Český rozhlas přišel s informací, že společnost Agrofert neoprávněně hospodaří na 1700 hektarech půdy. Jak k něčemu takovému vůbec dochází?
Především je to pozůstatek kolektivizace, nedodržených restitucí a nedokončených komplexních pozemkových úprav. To všechno jsou příčiny toho, že v České republice – a to je prostě realita – existuje nemalé množství pozemků, které mají neidentifikovatelného vlastníka. Lze tak hospodařit na pozemcích vlastníků, kteří nejsou dohledatelní z celé řady důvodů. Těch příčin je celá řada, ale hlavně je pořád ještě nedotažená evidence vlastnictví půdy v České republice. A to, že je tady takový právní stav, umožňuje hospodařit na neidentifikovatelných pozemcích. Není to tedy věc jenom Agrofertu.
Vedle toho, že Agrofert hospodaří na půdě, která nemá dohledatelného vlastníka, ještě na to pobírá dotace. Čím je to způsobeno?
Určitě by se našly desítky a spíš možná stovky zemědělců, kteří také pobírají dotace na nějakou půdu, o níž není známo, čí vlastně ve skutečnosti je. Ale současný právní stav umožňuje, aby je pobíral. Existuje tu totiž střet dvou problémů. Jednak existuje povinnost vlastníků se o půdu nějakým způsobem starat. Za mnohé uvedu příklad, který je asi nejviditelnější a docela srozumitelný. Pokud se vlastník o pozemek nestará, tak na něm mohou růst například náletové rostliny, křoviny, je tam lidově řečeno binec. To zároveň znamená ohrožení pro pozemky sousedních vlastníků nebo nájemců, se ty invazivní rostliny šíří na další pozemky a v důsledku toho vzniká okolním uživatelům nebo vlastníkům škoda. Z tohoto důvodu, aby byl pozemek udržován v normálním, kulturním, a ne v biodiverzitu ohrožujícím nebo v zemědělské hospodaření ohrožujícím stavu, je potřeba na těch pozemcích hospodařit. To je první věc, že se vlastník má starat o svůj pozemek.
No a pak ale ještě existuje v zásadě nárok na to, že když někdo na té půdě hospodaří, tak na to může pobírat dotace. A mezi tím je to vakuum, které ovšem není vinou nájemců, vlastníků nebo hospodářů, že je totiž docela nemorální i neetické pobírat dotace na hospodaření na půdě, která jim nepatří, vlastně by to mělo být do jisté míry i porušením zákona. Ale je to právě to vakuum, které v našem právním řádu nemáme vyřešené.
Dá se to tedy vnímat jako něco protizákonného?
Co s pozemky, u nichž není znám vlastník, ale zároveň existuje povinnost o pozemky se starat? Výsledkem takového stavu je, že se o pozemky stará a obhospodařuje je někdo, kdo není jejich vlastníkem, kdo k nim nemá uživatelská nebo nějaká další práva, nicméně ve veřejném zájmu – aspoň tak, jak to u nás máme – je ty pozemky obhospodařovat. Je to právní oříšek, ale dá se říct, že Agrofert neudělal nic protizákonného. Stejně jako ostatní, kteří se takhle chovají, nedělají nic protizákonného, protože tu je úzus, že kdo na pozemcích hospodaří, ten na ně bere dotace.
Psali jsme:
Zaznamenal jsem názor právníka, že z hlediska soukromého práva je to bezdůvodné obohacení a z hlediska trestního práva je to buď přímo podvod, anebo dotační podvod. Co říkáte takovému výkladu?
To je hodně černobílé vidění toho problému. Je to názor, který vychází z obecně právních předpisů, podle nichž by asi měl pravdu. Ale pak je tady to zemědělské hospodaření a de facto specifické režimy nakládání s půdou v oblasti zemědělství včetně nějakých podmínek evropských i našich dotací. A tam už, si myslím, ten právní názor nemá tu obecnou váhu, protože jde o specifický problém. A jestliže někdo říká, že je to obohacování se na úkor někoho, tak pak je potřeba také říct na úkor koho. A jestliže není známo na úkor koho, tak je otázka, jestli je to obohacování.
Z vašeho pohledu je tedy stávající praxe v pořádku?
Možná je to trochu nemorální, to bych třeba uznal. Ale to bychom zase museli říct, že v našem právním režimu mohou být i takové pozemky, o které se nebude nikdo starat, což si myslím, že není úplně nejideálnější. Nebo by mělo být někde řečeno, a to není, jak nakládat s pozemky neidentifikovatelného vlastníka, pakliže se na nich zemědělsky hospodaří. Tady je určité vakuum. Nějak se počítalo s tím, že všechna půda bude někomu patřit. Ale u nás proběhlo celkem třikrát přerozdělování půdy, pozemkové reformy a tak dále, už za Marie Terezie. To všechno ještě bylo zaznamenáno v pozemkových knihách. Ale v okamžiku kolektivizace se na evidenci půdy a její členění a přecházení na dalšího nabyvatele často nehledělo, protože se vycházelo z toho, že půda je všech, a tudíž není třeba ty vlastníky identifikovat. Někdy se to i úmyslně zamlžovalo a tohle je jeden z mnoha důsledků.
Společnost Agrofert na svém webu uvádí, že žádná legislativa v současnosti nezakazuje zápis půdy bez dohledaných vlastníků do evidence půdy daného uživatele. Pokud se nezjistí právoplatní vlastníci, bude půda patřit tomu, kdo na ní hospodaří?
Když se žádný vlastník nepřihlásí, musí se učinit nějaké pokusy o jeho dohledání. To by měl dělat mimo jiné i Státní zemědělský intervenční fond, který zprostředkovává finanční podporu a zajišťuje následnou kontrolu oprávněnosti užívání dotací z Evropské unie a národních zdrojů. Ale hlavně by to měl předkládat ve svých podkladech pro čerpání dotací uživatel nebo vlastník toho pozemku. Reálně to je tak, že když se vlastník nenajde, ale zároveň se má o tu půdu někdo nějak starat, tak to pak umožňuje ten zápis.
Jaké jsou hlavní příčiny toho, že nejsou vlastníci půdy dohledatelní?
Buď není jasné, čí ty pozemky jsou. Nebo jsou opuštěny a jejich vlastník se o ně nestará, protože o nich třeba vůbec neví. To je například pozůstatek kolektivizace, kdy lidé, kteří byli nějak spjatí s půdou, byli násilně přestěhováni někam pryč, mezitím se vystřídaly generace a nová generace pořádně ani neví, že možná někde ještě nějaký majetek má. Nebo v minulosti lidé, kteří tu měli nějaký majetek, emigrovali a zůstaly tu po nich nějaké pozemky. I dnes lidé odjíždějí do zahraničí a nechají tu pozemek, o který se nikdo nestará. Oni se k němu nehlásí, protože je to do jisté míry i komplikace, neboť s vlastnictvím jsou spojena pravidla, že se o tu půdu musí nějak starat. Takže skutečně objektivně nelze vlastníky některých pozemků dohledat.
A kvůli tomu má dosavadní praxe zůstat zachována?
V každém případě je to důvod k zamyšlení nad úpravou naší legislativy, jak nakládat s dlouhodobě neidentifikovatelnými pozemky. To by se řešit skutečně mělo. To, jestli Agrofert nebo jiní hospodaří na půdě, která není jejich, když se opravdu nedá dohledat, komu patří, nebo se to dohledat dá, ale není možná komunikace s vlastníkem, se nějak řešit musí. V tomhle směru máme díru v zákonech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
