Před pěti roky jste stál za organizací petice za přímou volbu, která získala více než 100 000 podpisů občanů a díky níž se podařilo vyvinout na zákonodárce dostatečný tlak pro přijetí zákona o přímé volbě prezidenta. Posléze jste na jaře 2012 organizoval a jako manažer vedl petiční kampaň za kandidaturu Miloše Zemana. Jak jste se vlastně s prezidentem seznámil a čím si získal vaše sympatie?
Rád bych doplnil ještě petici za prokázání původu příjmů a majetku, kterou jsem organizoval v roce 2013 a pod níž se podepsalo více než 150 000 občanů. Věřím, že i díky tomu se dnes o potřebě tohoto zákona začalo více mluvit a jeho schválení je reálné – mnohem více, než bylo před třemi roky.
S prezidentem Milošem Zemanem jsem se seznámil v roce 2009, kdy vznikala Strana Práv Občanů a hledali se všude po republice schopní a pracovití lidé, kteří měli zájem pro naši společnost něco udělat. S Milošem Zemanem a lidmi, kteří vznik strany ve Zlínském kraji podporovali, mě seznámil František Čuba – člověk, který vybudoval z malého zemědělského družstva JZD Slušovice obrovský podnik s miliardovými obraty. Jeho příběh mě fascinoval a možnosti spolupracovat s takovými osobnostmi jsem si moc vážil. Pamatuji si i první setkání s Milošem Zemanem před hotelem Moskva. Stál jsem u vchodu, Miloš Zeman vůbec nevěděl, kdo jsem. Pozdravil jsem ho, on mi podal ruku a řekl „přeji vám dobrý den“. Zapůsobilo to na mě a později jsem si všiml, že věnuje lidem, se kterými se setká a kteří mu něco říkají, opravdovou pozornost. Není to takové to často politiky používané „ano, váš problém znám a určitě se tím budu zabývat, spolehněte se“.
Ptala jsem se i proto, že nejnižší popularitu má prezident právě mezi mladými a Pražáky. Máte pro to vysvětlení?
Beru to jako věc, která stále doznívá z prezidentské kampaně. Tehdy to bylo „Losnu, nebo Mažňáka“ a zvláště v Praze to bylo velmi vyhrocené. Byl to hysterický hon na každého, kdo nevolí Karla Schwarzenberga. Praha je prostě taková, vždycky byla jiná než zbytek republiky. Když byste se zeptala Pražáka (opravdového, ne nějakého, který se tam přistěhoval z Moravy), kde leží Zlínský kraj a zda dokáže vyjmenovat nějaké jeho dominanty, z většiny vypadne jen „slivovice“ a myslí si, že tu vlastně jen obděláváme pole a pijeme. Jen málo jich ví, že tu je zatraceně těžký život, nízké platy a nedostatek kvalitních pracovních míst. Jenže je tu krásná příroda, upřímní lidé, kteří vám pomohou, a když se ptáte na odměnu, řeknou „to nestojí za řeč“. Tohle v Praze nepotkáte, vše se počítá na peníze a zadarmo neudělá nikdo nic. Pokud vyjedete na Moravu a zeptáte se na Miloše Zemana, i mladí budou naladěni pozitivně. Tady totiž lidé ocení právě to, že někdo mluví na rovinu a nebere si servítky. Miloše Zemana tak všichni znají a navíc se ukazuje, že skoro vždycky nakonec na jeho slova dojde.
Ing. Miloš Zeman
Jak byste jako jeden z nejbližších spolupracovníků Zemana hodnotil návštěvu Angely Merkelové v Česku? Tisk o ní píše jako o neúspěchu kancléřky. Vidíte to podobně?
Nejsem expertem na zahraniční politiku, ale jako vyložený neúspěch bych to nehodnotil. Miloš Zeman prosazuje dialog jako základní prvek porozumění mezi lidmi, politiky, státy i národy. Oba jsou velcí profesionálové a nemají problém spolu komunikovat, i když mají odlišné názory. A myslím, že Angela Merkelová neočekávala od návštěvy ČR akceptaci kvót a nadšené davy vítajících občanů. I ona je realistka. Výsledky voleb navíc nyní ukázaly, že občané už mají bezbřehé otevřené náruče dost.
Čím to podle vás je, že se názor na řešení uprchlické krize české a německé vlády, tedy dvou kulturně i geograficky velmi blízkých zemí, ale i veřejnosti, tolik liší?
To, že jsme si blízcí, neznamená, že jsme identičtí. Jde o celkově komplikovanou otázku, na kterou nejde odpovědět několika větami. Musíme vzít do úvahy také to, že v Německu je muslimská komunita poměrně dlouze zakořeněná, už před několika desítkami let zde turecká komunita žila naprosto běžně. V České republice máme více zkušeností s vietnamskou komunitou, kterou má většina našich obyvatel v oblibě – jsou to slušní a pracovití lidé, kteří naprosto akceptují naše zvyky a přizpůsobili se jim. Občas vzpomínám na svoje léta na gymnáziu, kdy jsme měli spolužáky z vietnamské i čínské komunity. Domluvili jsme se a slíbili si, že si přijdeme na školní hřiště v neděli zahrát fotbal. Vietnamští a čínští spolužáci přišli přesně podle domluvy, moji čeští spolužáci se na to vykašlali.
Kladete si otázku, proč imigranti na dotaz, kam směřují, říkají houfně „Germany!“. „Kdyby utíkali před válkou, nebudou směřovat do Německa nebo Švédska. Budou směřovat do BEZPEČÍ.“ Co když se ale v ostatních zemí necítí tolik bezpečně? Například Česko je známé svými negativními názory na uprchlíky, ale jsou známy i případy, kdy dochází k násilí páchanému na imigrantech v některých táborech například na Balkáně.
Zastávám názor, že bychom měli uplatňovat princip solidarity a pomáhat, ale v místech, kde je problém. Tím, že přijmeme mladé a silné muže, zatímco ti méně průbojní v zemi zůstanou, tím opravdu ničemu nepomůžeme. V jakékoliv zemi, do které prchají, jim rozhodně žádné nebezpečí nehrozí. Proti hrůzám války, o které všichni mluví, to musí pro ně být jako ráj. Znovu říkám, že to je o mentalitě a ochotě se přizpůsobit a pracovat. A všimněte si ještě jedné zajímavé věci, když teď všichni „refugees welcome“ fanoušci říkají, že my jsme také přece utíkali. Ano, i můj strýc a teta v roce 1968 emigrovali. Rozdíl byl v tom, že byli vděční za jakoukoliv pomoc, nekřičeli houfně „Germany, Germany!“, a když po dlouhé cestě dorazili, byli vděčni za jakoukoliv práci – můj strýc, který v ČR dělal lékaře specialistu – anesteziologa, tam umýval nádobí 18 hodin denně za minimální mzdu. Ale strýc i teta pracovali, bydleli tam, kde jim ubytování přidělili, a byli za to vděční. Absolutně akceptovali místní mentalitu a nikdy by je nenapadlo si cokoliv diktovat nebo dokonce demonstrovat, že nedostali tři teplá jídla denně a kapesné, jak se v Evropě děje. Byli vděční a chtěli svůj dluh zemi splatit. To prostě u nelegálních imigrantů, kteří se do Evropy hrnou, nejsem schopen vidět. Našeho živnostníka čeká pokuta za to, že nenapsal v jídelním lístku v restauraci číslo alergenu, ale na druhé straně bychom pustili někoho, o kom vůbec nic nevíme a má padělané doklady, do své země? Tyhle zvrácené hodnoty akceptovat nebudu.
Psali jsme:
V současné době pracujete na Pražském hradě jako zástupce ředitele Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky a vedoucí Oddělení vnitrostátních cest. Jak byste chtěl své zkušenosti využít v politice?
Působení na protokolu je pro mě velkou školou a dává mi spoustu zkušeností, které mohu využít spíše nepřímo. Naučil jsem se velmi mnoho o formě a obsahu vnitropolitické diskuse, získal jsem mnoho profesionálních kontaktů, byl jsem konfrontován i s mediální manipulací. Určitě mi to pomohlo v organizačních schopnostech – lépe se mi řídí projekty, což si myslím, že je v pozici krajského zastupitele důležitá schopnost – být orientován na výsledek, méně mluvit, více dělat. Dynamika návštěv a různorodost programu mi velmi vyhovuje a vnímám pozitivně možnost poznat šířeji Českou republiku, její fungování a státní správu. Mít možnost diskutovat s prezidentem této republiky o aktuální situaci je taktéž k nezaplacení a moc si toho vážím.
Není vám líto, že v případě úspěchu budete muset práci na Hradě opustit? Nebo byste rád u své práce zůstal i nadále?
Mám velkou pokoru před voliči a jejich rozhodováním. Jsem přesvědčený, že čím větší zapojení občanů do rozhodování v obcích, městech, krajích i celé republiky je tou správnou politikou. Pokud dostanu pověření od občanů na plnění „úkolu“ z pozice, která je neslučitelná s mojí prací na Hradě, budu se práci pro Zlínský kraj věnovat naplno. Je to můj domov a budu tu pracovat moc rád.
I přes váš nízký věk nejde o vaše první volby. Proč jste se vlastně rozhodl kandidovat? A Jak vidíte nyní vaše?
Děkuji za kompliment, ale každý občan může být volený od 18 let, takže ve svých 34 letech už se cítím dostatečně dospělý i zkušený, abych se o důvěru od našich občanů ucházel. Rozhodnutí o mé kandidatuře nebylo lehké, ale klíčovým momentem bylo vyslovení důvěry mých kolegů (i starších, než jsem já), kteří mě zvolili lídrem kandidátky. Vím, že nejsem osamělý voják v poli, ale za mými zády stojí kvalitní tým kolegů, kteří do zastupitelstva také kandidují. Máme kvalitně vytvořený program, který pomůže Zlínskému kraji nebýt okrajovým krajem naší republiky. Jsem připraven udělat vše pro to, abych přesvědčil voliče o své odhodlanosti si čtyři roky v zastupitelstvu tvrdě odpracovat. A jsem zvyklý své sliby plnit. Zda tuto důvěru dostanu a případně v jaké výši, o tom rozhodnou voliči 7.–8.10.
Psali jsme:
Pardubický kraj je společně se Zlínským jediným, kde nekandidujete ve spolupráci se SPD. Proč? Má to nějakou souvislost s tím, že jde o kraje, kde se své pozice snažíte obhájit?
Centrála Strany Práv Občanů dala všem krajům volný mandát na rozhodnutí, zda jít do voleb v koalici nebo samostatně. Ve dvou krajích jsme se rozhodli pro samostatný postup. Ve Zlínském kraji je to dané naší dlouhodobou aktivní přítomností. Je to kraj, který měl i v parlamentních volbách 2010 jeden z nejlepších výsledků, máme zde našeho senátora Františka Čubu, jsme zde v krajské koalici a značka Strana Práv Občanů zde má vybudovanou silnou tradici.
Zájem investorů o vstup do holešovské průmyslové zóny je od jejího dokončení mizivý, aktuálně je zaplněna přibližně jen z jednoho procenta. Nedostatek pracovních míst ale řeší také obyvatelé menších měst a obcí. Máte jasno v tom, jak přilákat nové investory?
Zlínský kraj dlouhodobě stárne a mladí lidé často odcházejí za prací pryč mimo region. Je to dáno i nedostatkem kvalitních pracovních míst, ve kterých by našli své uplatnění. Holešovská průmyslová zóna je jednou z mála možností, kde lze s kvalitním zázemím vybudovat skutečné výrobní závody, které dají práci tisícům lidí našeho kraje. Zástupci ekologických sdružení tvrdí, že je zde enormní ohrožení vodních zdrojů. Kvůli této skutečnosti a neustálému ataku těchto „ekoteroristů“ odešlo již více než 50 potenciálních investorů. Společnost Mitas např. svůj záměr realizovala v Otrokovicích ve stejném ochranném pásmu vodního zdroje bez povšimnutí aktivistů. Čím to? Jak tedy vyřešit tuto situaci? Řešením není přivádět stále nové a nové investory, kteří budou znechucováni a bude jim vyhrožováno. Dovolím si tu citovat výrok pana prezidenta Miloše Zemana: S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. Nemáme zde teroristy v podobě, v jaké si je představíme, se zbraněmi a výbušninami. Pro zabránění rozvoje Zlínského kraje ale mají zbraně účinnější – napadají každé vydané stavební rozhodnutí, změny územních plánů. Osobně se domnívám, že cílem není ochrana přírody, kterou se zaštiťují (všimněte si, že většina těchto ekologických aktivistů jezdí vesele auty a nežije životem, který se svým kázáním snaží nastolit, ale příspěvky ze státního rozpočtu vesele pobírá), ale blokování situace výměnou za osobní prospěch. Řešení? Pokud mohou tyto organizace bez jakéhokoliv postihu či pokuty podávat nesmyslné námitky, zdržovat a znechucovat (to zažil asi každý podnikatel, který něco stavěl), pak jsem pro, aby tyto organizace musely při podání takových napadení složit kauci – v případě, že se ukáže jejich námitka zcela neopodstatněná a účelová, pak by tato kauce propadla. Současné řešení nejen znechucuje investory, ale ubírá pracovní místa lidem, kteří v našem kraji žijí a chtějí pracovat, a ještě zcela nesmyslně zahlcuje už tak přeplněné soudy. Myslím, že by pak investorů bylo mnohem více.
Psali jsme:
Nemocnici se nedaří zbavit dluhů, a je tak vůbec nejzadluženější u nás. Nedomníváte se, že zde kraj selhal? A co navrhujete?
Nemocnice řešila více důležitých investic, které jí pomohou udržet si kvalitní úroveň poskytované péče. Velkou většinu dluhů si s sebou nemocnice dlouhodobě nese z minulosti. Je také důležité motivovat lékaře a sestry, abychom neměli za chvíli moderní nemocnici, kde ale nejsou lékaři a sestry a přístroje, ke kterým však nemáme kvalifikovanou obsluhu a na každé vyšetření jsou pořadníky na několik měsíců. Zastávám názor, že za nemocnici (stejně jako za kteroukoliv společnost) je odpovědný její management – ten rozhoduje o investicích a hlídá jejich efektivitu. Jeden můj přítel ze Slovenska mi při návštěvě zlínské nemocnice říkal, že to je úžasné, porovnáme-li ji se Slovenskem. Já ji budu ale raději porovnávat s Rakouskem nebo Německem – inspirujme se tam, jen tak nebudeme mít falešný pocit, že jsme nejlepší.
Kvalita silnic v kraji je špatná asi všude. Zlínský kraj má ale také nejméně kilometrů dálnic. Jaké jsou vaše plány pro zlepšení dopravní obslužnosti a infrastruktury v kraji?
Jsou to dvě otázky v jednom. Dopravní obslužnost bychom rádi zefektivnili zavedením integrované dopravy, to znamená, že na jeden univerzální lístek pojedou občané vlakem, autobusem i trolejbusem. Dálnice jsou mimo kompetenci kraje – ale POZOR! Nikoliv mimo iniciativu kraje, kde vidím velkou rezervu a zároveň příležitost pro budoucí vedení kraje. Právě neutuchající aktivita v této oblasti a spolupráce se státem jsou základem pro realizaci mnoha důležitých staveb.
Poslední dobou Českem hodně hýbe otázka držení zbraní. Vy sám máte zbrojní průkaz?
Zbrojní průkaz i zbraň mám a chodím aktivně střílet na střelnici. Odpůrci zbraní říkají, že je to nebezpečné, že bychom je stejně neuměli použít, kdyby bylo třeba. S tím absolutně nesouhlasím. Byl bych pro, aby držitelé zbraní alespoň jednou za čas museli potrénovat, ale myslím, že to stejně každý, kdo zbraň a zbrojní průkaz má pro jiné než sběratelské účely, dělá. Pak by se nebáli ji použít, pokud by situaci vyhodnotili jako bezvýchodnou. Víte, moji kolegové z ochranné služby říkají: „Je lepší zbraň celý život mít a nikdy nepotřebovat, než jednou potřebovat pro ochranu sebe nebo svých nejbližších a nemít ji…“ Možná namítnete, že v běžném životě ji nikdy nepotřebujete. Ta doba ale může přijít anebo si vzpomeňte na Uherský Brod. Ti lidé šli na běžný oběd do místní restaurace a nikdo z nich nic neprovedl, ani nemohl předpokládat, co se semele. Kdyby někdo z hostů měl zbraň, mohlo tady mnoho nevinných lidí ještě být a starat se o svoje rodiny.
Psali jsme:
Vy jste do Zlína přišel studovat a postupně si získal vaše srdce. U většiny mladých lidí dochází ale k opačnému jevu a po studiu naopak z kraje odcházejí za lepším do jiných měst. Jak budete chtít vylidňování kraje zabránit?
Možná odcházejí, ale stejně se jich většina vrací nebo by ráda vrátila, kdyby tu našla uplatnění. S nástupem výroby a služeb, které mohou zajistit investorské firmy, roste strmě i poptávka po kvalifikovaných pracovních místech. Je tu krásná příroda, čistý vzduch a bezpečno. Pro založení rodiny a krásný život neznám hezčí kraj, než je ten Zlínský.
Mgr. Vladimír Kruliš, Ph.D.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Kateřina Synková
