Když jsme se bavili nedávno k výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy a já se ptala, jaké hodnoty jsme z tehdejší doby ztratili a jaké bychom si měli zachovat a pamatovat, odpověděl jste, že z pohledu evolučního vývoje to bylo horší, než jak jste se domníval, a že jsme žili v podstatě třicet let v období schizofrenie. Podle vás si některé věci neseme stále a tíží nás. Neseme si něco podobného i z období první republiky?
1918 bylo strašně těžké datum. Z pohledu celého světa byly mírové dohody po první světové válce nespravedlivé a byly hloupě namířeny proti Německu. Státy, které nově vznikaly, vznikaly za zeleným stolem a spojení Česka, Slovenska, Zakarpatské Rusi s tím, že tři miliony občanů tohoto nového soustátí jsou Němci, se z dnešního pohledu zdá být bláznivé a nutně odsouzené k nezdaru. Tím nijak nechci znectít obrovské úsilí Masaryka, Beneše, Kramáře, Rašína a dalších revolucionářů pro samostatný český či československý stát. Ten projekt ale – a ne kvůli projektu samému, ale kvůli tomu, v jakých mezinárodních podmínkách vznikal – měl velmi malou šanci na úspěch.
Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
Rovněž jste mi řekl, že stále „ještě nejsme schopni a bude nám ještě dlouho trvat vyrovnat se s dějinami mnichovské dohody, kdy skončila iluze první republiky a až do roku 1989 to byly dějiny mimořádně tragické, byť s komickými rysy“. Vidíte něco podobného i v období první republiky? Je tedy něco, s čím nejsme schopni se vyrovnat?
První republika podobně jako dění v ostatních státech byl jakýsi zázrak. Byl to výtrysk energie, tvůrčích schopností, veselosti mezi dvěma válkami. Lidé chtěli zapomenout na hrůzu první světové války a nebyli ochotni si připustit, že za chvíli přijde další. My jsme měli spoustu vynálezců, básníků, spisovatelů, herců, hereček, to období muselo být krásné. Ale když si to vezmete, republika se stabilizovala řekněme koncem roku 1922, v roce 1933 nastoupil Hitler, v roce 1935 už bylo nebezpečí zřejmé, takže období, ke kterému se všichni upínáme, trvalo vlastně deset dvanáct, maximálně patnáct let.
Každopádně slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje, ale také se ozývá, že se nedokážeme vypořádat s demokracií jako takovou, je plná korupce, je rozprodaná a tak dále. Je co slavit?
Určitě je co slavit. Český národ, jak říká moje drahá a vážená kamarádka Eliška Hašková Coolidge, přežil neuvěřitelné příkoří, neuvěřitelné útoky, přesto to všechno ustál a ještě žije. To, že se na nás ty ústrky projevily a ještě nějakou dobu to potrvá, to je fakt. My jsme ve stavu rekonvalescence. Z mého pohledu trvá příliš dlouho, ale už máme dosti dobře našlápnuto k těm padesáti letům demokracie, o které snil Masaryk. On říkal, že potřebujeme padesát let samostatnosti a demokracie, abychom vyspěli. První republika měla smůlu, ta nedostala zdaleka takovou lhůtu. My už máme třicet let, nadáváme naprosto právem, mohli jsme být mnohem úspěšnější, kdyby nám to politici nezvorali a teď to beru i na sebe, ale ta šance tu stále je, že se znovu staneme jednou z nejvyspělejších zemí světa.
Takže potřebujeme ještě dvacet let?
Vypadá to, že ano, potřebujeme dvacet let. Potřebujeme více světovosti, mimochodem po tom volal Masaryk a volá se po tom málo nyní. Potřebujeme méně čecháčkovství, což je odmítání všeho cizího, pití té desítky a nadávání na sousedy, neschopnost odjet dvacet třicet kilometrů jinam do práce, kde bychom si vydělali více. Závist, nechuť studovat nové věci, to vše tu bohužel je, ale jedná se o věci – jakkoliv nejsem nějaký velký obdivovatel Masaryka – které Masaryk vyčítal Čechům už za první republiky.
Zmínil jste něco, na co se chci zeptat, protože naše dějiny mluví o tom, že za první republiky jsme byli na prvních příčkách světového žebříčku vyspělosti a rozvoje. Podle vás na to stále máme se k tomu vrátit?
Určitě na to máme. Myslím si, že rozvoj Česka brzdil politický systém, teď nemyslím demokracii, ale systém polistopadových stran. Chamtivost politiků, jejich zahleděnost do sebe, neschopnost řešit reálné problémy, uzavřenost do sněmovní ponorky – to je jeden faktor. Další faktor je, že se skutečně potřebujeme otevřít více Evropské unii a světu. Zejména Evropské unii. Evropská unie není nic špatného, je vynikajícím projektem, který nám pomáhá, a Česko může dnes dojít ke hvězdám a zase na první místa v rámci Evropské unie, jinak to nepůjde.
Psali jsme:
Petr Štěpánek mi v rozhovoru řekl, že ideální vlastně bylo Evropské hospodářské společenství před Maastrichtem, protože k tomu, abychom spolupracovali a žili v míru, nepotřebujeme mít jednotnou politiku a jednotná pravidla pro všechny státy stejné.
I to je vcelku přijatelný názor, nemám nic proti němu. Já osobně věřím v evropskou federaci, či konfederaci, protože v dnešní době, kdy fungují obrovské celky, kdy množství firem farmaceutických, energetických, automobilek jsou prostě mocnější než český stát, vytvářejí větší produkt, mají větší styky, se bez toho, abychom byli součástí autonomní vzkvétající součástí většího celku, neobejdeme. To není otázka jen Česka, ale všech menších států a mezi menší státy bych v tomto případě řadil třeba i Holandsko. My skutečně potřebujeme být součástí většího celku a já bych byl nejraději, kdybychom v tom větším celku hráli prim.
Fotogalerie: - Zachraňme ČSSD 4
Napsal jste knihu o prezidentu Miloši Zemanovi, který dnes opět čelí kritice, že zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky. Kritika je spojována i s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Jak to vnímáte?
Jak jsem napsal v jedné glose, Miloš Zeman je bytostný provokatér a on tím dělá skvělou reklamu tomu aktu vyznamenávání, protože vždy předhodí veřejnosti někoho, kdo je kontroverzní. Ať už je to Michal David, předtím Richard Sedláček nebo Zdeněk Troška, na kterého se intelektuálové vrhnou, ale devadesát devět procent, řekněme tedy 38 z 39 vyznamenaných jsou vyznamenáni korektně a zaslouží si ho. Miloš Zeman si dokáže s novináři a intelektuály dokonale pohrát a oni mu vždycky skočí na špek.
Vy sám jste býval novinář. Domníváte se, že novináři mu prostě jen skáčou na špek?
Jejich kritika je mnohdy oprávněná, to bezpochyby. Osobně si myslím, že jeho téměř schvalování okupace Krymu bylo daleko přes čáru a stejně tak některá jeho veřejná vystoupení. Ale on to dělá schválně, schválně provokuje a my mu na to skutečně skáčeme a nedokážeme kritiku dotáhnout do konce. Miloš Zeman je vážně osobnost, která dlouhá léta dokázala dominovat a podmanit si všechny ostatní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
