Slavíme výročí porážky Německa a jeho evropských satelitů, Maďarska, Itálie a Rakouska. Myslíte, že se dnes o událostech 2. světové války a o tom, kdo ji zavinil, píše objektivně? Čím dál více historiků a politiků totiž varuje před přepisováním dějin a výměnou viníků za oběti, jak se prosazují zejména tzv. sudetští Němci. Pro jejich mnichovskou centrálu začínají dějiny ne jejich zradou své vlasti – Československa – v září 1938, ale až 9. květnem 1945…
A co si máme myslet, když se ještě nedávno v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje, na posvátném místě hrdinské smrti sedmi československých parašutistů v roce 1942, skupina německých turistů měla dozvědět od českého tlumočníka, že se tady ukrývali „vrazi říšského protektora“? Nebo když i velitel průzkumného praporu v Prostějově v roce 2002 odmítl čestný název jeho jednotky „Anthropoid“ (paraskupina, která provedla akt národní pomsty na šéfovi německé okupační správy Heydrichovi – pozn. red.) s tím, že nestojí o pojmenování po akci, která stála tolik životů nevinných lidí? Přitom akt národní pomsty na Reinhardu Heydrichovi, třetím muži nacistického režimu, je všude v zahraničí považován za největší čin domácí resistence v Evropě v celé 2. světové válce! Žádný jiný Hitlerem porobený národ v Evropě si netroufnul takový čin uskutečnit. Je to jasný důkaz boje našeho národa za svobodu a jeho nezměrného hrdinství a obětí pro druhé. Ve zkoušce dějin náš národ jako celek obstál, a to se ctí.
Bývalý velitel prostějovských průzkumníků ale konečně nebyl jediný uniformovaný, kdo má zvláštní vztah k bojovým tradicím své vlastní armády, jejíž uniformu nosí: za panování Saši Vondry ministerstvo obrany zrušilo dobře vycvičenou jednotku AZ Vojenské policie s historickým názvem „Stráž obrany státu“ i s vlastním praporem, schváleným VHÚ, a to jen proto, že si na ni stěžoval samozvaný tzv. mluvčí sudetských Němců a její příslušníci žili ve svém občanském životě vlasteneckým a politickým životem…
Ptám se, je doba od konce 2. světové války tak dlouhá, abychom zapomněli na historické zkušenosti? Abychom ztratili smysl pro jejich respektování? Vždyť nám hrozí nebezpečí z toho, že národ, který zapomene na svou minulost, bude dějinami odsouzen k jejímu opakovanému prožití! Navíc: Druhá světová válka je stále živé téma stejně jako tehdejší česko-německé vztahy. A příběh operace Anhropoid je mnoho příběhů v jednom. Doslova antických příběhů výjimečných lidí ze všech možných vrstev, vyznání a společenského postavení, kteří své vlastenectví zaplatili doslova nadlidskou obětí. Včetně žen a malých dětí byli Němci zavražděni, zastřeleni či zplynováni jako pomsta na celých rodinách nebo i na celých vesnicích. Tito naši hrdinní předci pohnuli svou smrtí dějinami světa a zanechali nám nesmazatelný morální odkaz. Na to bychom opravdu neměli zapomínat.
Takže prostě jen rádi na oběti našich předků zapomínáme a považujeme je za samozřejmost?
Ano, a navíc se necháváme snadno přimět k tomu, abychom zapomněli. Také se bojíme pojmenovat zločiny a pojmenovat zločince. Vezměte si například zločince z doby komunismu – krutého Miroslava Picha-Tůmu nebo Karla Vaše, který poslal na šibenici generála Píku, který ho přitom doslova vyrval smrti ve Stalinově gulagu. Nic se jim nestalo. Na oběti statisíců nejlepších Čechů z doby nacismu a komunismu přece nesmíme zapomenout, i když se o to dnes mnoho lidí snaží.
Také o sílících snahách o přepisování dějin, kdy se z německých a rakouských viníků dělají nevinné oběti, se mluví už dlouho. Stejně jako o podobném tlaku sudetoněmeckého landsmanšaftu a části vlád Německa a Maďarska. Kdo a co za tím podle vás je, za úpadkem vlastenectví a patriotismu, který vidíme dnes kolem sebe i v jiných zemích EU?
Víte, jsou lidé, pro něž je pojem vlast naprosto cizí. Vidíme to dnes a denně. Některým vadí i to, že se Češi cítí vlastenci. Vlastenectví je dnes považováno skoro za urážku, a to nejen u nás. Občané Evropy sice začínají střízlivět, ale obávám se, že už je pozdě. Může za to i naivita a lehkomyslnost, s jakou třeba politici západní Evropy přijímají různé utopie. Teď jen bezmocně přihlížejí, jak se jim celé městské části před očima mění v muslimské chalífáty. Tak to je v Bruselu, Paříži, Stockholmu a na mnoha jiných místech, kam se dnes už tamní policie ani neodváží.
Máte pro to nějaké důkazy, o těch prvopočátcích přepisování a překrucování dějin?
Podívejte se, na rozdíl od nás Němci dodnes nevydali téměř žádné publikace o našem odboji. Vůbec Čechy neuznávají jako své protivníky. Kdyby tomu tak nebylo, tak by v Německu takové publikace vyšly. My jsme proti nim mnohem dál. Ale jak vyplývá z každoročních setkání sudetoněmeckého landsmanštaftu, mnohým takzvaným sudetským Němcům dodnes vadí, že jsme je pomáhali porazit. Očividně nenávidí prezidenta Beneše, který se dokázal vrátit domů do osvobozené vlasti jako vítěz a byl jedním z tvůrců myšlenky na jejich odsun. Je to dáno i tím, že se mnozí Němci stále ztotožňují jen se svou vinou vůči Židům a Romům, vůči Slovanům a Čechům už ale žádnou vinu až na výjimku necítí. Řadový Němec si tak možná ani neuvědomuje, co to bylo pro nás za hrůzu, když jeho otcové a dědové běžně odsuzovali k trestu smrti celé české rodiny.
Podle některých současných pravicových názorů začala okupace Československa ne v srpnu 1968, ale už zároveň s jeho osvobozením v letech 1944–45. Souhlasíte s nimi?
Ne. Je třeba přesně rozlišovat politiku Stalina, ale třeba i amerického prezidenta Roosevelta, který plnil většinu Stalinových územních požadavků až příliš ochotně, a na druhou stranu nesmírnou oběť obyčejných sovětských vojáků. Ať si říká, kdo chce, co chce, Rudá armáda osvobodila skoro 90 procent území Československa, za což zaplatilo 140 000 jejích vojáků svými životy. Američanů padlo jen 119, takže podíl Rudé armády na osvobození od nacismu nelze nijak a nikdy zpochybnit. Čísla nelžou, ta nelze propagandisticky upravit. Navíc zdaleka ne všichni sovětští vojáci s komunistickým režimem souhlasili.
Těžko lze ale dnešní generaci vyčítat nedostatek vlastenectví, když – alespoň ti moudřejší – vědí, jak to s těmi, kdo nezištně bojovali za svobodu vlasti, po roce 1948 dopadlo? Nelze se pak divit, že dodnes nebyl českými politiky přes řadu slibů schválen zákon o Květnovém povstání českého lidu v roce 1945?
Odpověděl jste si sám, pane redaktore. Je to ostuda.
Psali jsme:
autor: Petr Blahuš
