Koho budete volit v prezidentských volbách?
Letošní volby ve Francii jsou zmatečné tak, jak nikdy v historii nebyly. Hlasovalo se za morální i praktický obsah idejí kandidátů, dnes se hlasuje pro kandidáty.
Podle průzkumů se Emmanuel Macron vyznávající politiku středu, nicméně je trošku doleva, dělí s extrémní pravičačkou Marine Le Penovou o více než padesát procent hlasů. O zbývající procenta se dělí daších devět kandidátů. Stojím tedy před dilematem. V každém táboře se ventilují negativní ideje protivníků, demokratická diskuse se neopírá o řešení podstaty, ale jen o city, pocity a víru v koho, co. Struktura demokracie se neviditelně rozpadá, autorita vědy a znalosti mizí, důvěra ve spolehlivost druhého pohasla, zákony jsou vysmívané, narušované. Etika se svými dimenzemi se stala těžko čitelnou. Tímhle se kandidáti neobírají.
Hlasovat půjdu. V prvním kole vhodím bílý lístek. Jestli v druhém kole bude některý z deseti kandidátů stát proti Marine le Penové, dám mu svůj hlas. Když nemám pro koho volit, musim volit proti nejhoršímu zlu.
Je podle vás Evropská unie ohrožena?
Nenávist mezi evropskými národy způsobila dvě nejhrůznější války v historii lidstva. Aby se už nemohly opakovat, bylo třeba spojit Evropu v jeden federativní celek, ve kterém jeden ručí za druhého. První to nahlas řekl Winston Churchill a po něm Francouzi Jean Monnet, Robert Schuman a další Evropané, kteří věřili, že propojení evropských národů nás „polidští“ a že nám hrůzy válek napověděly, jak důležité je žít v míru a ve vzájemném respektu. Začátky snah o spojení Evropy byly různorodé, až nakonec vyústily v Evropskou unii. A její členské státy se dodnes těší míru. Sláva jí!
Otcové Evropské unie ještě vyznávali ušlechtilost poslání politiky – sloužit občanům a blahu státu. Politici-vládci by měli být na úrovni tohoto poslání. Vzdělaní, obdaření empatií vůči občanům a moudrostí v řešení problémů národů. Během dvacátého století se svět v mnohém radikálně změnil. Avšak to, že každý jednotlivec vnímá skutečnost a vlastní potřeby různě, se nezměnilo a nezmění.
Nedodržování slibů vládců, nedostatky ve vedení státu, korupce, rozšiřující se propast mezi bohatstvím a chudobou, bezohledné drancování bohatství zemí, množící se přírodní katastrofy a mnohé další problémy způsobily změny v myšlení lidí. Vymizela solidarita a zastoupily ji obavy z budoucnosti. To bolí. Dnes máme Brexit, V4, extrémní pravici a v ní neofašistické skupiny. Máme zadlužené Řecko, máme posuny lidských hodnot ve všech státech EU. „Viktimizace“ – po válce v Německu, teď v Rusku, do určité míry v Evropě a Americe – je o ponižování, o tom, že naši bídu způsobilli „jiní“. Prostě podporuje nenávistné klima. Jak nemít obavy o EU?
Dovolte mi dát jeden příklad z historie, kdy něco jako předchůdce EU existovalo. Sice za nesrovnatelně jiných okolností a jiného obsahu, ale je o lidské nátuře. Na konci šestnáctého století Edikt nantský definoval práva protestantů na vyznávání jejich víry. Ediktem Jindřich IV. skončil stoletou válku, ale zároveň dal podnět k právu myslet jinak nežli „soused“. Když po devadesáti letech Ludvík XIV. Edikt nantský odvolal, znovu se bouraly chrámy a statisíce postižených a vyděšených migrovalo...
EU se zatím devadesáti let nedožila. Aby přežila, musí najít společný jazyk, postavit se tváří v tvář vlastním nepořádkům, udržet si své silné postavení ekonomické, politické a také vojenské. Musí být schopna zajistit svoji bezpečnost a obranu a zároveň udržet svou úroveň kulturní a sociální, které během své historie dosáhla.
Válka stojí v našem sousedství – Ukrajina, Střední východ. Putin buduje Velikou Rus, Trump vyhrál ve volbách, protože slíbil, že Ameriku udělá „great again“. Jeden jako druhý jdou za stejným cílem. Jejich taktika a myšlení jsou nepředvídatelné. Předvídatelné je u nich pouze to, že nevidí rádi silnou Evropu. Rozdrobená do národních jednotek, tedy států, bude snadno ovladatelná. Pro antievropany a populisty bude pochovaná EU jejich zmrtvýchvstáním. Tady už nejde jen o morálku a lidská práva. Evropa je obklíčena nepřátelskými autokraty – od Moskvy po Ankaru. Uvnitř EU se vzmáhá extrémní pravice, co si plete nacionalismus s vlastenectvím, a všem jde o rozvrácení EU. Unie by se proto měla vzmužit a nastolit ušlechtilou politiku.
Jak vnímáte chování Visegrádské čtyřky ohledně uprchlické krize?
Po roce 1945 Evropa doufala, že se zbaví nacionalismu. Půlstoletí poté Putin nastolil neoautoritářství. Hlásá lásku k Veliké Rusi a dopouští uzké napojení náboženství na státní zřízení. Podle něho je Západ pramenem všeho zla a nechápe, co Východ říká. A jeho názory převzalo Polsko, Maďarsko, Turecko i některé africké státy. To znamená více hlasů pro Putina v OSN.
Ve východní Evropě dochází s Visegrádskou čtyřkou k novému sbližování. Pochopila jsem to zprvu tak, že kvůli prohloubení spolupráce východní civilizace s civilizací západní a naopak. Něco jako nové, současné, (mezi)národní vědomí.
Později jsem se dozvěděla, že země V4 staví nové zdi v Evropě. Nabádají, aby proti migrantům byly zabezpečené hranice Schengenu, ale neříkají, jaké bariéry postavit v moři kolem tisiců ostrovů. Posílají vojsko pomáhat uzavřít hranice Maďarska, Slovinska a na makedonsko-řeckou hranici. Jejich pomoc uprchlíkům spočívá v tom, že jim pomáhají v táborech postavených v sousedních zemích, odkud uprchli, čímž obyvatelům táborů usnadňují život a také je lecčemus naučí, ale tragédii Středního východu to nevyřeší. Stavěním zdí nikdo přílivu teroristů nezabrání.
Západní Evropa přijala miliony uprchlíků, integrovala je a vytvořila barevnou mozaiku, ze které vyrostli géniové vědy, techniky a kultury. Ať země, co dnes staví zdi proti uprchlíkům, chtějí nebo ne, emigraci nezastaví. Jestli se nám dnes Zeměkoule stala malou – sedm miliard obyvatel – buď nové války počet obyvatel zredukují, anebo se budeme muset uskrovnit a z problému najít východisko. Novinář Doug Saunders mimo jiné řekl, že „imigranté mohou být šancí pro hostící země“. To je i můj názor, který ostatně stavím na osobních zkušenostech.
Co si myslíte o posílení prezidentských, tedy Erdoganových, pravomocí po referendu v Turecku?
Erdogan jako autokrat už své pravomoci v zemi nastolil. Tisíce opozičníků (jako právoplatných voličů) nicméně uvěznil. Referendum vše pouze „demokraticky“ potvrdilo. Turecko s Erdoganem u moci se stalo pro Evropu nerozlousknutelným oříškem. Erdoganova politika je bez ušlechtilosti. Turecko a Rusko si byly historicky země blízké, teď Putin a Erdogan na historii navázali.
Co soudíte o strachu Evropanů z islámského radikalismu?
Islámský radikalismus a jeho praktikovaný teror vzbuzuje právem obavy všech. Bylo by snazší postavit se mu čelem, věnovat mu čas, síly a promyšlené akce, kdyby neexistovaly až dosud nevyřešené vážné problémy, kterými je Evropa zahlcena.
V našich demokraciích sliby dávané a neplněné volenými reprezentanty nutí zklamaného voliče hledět jinam. Přemýšlí o slibech populistů, že radikálně vyřeší otazku hranic a terorismu, co přichází zvenčí. Většina obyvatel odevzdává práci v odvětvích výroby a služeb; mezi nimi se jen část zajímá o politiku. Přestože se jim ideje populistů nemusí líbit, jsou jimi intoxikováni. Nevidí finanční krize, nezaměstnanost a klesající životní úroveň v EU nejen těch nejchudších vrstev, ale dnes i vrstev středních. Nedivme se, že se jejich láska k vlasti přetaví v (ultra)nacionalismus a jejich strach v islamofobii. To nejsou omluvy hříchů postižených, jen konstatování skutečnosti.
Myslíte si, že by se na Středním východě mohly změnit hranice ve smyslu svobodného Kurdistánu?
Svobodným Kurdistánem máte na mysli nezávislý stát?
Ano...
V tomto smyslu změnu hranic na Středním východě neočekávám. Dnes se tam válčí na všech frontách a nikdo neví, jak to dopadne. Jestli tyhle války skončí tak, že Amerika stáhne svůj „deštník“ nad iráckou kurdskou autonomií, měla bych o ni obavy. Zatím se drží. Dokázala si udržet svoji autonomii a v ní pozvednout školství a kulturní vývoj.
Když budeme mluvit o kurdských požadavcích před současnou katastrofální situací v oblasti, kdy jim šlo o autonomii sociální a kulturní, a budeme se ptát, jestli výsledek dnešního válečného stavu dokáže změnit tamní hranice, nemám skleněnou kouli, co by mi pomohla předpovídat. Mohu soudit pouze ze zkušeností...
Zaprvé: světové mocnosti, mající své zajmy v oněch státech, byly vždy zajedno s jejich vládami. Nikdy s Kurdy a jejich autonomními požadavky. Tedy kromě výjimek, ve kterých šlo o řešení strategických otázek.
Zadruhé: hraniční periferie čtyř států, kde Kurdové žijí, jsou pro centrální vlády zdrojem příjmů a potvrzením jejich geografie. Turecko, Írán, Irák a Sýrie si nikdy chápavými „bratry“ nebyly, avšak v odmítání základních práv Kurdů byly vždycky zajedno.
Zatřetí: vytvořit samostatnou kurdskou republiku znamená odkrojit kurdská území od čtyř států, aby vznikl stát pátý, tedy změnit mapu a celou geopolitiku ve velice citlivé části Středního východu.
Začtvrté: Kurdové tvoří největší národ na světě, co zůstává bez práv vládnout si sám. Mají plné pravo na vlastní samostatný stát. Nicméně jejich republika by neměla přístup k moři, v jejich případě jediný způsob, jak pojistit její životaschopnost, tedy pojistit přísun všeho potřebného k životu. Tato republika by hraničila na všech stranách s úhlavními nepřáteli, kterým by vzala zdroje příjmů a poškodila je narušením hranic.
Až se jednou ty čtyři státy, ve kterých Kurdové žijí, přemění v demokracie, pak budou diskutovat, co je přijatelnější. Jestli odtrhnout se a vybudovat si svoji vlastní samostatnou republiku, anebo zůstat v demokratickém státě a žít v míru s ostatními menšinami. Jak vidíte, kurdský problém je komplexní a těžko řešitelný. Prozatím.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
