Zatímco na začátku dvacátého století tvořilo obyvatelstvo Evropy čtvrtinu celkové světové populace, nyní je to už jen desetina. Obavy z přelidnění planety vyvolává dramatický nárůst obyvatelstva v Africe či v Asii. Míra porodnosti ve většině afrických států dosahuje šesti až sedmi dětí narozených jedné ženě, v Evropě zdaleka nedosahuje ani dvou. Co pro svět, ale především pro Evropu může „přemnožení“ v jiných částech planety znamenat?
Situace se bude samozřejmě jenom urychlovat. Zmíněné kontinenty budou mládnout a Evropa bude stárnout. To je fakt, s nímž nikdo nic nenadělá, to těžko můžeme ovlivnit. Jde o ožehavé věci, které vyřeší jedině vývoj. My tam nemůžeme zajet a říci jim: „Nemnožte se.“ Stejně jako nemůžeme říci našim lidem, aby se množili. Už je to tak, že si naše ženy a naše rodiny našly jinou cestu. Upřednostňují sebeprezentaci před tím, mít děti, protože to je ekonomicky náročnější a z tohoto důvodu je nás málo. U nás je index porodnosti asi 1,4, což je prachbídné, když zapotřebí je minimálně 2,1 dítěte, abychom alespoň trochu rostli. V afrických a asijských rodinách nedošel vývoj k tomu, aby si ženy uvědomily tak jako ty naše ženy, že těhotenství jim ničí krásu. K takovému uvědomění tam nedošlo a těžko dojde.
Je to složitá situace, s níž se budeme potýkat, ale řešit ji bude někdo jiný. Jak říká sir David Attenborough, buď to budou řešit lidé, to znamená dojde k válce, nebo to bude za nás řešit příroda, což bylo vždy. Oboje varianty v dějinách vždy byly. V minulosti se objevovaly nejrůznější pandemie, ať už to byly cholery, španělské chřipky nebo cokoli, kdy si příroda sama řekla, no tak dost, to už neunesu. Ale že by to řešily vlády nějakým stanovením nebo vymezením, to prostě nejde. To jsou ožehavé otázky, k tomu se chce málokdo vyjadřovat, politici nejméně. Takže se to řešení bude neustále oddalovat, až dojde k tomu nejhoršímu. Ale za to nejhorší považuji obě dvě zmíněné varianty.
Není ale ta válečná hrozba mnohem reálnější ve světle toho, že s bojem proti pandemiím pomáhá vyspělý svět, takže zásahy „přírody“ do lidské populace jsou nutně mnohem menší než v minulosti?
Vyspělý svět chce pandemie řešit, čímž se situace de facto zhoršuje. Naše civilizace dělá spoustu kontraproduktivních věcí. Často hovořím o našem způsobu léčení, o způsobu používání antibiotik, která na jednu stranu zachraňují spoustu životů, ale v důsledku se to pak obrátí proti nám. To je totéž. Budeme řešit pandemie, ale příroda si najde zase cestu a bude to vždycky zhoršovat.
Mnohem více než o strmém růstu počtu obyvatel na některých kontinentech se mluví a píše o tom, jak jsme zemím bývalých kolonií „ublížili“. Je namístě se tímto způsobem ohlížet do minulosti?
O tom mluvím velice často a je to tak. Při objevování světa, kdy už tenkrát před těmi pěti šesti lety byla zahájena globalizace, jsme ten svět dobývali. Ale dobývaly ho jen určité země, které byly na tu dobu vyspělé, a ty řešily věci z dnešního pohledu bezohledně, ale z tehdejšího tak, jak to tenkrát bylo vhodné. Když ty historické události hodnotíme dnešním pohledem, tak je pochopitelně hodnotíme jinak, než je hodnotili tenkrát. Tenkrát byla spousta věcí normálních. Ale samozřejmě je třeba uznat, že jsme jim ubližovali a ublížili, rozkradli jsme je a ničili jsme je fyzicky i duševně. Ale neustále říkám, že teď se karta obrací. A my se v tom svezeme s celou západní Evropou, která si je kolonizovala a my jsme třeba jen nečinně přihlíželi.
Když některé evropské země v minulosti svým bývalým koloniím ublížily, je teď na Evropě, aby se snažila to jejich potomkům nějak vynahradit?
Můžeme to tak brát a oni to tak možná i berou. Směřují k tomu různé omluvy politiků za posledních deset let, kdy se omlouvají určitým státům i některým lidským rasám za otroctví nebo Eskymákům za způsob chování k nim. Například ve Spojených státech vyplácejí indiánům odškodnění za tu zabranou půdu. To jsou znamení, která nasvědčují tomu vnímání, že jsme jim ublížili, že jsme jim něco ukradli, sebrali, a to bude zřejmě pokračovat dál.
Co až se lidé ze zemí Afriky a Asie zvednou ze svých domovů a ve výrazně větším množství než dosud se vydají do Evropy? Co se pak bude dít?
Když se zvednou, tak je po nás. Jako když v desátém století došlo k velkému pochodu, také do Evropy, také z východu, situace se může opakovat. A opravdu nevím, jak to budou politici potom řešit. Vždyť se mohou zvednout kdykoli. To, co sledujeme teď, je stav, kdy se teprve začínají zvedat. Ale pak se mohou zvednout všichni.
Je něco, co by je od cesty do Evropy „za lepším“, jak to vnímají, odradilo?
My jsme do toho světa šli také za lepším. Conquistadoři a ti všichni šli také za lepším. Byli to příslušníci střední nebo nižší šlechty, hidalgové, pro něž už ve Španělsku nebylo místo, tak se vydali do světa, do Ameriky, aby si tam nahrabali zlato a stali se jim rovni. Šli tedy také za lepším a dobyli třeba celou Ameriku. Je tu snaha, abychom jim pomohli na jejich území a odlákali je od migrace k nám. Jenže to je skoro neřešitelné, protože politická situace v jejich zemích tomu brání, neboť veškeré pomoci si mezi sebou rozkrade tamní elita a k lidu se nikdy nedostane.
Z hlediska antropologického, v čem jsou Arabové, Afričané a další migranti, kteří se už téměř dva roky hrnou do Evropy, odlišní a existuje něco, proč bychom se jich měli obávat?
Všichni jsme si rovni, ale stejní nejsme. Oni pocházejí z jiných kulturních areálů, v nichž jsou jejich způsob chování i jejich kultura patřičné, vyvinuly se tak. Například šaría. Dospěli k ní, rozhodli se pro ni a my nemáme žádné právo u nich šaríu zakazovat, i když se nám zdá odporná. Je to jejich volba, kulturní, historická. Můžeme se na to dívat, že je to špatně, ale pro ně to je dobré, vybrali si to, tak proč ne. Něco jiného je zatahovat šaríu mezi nás, protože my jsme k ní nedospěli.
Podobně je to třeba s ženskou obřízkou v Africe. Z našeho hlediska je odsouzeníhodná, ale je to zase jejich volba. Je to vlastně kulturní fenomén, který tam patří, tak ať si ho mají. My jim to nemůžeme zakazovat, i když se nám to nelíbí. To je, jako kdybychom indiánům zakazovali tanec slunce, že si rozřezávají kůži na prsou a za ni se nechávají vyvěšovat. To je také velice bolestivé a z našeho hlediska je to způsob mučení, ale je to součást jejich kultury. Když přijedu k indiánům, tak mi automaticky nerozřezávají ramena. A u nás se to taky nedělá, ale tam to prostě patří. Ale samozřejmě kdyby indiáni přijeli sem a začali by nám rozřezávat ramena, tak by se nám to asi nelíbilo. To je to samé. Souhlasím s tím vším, co oni mají. Ale pochopitelně když dochází k míšení kultur, tak může docházet k tragédii. Bohužel, celosvětový vývoj k tomu spěje.
Psali jsme:
Co dělá z míšení kultur tragédii?
Spěje to k vytvoření jednotné kultury, jednotné lidské rasy. Ať chceme, nebo nechceme, tak globalizace to nastiňuje, je jako znamení té cesty k unifikaci ve všem. Vezmu to na příkladu aut. Dřív byly hodně různé, ale postupem času a technologickým vývojem docházelo k unifikaci a už si jsou všechny podobné, tvarem i barvou, poněvadž musí odpovídat určité aerodynamice a jiným hodnotám, aby byly co nejlepší. Dřív to byla pestrost tvarů, barev, jmen! Nádhera. Jedna radost! Dnes jednotná šeď. A tak alespoň vymýšlíme padesát odstínů šedi. Tak je to ve všem. Jednotné hamburgery, Coca Cola, džíny, móda po celém světě …
K unifikaci dochází i tím, že už i těch výrobců je méně. To samé je s lidskou rasou. I u ní se postupně bude – a snahy tu jsou vidět – přecházet k unifikaci. Životní prostředí, to, co nás obklopuje, nás determinuje, vychovává, formuje. Vlivem globalizace a unifikace budeme jíst stejná jídla, budeme se stejně oblékat, stavět stejné domy a to prostředí bude unifikovat i lidskou rasu, bude ovlivňovat kulturu tak, že se to bude všechno sjednocovat.
Nedávno připomínal v České televizi profesor Cyril Höschl, že i v živočišné říši a v celé přírodě fungují určité sebezáchovné procesy. Těmi se jednotlivé druhy, jednotlivé segmenty, jednotlivé útvary, součásti té živočišné říše chrání před ohrožením, před nebezpečím, které může přinést nějaký vliv, jenž je tam nepatřičný. Je podle vás Evropa schopna nějakých sebezáchovných procesů, aby se také ubránila?
Evropská společnost je strašně slabá, je taková vyšeptalá historií i vývojem. Teď přežívá jedině díky tzv. demokracii, ale i ta demokracie prochází určitými krizemi. A jde o to, jestli některá ta krize už nebude třeba poslední. Ztrácíme pud kulturní sebezáchovy, protože už se nechováme jako zvířata, která sice nemají kulturu, ale mají silné pudy sebezáchovy, instinkty, ale my jsme tyhle všechny věci, které jsou takzvaně mezi nebem a zemí, ať už to jsou instinkty, znamení, pudy, tušení, předtuchy a podobně, zrušili a nastavili jsme to na vědecký základ. A ten bude těžko řešit nějakou sebezáchovu.
Moc se nehovoří o biologickém ohrožení ze strany různých nemocí, které se na Středním východě vyskytují a v Česku nebo i jinde v Evropě se doposud nevyskytovaly, takže vůči nim nemáme vyvinutý imunitní systém. Je to proto, že to nebezpečí je zanedbatelné?
Když došlo v Americe na setkání Starého a Nového světa, tak došlo ke stejným pohromám. Tam když indiánské kmeny dostanou chřipku, tak to je konec, polovička kmene vyhyne, na to mám konkrétní čísla. Nemají imunitu, to je přirozené. Ví se, že v době conquisty bylo úmrtí z nemocí mnohem víc než přímo z bojů. To se zjistilo až v poslední době. Historické prameny hovořily o tom, že spíš to bylo z těch bojů, bitev a masakrů, které se tam děly. Ale naopak těch úmrtí bylo víc právě z důvodu neschopnosti bojovat s neznámými, importovanými nemocemi.
Jaká je s ohledem na to vše, co jsme si řekli, perspektiva vzájemného soužití Evropanů a čerstvých migrantů? Má pro ně vůbec význam, aby se nám snažili přizpůsobit, když v řádu několika desetiletí jich může být v Evropě více než původních obyvatel a bude se tedy hrát podle jejich not?
Přesně tak, samozřejmě. Domnívám se také, že oni jsou mnohdy životaschopnější než my, kteří jsme už ve všem zpohodlnělí právě tou technikou a technologií, a i fyzicky jsou zřejmě silnější než my. A fyzická síla je navíc podpořena jejich duchovním ideálem, který mají také mnohem silnější než my. Jsou silnější než Evropané i proto, že jejich víra, ať už je jakákoli, islám nebo cokoli jiného, je žene kupředu a jsou schopni dosáhnout vyšších výkonů. My tohle nemáme, ve všem vidíme ekonomiku, peníze a na ostatní kašleme.
Nebezpečí vidím i v tom, že když sem přijde ten tlak, tak řada lidí a politiků se jim ráda přizpůsobí, jen aby přežila. Podobně jako tomu bylo v minulých stoletích, kdy islám pronikl třeba na Balkán. Mnozí si řekli, proč ne, víra jako víra, konvertovali z křesťanství a nemuseli třeba platit tak vysoké daně. Jak vznikli například Bosňáci? Původně byli jižní Slované, křesťané, kteří konvertovali na islám, protože to bylo výhodnější. Sociálně i ekonomicky i politicky. A Evropané se na věci, bohužel, dívají, co je pro ně výhodné. A když se sem dostane nějaká síla, tak si asi řeknou: „Radši přežijeme, konvertujeme, budeme se třeba podílet i na jejich vládě, budeme platit menší daně.“ Máme tu už určité precedenty, které tu už byly, takže možná je i tato varianta.
Politolog Petr Robejšek upozornil, že lidé, kteří sem přicházejí, jsou z jiného kulturního okruhu. To neznamená, že to je horší okruh, ale znamená to, že je jiný. Liší se ve vnímání elementárních věcí, jako je vztah mezi mužem a ženou, postoj k práci, jak zacházíme s penězi, co si myslíme o vzdělání a podobně. Je možné rozdílnost v nahlížení na vztah mezi mužem a ženou nějak překonat?
Vztah muže a ženy je dost zásadní, protože právě v tom vztahu jsme my velice pokročili, a to opačným směrem, než je u nich zvykem. Známe jejich zvyky a víme, jak se chovají. Zvyky se těžko dají překonat nějakým kurzem, které se třeba dělají ve Švédsku. Několikahodinový kurz vztahu muže a ženy je zcela směšný. Víme dobře, že zvyk je železná košile a nějaký kurz přece nikoho nezmění. Pořád se budou k ženám chovat tak, jak se chovali a chovají a nevidí žádný důvod to změnit, protože to je součást jejich víry a přesvědčení. A jsou to tisíce let, což se nějakým kurzem změnit nedá.
A jak se to má s jejich vztahem k práci? Jsou opodstatněné názory, že migranti spíše počítají s tím, že než si na živobytí vydělávat prací, tak tu budou žít z poměrně štědrých sociálních dávek?
To se dá očekávat. Když jsem do takových končin cestoval a pobýval tam delší dobu, třeba v Persii, tak si nešlo nevšimnout, že tam dělají spíš ženy a muži se na ně dívají. To je právě součást toho vztahu. Většina z nich nemá takový ten tah na branku, jak se říká, a jsou ochotni žít spokojeně, když sedí u silnice a prodávají celý den třeba dva melouny. Já jim tu spokojenost přeji, je to jejich způsob života. Obecně jejich nasazení do práce není takové jako u nás. Životní prostředí je k tomu netlačí. Ale my jsme se k tomu také dopracovávali delší dobu. Samozřejmě jsou mezi nimi i jedinci, kteří jsou vynikající, to nelze popírat, ale obecný vztah k práci je opravdu zcela jiný než u nás.
Nebudou v tomto schopni konkurovat našemu nasazení, a proto budou neustále očekávat nějakou sociální výpomoc. A protože vědí, že jsme si vybudovali silné sociální cítění, tak to silné sociální cítění budou požadovat. Ostatně stačí se podívat třeba na Itálii, nemusíme chodit daleko. Na jejich sever a jih. Jen tady, vlastně v srdci Evropy, a jaké jsou zde rozdíly v způsobu života, vztahu k práci, k ženám, k nasazení někam stoupat, tvořit, budovat. Přímo tady v Evropě jsou závratné rozdíly a snaha nás vměstnat do jednoho kotle EU tím pádem dělá problémy. Nechme jim jejich mentalitu a nechme si svoji. Každá je dobrá a mimochodem zase vychází ze životního prostředí. Mediterán prostě není severní nebo střední Evropa. A když tam přijedeme, tak jim vlastně závidíme jejich pohodu, klid, gastronomii…
V souvislosti s masivní migrací do Evropy se občas zmiňuje, že neomarxisté se chopili ideje panevropské unie, jejíž obsah formuloval po první světové válce Richard hrabě Coudenhove-Kalergi, známý jako Kalergiho plán, a to tak, že se budou mísit v Evropě rasy, až vznikne jedna, jakýsi jeden politický národ. Myslíte si, že o takový konkrétní cíl určitým skupinám opravdu jde a není to jen důsledek nepříznivé situace na kontinentech Evropě nejbližší?
Ta cesta k unifikaci je zcela evidentní, míříme k ní, jde jen o to, jestli se do té doby zcela nezničíme, než k ní dojdeme. Jestli ji bude chtít někdo z elit urychlovat, protože pro ně jsou takové masy vhodnější k ovládání, tak to už se dá pozorovat kolem nás. K tomu napomáhá i ten technologický pokrok. Albert Einstein mimo jiné řekl, že technologie zlikviduje naši civilizaci. Lidé už vlastně spoléhají jen na počítače a na systémy, zatímco jejich mozky pomaloučku atrofují. Málokdo už zná násobilku, každý používá kalkulačku a postupně ty neurologické nebo jaké trasy v mozku máme, odumírají. Postupně se z nás stávají tvorové jako mravenci, masy lidí, které budou závislé – tak jako je někdo závislý na drogách – na technologickém pokroku a jejich mozek bude reagovat pouze na jednoduché pokyny, na jednoduchá řešení a i v politice jim budou stačit jednoduchá řešení.
Troufnete si odhadnout, zda dojde v Evropě spíše na to mísení ras a vytváření unifikovaného Evropana, nebo spíš půjde o převálcování původního obyvatelstva těmi migranty?
Když se zvednou, jak jsme o tom mluvili, tak nás převálcují. Někteří se smísí právě s cílem, aby přežili. Vidím to zase na té Americe. Indiáni a černoši se velice rádi mísili s bělochy, protože už ti jejich potomci, mestici, měli situaci výhodnější. Na tom zase vidím, že existuje precedens. Ti míšenci už byli v té společnosti v jiné kastě, na jiné společenské úrovni. Proto tam byl zájem se mísit. Tady jestli k něčemu dojde, tak také bude zájem se mísit, protože naši budoucí potomci, ty děti, na tom budou lépe. Čili i to jsou precedenty, které už jsme v dějinách naší planety zažili, a není důvodu, aby se to neopakovalo.
A zájem mísit se budou mít spíše Evropané, nebo Evropanky?
Tak to už jdeme do detailů, ale v Americe to bylo podpořeno tím, že indiánky a černošky to měly jednodušší, protože španělští muži si je brali jako vedlejší manželky, ne oficiálně. A jejich děti, míšenci, už měli jiná práva než jejich matky. A to je to, co klidně může nastat tady. Nakonec nic nového pod sluncem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
