Byli jsme svědky masových násilných protestů proti summitu G20 v Hamburku. Byly to legitimní protesty? Mnozí se pozastavovali nad tím, že mládež sice chce rozbíjet kapitalismus, přitom je oblečená v drahých bundách vyrobených kapitalistickými podniky a své výtržnosti si fotí na mobil, opět vyrobený kapitalistickými podniky. Co říci na úvahu, že policie není připravena na gerilovou válku v ulicích? A co by se stalo, pokud by se takto začaly organizovat například nespokojené skupiny migrantů nebo národnostních menšin? Do jaké míry hrozí takový bezpečnostní problém?
Bezpečnost podobných mezinárodních akcí má vždy minimálně dvě roviny – vnější, viditelnou a prezentovatelnou v médiích, a vnitřní, skrytou, ale neméně bouřlivou a často podstatně zuřivější a krvavější. O té však v médiích obvykle není ani zmínka. Dnes už je jisté, že i přes masovost protestů nebyla bezpečnost samotného jednání G20 ohrožena. Ani ruský prezident Putin (přestože letěl do Hamburku záhadnou „oklikou“), ani prezident USA Trump účast na summitu nezrušili. Tajné služby účastnických zemí prostě odvedly vysoce profesionální práci a bylo prakticky jisté, že jakákoliv mimořádná událost je vyloučena.
Hromadné protesty a pochody ulicemi Hamburku byly pouhými kulisami bez sebemenšího vlivu na průběh a výsledky jednání G20. Potyčky s policií, rabování obchodů, barikády a hořící vozidla byly sice mediálně vděčné, ale přece jen pouhé epizodky, na nichž se podílela necelá tisícovka z přibližně 100 tisíců protestujících. A právě proto tvrdím, že i přes soustředění téměř 20 tisíc policistů z celé SRN, uzavřené hranice a další opatření německá policie nedokázala zajistit bezpečnost města a jeho obyvatel, svou roli nezvládla a totálně propadla.
Hamburský starosta Olaf Scholz řekl, že „něčemu takovému by se nedalo zabránit nikde“. Má bezesporu pravdu. Policejní jednotky žádné ze zemí EU dnes nejsou na podobné operace početně, vybavením ani výcvikem připraveny. Bavorský ministr vnitra prohlásil, že „o moc více než těch 20 tisíc policistů, kteří byli do Hamburku svezeni z celé Spolkové republiky, k dispozici nebylo“. To znamená, že při souběhu podobných nepokojů v několika velkých německých (nebo českých) městech by byla policie naprosto bezmocná a musela by na svou roli ochránce pořádku rezignovat stejně, jako jsme toho byli svědky při stále častějších a masovějších demonstracích síly muslimských minorit ve Francii, v Itálii či v Holandsku.
Nepřipravenost policistů zasahovat proti brutálně se chovajícím skupinám naznačují také slova zástupce hamburské policie. Řekl, že jeho mužům „šlo o život, a tudíž nemohli zasáhnout“. V některých případech dostala policie situaci pod kontrolu jen díky zásahu speciálních jednotek. Alarmující byla do očí bijící neschopnost policejních jednotek postavit proti brutálnímu násilí extremistů vlastní „policejní brutalitu“ a neochota policistů postupovat proti násilníkům tvrdě a nekompromisně. Bohužel hlavně proto, že za tvrdý postup by sklidili kritiku mediálních moralizátorů a (přinejmenším) disciplinární postih od nadřízených.
Hamburk ukázal, že k narušení stability chodu velkoměsta stačí poměrně malá skupina odhodlaných jedinců. Organizované skupinky zfanatizovaných ozbrojenců, shromážděných kolem lidí vycvičených v táborech Islámského státu, se zkušenostmi ze skutečné gerilové války ve velkých městech jako Rakka, Mosul nebo Aleppo, by mohly do hlavních měst evropských zemí velmi rychle zanést totální chaos. Gerilové operace, kombinované s koordinovanými útoky na chemické továrny, jaderné a klasické elektrárny, dopravní uzly a prvky kritické infrastruktury, by vnesly do společnosti zmatek, zasely strach a destabilizovaly by velmi rychle státní a regionální orgány a instituce, včetně bezpečnostních složek.
Události v Hamburku jistě velmi pečlivě sledovali také stratégové mezinárodního terorismu. Potvrdily jim, že metropole evropských zemí jsou velmi snadno zranitelné. V plné nahotě totiž ukázaly slabost pořádkových sil západních zemí v konfrontaci s primitivní brutální silou. Necelá tisícovka neozbrojených (a to zdůrazňuji) militantních radikálů rozpoutala peklo, kterému nedokázalo čelit 20 tisíc ozbrojených policistů.
Akce „černého bloku“ (jak novináři říkali přibližně pěti stovkám nejradikálnějších výtržníků v černých oděvech s kuklami) jasně ukázaly, že malé organizované skupiny operují podstatně efektivněji než regulérní bezpečnostní jednotky. Při nasazení proti skupinám ozbrojených teroristů, navíc ochotných zemřít, by policie v současné podobě neměla sebemenší šanci, a to ani v případě výrazné početní převahy.
Jedinou možností, jak čelit koordinovaným operacím těchto jednotek, je okamžité nasazení armády. Jakékoliv prodlení by znamenalo stovky obětí na straně policie i civilního obyvatelstva. Hrozba rychlých, brutálních a vysoce koordinovaných útoků menších ozbrojených skupin ve velkých městech západoevropských států s vysokým podílem radikalizovaného muslimského obyvatelstva je velmi reálná. Bojím se, že události v Hamburku přípravu a provedení podobných akcí jen urychlí. Česko na její odvrácení rozhodně připraveno není.
Fotogalerie: - Ohnivé peklo
Fotogalerie: - Pouliční válka
Donald Trump a Vladimir Putin se v rámci summitu G20 dohodli na příměří v jihozápadní Sýrii, prezident USA sdělil, že je třeba „pokročit v konstruktivní spolupráci s Ruskem“. Každopádně i nadále kritizuje ruské akce na Ukrajině. Jaký vývoj vztahů mezi USA a Ruskem čekáte? Platí i nadále, že pro Putina je Trump „terno“, na rozdíl od Hillary Clintonové?
Úvaha o tom, že by byl Trump pro Putina nějaké „terno“, rozhodně neplatí a nikdy ani neplatila. Je to pouhý novinářský konstrukt, konkrétně v ČR postavený na nekritickém papouškování amerického prodemokraticky orientovaného tisku mainstreamovými médii. Donald Trump v pozici prezidenta USA není žádnou výhrou pro Rusko ani pro Vladimíra Putina. Určitě bude nekompromisně hájit národní zájmy USA, i když je samozřejmě přizpůsobí svým představám o prioritách Ameriky dnešních dnů. Avizované výrazné omezení americké přítomnosti v Evropě se zatím rozhodně konat nebude, ačkoliv Trump dal ve Varšavě jasně najevo, že očekává od evropských zemí významné zvýšení výdajů na zbrojení a posílení jejich armád.
Určitě budou i nadále pokračovat zbrojní programy, zaměřené na modernizaci jaderného potenciálu USA, i program modernizace konvenčních sil a „návratu“ americké armády ke schopnosti vedení války s rovnocenným protivníkem, ovšem na bázi moderních technologií.
V Sýrii se Američané v čele tzv. „protiasadovské koalice“ snaží pod hlavičkou boje s Islámským státem získat ztracené pozice a otevřít si možnosti útoku na syrská vládní vojska. Jediné, co tomu efektivně brání, je ruská vojenská přítomnost v oblasti, a rovněž navenek sice nijak okázalá, ale o to účinnější podpora Sýrie ze strany Číny.
Ani harašení USA zbraněmi kolem Severní Koreje, včetně rozmístění prvků protiraketové obrany v Japonsku a v Jižní Koreji, na nějaké oteplování vztahů s Ruskem příliš nevypadá, stejně jako rostoucí vojenské aktivity Američanů na Aljašce. A o omezení protiruských sankcí se také příliš nemluví.
Přesto je určité oteplování na mezinárodní scéně cítit. Jednání Putina a Trumpa v Hamburku už přineslo první ovoce. Dohoda o příměří na jihozápadě Sýrie je dobrým krokem aspoň k částečnému zlepšení situace v regionu. Došlo k určitému posunu i v ukrajinské otázce. Trump s nepříliš skrývanou škodolibostí evropským hostitelům naznačil, že se s problémy Ukrajiny budou muset poprat sami. Putin podle všeho Trumpa rovněž požádal, aby USA připomněly „přátelům" na Ukrajině, že minské dohody je nutné dodržovat.
Na společném jednání bylo také dohodnuto vytvoření diplomatického kanálu pro řešení krizových situací v zóně vojenských operací na Donbasu, a zajištění ochrany infrastruktury donbaského uhelného průmyslu. Je pravděpodobné, že oba státníci hovořili rovněž o změně státní moci na Ukrajině, která v současné podobě nevyhovuje snad nikomu, dokonce ani USA, které se na jejím formování podílely asi nejvíce. Jednání se zřejmě dotklo i Severní Koreje a jejího raketového a jaderného programu. Zde však Trump není podle všeho ochoten příliš ustupovat. Už tak má na domácí scéně problémů víc než dost.
Rozhodně však není příliš důvodů pro přehnaný optimismus. Wolfowitzova doktrína stále platí, a procesy rozleptávání EU a obkličování Ruska, nastartované za Bushe a Obamy, vesele pokračují. Co „nový“ přístup USA pod taktovkou Donalda Trumpa reálně přinese světu, to teprve uvidíme.
Psali jsme:
Ministerstvo vnitra přiznalo, že sleduje autory, kteří v Česku prezentují zahraničněpolitické názory stojící v rozporu s dokumentem schváleným vládou. Je jich prý 50 až 100. „Jednak v to počítáme aktivní autory alternativních médií, jednak skupinu expertů či autorit, které se snaží intenzivně prosazovat názory, které jsou v rozporu s českými bezpečnostními zájmy definovanými Bezpečnostní strategií ČR, do veřejné debaty a mediálního prostoru,“ sdělil mluvčí ministerstva. Je dobře, že vnitro monitoruje takové autory, kteří se dopouštějí jiného výkladu současné geopolitické situace, než je názor vlády?
Předpokládám, že většina čtenářů tohoto rozhovoru četla knihu George Orwella „1984“, nebo alespoň zná její obsah. Ne nadarmo se Chovancovu Centru proti terorismu a hybridním hrozbám přezdívá „ministerstvo pravdy“. Vytváření podobných seznamů (seznam „škůdců národa“ totiž není jediný) polosoukromou, podivně vzniklou složkou Ministerstva vnitra je navíc v rozporu s článkem 17 Listiny základních práv a svobod.
Situace kolem Centra (zejména v kombinaci s posledními aktivitami neziskovky Člověk v tísni) u mě vyvolává velmi nepříjemné reminiscence na činnost bývalé StB. Podezření budí už samotný mechanismus vzniku centra a jeho podivné fungování v rámci Ministerstva vnitra ČR. Podle mého názoru je jediným možným a logickým krokem jeho okamžité zrušení a podrobné prošetření výsledků jeho činnosti, doložitelných výstupů a finančního hospodaření. Zajímalo by mě, jak jsou alokovány prostředky na jeho činnost, zda podléhá mechanismům interního auditu Ministerstva vnitra a rovněž, zda jsou podrobně doložitelné jeho výdaje. Byl bych klidnější, kdybych si mohl být jist, že totéž zajímá také pana Chovance a Poslaneckou sněmovnu.
V Třebíči se našel údajný už druhý džihádista. Student obchodní akademie, který obdivuje Islámský stát, se prý podle MF Dnes chystal navázat kontakty s islámskými radikály v Rakousku. Daniel Štrobl, předsedající asociace vojenských psychologů, si myslí, že se jedná u nás o zanedbatelný problém, s nímž si naše bezpečnostní orgány hravě poradí, jelikož v Česku neexistují arabské čtvrti, kde islámský terorismus bují. Dá se s tímto názorem souhlasit?
Absolutně nesouhlasím. Co si myslí pan Štrobl je jedna věc, ovšem fakta o rostoucím vlivu muslimů v ČR a narůstající radikalizaci islámské komunity na našem území hovoří jasně. I v ČR už vznikly první náznaky tzv. no-go zón, v nichž se vyznavači islámu snaží vytvářet paralelní společenství, nezávislé na politickém a právním systému ČR. Jen pro představu – v současné době existují mešity a muslimské modlitebny prakticky ve všech krajských a větších okresních městech ČR, a v Praze dokonce funguje první šaría soud, vydávající údajně rozhodnutí zatím pouze v manželských záležitostech. Jak se zdá, českým úřadům ani české justici toto zásadní narušení základů právního státu vůbec nevadí.
S konkrétními projevy nesnášenlivosti ze strany sílících muslimských komunit se můžete běžně setkat na Teplicku, Ostravsku nebo v Brně. Zárodky no-go zón začínají ale vznikat i v Praze, kde už také došlo začátkem června k prvnímu (kamerami zaznamenanému) brutálnímu útoku tří mladíků, podle vzhledu pocházejících z Afriky nebo z Blízkého východu, na bezbranného člověka zřejmě proto, že se „dopustil“ opilství v době ramadánu. Podobné agresivní útoky „trestající“ nemuslimy za prohřešky proti islámu jsou v zemích se silnými muslimskými komunitami běžné.
Psali jsme:
ČR není vůči radikalizaci muslimů na našem území imunní, aktuálně jich u nás žije cca 25 tisíc. Naší dočasnou výhodou je fakt, že ve východní Evropě k terorismu ještě „nenazrál čas“. Nízká koncentrace muslimů na území východoevropských států zatím nevytváří příliš dobré podmínky ani pro jejich hromadnou radikalizaci, ani pro infiltraci bojovníků Islámského státu, plánování ozbrojených operací a provádění teroristických útoků.
Plánovači Islámského státu jsou si dobře vědomi toho, že jakýkoliv velký teroristický útok ve státech východní Evropy, stále ještě odolávajících západoevropské multikulturní rozbředlosti a tupému přijímání „ran osudu“ v podobě ilegální migrace, by znamenal okamžitou radikalizaci místního obyvatelstva. Znamenal by zřejmě i zákaz aktivit islámu, v ČR v souladu se zákonem č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Došlo by tak ke „zničení“ všeho, čeho se zde islamistům podařilo v uplynulých přibližně 25 letech s miliardovými náklady na infrastrukturu a úplatky dosáhnout.
Islámský stát má už „na kahánku“. Spojenci dobyli jednu z jeho bašt Mosul a podobně to dopadne v nejbližších měsících i s jeho dalším významným centrem v syrském městě Rakka. Nicméně spojenecké vojenské síly některých arabských států podporované Američany i Rusy se zatím nechystají Islámský stát zničit v jeho zárodku, tedy v místě jeho vzniku, v takzvané Eufratské provincii. Nejedná se ze strany spojenců o zásadní chybu?
Porážka Islámského státu rozhodně nezávisí na dobytí Mosulu nebo Rakka, přestože se jedná o jeho významné bašty a centra moci. Ze strategického hlediska má však jejich dobytí pouze lokální a propagandistický význam. Pro IS (a také pro tzv. „umírněnou syrskou opozici“) byla daleko bolestivější ztráta Aleppa. Významně oslabila pozici islamistů i protiasadovské opozice nejen na území Sýrie a Iráku.
Termín „zničení IS“ je irelevantní, protože Islámský stát jako subjekt mezinárodního práva, státní útvar nebo reálná vojenská síla v podstatě neexistuje. Nelze ho proto v jeho současné podobě ani zničit. Není to skutečný stát s nějakou pevnou řídicí, ekonomickou, vzdělávací apod. strukturou, ale dobře organizovaná teroristická organizace, pevně svázaná ideologií islámu, právem šaría a myšlenkou džihádu za celosvětové vítězství islámu.
Proto také nemá smysl bavit se o tom, že by IS „přestal existovat“. Jediné, co mohou spojenci udělat pro jeho oslabení, je pobití co největšího množství bojovníků ve válečných operacích dříve, než se stihnou „stáhnout“ z Blízkého východu do Evropy nebo Asie. Případně uzavřít oblasti, které bojovníci IS ještě fyzicky ovládají, a zabránit jim v přesunu mimo tato území, což se právě v nepřehledné a relativně pusté Eufratské provincii děje. Její význam navíc výrazně poklesl poté, co byl v průběhu ruského útoku střelami s plochou drahou letu s největší pravděpodobností zabit vůdce IS, chalífa Abú Bakr Bagdádí.
Itálie hlásí opět kalamitu kvůli náporu běženců, kteří do ní míří ze severní Afriky i z některých částí Asie. Přitom si pobřežní italské hlídky vozí samy migranty na své území, namísto toho, aby je vracely. Nyní už i Řím požádal oficiálně Evropskou unii o pomoc, a dokonce vyzval přímořské státy k otevření přístavů pro nelegální běžence. Co říkáte na tuto výzvu v souvislosti s tím, že jedním z cílů rozprášených radikálů z Islámského státu je také Evropa? Rakušané například poslali k hranicím s Itálií už obrněné transportéry...
To už bych se opravdu poněkolikáté opakoval. Naší prioritou budiž urychlené vytvoření příhraničního systému územní ochrany na teritoriálním principu, systému tvořeného vycvičenými dobrovolníky, nastupujícími v případě potřeby do řad Policie ČR nebo armády, systému podpořeného moderní technikou ovládanou příslušníky profesionálního jádra Armády ČR.
To není plané fantazírování, ale rychlá a relativně levná cesta, jak urychleně vytvořit dostatečnou odstrašující sílu. Jenom silou budeme schopni čelit masám ilegálních migrantů pohybujících se Evropou, ať už bez dokladů, nebo na základě víz, vystavených jim vládami Itálie, Francie nebo Německa, které jim mají otevřít „cestu do Evropy“ bez ohledu na nějaké „kvóty“.
Evropská unie zahájila vůči Česku sankční řízení, protože nechce přijímat uprchlíky podle předem dohodnutých kvót. Je za této situace rozumné, že právě nyní usiluje ministr vnitra Milan Chovanec o žalobu na Evropskou komisi kvůli jejich novějšímu zákonu, který zpřísňuje vlastnictví některých střelných zbraní? Je Chovancova reakce přiměřená? V čem vidíte největší riziko zmíněné směrnice? Někteří lidé tvrdí, že nový unijní zákon jen omezuje počet nábojů v zásobnících u krátkých a dlouhých zbraní. Stojí to tedy vůbec za protesty a „dráždění“ Bruselu?
Ministr Chovanec vlastně jen pokračuje v realizaci plánu takzvaných „eurohujerů“ v čele s některými poradci Bohuslava Sobotky – krok za krokem a s co nejmenším odporem fakticky odzbrojit české občany a implementovat směrnici Evropské komise (EK), pokud možno v plném rozsahu, do českého právního řádu. Prohraný spor s EK má definitivně otevřít cestu k jeho realizaci.
Primárním cílem novelizace ústavního zákona o bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. není zvýšení bezpečnosti ČR, ale příprava likvidace současného českého zákona o zbraních a střelivu, aktuálně jednoho z nejlepších v Evropě. Myslivci, halasně jásající nad přijetím novelizace zákona, velmi brzy zjistí, že mají jen dvě možnosti – vstoupit do něčeho jako dobrovolné zálohy Armády ČR, nebo odevzdat zbraně a s myslivostí definitivně skončit. Totéž čeká sportovní střelce, zaměstnance bezpečnostních a hlídacích agentur, a je dost možné, že i příslušníky městské a obecní policie. O „normálních“ občanech vlastnících zbraň se už vůbec neuvažuje.
Jádro pudla směrnice EK nespočívá v jejím současném znění, které i tak obsahuje spoustu omezení a nesmyslů právě typu počtu nábojů v zásobníku apod. (na které majitelé dlouhých i krátkých palných zbraní velmi brzy narazí). Obsahuje ale také klauzuli o dalších novelizacích. Jejím přijetím se zavazujeme i k budoucímu přijímání těchto novelizací, které pak už může EK dovést až ad absurdum.
O vzájemné koordinaci prounijních sil „ku prospěchu“ tohoto plánu hovoří i tanečky, které provázely přijetí novelizovaného ústavního zákona. Ministr vnitra Chovanec navrhl povýšení práva českých občanů nosit a používat zbraň na ústavní zákon, zatímco ministr spravedlnosti Pelikán byl novelizací ústavního zákona „naprosto zděšen“ a tvrdil, že tento krok „změní ČR na Divoký západ“. Připravoval tak už tehdy cestu pro faktickou likvidaci zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu a jeho nahrazení paskvilem podle požadavků EK. Na konci tohoto „boje na život a na smrt“ mezi oběma pány, posvěceném prohraným soudním sporem s EK, tak sice možná bude ústavně zakotvené právo občanů použít zbraň proti teroristům. Jen ty zbraně nám k tomu budou jaksi chybět.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
