Dost diskutovanou problematikou v letošním roce se stala i v české společnosti migrační krize. Některé české univerzity včetně olomoucké vytvořily humanitární týmy, které pomáhaly na hraničních přechodech nebo i v uprchlických táborech zvládnout vlnu běženců. Zapojila se do této činnosti i olomoucká arcidiecéze? Organizovali jste v tomto kontextu některé charitativní akce?   

Samozřejmě. Jménem celostátní Charity byla pověřena Diecézní charita Brno koordinací, ale i naše Arcidiecézní charita Olomouc organizovala materiální sbírky a vysílala dobrovolníky například do Maďarska či na srbské hranice. Pro řadu mladých to byla cenná zkušenost. Mohli si také udělat svůj obrázek reality, která se často lišila od toho, co ukazovaly naše sdělovací prostředky.

Jaký je vůbec váš názor na migrační krizi? Nemůže ohrozit naše životní křesťanské hodnoty, když se do Evropy dostal více než milion muslimských běženců? Neobává se církev negativních vlivů ze strany islámu nebo dokonce cílených útoků teroristů, například na ty nejvýznamnější církevní objekty?

Otázku bezpečnosti musí posuzovat jiné orgány, ne církev. Nebezpečí teroristů jistě existuje. Jeden milion muslimů v Evropě navíc však křesťanství neohrozí. Záleží především na Evropanech, jestli chtějí mít křesťanské hodnoty. Ty se totiž neuchovávají jako archeologické vykopávky či starožitnosti v muzeích či v knihovnách, nebo v mrazácích a velkoskladech obchodních řetězců. Ty jsou plodem křesťanského života. Pokud Evropané nebudou žít podle evangelia, křesťanské hodnoty tu nebudou. Pokud nebudou mít Evropané stabilní rodiny a  více dětí, nemohou mít budoucnost. Evropa má dnes miliony prázdných domů. Ve třetině bytů žijí lidé jen po jednom. Mají strach o své pohodlí a majetky jako pověstní lakomci. Většinou nedokážou žít pro budoucnost, obětovat se pro děti, spíše žijí na dluh, na úkor dalších generací, jak to potvrzují i politici schodkovým rozpočtem. To bere lidem naději. Díky Bohu, že jsou mezi námi početné rodiny. Já jsem v rámci Roku rodiny chtěl ukázat těmto rodinám vděčnost, tak jsem pozval rodiče, kteří mají pět či více dětí, do Olomouce na operu. Farnosti z diecéze mi dodaly víc než 350 adres. Bylo to povzbudivé, ale mělo by jich být víc a měli bychom jim štědřeji pomáhat, jestli se nechceme bát cizinců s jinou kulturou a jiným náboženstvím.

V posledních dnech média informovala, že Česko přijme několik desítek syrských křesťanů stejně jako Slovensko. Bude jim pomáhat také česká církev v jejich přizpůsobení našim životním podmínkám nebo dokonce konkrétně i olomoucká arcidiecéze, pokud by se chtěli u nás usadit?