Končí nám rok 2015, jak byste jej zhodnotila z hlediska současného stavu vašeho resortu? Co se vám ve vaší práci nejvíce povedlo, a naopak ve které oblasti by se ještě dalo leccos zlepšit?
Jsem ráda, že došlo k dalšímu zvýšení minimální mzdy, vzrostly platy ve veřejné sféře, prosadili jsme zákon o dětských skupinách a zabránili tomu, aby zdravotně postižení museli kvůli novému průkazu znovu k posudkovému lékaři. Historicky poprvé se nám povedlo v otevřeném výběrovém řízení soutěžit firmy na IT systémy, což v budoucnu znamená pro resort jak obrovskou finanční úsporu, tak větší efektivitu. Také úřady práce se vzpamatovaly po otřesech z minula a zlepšuje se jak politika zaměstnanosti, tak kontrola výplaty dávek ve hmotné nouzi. Dále je dobře, že se podařila schválit koncepce sociálního bydlení a můžeme připravovat samotný zákon.
Znova se pravidelně valorizují důchody – jak se ale pro příští rok ukázalo, byla velká chyba, že pro můj návrh zajistit pro rok 2016 valorizaci ve výši průměrně 200 Kč na důchod hlasovali jen ministryně a ministři za ČSSD, a důstojné navýšení důchodů se tedy muselo řešit mimořádným jednorázovým příspěvkem. Aby se taková situace neopakovala, předložím vládě návrh na zmocnění, které by vládě v případech nízké valorizace umožnilo rozhodnout o částce vyšší (to jsem navrhovala už v roce 2014, ale tenkrát to také neschválili koaliční partneři). Bohužel se zatím nepodařilo dohodnout s koaličními partnery na zákonu o zálohovaném výživném, který by pomohl matkám samoživitelkám – my jsme přitom za naše ministerstvo takový návrh předložili.
Za velký úspěch také považuji, že se na ministerstvu vytvořil dobrý pracovní tým. Bez mých kolegyň a kolegů by žádné úspěchy nebyly.
Česká ekonomika letos zaznamenala překvapivý růst, okolo 4,5 procenta. To je podle názoru ekonomických expertů o 2,5 procenta více než průměrný růst většiny zemí v EU. Bohužel ve mzdách se vyspělé Evropě spíše vzdalujeme a přiblížili jsme se chudším balkánským zemím, jako jsou například Bulharsko či Rumunsko. Větší koupěschopnost obyvatel zaznamenali už dříve v Polsku a od letošního roku i na Slovensku. Jinými slovy, většině lidí se nežije o mnoho lépe. Odboroví předáci tvrdí, že podnikatelé zaměstnance stále platí, jako by byla krize… Čím si tento stav vysvětlujete?
Vláda zvyšuje po mnoha letech platy ve veřejném sektoru, to považuji za velmi důležité. Dále je pro mě naprosto zásadní, abychom zvyšovali minimální mzdu až na úroveň 40 procent mzdy průměrné. Není přece dále udržitelné, aby minimální mzda v ČR zůstávala jednou z nejnižších v EU! Chceme po lidech, aby se jim vyplatilo pracovat, a ne zůstávat závislí na sociálních dávkách. Pokud je ale čistá minimální mzda i po navýšení v roce 2016 stále pod hranicí chudoby, pak je v některých případech motivace pracovat skutečně nízká. Na soukromý sektor ale můžeme tlačit jen nepřímo.
Česká republika patří se svými necelými šesti procenty k premiantům v EU ohledně počtu nezaměstnaných. Máme ale stále po bankovní krizi z roku 2008 (kromě Prahy a okolí) velmi nízké mzdy. Nemá právě tento ukazatel rozhodující vliv na pozitivní čísla v našich statistikách o nezaměstnanosti?
Samozřejmě, cena práce je jedním z faktorů ovlivňujících zaměstnanost, a v případě České republiky je jednou z konkurenčních výhod oproti západním zemím, kde je cena pracovní síly vyšší. Na straně druhé ale nelze Českou republiku srovnávat s východními či asijskými zeměmi, příčinou úspěchu českých firem, a tedy i českého hospodářství v současné době rozhodně není pouze cena práce, ale i její kvalita a schopnost našich firem obstát v mezinárodní konkurenci. A jak už jsem říkala, nesmíme zapomínat na to, že nízké mzdové ohodnocení může u nízkopříjmových skupin nezaměstnaných lidí snižovat jejich motivaci k akceptaci výkonu zaměstnání jako základního zdroje obživy. To mimo jiné ukazuje i analýza nabídky a poptávky na českém trhu práce, kterou naše ministerstvo vypracovalo v říjnu letošního roku. Nízká nezaměstnanost rozhodně není pouze důsledkem nižších mezd.
Současná vládní reprezentace je podle názorů velké části veřejnosti i některých ekonomů daleko úspěšnější než minulá pravicová vláda, která prý měla různými restrikcemi zastavit zejména koloběh domácí spotřeby a zanedbala i investiční politiku. Podílela se tak údajně na poklesu životní úrovně v ČR. Bývalému ministru Drábkovi se také vyčítala destrukce různých elektronických systémů a evidencí na úřadech práce. I když se tento stav už zlepšil, stále máme téměř 400tisícovou armádu nezaměstnaných oproti desítkám tisíc nabídek pracovních příležitostí. O čem to svědčí? Kde hledat nápravu?
To, že se na trhu práce nepotkávají nabídka s poptávkou, rozhodně není problém pouze České republiky – potýkají se s tím všechny země EU včetně našich německých sousedů. Musím ale říct, že v listopadu letošního roku se o jedno pracovní místo ucházelo v průměru 4,1 uchazeče o zaměstnání. To je pro nás velice pozitivní údaj, protože listopadové hodnoty byly lepší pouze v letech 2007 a 2008, tedy v období mimořádného ekonomického boomu. S Úřadem práce ČR jsme analyzovali nabídku a poptávku na českém trhu práce. Máme tak skupinu poptávaných profesí, v nichž existuje nedostatek kvalifikované síly – jde zejména o řemeslné a technické obory. V tomto případě je nutné spolupracovat se zaměstnavateli a mapovat jejich budoucí potřeby na kvalifikaci pracovní síly, soustředit se na oblast kariérového poradenství a poradenství k volbě povolání. Zde musí jít velká část změn za resortem školství. Na druhé straně však významnou část poptávky tvoří poptávka po zaměstnancích s nižší kvalifikací. Zde analýza poukázala na problém v regionálním rozložení nabídky a poptávky, který plánujeme mírnit zavedením příspěvku na dojíždění. V případě poptávky po zaměstnancích s nižší kvalifikací jsou problémem i nabízené pracovní a mzdové podmínky, zejména směnnost provozů nebo nemožnost sloučit rodinný a pracovní život. Uchazeči o práci se pak o takové nabídky nezajímají. Tím se zase dostáváme k postupnému navyšování minimální mzdy, které vláda prosazuje, za resort MPSV nemůžu opomenout ani důslednou kontrolu pracovněprávních vztahů. Navrhujeme také úpravy v oblasti agenturního zaměstnávání a v neposlední řadě řešení problému zneužívání tzv. nekolidujícího zaměstnání, tedy možnosti přivýdělku v souběhu s evidencí uchazečů o zaměstnání na úřadu práce.
Lidé nad 50 let mají v Česku problém. To je velmi dobře vidět ve statistikách nezaměstnanosti. Tento stav trvá už řadu let a zatím se žádné vládní reprezentaci s ním nepodařilo pohnout. Moc to neřeší ani dotační programy podporované z EU, protože zaměstnavatelé na ně moc neslyší. Existuje na to nějaký recept? Například v severských zemích nebo třeba v Irsku není tak lehké zbavit se padesátníka jako u nás v Čechách, mají to tam legislativně ošetřené. Bude tuto problematiku řešit v nejbližší době vedení ČSSD nebo vaše ministerstvo?
O zákonné restrikci zatím neuvažujeme, mohla by naopak dále demotivovat zaměstnavatele v přijímání starších zaměstnanců. Ze statistik vyplývá, že míra zaměstnanosti starších lidí se zvyšuje, což je dáno zejména prodlužováním věku odchodu do důchodu. V oblasti zaměstnanosti problém tedy není a Česká republika bude schopna dostát svým závazkům a do roku 2020 dosáhnout ve věkové skupině 55–64 let míry zaměstnanosti 55 procent. Problém nastává v případě, kdy starší člověk ztratí zaměstnání. Proto musíme mít dobře nastaven zejména systém rekvalifikací anebo třeba vytváření dotovaných pracovních míst. Zásadní je také oblast prevence, posilování profesní mobility starších pracovníků prostřednictvím jejich odborného rozvoje. Takovéto aktivity podporujeme v rámci Operačního programu Zaměstnanost.
Většina českých důchodců je na tom bohužel dost podobně jako před rokem 1989 ve srovnání s ostatním světem. K seniorům z „chudších“ jižních demokracií, například ze Španělska, Itálie i Řecka, mohou ohledně výše penzí jen toužebně vzhlížet. Proč po více než čtvrtstoletí demokracie musí značná část seniorů v ČR žít na hranici chudoby anebo si hledat další příjem?
Tohle je určitě jeden z problémů našeho současného důchodového systému, ale také velký dluh minulých vlád. Nicméně z mezinárodních srovnání víme, že český veřejný důchodový systém je hodnocen jako jeden z nejstabilnějších. My teď musíme zajistit, aby docházelo k pravidelné důstojné valorizaci. Jak jsem už psala výše – potřebujeme o tom ale přesvědčit koaliční partnery. Nicméně pro rok 2017 očekáváme valorizaci mnohem vyšší.
Bohužel nemám kouzelný proutek, abych mávnutím zajistila všem českým seniorům důstojné stárnutí. Těch, kteří berou nějakou formu důchodu, je u nás 2,9 milionu. Snažíme se začít u těch, jež pomoc státu potřebují nejvíce. Řada seniorů má problém vyjít s finančními prostředky například proto, že zůstali bez partnera a mají problém zaplatit nájem nebo podnájem. Tato položka obecně zatěžuje řadu rodinných rozpočtů a u důchodců, kteří ztratí životního partnera, je ta zátěž často opravdu enormní. Proto jsme začali v roce 2014 s přípravou koncepce sociálního bydlení, která byla schválena vládou a v současné době připravujeme samotný zákon, senioři jsou bezesporu jednou z významných cílových skupin.
Jedním z dalších dílčích pozitivních opatření, které rovněž přispívá ke zlepšení ekonomické situace důchodců, je zrušení zdanění u pracujících seniorů.
Je to asi paradox, ale i v dnešní době ekonomického boomu v ČR stále roste, alespoň podle názorů zaměstnanců různých charitativních společností, počet bezdomovců v naší republice. Neměla by to lépe řešit naše sociální síť, aby se lidé v krizi nedostávali na ulici? Bojuje s tímto negativním trendem i vaše ministerstvo?
Bohužel tyto negativní sociální jevy zde léta nepovšimnuty narůstaly a bude zase roky trvat, než se je podaří zmírnit. Na vině je například privatizace – jak energií a vody, tak bytů. Dále je u nás dlouhodobě zanedbávaná terénní sociální práce, ačkoli jde o preventivní aktivity, které zabrání řadě jevů, jejichž řešení je pak ještě dražší (vezměme jen odebírání dětí z rodin do dětských domovů). Dopustili jsme postupné vytváření sociálně vyloučených lokalit a neuvěřitelný obchod s chudobou, zejména v případě bydlení. Pořád ještě také nemáme zákon o lichvě.
Co se týče problémů s bydlením – zde bude naší hlavní zbraní teprve zmíněný zákon o sociálním bydlení, který pomůže všem lidem v bytové nouzi – matkám samoživitelkám, seniorům, ale i třeba dětem, které odcházejí z dětských domovů. Je totiž třeba hodně nahlas a důrazně říci, že bezdomovectvím nejsou bezprostředně ohroženi jen lidé polehávající a popíjející levné alkoholické nápoje, jak je známe z řady českých a moravských nádraží a parků, ale stále více právě tyto skupiny lidí, kteří se v krizové situaci neocitli vlastní vinou.
Chci ale také zdůraznit, že o zákonu o sociálním bydlení se mluví už od devadesátých let, nikomu se nepodařilo jej prosadit. Osobně ho považuji za jednu ze svých hlavních priorit. Nicméně ministerstvo, respektive stát, zde může nastavit zákonný rámec a zajistit finanční prostředky. Zbytek mají ale v rukou města a obce. Některé fungují už dnes tak, jak mají, a svým nejchudším se snaží pomoci. Jiné se ale chovají tak, jako by se jich týkala jen oprava chodníků, nikoli péče o obyvatele – ty se to budou muset naučit, bez obcí a měst se nikam nepohneme.
Světem v současné době hýbe uprchlická krize. Nejvlivnější státy v EU se stále zaobírají myšlenkou na stanovení uprchlických kvót. Pokud by si svoji vizi skutečně prosadily a do ČR by se dostalo několik tisíc uprchlíků ročně, bude mít vaše ministerstvo vyčleněnou určitou rezervu pro krytí jejich potřeb v případě, že by dostali azyl a chtěli se v ČR usídlit? A jaký je vůbec váš názor na stanovení uprchlických kvót?
Stanovisko české vlády je v tomto dlouhodobě neměnné. Opakovaně zdůrazňujeme, že naprosto zásadní je ochrana vnějších hranic a pomoc přímo v zemích, kde se konflikty odehrávají, a také ve státech sousedních. Nabídli jsme mnohokrát pomoc při ochraně hranic schengenského prostoru a bez nařízení Bruselu pomáháme ve Slovinsku a Makedonii, což tyto státy velmi oceňují. Kvóty v žádném případě nejsou řešením.
V této problematice je nejdůležitější důraz na integraci, můžeme se i učit z chyb řady evropských demokratických zemí, které tuto problematiku v minulých desetiletích hrubě podcenily. Pokud se zde ti lidé rozhodnou žít s tím, že budou respektovat pravidla a zákony České republiky, musíme jim v tom určitě pomoci.
Výdaje na krytí základních potřeb uprchlíků by v rámci našeho resortu měly charakter především ve využití veškerých nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Pokud by šlo o počet do dvou tisíc lidí ročně, zvládli bychom to v rámci našeho rozpočtu – ať už z národního či z Evropského sociálního fondu. Imigranti s příslušným statutem v ČR nemají a nebudou mít nic extra, získají nárok na stejnou podporu jako naši lidé.
Co byste si přála nejvíce, aby se vám ve vašem resortu v příštím roce podařilo?
Chceme prosadit řadu opatření v rámci prorodinné politiky. Například týdenní otcovskou poporodní péči, která bude podporována z nemocenského pojištění. Chceme tatínkům dopřát alespoň týden s partnerkou a narozeným potomkem. Rádi bychom toto opatření předložili vládě už v první čtvrtině roku. Kromě toho také navrhneme volno na péči pro lidi, kteří se starají o své nemocné příbuzné. V oblasti důchodové politiky chceme snížit platbu sociálního pojištění pro pracující rodiče s dětmi. A také plánujeme změny v rodičovském příspěvku. Zároveň prvního ledna odstartuje projekt financovaný z Evropského sociálního fondu, nazvaný mikrojesle – pro ty nejmenší děti, což je kromě prosazení zákona o dětských skupinách stěžejní pro slaďování rodinného a profesního života především maminek.
Další prioritou, jak jsem uvedla, zůstává zákon o sociálním bydlení. V neposlední řadě ale také regulace agenturního zaměstnávání a opatření proti práci načerno. Kromě toho připravujeme velkou novelu zákona o sociálních službách – týká se jak zvýšení příspěvku na péči o deset procent od poloviny roku 2016, tak dalších opatření ve prospěch zdravotně postižených, ale i úpravy vedoucí ke zlepšení financování i efektivity péče u ohrožených dětí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
