Připomínáme si v těchto dnech 28. výročí listopadu 1989. Letos snad poprvé dochází přitom k reflexi, jak se tehdejší ideály podařilo naplnit. Jak se podle vás podařilo naplnit to, co tehdy lidé chtěli?
Lidé se bezpochyby chtěli zbavit sešněrovaného života, potíží s cestami do zahraničí, nekompetentností těch, kteří působili z moci KSČ ve vedoucích funkcích. Nezajímala je ideologie, kterou byli soustavně napájeni. Pokud vyjeli do zahraničí, dívali se s úžasem na výkladní skříně se zbožím, které se u nás koupit nedalo, bez ohledu na ideologické floskule. Způsobovalo jim návaly ošklivosti, když viděli, jak se líbají a objímají staří, dospělí muži. U nás se kupovali džínsy na bony a člověk musel vystát pořádnou frontu. Mladí lidé poslouchali Rádio Luxemburg a nikdy se nezamilovali do častušek.
A to všechno korunovala těžká rána 21. srpna 1968, kdy slovo „přátelství“ mezi národy výrazně změnilo význam. Ta rána se dodnes nezacelila. Možná se to jednou stane stejně, jako se v mladších generacích zacelila rána vyhnání Čechů (i mých rodičů) z českého pohraničí, 200 000 mrtvých, kteří byli popraveni nebo skončili v nacistických lágrech. Existuje v ústavě zaručená svoboda slova a nikdo nestíhá tzv. verbálky. Mnoho křivd minulosti se alespoň částečně napravilo, byť mnohé jsou bohužel nenapravitelné.
Ten stručný výčet, který by bylo možné jistě rozšířit, se podařilo splnit. Lidé se mají materiálně zcela nepochybně lépe než před rokem 1989. Mnohé se ale nepodařilo. Kdo tušil, že po první vlně většinou idealistických politiků (vyňal bych politiky jako obchodníka Čalfu či Dlouhého a další) tito politici odejdou do občanských povolání a místo nich nastoupí stále houstnoucí řady kořistníků, kteří v politice vidí jen cestu k penězům, úplatkům a podílům na rozkrádání. Jsem přesvědčen, že to netušil ani Václav Klaus, když realizoval privatizaci „českou cestou“. Na chvíli se zhaslo a ti informovaní a ti v obchodu již zběhlí a různí veksláci a kriminálníci přišli k velkým majetkům. Václav Klaus měl zcela jistě vizi amerických gangsterů z doby prohibice, z nichž mnozí se v další generaci stali ctihodnými podnikateli, kteří učinili Ameriku prosperující a mocnou zemí.
Gangsteři čeští ale zůstali gangstery a nic národnímu bohatství nepřičinili. Samozřejmě ne všichni! Postupně kradli jako zázračný Viktor Kožený, aby v Londýně pořádal obědy za 200 000 liber. Jiní pochopili, že úředníci bank jsou úplatní a ocení bezcenné kameny jako národní poklad, za který banky přijmou záruku, obdobně jako na zříceniny poskytnou stomilionové půjčky, o kterých kriminálníci už tehdy věděli, že je nebudou muset nikdy splatit. Ředitelé bank byli informováni, že za katastrofální hospodaření je nikdo stíhat nebude a stát pokorně zaplatí 170 miliard za IPB a o něco méně za KB a Spořitelnu.
Ty lidi na náměstích většinou jistě nenapadlo, že ze zahraničních podniků potečou ročně stovky miliard na dividendách do zahraničí, že úplatní politici budou prodávat za miliony miliardové majetky dámským krejčím, kteří je pak s úspěchem vykradou a vybudují si sídlo v zahraničí. Že lidé na Ostravsku budou platit nájmy v bytech OKD, které jim slíbili prodat za přijatelnou cenu, které jsou pro důchodce nesplatitelné a na které si zahraniční žraloci pořídí úvěry v miliardách dolarů.
Málokdo si asi přál, aby se z mainstreamových médií staly propagandistické domy, které dostávají zadání bůhvíkde doma i v zahraničí. Že s rozvojem technologie se stane odposlouchávání disidentů minulého režimu dětskou hříčkou, že si nikdo nebude moci být jist, že v ložnici nemá štěnici a z protějšího okna na něj nekouká ultracitlivá kamera. Že nesmíte mít mobil, pokud si nepřejete, aby soukromá či státní služba neměly informace o každém vašem hnutí. Že přijdou úplatní soudci a státní zástupci – lidé profesí, které se za první republiky považovali za elitu. Že se mezi manažery a ostatními zaměstnanci otevře stále se rozšiřující příjmová propast.
Nevím, jestli tehdy na Václavském náměstí někoho napadlo, že ideologická veteš minulosti bude nahrazena ideologickou veteší neoconů, která bude vtloukána do hlavy už malým dětem podle specializovanými ústavy připravených goebelsovských výkladů dějin světa. Že budeme jako národ ztrácet cíleně minulost. Že nějakého člověka, který se považuje za novináře, (dobré vychování mi brání přidat přiléhavý přídomek), napadne začít šířit pověst, že zakladatel státu T.G.M. byl levobočkem Franty Procházky, a vyhlásí záměr zkoumat DNA prezidenta zakladatele. Že touto cestou bude ponižován český národ, místo aby se do povinné četby dostaly spisy T.G.M. a Edvarda Beneše. Například studie T.G.M. Otázka sociální.
Jak jsem napsal: lidé se mají ve své většině neskonale lépe než před listopadem 1989. Jen o té ceně nemluvíme. Privatizován byl majetek odhadem za pět bilionů korun, k tomu můžeme přičíst současný dluh státního rozpočtu, veřejných rozpočtů a domácností. Ta cena byla hodně vysoká. Dluh USA je samozřejmě desettisíckrát větší a nikdo v USA si s tím neláme hlavu. Ale nepřijde jednou chvíle, kdy dlužníci, kteří si z dluhů udělali velkou hostinu, budou muset splácet? Nepřijde exekutor jako na Řecko, které se zadlužilo především tím, že ve velkém nakupovalo zbraně z Německa?
Lidé vzhlíželi k časům po listopadu 1989 jistě s velkým očekáváním. Některým se splnilo, jiným již méně. Obchodní domy přetékají zbožím, v TV reklamách nabízí řada pastičkových chytráků půjčky na všechno – na nové auto, novou televizi, dovolenou u moře. Pak občas přichází exekutor. Je ta lichva ctihodným podnikáním, kterému by politici měli jen přihlížet? Když se Andrej Babiš opřel do heren, které decimují nejen psychiku lidí, ale decimují často jejich rodiny, křesťan Kalousek se začal bouřit a výmluvně našel tisíc důvodů, proč je to křesťanské povolání. A choromyslní gambleři? Copak je někdo nutil, aby do heren chodili? Každý jsme zodpovědný sám za sebe. Ve středověku (a tam v hojné míře zákonnost nekvetla) lichváře zavírali do proutěných košů a házeli je do Vltavy. A Kristus vyhnal penězoměnce z chrámu. Dnes je to regulérní bohulibé podnikání jako každé jiné.
SERIÁL PL.CZ: POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY
Ale bilanci kladů a záporů si musí udělat každý sám. Poslední parlamentní volby naznačili, že ta bilance vůbec není jednoznačná. O obrodě komunismu už sní jen málo lidí, sní ale o politicích, kteří by nebyli zloději a lháři.
Vy jste byl 19. 11. 1989 u toho, když se zakládalo Občanské fórum. Jak dnes s odstupem času na tyto okamžiky v Činoherním klubu vzpomínáte?
Odpoledne mi zavolal kolega Jiří Křižan, že se na protest proti útoku pohotovostního útvaru Bezpečnostních složek na pokojné demonstranty koná v Činoherním klubu shromáždění umělců, herců a dalších lidí, a jestli bych nechtěl přijít a také tam promluvit. Pohoršení veřejnosti bylo veliké a umocněné zprávou agentky StB Dražské, že byl na Národní třídě ubit student Šmíd (hrál ho důstojník StB Zifčák, který si lehl na zem a nechal se přikrýt praporem). Činoherní klub nebyl pro takové protestní setkání ideálním místem, protože na rozdíl od většiny pražských divadel nemá druhý východ. A tak už jsem viděl, jak jdou v řadě po poměrně úzkých schodech tehdy popularizované červené barety a všechny zmlátí. Dcery byly malé, a tak jsme je raději převezli k přátelům, kdybychom strávili se ženou nějakou noc na Bartolomějské. Když jsme projížděli Olšanskou třídou do centra, působili na nás depresivně obrněnci s hráběmi proti demonstrantům a příslušníci útvaru Bezpečnosti, kteří čekali zřejmě na pokyn.
Činoherní klub byl plný do posledního místa, někteří museli stát v uličkách i na chodbě. Na pódiu byli Václav Havel, biskup Malý (kterého jsem do té doby neznal) a vůbec plno disidentů, o kterých jsem do té doby jen četl v novinách a slyšel jejich hlasy v rádiu Svobodná Evropa. Napětí v sále bylo veliké, odsouzení toho, co se stalo o den dříve na Národní třídě, jednomyslné. Domnívám se, že jsem byl jediný člen KSČ, který seděl na pódiu. Měl jsem v té době pro disent jistě i cenu oficiální miniautority režimu, protože jsem působil dva roky ve funkci místopředsedy Svazu dramatických umělců a předsedy Filmové sekce. Skromně jsem z pódia prohlásil, že jsem komunista a jsem na tom pódiu za desetitisíce příslušníků téže strany, kteří s rostoucími represemi nesouhlasí a žádají jejich nezávislé vyšetření a potrestání viníků. Marta Kubišová mi jednou s odstupem řekla, že se chystala mne pro případ napadení bránit, když jsem v první větě řekl, že jsem komunista. Ale atmosféra nebyla konfrontační. V rámci návrhu na vytvoření Občanského fóra navrhl někdo do sestavy delegace i mne. Ale to už bylo pro některé příliš a ze sálu křičeli, že ne. Mám svůj tehdejší projev na magnetofonovém pásku, a když jsem si ho, obdarován jím, po létech pustil, divil jsem se, že nebyl úplně krátký a nikdo mne nepřekřikoval.
Nikdy jsem toho nelitoval. Předlistopadový režim přinášel některé sociální výhody, ale ve světě byl stále izolovanější a vnitřně shnilý. Koncept předání moci KSČ představitelům OF byl krok nanejvýš rozumný, v té době zásadně podporovaný lidmi kolem Gorbačova. Že žádné sovětské tanky z Milovic nevyjedou, věděl každý, kdo se v politice trochu orientoval. V sovětské politice vůči guberniím převládla stará koncepce I. hlavního odboru KGB (rozvědky), která se jmenovala „ruské tvrz“ bez satelitů, které je stejně nemají rády a jsou zdrojem napětí. Tehdy panovala politika „smíření“ a podání ruky.
Gorbačov zajistil dohodami pokojný průběh předání moci. Že mu stačila ke slibu nerozšiřování NATO na východ verbální ujištění a přátelská poplácání po ramenou, svědčí o jeho nezkušenosti, naivitě. Když čtu jeho současné hořekování, do značné míry nechápu, že si nesype popel na hlavu. Po alkoholiku Jelcinovi, který doslovně i přeneseně tancoval politickým partnerům Západu kozáčka, padala ruská ekonomika volným pádem. Teprve Putin po čase pochopil, že podání ruky nemá žádnou cenu a všechny smlouvy se dají snadno vypovědět. Ale to už je jiná kapitola.
Na koncertě, který se v rámci oslav konal na Václavském náměstí 17. 11. večer, promluvili prezidentští kandidáti Jiří Drahoš, Marek Hilšer a Pavel Fischer, jiným kandidátům to umožněno nebylo. Jako vysvětlení bylo uvedeno, že tito kandidáti jako jediní „zůstali věrní ideálům 17. listopadu“. Jak se díváte na to, že dnes pod heslem svobody dochází ke kádrování názorů?
Myslím, že pan Horáček, kterého se to týkalo, má několik hendikepů – trochu ho dobíhá sázkařská minulost, což ale není podstatné. Těm, kteří hrají hry s výběrem kandidátů na prezidenta, se zřejmě hodí jiní. To, co je v jiných demokratických zemích striktně zakázáno, je u nás povoleno – kandidáti jsou finančně podporováni značnými částkami ze zahraničí. Kupř. kandidát Fischer má na účtu většinu prostředků od zahraničních firem a nabízí se, že i krycích zahraničních adres přispěvatelů. Copak za to asi budou chtít? Kroměřížská výzva navíc Horáčkovi určitě nezapomněla, že se odmítl nechat zařadit do kotlíku jejich loterie kandidátů. O tom, kdo zůstal věrný ideálům 17. listopadu, bychom samozřejmě mohli vést diskuse („podle činů poznáte je“). I když se pana Horáčka volit nechystám, pokládám za čestné připomenout, že to byl on a Michal Kocáb, kdo založili jakýsi předstupeň OF MOST, který jako první začal vyjednávat s tehdy premiérem Adamcem a přesvědčil ho, aby vytvořil distanc mezi politbyrem a sebou. Kde byli pánové Drahoš, Hilšer a Fišer, to nevím. Šli také do Činoherního klubu zakládat protestní Občanské fórum?
O tom, že mají některé zahraniční služby zájem na zvolení určitých osob a naopak nezvolení jiných, o tom pochybují jen děti v mateřských školkách. Prezident Miloš Zeman je tak trochu kůstkou v krku svou politikou do všech azimutů, který si nenechává nařizovat, se kterým zahraničním politikem se může a se kterým nemůže setkat, zahraničními centrálami. Určitě by stálo za to spočítat, kolikrát se s prezidentem Putinem setkala Merkelová či další evropští politici a kolikrát Miloš Zeman. Ale stará hra, která se hraje v mezinárodních vztazích, se vrací do časů antického přísoví „Quod licet Iovi non licet bovi…“ Bozi by zřejmě byli rádi, aby v čele satelitních států stáli voli.
Paní Magdu Vášáryovou, se kterou jsem točil film v jedné z hlavních rolí a bral jsem ji vždycky za slušného člověka, považuji za její poslední komentář ke zdraví pana prezidenta Zemana za projev postupné vulgarizace a morálně i lidsky odpudivého vyjadřování, které patří možná do hospody nižší cenové kategorie.
Je již měsíc od voleb, Andrej Babiš zahájil povolební vyjednávání. Ze strany opozice je občas kritizován, zejména za nedostatečnou spolupráci s opozičními stranami při ustavování orgánů sněmovny. Jak zatím působí hnutí ANO v roli vítěze voleb na vás?
Pan Andrej Babiš dává najevo, že se stává politikem velkého formátu. Je projevem jeho nezměrné velkorysosti, že vůbec dokáže jednat či spolupracovat s lidmi, kteří mu ve sněmovně před pár měsíci vulgárně nadávali, přijímali skandální usnesení, jimiž se přiblížili nějakému jihoamerickému parlamentu, a někteří by klidně mohli sedět v ruské dumě a na rovnocenné úrovni s poslancem Žirinovským. Pokořená ješitnost lidí, jako je Kalousek, který trpí komplexem méněcennosti na hranici psychiatrické diagnózy, je opravdu dobrým předpokladem pro konsenzuální politické jednání.
Kdo vnímal nezaujatě jeho poslední projev ve sněmovně a vnímal neverbální stránku jeho projevu, jistě si vzpomněl spíše na Klementa Gottwalda než na T.G.M. či Edvarda Beneše. Do nitra sněmovny nevidím, ale podle informací z veřejných zdrojů se domnívám, že si Andrej Babiš vede neobyčejně obratně.
Sdružení stran, které založil Kalousek, by mělo více myslet na sliby voličům a nebrat ty královské platy za vyvolávání animozit. Voliči karty rozdali, řekli, co už nechtějí a od koho očekávají nápravu. Taková je demokracie. Od zvolených politiků se nyní očekává, že přijmou vůli lidu (já vím, že je to v posledních letech nadávka, ale otcové zakladatelé americké ústavy to mysleli vážně) a umožní vítězům, aby dokázali, že sliby splnit umějí. Jenže oni si ti politici dobře uvědomují, že splnění slibů vítězů by se odsunulo do marginality Kalouskových 0,13 % voličské přízně.
Sdílíte názor Andreje Babiše, že tradiční strany se razantního nástupu hnutí ANO obávají jako čert kříže, a proto i nyní po volbách sledujeme nejrůznější pokusy o ztížení pozice vítěze voleb? Nebo je to pouze standardní chování opozice v rámci politického boje?
Já jsem na to už v zásadě odpověděl. Tzv. tradiční strany se obávají, že vítěz může myslet alespoň chvílemi více na své voliče než na přelévání veřejných peněz jedněm či druhým. Obávají se, že by atmosféra korupce (jistě se dívají na mezinárodní barometry a vidí, jak rok od roku v hodnocení klesáme) mohla také přestat být standardem politického vládnutí a nenasytnosti. Že by konečně mohla začít policie fungovat bez receptů vlivných politiků a státní zástupci a soudy by mohli přestat tu nekonečnou nevymahatelnost práva. Trvá-li nějaký proces přehazování z jednoho stupně na druhý měsíce a roky, nelze se divit tak odsuzované amnestii pana exprezidenta Klause. Buď policie a státní zástupci dokážou něco vyšetřit a získat důkazně víc než nasazené odposlechy, nebo mají složit karty na stůl – dokázat nic neumíme. Až pak zločince propustí na záruku za dva roky na záruku motocyklového klubu, nemuseli se všichni ti dobře placení úředníci namáhat.
A právě proto, že se bojí chvíle, kdy by se odlehčila ona „blbá nálada“, o které mluvil již před léty pan prezident Havel, nasazují provalené policisty a státní zástupce, kteří při vyšetřování získávali soustavně důkazy pro lidi úctyhodného pana Rittiga, aby se pokusili za ně udělat špinavou práci. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč není v „kauze“ Čapí hnízdo nasazen do vyšetřování inicializovaného některými politiky policista s pověstí křišťálově a státní zástupce, který musel být nakonec pro chyby a nadržování v jiné věci suspendován. Nebo snad čistí policisté a féroví státní zástupci vyhynuli?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
