Řada lidí si stěžuje, že Olympijské hry jsou letos obzvláště zkomercionalizované a zpolitizované. Jak to vidíte vy?
Co se týká zkomercionalizování akce, z mého pohledu mohu říci, že je to v pořádku. Poslední stoprocentní amatér byl Lord Killanin, který vedl MOV v letech 1972 až 1980. Po něm se začalo přemýšlet, jak olympiádu udělat pěknou, a bez peněz se to nedá dělat. Takovouto akci může udělat velmoc, jako je Francie, ale menší státy by to nedokázaly. Takže nastoupila komercionalizace a jejím hlavním protagonistou byl Juan Antonio Samaranch. Ten jí dal přísná, vysoká pravidla a myslím si, že to udělal v podstatě dobře; a v těchto intencích je to stále stejné. A myslím, že je to dobře.
Horší je to s politizací. Je třeba se podívat trochu do historie. Nabírá to na velikosti a toto by se za Killanina a Samaranche netrpělo. Bohužel dnes to tak je a nechápu, jak je možné, že se politikaření toleruje. První „zmrzačená“ olympiáda díky politice byla Moskva 1980. Tenkrát na to byly různé pohledy – že Američané a Západ je bojkotoval, nebo že vina byla na Sovětském svazu, protože válčil v Afghánistánu. A hned nato byla další zmrzačená olympiáda v Los Angeles. A tam zas nejel východní blok, na což jsme my, sportovci, velmi doplatili. Sám jsem vystoupil proti té naší politice, která zde byla. Až později jsem si ale uvědomil, že jsem v podstatě neměl pravdu, protože velmoci se chovají velmocensky. To si člověk uvědomí až časem. Jestliže jedni nepřijedou tam, tak po čtyřech letech zákonitě ti druzí také nemohou přijet. To je pod jejich velmocenskou důstojnost. To bych chápal, nicméně, opět se naskýtá otázka, kde je prapříčina. A jak ukázala historie, Spojené státy začaly prosit Sovětský svaz, aby jim pomohl v Afghánistánu, protože Sověti z Afghánistánu odešli, vnikli tam Američané v domnění, že budou daleko lepší. A přitom tam šli všichni v podstatě za stejnými cíli. Jen po tolika letech se tomu nyní dává jiný punc. Pravda je úplně někde jinde. Musíme se podívat na příčinu, kdo s čím začne. A v podstatě začali Američané, že zcela nesmyslně bojkotovali Moskvu. A odveta byla ošklivá – vždycky na to doplatili sportovci, kterých nám musí být líto, protože když se někdo celý život připravuje na olympiádu a pak dostane takovouto ťafku, tak je to velmi smutné. Člověk, který v tom není zaháčkován, nepochopí.
Politika prostě do sportu nepatří, protože pak historie ukáže, že všechno bylo jinak, ale přímý úder odnesou nevinní. Bylo by rozumné se poněkud stáhnout ve svých velmocenských projevech. Bohužel, dnes jsou to Spojené státy americké, které v této politice pokračují, což dokázal pan Obama na své neúčasti na zahájení zimních olympijských her v Soči. Pravičáci a takzvaná pražská kavárna na té akci „hledali vši“. Nebyla to pravda, což dosvědčují tisíce našich turistů, kteří tam byli a hovořili v superlativech, jaká to byla nádhera. Faktem ale zůstává, že na zahájení nebyl Obama a někteří další západní představitelé, a to jenom z toho důvodu, aby se tam nemuseli pozdravit a setkat s Putinem, člověkem, který je veliký fanda sportu, který do olympiády investoval obrovské peníze, jež se Rusku nikdy nevrátí. Rozumnému člověku z toho musí být zle.
Takže si o to více ceníte prezidenta Miloše Zemana, který v Soči byl?
Ano, ano. On nejen mluví, ale také koná. Takovouto účast beru jako státnický úkol, protože jeden z velkých symbolů olympiády je Picassova holubice míru. To si politici vůbec neuvědomují.
Takže oceňujete i návštěvu hlavy našeho státu v Riu, kde se setkal s olympioniky, otevřel Český dům?
Jistě. I přes svůj zdravotní stav absolvoval obrovskou dálku a také pro sportovce je to obrovské vyznamenání.
Egyptský a izraelský zápasník si nepodali ruce, libanonský odmítl nastoupit do autobusu, kde jeli izraelští sportovci. Má něco takového vůbec být? Toto jsme přece vůbec neznali. Samozřejmě, stal se kdysi teroristický útok v Mnichově, ale od té doby byl klid…
Jsou to všechno státy, kde se intenzívně válčí. Tam zbraně rachotí a bohužel podle starořecké úmluvy, která zněla, že zmlknou zbraně a promluví múzy, tak toto se v těchto oblastech vůbec nedodržuje. Že se to stává v poslední době v takové širší míře, tak za to může současné vedení Mezinárodního olympijského výboru. Za Samaranche by to nemohlo být, ten byl daleko razantnější, a ještě razantnější byl Killanin. Ten by každého takového, obrazně řečeno, chytil pod krkem a daný sportovec by mazal domů. Takováto gesta zcela odmítal.
První memento bylo v Mexiku, kde američtí sprinteři vystoupili na stupně vítězů; a místo toho, aby se chovali vůči své státní hymně uctivě, protože jejich stát je, málo platné, zcela zadotoval a poslal na olympiádu, vybavil je, tak oni tam zaťali pěst v černé rukavici a protestovali. Pravda je, že v té době v USA v roce 1968 ještě nesměl černoch nastoupit do tramvaje. Takže bojovali za svá práva. Olympijské hry jsou dnes nejsledovanější záležitost lidského dění. Není na světě sportovní nebo společenská událost, která by měla tak obrovskou televizní sledovanost. Proto byla tehdy olympijská myšlenka takto zneužita. Myslím, že to není dobře, protože se to začne množit a z olympiády se může stát politická scéna, kde si budou vyřizovat účty jednotlivé kmeny a národy a to by byl vrchol. Stačilo, když si to vyřizoval v sedmdesátých a osmdesátých letech Východ se Západem.
Co se nyní stalo, byl, jak doufám, dostatečný argument pro Mezinárodní olympijský výbor, aby zmiňované a další prohřešky správně vyhodnotil a nasadil takové „páky“, aby při každém záchvěvu takové politické aktivity na olympiádě byla okamžitě učiněna přítrž. A využít sankce. Na olympijské hry se každý sportovec třese a touží po nich. Pravda je, že pár bohatých tenistů jde po penězích, ale 99 procent po hrách touží, a udělají proto úplně všechno. I ten libanonský zápasník. Nevím, zda to udělal o své vůli, nebo měl nějaké zadání, ale sklonil se k tomu, že olympijskou myšlenku takto pošlapal. Nejde o žádnou drobnost. Pokud se proti takové „drobnosti“ nezakročí, tak se pak mohou dít velké věci.
Snad poprvé se v Riu na olympiádě objevují ženy z arabských států nějak zahalené. Neměl by MOV konat a vyloučit je, nebo sankcionovat země, které porušují standardy sportovních dresů a kombinéz? Je toto normální? Vždyť toto nepamatujeme.
Ve dvacátých třicátých letech naše gymnastky měly úbor, kde měly nohavičky svých apartních trenýrek do půli stehen, ale taková byla doba. Dnešní moderní doba je taková, že děvčata vystupují v plavkách a mohou je mít menší či větší velikosti, ale je to přeci plážový volejbalový úbor. Jinak by to být nemělo. Nechceš? Nebudeš hrát, nebudeš bojovat, nezúčastníš se. Jsem přesvědčen, že po této olympiádě MOV a jeho komise budou mít hodně co na práci, aby vymyslely páky na to, aby sport byl opravdu sportem, a nikoliv přehlídkou nějakých národních trendů a politických zaměření.
To už snad není ani o sportu, ale o etice a myšlence střetu civilizací, kdy ukazujeme svoji slabinu a chceme být takoví multikulturalisté, takoví rádoby demokraté, když povolíme nebo tolerujeme jednání, která dříve byla naprosto nemyslitelná. A tady už vidíme jakousi souvztažnost s uprchlickou krizí.
Já jsem zásadně proti tomu. Říká se, že se vypouští džin z láhve. To nesmí být. Něco se stane a začne se nám to sypat pod rukama. O tom jsem přesvědčen. Buď jsou pravidla, která jsou ve sportu vždy fair play, a kdo se jim nechce podrobit, ať si jde soutěžit někam jinam. Ale na olympijských hrách jsou takzvané olympijské regule a podle těch se musí jet. A ne, aby se o tom jaksi „taktně pomlčelo“. Třeba i v médiích…
Psali jsme:
A už je tu zas posměch vůči ruským sportovcům – například při plavání. Co si o tom myslíte? Dokonce jedna česká novinářka se jim vysmála. A otřesné bučení diváků.
Olympiáda ukázala, jak jsou tyto věci ošidné. Je to docela škraloup na brazilském publiku, které je zcela mimo evropské chápání. I v ostatních sportech, kde byl jejich sportovec, tak se nedokázali udržet svého povzbuzovat a druhé bučením hanit. V životě jsem něco takového nezažil. Vztah je fair play. U tenisu všichni zmlknou – a tleská se až po provedení úkonu. Zrovna tak u střelby. Každý sport je svým způsobem specifický a evropské a potažmo i světové publikum je poměrně znalé. Bohužel, v tomto je tedy Brazílie poněkud zaostalá. Chyběla mi tam osvěta. Pamatuji některé soutěže, a to i na podstatně nižší úrovni, kdy než akce vypukne, komentátor promluví k publiku, to jej pozorně vyslechne a podle toho se chová. A on jim na rovinu řekne – toto je zajímavé, na to si dejte pozor, fandíme tehdy a tehdy. Jestli se k tomu přidá naše novinářka, že je tam plavkyně, která byla údajně přistižena. Ovšem těžko to mohu komentovat, když ji komise očistila. Dnes je takové spektrum látek – některé jsou silné, jiné slabé a některé možná zanedbatelné. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde, říká jedno trefné přísloví. Takže se dokáže rozmáznout i zanedbatelnost.
Bohužel žijeme v době, kdy řada lidí by ráda nasazovala Rusku psí hlavu. V tom byla olympiáda velmi zajímavá – po nešťastném utkání, kdy nám Hingisová „zmrzačila“ Plzeňačku Hlaváčkovou, když švýcarský pár hrál s ruským párem, tak najednou, což je novinka po mnoha letech, celé auditorium včetně našich sportovců fandilo Ruskám. Což jsme už dlouho nezažili. A lidé té Hingisové dávali najevo, že se zachovala velmi špatně.
Když jste hovořil o osvětě, vyspěla podle vás vůbec Brazílie k tomu, aby hostila takovou vrcholnou světovou sportovní událost? Hospodářsky určitě, ale morálně? Také se hovoří o tom, že hry jsou hodně odtržené od obyčejných lidí, kteří mají dost svých starostí. Je tam obrovská kriminalita, nezaměstnanost, korupce. Není pak olympiáda jenom jakýsi vlastní uzavřený svět hodně vzdálený od reality běžného života?
Jak jsem se díval na ceny vstupenek, tak ti zcela obyčejní lidé, kteří dělají pomocné práce, v hledišti nejsou, pokud jim tedy zaměstnavatel nedal nějakou vstupenku zdarma. Jde o obrovskou, lidnatou zemi, takže stadiony se lehce naplnily. Viděli jsme to, máme radost z toho, že auditoria jsou plná, ale určitě akce byla hlavně pro bohatší vrstvy. S tím ovšem nic neuděláme. Můžeme jen konstatovat, že brazilská olympiáda byla pro bohaté diváky. Země zas až tak olympiádou zdá se nežila, má své veliké problémy – viz odvolávání prezidentky…
Vedlejší děje, které se až tak Ria netýkaly, neměly s olympiádou nic moc společného. Ale jak jsem říkal, Brazílie je obrovská země. Zažil jsem v Mexiku... přiletěli jsme tři týdny před zahájením olympijských her a ulice byly ještě plné smetí a odpadků, všude byly stopy po těžkých bojích mezi studenty a policií. Ale Antonio Juarez, který zemi vládl, vyhlásil – teď tu bude olympijský duch a hotovo.
Ne, že bych chtěl brojit proti studentům, ale zase nám historie ukazuje, že studenti ve své radikálnosti většinou přestoupí určitou mez – a historie pak ukáže, že tím, že se do problému vložili studenti a společnost jim ustoupila, společnost vlastně poškodili. A příkladů máme z historie mraky a nemusíme chodit moc daleko. Není tajemstvím, že student, který v životě nepracoval a nemá zkušenosti, je mu 16 či 17 let, se velmi snadno nechá, jak se říká, „zbankat“ a hájí věc, které pak za dvacet let lituje. Mám svoji osobní životní zkušenost, že jsem opravdu musel své pevné a radikální postoje pěkně upravit. Hezky se k tomu vyjadřuje Miloš Zeman, který říká: „Jenom trouba nedokáže změnit názor.“ Nejde o změnu povahy člověka, ale poznání, že se názorově vyvíjíme. Jinak věc chápeme ve dvaceti, jinak ve čtyřiceti, možná ještě v padesáti, ale od těch šedesáti už to člověku myslí úplně jinak a mnohdy si sype popel na hlavu, jak byl ukvapený.
Ze světa se nyní vrátíme zpět k nám. Vy jste pro krajské volby v koalici SPO a SPD. Není to pro vás spojení – promiňte mi ten výraz – jakýsi „kočkopes“? Dali jste dohromady spojení, kde Tomio Okamura je jakýmsi „enfant terrible“ naší politiky.
Tomio Okamura otevřeně přiznává, že náš program vymyslel Miloš Zeman a o kterém jsem přesvědčen, že kdyby jej lidé znali a chtěli, tak se budou mít dobře. A Tomio Okamura byl v minulosti jeho obrovským protagonistou a říká – nic chytřejšího tady nebylo. Má výhodu, že je vynikající rétor. Co jsme sepsali a dodali, tak to ve svém hnutí Úsvit prosadil. Ukázala se tam síla jeho myšlenek, protože v devíti lidech dokázal získat tolik voličů, že vybojoval dvanáct křesel v Parlamentu. Hluboce smekám s tím, že jsem měl možnost jej poznat jako zaujatého vlastence. Vlastenectví je základ, aby byl člověk v politice poctivý; a děláme to pro vlast, nikoliv pro sebe. A i když jsou různé připomínky k jeho původu, tak to jsou názory lidí neznalých a ty bych všechny rád ujistil, že Tomio Okamura je opravdu člověk, který je ochotný pro Českou republiku dýchat a já jsem velmi rád vstoupil s ním do koalice.
Mnoho lidí by ale řeklo, že pojem vlastenectví je v dnešní době bez významu a v rámci globálního světa je prostě passé. Ale ono je to poněkud jinak, že?
Stačilo pár let a ukázalo se, že v každém z nás musí být síla, jak řekl kdysi Jan Neruda. Je to, jako když jsme se vyvazovali z tři sta let trvající habsburské poroby. A najednou se ukázalo, že bychom toto všechno za dva tři roky ztratili. Přišli bychom o zavedený život v krásné vlasti. Musím přece milovat místo, kde jsem se narodil, lidi, kteří mne vychovali a pomohli mně ve škole i v životě. A to je ta vlast.
Takže nevěříte na moderní výraz „světoobčan“…
Ne, nevěřím. Přestože jsem procestoval kus světa, mám kamarády v Norsku, Dánsku i v Americe, Rusku, tak svět chápu jako něco krásně pestrého. Já si tam dojedu, já si tam pobudu, když jsem slušný člověk, všude mne pustí. Ale nebudu zde budovat pomníky své víře, své kultuře. To pak mohou být mešity v každém státě. A zrovna tak naše kostely. Nebo třeba telefonní budky, jako mají v Anglii, aby byly po celém světě. Ne, to je přece blbost. Každý národ je specifický a krásný tím svým a v podstatě je to i motor nejen v turistice, ale i ve sportu. Ano, jsme taková společnost, Maďaři jsou takoví, Poláci jinačí a vyběhneme na hřiště a tam si to rozdáme.
Když mluvíme o té jinakosti, neviděl jsem, že by někdo nesl v Riu vlajku Evropské unie, byť by si to jistě mnozí bruselští úředníci velmi, velmi přáli…
K tomu nemůže dojít, protože pak by musel někdo nést vlajku třeba za Africkou unii či za Ameriku. K tomu mám zamítavé stanovisko. Vždyť zahájení olympiády je tak nádherné, lidé všeho nechají a dívají se celé dvě hodiny na ten nekonečný průvod. A člověk je překvapen, kolik států a zemiček se tam sejde, to je zeměpis v přímém přenosu.
Jak vidíte naši českou účast?
V rámci možností byli naši sportovci skutečně vidět. Potvrzují se ale obavy, které dokládají nynější nejslabší účast české delegace, že je třeba sportu skutečně pomoci. Aby státní reprezentace nestavila na individualitách, ale na dobré základně kvalitních sportovců. Aby bylo, prostě řečeno, z čeho vybírat.
Je asi rovněž pěkné, že uspěly i ty takzvaně malé sporty, které nemají velikou základnu, štědré dotace, týmy dobře placených odborníků.
To je krásná členitost sportu. A je třeba podpořit především trenéry, pomocné trenéry, důchodce, kteří jsou ochotni připravit sportoviště, soutěž, u nás vytisknou terče, jinde připraví startovní čísla, uhrabou dětem doskočiště, to je strašně, strašně důležité a dnes hodně nedoceněné. Vidím to i ve své rodině, že děcka nás naplňují. Znám řadu případů – u nás v oddíle je dětiček čtyřicet padesát. Jde o stmelující prvek pro rodinu. Dospěláci pak říkají – dříve jsme nevytáhli paty, dnes jezdíme s děckem z města do města, poznáváme nové lidi. Něco to sice stojí, ale jde o zlomkové peníze, kterých by stát neměl litovat. Mám pocit, že se tato vláda k tomu staví docela rozumně a jestli se pro příští období přidají slíbené tři miliardy, tak to půjde. Pomoci trénovat, pomoci udržovat sportoviště.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
