranty bylo celkem logickým krokem. Současná Evropa je na tom o poznání hůře – zmítá se v ekonomické krizi, je přestárlá a má zbytnělý sociální systém, který destabilizuje ekonomiku jejích zemí. Navíc po válce velmi významně působil faktor ekonomické pomoci ze strany USA a Kanady. „Zvaní“ migrantů za této situace je nezodpovědné už z toho důvodu, že se při nezvládnutí jejich počtu může během velmi krátké doby ocitnout i sama Evropa v situaci válečné zóny a původně vysněný azyl se pro ně může stát jen další noční můrou. Recept pana Anderssona je cestou do pekel.
Návrhů na dlouhodobé řešení mnoho není. Agentura Reuters přišla s komentářem navrhujícím vybudování trvalejších uprchlických táborů s možností nabídky práce v dosud třeba prázdných či nehostinných oblastech s pomocí OSN. Nelze prý doufat, že problém sám časem vyšumí, protože zoufalství a životní situace imigranty činí agresivnějšími, nemají co ztratit. Je to správný recept? A proč lídři EU s ničím takovým dosud nepřišli?
K čemu vede zřizování stálých uprchlických táborů, můžeme vidět na středním Východě – nedomnívám se, že by někdo mohl myslet vážně spuštění palestinského problému II, se všemi z toho plynoucími problémy, včetně rostoucí frustrace lidí v táborech, transformující se postupně v nenávist a agresi proti EU. Testovací otázka pro Reuters: jakou práci bychom migrantům v těch „pustých oblastech“ nabídli? To, co by dělat mohli, se v současné době dělá v Číně, Vietnamu nebo v Indii. Tento problém nemá jednoduchá řešení. Nemá ani řešení dobrá. Má jenom řešení více či méně racionální a aspoň trochu užitečná pro většinu zúčastněných stran.
Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že před imigrační krizí nemůžeme utéct a je třeba řešit příčinu této krize. Sobotka dokonce připustil, že v sázce je schengenský systém a volný pohyb osob v rámci EU. V souvislosti se Schengenem už před časem expremiér Petr Nečas řekl pro PL, že bychom měli debatovat o možnosti jeho zrušení. Přijde to podle vás časem na pořad dne? A pomohlo by to něčemu? Jak hodnotit současnou činnost české vlády v případě uprchlické krize?
I jen dočasné pozastavení platnosti Schengenských smluv pravděpodobně povede k rozpadu EU. Nezvládnutím krize na schengenských hranicích už nyní orgány této instituce dostatečně demonstrovaly svou neužitečnost a zbytečnost. S panem premiérem souhlasím, ovšem je otázka, jaká organizační a legislativní opatření vláda přijme k zabránění humanitární krize v ČR, pokud se Německo skutečně rozhodne zavřít hranice. Musíme být schopni téhož, a zároveň musíme být připraveni na vlny nepokojů ze strany migrantů, kteří uvíznou na našem území.
S určitou nadějí kvituji kroky české vlády, které začala v poslední době podnikat. Vím, že se to spoustě lidí nebude líbit, ale domnívám se, že posilování armády a policie (včetně budování záloh) je krok správným směrem.
Nijak ojedinělé nejsou názory, že sice situace značné části běženců je tragická, že utíkají před válkou a násilím, jenže sami máme stoupající množství lidí pod hranicí chudoby, bezdomovce, děti v dětských domovech s nejistou budoucností atd. Co tedy říci na argumenty, že na prvním místě mají být naši občané v tragické životní situaci?
Nedokážu si představit hyenu, která by upřednostňovala potřeby ilegálních migrantů před potřebami vlastních občanů. Každý z nás přece v případě problémů bude v první řadě chránit a zajišťovat svou rodinu, svůj dům a svůj majetek. Stejně se tak musí chovat i vláda a vládní instituce, případně neziskové organizace, žijící ze státních peněz.
Častým argumentem odpůrců imigrace je, že na Západě tvoří často migranti ghetta, která vybydlují, koncentrují se tam sociální problémy a vycházejí z toho radikálně islamistické nálady. Je příčinou těchto ghett štědrý sociální systém nebo neschopnost západní Evropy je integrovat? Co udělat pro to, aby se tyto věci v případě velkého přílivu migrantů neodehrávaly u nás?
Primární příčinou vzniku ghett toho typu, jaká vidíme na předměstích Marseille nebo Paříže, je prosazování práv imigrantů při potlačování důrazu na plnění jejich povinností. Výsledkem jsou takzvané no-go zone, muslimské enklávy evropských měst, které jsou živnou půdou pro islámský radikalismus a představují významnou hrozbu pro západní bezpečnost. Jenom v samotné Francii existuje v současné době odhadem kolem 750 podobných oblastí, v Marseille se jako o no-go zone hovoří o téměř 184 km2, které přešly plně pod kontrolu muslimských gangů. Tyto zóny jsou důsledkem desetiletí uplatňovaných multikulturních politik, které podporovaly muslimské imigranty ve vytváření paralelních společností, oddělených od svých hostitelských zemí bez jakékoliv snahy o integraci. Ve Francii žije dnes přibližně 6,5 milionu muslimů (je to největší muslimská populace v EU). Mluví se o tom, že Francie stojí na pokraji sociální exploze v důvodu totálního selhání systému integrace muslimů do francouzské společnosti.
V ČR zatím nemáme muslimská ghetta obdobného typu, ani taková, jako jsou romské enklávy v severních Čechách nebo na Ostravsku, jejichž vznik a vývoj má v počátečních fázích podobnou dynamiku. Počet muslimů, žijících na našem území, je zatím relativně malý a co je podstatné, je mezi nimi poměrně málo ortodoxních vyznavačů islámu. Většina z nich pracuje a může si proto dovolit poměrně slušný životní standard.
Tato situace se však může velmi rychle změnit v případě prudkého růstu počtu imigrantů zejména z afrických zemí a jejich neřízeného rozptylování po republice, kde budou samozřejmě přednostně vyhledávat společenství souvěrců. Východiskem je prevence – příprava státu a obcí na krizové situace, jako je například uzavření hranic s Německem, a procvičování jejich realizace.
Pokud chceme zabránit existenci podobných enkláv v ČR, musíme se z těchto zkušeností poučit a v první řadě zabránit samovolnému vzniku oblastí s převážně muslimským obyvatelstvem. A to i v případě přílivu velkého množství imigrantů. Vláda by měla přehodnotit imigrační politiku a stanovit jakési „minimum práv a povinností imigranta“, jehož porušení bude tvrdě trestáno. Pokud si od samého začátku nesjedná státní moc u migrantů tvrdě respekt, bude nás to v budoucnu stát nejen spoustu peněz, ale v horším případě i životů.
Je možné se vůbec vyvarovat těmto negativům ohledně ghett, když přijdou desetitisíce chudých lidí bez majetku a znalosti jazyka z úplně jiného prostředí a chtějí si zajistit existenci? Jaké mají možnosti? A je možné najít všeobecně fungující modely pro začleňování chudých imigrantů?
Vedle multikulturalismu a měkké imigrační politiky stál u zrodu většiny muslimských ghett v evropských městech také špatný sociální systém, štědrý i k lidem, kteří nemají sebemenší zájem pracovat. A také bezzubý systém prosazování národních zákonů na území vlastní země, nastavený především na „přizpůsobivé“ občany.
Už jen pouhá existence ghett odpovídá na vaši otázku: „jaké mají možnosti desetitisíce chudých lidí bez majetku a znalosti jazyka z úplně jiného prostředí, kteří si chtějí zajistit existenci?“. Jsou to právě ghetta s levným bydlením, kde funguje společný jazyk, vzájemná pomoc mezi souvěrci, levné halal obchody a čajovny, mešity atd., a hlavně kde lze vyžít bez problémů i ze sociálních dávek. Integrace imigrantů proto musí spočívat především ve vytvoření pracovních možností a nabídce slušného bydlení v místě, stanoveném hostitelským státem. Na jejich základě se může imigrant rozhodnout, zda přijme, nebo, a to je důležité, opustí bez dalších požadavků zemi. Zářným příkladem tohoto postupu byla právě integrace řeckých imigrantů, kterou jsem zmínil na začátku tohoto rozhovoru.
Nepřátelské nálady, které příslušníci ghett vůči většinové společnosti mají, jsou dle vás dané faktem chudoby a sociálního vyčlenění, nebo jak někdy tvrdí odpůrci imigrace je to způsobeno tím, že se muslimové z důvodu svého náboženství nemohou a nechtějí začlenit?
Je to kombinace obojího. Islám je bezesporu agresivní náboženství. To víc než dostatečně dokazují bohaté dějiny křesťansko-muslimských válek. Je ideální platformou pro frustrované lidi, kterým dává pocit převahy nad nevěřícími, a navíc slibuje skvělý posmrtný život v případě, že jeho vyznavač zemře ve jménu Alláha v boji. Proti tomu nemá Evropa co postavit, nemůže nabídnout jinou alternativu, než volně dostupné porno, chrámy supermarketů a kulturu multikin.
Každý, a to doslova, vyznavač islámu námi jako Evropany pohrdá. Jsme pro něj slaboši neschopní nenávidět a bojovat, tolerance a snaha pomoci jsou považovány za projev naší zbabělosti a slabosti. Zejména migranti z Afriky jsou nám často civilizačně i intelektuálně vzdáleni tak, že si to naprostá většina lidí nedovede ani představit. Nerozumí nám, nenávidí bělochy, nevědí, proč by měli pracovat. Všude je spousta jídla v obchodech a bílé ženy jsou tak snadno dosažitelné. Umí dobře zacházet s nožem a s mačetou. A znají svá „práva“. Tací lidé se integrují a začleňují opravdu velmi obtížně.
Ekonom a publicista Lukáš Kovanda je přesvědčen, že vlna imigrantů nebude pro Evropu ekonomicky přínosná. Podle něho to nelze srovnávat s tím, kdy lidé ze sovětského bloku utíkali na Západ a po letech byli pro hostitelské země přínosem, jako například Miloš Forman pro Ameriku. Co říci na tyto argumenty?
S panem Kovandou bezvýhradně souhlasím, tato situace je zcela nesrovnatelná. Samozřejmě, mohou se objevit lidé, kteří by potenciálně mohli být přínosem (mezi Syřany a Iráčany jsou lékaři, inženýři i kvalifikované zdravotní sestry). V čem nám pomůže dvoumetrový Keňan, který se půl dosavadního života živil pytláctvím, nebo Eritrejec, který s mačetou a kalašnikovem v ruce prošel dvěma mezikmenovými válkami, to opravdu netuším.
Zhruba před týdnem se objevila tzv. výzva vědců, která bije na poplach před šířením xenofobních a rasistických nálad ve společnosti kvůli přívalu běženců. Vědci spílají české většinové společnosti, že nechce pomáhat lidem v nouzi a veřejnost naopak zcela z druhé strany většinově přijímání migrantů razantně odmítá. Kdo je v právu? Jak se postavit k mínění většiny, měli by ho politici respektovat nebo lidem vysvětlovat, že se mýlí?
Jsem rád, že tato výzva vznikla. Nechci nijak snižovat intelektuální úroveň jejích autorů a signatářů, ale pokud má tenhle pamflet svědčit o úrovni naší vědy a vysokého školství, potěš nás pán Bůh. Autoři výzvy přitom měli úžasnou možnost vyzvat tváří v tvář jedné z nejhorších krizí evropských dějin politiky, vědeckou obec i veřejnost k diskusi nad řešením skutečných problémů a otevřít prostor pluralitě názorů. Místo toho zvolili cestu, omezující svobodnou diskusi, analýzu a demokratické vyjádření názorů. Jejich jména ovšem zůstanou zachována pro budoucí generace, stejně jako jména signatářů dopisu, zvoucího do ČSSR ruská vojska.
Naši politici by si měli uvědomit, že buď je názory nás, voličů, přesvědčí o nutnosti racionálnější strategie a změně přístupu k informování veřejnosti, nebo budou ve volbách nahrazeni těmi, kteří budou lépe odpovídat třeba i scestným představám lidí o skutečném stavu migrační krize. Jinak by jim nezbývalo, řečeno slovy Bertholda Brechta, než vyměnit národ. Otázkou ovšem je, jestli se právě toto v rámci migrační krize již neděje.
Někteří komentátoři začali hovořit o tzv. předběžné opatrnosti v přístupu k uprchlické krizi. Stejně jako v případě údajné hrozby globálního oteplování či výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě, kdy následovala předběžná opatření, přestože nám stejné riziko nehrozilo. Na totéž bychom prý měli mít právo i v případě masivních vln imigrantů. Vnímáte to jako logické opatření ve snaze ochrany bezpečnosti, anebo bychom takto vůbec v případě uprchlíků neměli uvažovat? Co k tomu říci?
Přiznám se, že nerozumím otázce. Čísla přece hovoří jasnou řečí. V ČR již žije téměř deset tisíc dobře organizovaných praktikujících muslimů, tvořících uzavřené komunity. Jejich členové hledají možnosti, jak využít slabin naší společnosti k získání mediálního prostoru, k prosazení staveb dalších mešit, modliteben a tzv. islámských kulturních center, kde podle zahraničních zkušeností nejčastěji vznikají buňky dogmatických islamistů, z nichž se rekrutují tzv. „radikálové“.
Mám snad považovat za výraz „předběžné opatrnosti“ nulovou reakci státní správy na požadavek ředitele Muslimské unie v ČR Muhamada Abbase, vyjádřený v Hyde Parku České televize 15. 1. letošního roku? Požadoval zde přitom věc v právním státě naprosto nemyslitelnou – připustit (jako výjimku pouze pro muslimy) v ČR existenci paralelního právního řádu, založeného na právu šaríja. Pro mě jako občana ČR zcela nepochopitelně tento výrok nevyvolal okamžitou ostrou reakci ministerstev spravedlnosti a vnitra, ani jednoznačné odsouzení ze strany premiéra. Politická reprezentace tím dala bez ohledu na zájmy většinové společnosti jasně najevo, že je ochotná ustupovat požadavkům nepřizpůsobivé a netolerantní části české muslimské populace, která se stále radikálněji a hlasitěji vymezuje vůči našemu způsobu života a nerespektuje naše zákony a zvyky. Pokud projevíme byť jen náznak slabosti, bude to situaci jen zhoršovat s tím, jak bude přibývat imigrantů muslimského vyznání, legálně nebo ilegálně se pohybujících na území ČR a nacházejících v islámských komunitách jak relativně bezpečný úkryt a zázemí, tak pozorné posluchače a možné následníky.
Pokud jde o debaty kolem vracení uprchlíků, jejich výběr, kdo u nás může zůstat a koho pošleme zpět, jak bychom měli rozlišovat? Co by mělo být měřítkem nebo ukazatelem? A především, které konkrétní země původu brát jako ty, z nichž by Evropa neměla ilegální imigranty přijímat?
Pokud se podaří prosadit ideu uzavření schengenských hranic a důsledného výběru skutečných válečných běženců, jednoznačným identifikátorem musí být doklady a prokazatelná země původu. Důležitý ukazatel je také to, zda jde o „osamělého střelce“, nebo otce s rodinou. Klíčová je rovněž kvalifikace, ochota podřídit se předepsanému režimu po vstupu do EU a ochota pracovat.
Evropa by se měla držet zásady nebrat migranty z afrického kontinentu, zejména z jeho centrální a jižní části. Civilizační bariéry a kulturní odlišnosti jsou zde tak velké, že v podstatě vylučují integraci těchto lidí do evropské společnosti. Jediná možná forma soužití s nimi je koexistence, a to ještě za velmi specifických podmínek hrozby tvrdými restrikcemi v případě jakéhokoliv porušení zákona. Tuto skupinu vidím v evropském prostředí jako nejrizikovější z hlediska trestné činnosti, extremismu i porušování lidských práv. Zkušenosti z mnoha zemí EU i USA o oprávněnosti mého názoru vypovídají naprosto jednoznačně. Migranty, kteří se již do schengenského prostoru dostali, je třeba považovat za persony non grata a organizovaným způsobem je vyhostit.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
