Slavíme třicáté výročí listopadu 1989. Kde je naše země v porovnání s dobou před sametovou revolucí?
Posun naší země za těch 30 let je obrovský. Kdo to nevidí, musí být slepý. Mezi válkami jsme patřili mezi 10 nejvyspělejších zemí světa a byli jsme svobodní. 40 let vlády komunistů z nás ekonomicky i politicky udělalo nesvéprávnou provincii a zabrzdilo náš rozvoj. Podívejme se, kam to po válce dotáhlo třeba Rakousko, které za námi před válkou zaostávalo. Utekli nám jen proto, že nepatřili do sovětské sféry vlivu. Za poslední tři dekády jsme se tomu vyspělému a vysněnému „Západu“ mílovými kroky přiblížili, jsme na 90 % evropského průměru v HDP na hlavu, jsme na tom nejlépe ze všech postkomunistických zemí, už jsme předběhli Řecko, Portugalsko i Španělsko. Jsme klidná, předvídatelná a bezpečná země. Naše domácí problémy a politické šarvátky se nijak nevymykají standardu jiných demokratických zemí. Žijeme v nejbohatší části planety. Uvolnil se prostor pro využití lidského potenciálu, podnikavosti, kreativity. A tak bych mohl pokračovat. Zkrátka – jsme na tom nesrovnatelně lépe než před těmi 30 lety. Je co slavit. A je proč být pozitivní.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, bez postihu. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?
Nalijme si čistého vína. Přechod od kolabujícího nefunkčního socialismu k demokracii byl u nás tehdy nenásilný, bez krve, bez občanské války. To mělo svou cenu – byla jí jakási neoficiální dohoda, že nedojde k vyřizování účtů, k vlně soudních procesů, že se neroztočí bludný kruh odplaty. Lustrační zákon byl přitom u nás jedním z nejpřísnějších a bylo to v pořádku. Ano, v některých věcech jsme mohli být přísnější – dodnes jsem přesvědčen, že se třeba měla zrušit KSČ. Teď už je na to pozdě. Opožděný boj proti komunismu po 30 letech mě proto nijak zvlášť neoslovuje. Kroky, které se neudělaly tehdy, dnes už nemají cenu. Lidé mají jiné starosti. Je to ostatně vidět z toho, že ex-komunista v čele vlády je také v čele stále nejsilnějšího politického subjektu. Je třeba se dívat do budoucnosti. Nekonečné vyrovnávání s minulostí už zabírá jen na velmi malou část voličů. Ostatní jsou tím unaveni. Neřešme proto Jakeše nebo Štrougala. Jejich věc historicky prohrála a ztrácí se v propadlišti dějin.
Kdybychom se měli podívat pouze na posledních deset let, tedy vývoj od roku 2009 dodnes, došlo k nějakým zásadním změnám? Změnila se v tomto období úroveň české demokracie?
Došlo ke krizi a k propadu tradičních politických stran. To považuji za chybu, protože na nich stojí demokracie. Objevily se „podnikatelské“ politické subjekty, napřed Věci veřejné, pak ANO. Mně vůbec nevadí čeští kapitalisté, miliardáři, velký byznys, naopak. Jsem rád, že zde tato třída vznikla, že jsme to umožnili, že jsme při ekonomické transformaci jen nevyprodali všechen privatizovaný majetek do zahraničí formou tzv. strategických prodejů. Ale nemají vstupovat do politiky. V zásadě by mi nevadil ani Andrej Babiš – kdyby se kvůli vlastním zájmům nevecpal do politického světa, neskoupil přitom třetinu mediálního trhu a nestal se tak klasickým „oligarchou“ východního typu. Navíc přitom plive na 90. léta, díky nimž zbohatl a položil základy svého dnešního politicko-ekonomického impéria. Rád bych, abychom se od Babiše vrátili k normálnímu systému politických stran od levice po pravici, i se všemi jejich chybami. Nynější situaci považuji proto v tomto ohledu za horší, než byla v roce 2009.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
I tehdy, po pádu Topolánkovy vlády, se tvrdilo, že země je nesmiřitelně rozdělená. Někdo podporoval ODS, někdo Paroubka. Navíc zuřila hospodářská krize. Jsme na tom dnes lépe?
Doba Topolánka a Paroubka byla dobou standardního soupeření dvou dobře definovaných politických subjektů – ODS na pravici a ČSSD na levici. Obě se pohybovaly mezi 20-30% podpory, to dávalo systému stabilitu a vypočitatelnost. Pokud jde o hospodářskou krizi, to je v tržním hospodářství cyklický jev, nespojoval bych to v globálně propojeném světě s politikou. Ale politika byla tehdy lepší, čitelnější a paradoxně – průhlednější.
Dramatik, scenárista a herec Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že před třiceti lety netušil, že na nás padne pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce dle Svěráka nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí. „Je to především Putinova úspěšná kybernetická válka,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Padla na nás po třiceti letech od „sametu“ pohroma? A můžou nás zachránit jen mladí lidé? Jak?
Opravdu nemám důvod specificky komentovat názory jednoho umělce. Ale stavět společnost proti sobě – staří vs. mladí – považuji za chybu. Stejně tak nemám rád prohlubování nejrůznějších konspiračních teorií. Podle jedněch může za všechno CIA, ilumináti a globální korporace. Podle druhých ruští trollové, fake news a čínská špionáž. Neberu ani jeden ten pohled, takto svět a společnost nefunguje. Ve svém projevu na státní svátek 28. 10. u Písecké brány jsem řekl:
„Prosperita státu a národa není vytvářena velkými hesly, smělými papírovými strategiemi a permanentními revolucemi. Ale každodenním neviditelným úsilím statisíců občanů, kteří mají nestejné, leckdy i protichůdné motivy, někdy ušlechtilé, někdy méně, kteří se mezi sebou sváří, soutěží, ale dohromady vytvářejí společnost, která funguje.“
Ten, kdo si myslí, že vše je odněkud skrytě ovlivňováno nebo vidí všude pikle tajných služeb, hrubě podceňuje samu podstatu lidského společenství, to množství spontánních interakcí, které nelze ani plánovat, ani centrálně řídit.
Ohrožení nezávislosti České televize je ohrožením demokracie, ozývá se. Je tomu skutečně tak?
Definujme si, co je ohrožením nezávislosti. Někdo snad ideologicky tlačí na Českou televizi, snižuje koncesionářské poplatky, volá po personálních čistkách? Nic takového se neděje. Nicméně stalo se módou označovat každé kritické slovo na adresu ČT za ohrožení její nezávislosti. Tak to ale není. Ve svobodné společnosti může být terčem kritiky každý jednotlivec, každá instituce. ČT je navíc placena z veřejných peněz. Není tedy důvodu, aby ji kdokoliv z těch, kdo ji platí – včetně politiků – nemohl také kritizovat. Ale pojistek proti nějakému skutečně likvidačnímu útoku na ČT je tolik, že k žádnému „ohrožení nezávislosti“ tady nedochází. Je to umělý strašák.
Symbolem ekonomické transformace v 90. letech byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Ekonomickou transformaci 90. let je třeba jednoznačně hájit. Byl to naprosto unikátní společensko-ekonomický proces, který na zelené louce musel postavit úplně nové vztahy, instituce, nahradit centrálně plánovanou ekonomiku a uvolnit společenský potenciál. To se povedlo. Nebyl to proces přímočarý, měl své vrcholy a propady, ale celkově obstál. Řeči o tom, že ekonomové tehdy utekli právníkům, považuji za nesmyslné. Mělo se čekat 10 let na to, než parlamenty schválí potřebnou legislativu? Ne, bylo třeba jednat rychle. Liberalizace cen, reorientace zahraničního obchodu, velká a malá privatizace, kuponová privatizace, to vše vytvořilo dynamický komplex, otevřelo prostor a šance pro mnohé – a ano, byli zde jak vítězové, tak poražení. Já ale vždy budu stát na straně obhájců 90. let a jsem rád, že jsem tu neopakovatelnou dobu zažil. Energie celé společnosti, probuzené z normalizační letargie, tehdy doslova vířila ve vzduchu.
Nejen proto, ale i proto také tvrdím, že Klaus si státní vyznamenání zcela zaslouží. Spolu s Havlem a se Zemanem tvoří trojici nejviditelnějších osobností našich dějin po roce 1989.
Fotogalerie: - Vzpomínka 1989 v Rakovníku
Když se podíváme na ta 90. léta: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?
Byla to podle mě nejdůležitější dekáda naší moderní historie. Ani si to neuvědomujeme, ale dodnes na těch „devadesátkách“ stavíme. A ironicky dodávám – nebýt jich, kdo by dnes znal nějakého Babiše?
Přeskočme do dnešní doby. Kdo dle vás může za to, že čeští zaměstnanci mají zhruba třetinové mzdy oproti německým? Na koho by měli nadávat?
Řekl jsem, že Česká republika je dnes na 90 % evropského průměru v HDP na hlavu. A zdůrazňuji slovo PRŮMĚRU. Kdybychom vzali nejbohatší země – Německo, Rakousko, Nizozemí – vůči těm jsme někde na 60 %, prostě stále ještě ten chudší příbuzný. I náš spotřební koš je jiný, liší se ceny potravin, energií, dalších životních nákladů. Nelze tedy jen porovnávat mzdy, ale také to, co si je za ně možné koupit.
A na koho nadávat? Klidně ještě jednou na komunisty. Kdyby nedostali šanci tady 40 let plánovitě řídit – a tedy devastovat – naši ekonomiku, mohli jsme dnes být na úrovni toho Rakouska. Nebo i před ním.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
