Na návrh premiéra Andreje Babiše (ANO) Sněmovna zrušila superhrubou mzdu, místo toho se bude od příštího roku danit pouze hrubá mzda sazbou 15 procent a u vyšších mezd nad 140 000 korun měsíčně 23 procenty. Rozpočet tak přijde o 130 miliard. Co na tento krok, prohlasovaný ANO, ODS, Trikolórou a SPD, říct?
Každá příležitost ke snížení daní je dnes svým způsobem zázrak. Obecně snížení zdanění práce, které je v mezinárodním srovnání nadprůměrné, považuji za správné a mělo přijít už dávno, byť větším problémem je sociální pojištění, zejména pojištění placené zaměstnavatelem. To je jedno z nejvyšších mezi evropskými zeměmi. Uvítal bych rovněž jednu sazbu daně. Čím nižší daně a čím méně sazeb nebo výjimek, tím lépe – tím méně daňové optimalizace, nebezpečí odlivu ekonomické aktivity do šedé zóny a podobně. Ostatně, mnohé ekonomické studie potvrzují, že je to právě zdanění, které je hlavním stimulem šedé ekonomiky. Daně mají být srozumitelné a jednoduché.
Že ale každou daňovou změnu není možné vytrhnout z kontextu doby a stavu ekonomiky, je věc druhá. Tady mám již mnoho ALE. Od toho, že považuji za nevhodné, aby tak zásadní změny byly navrhovány poslaneckými iniciativami bez jakékoliv analytické opory, po to, že snížení příjmů bez úpravy výdajů ohrožuje udržitelnost veřejných financí. Vláda měla snižovat daně v době ekonomické konjuktury a svá koronavirová opatření o ně opřít na jaře. Po dotační smršti je takové snížení daní sporné. Nicméně stále platí, že hlavní problém veřejných financí nejsou daně, ale výdaje, zejména ty mandatorní povahy, které musí stát vynaložit vždy, protože vycházejí ze schválených zákonů, smluv a podobně. Příští rok by měly tyto výdaje tvořit 76 % celkových výdajů státního rozpočtu, což je i bez zrušení superhrubé mzdy dokonce 92 % příjmů!
Jak se k Babišově argumentu o snaze zlepšit lidem budoucnost tak, aby se jí nebáli, tzn. snížit daně všem zaměstnancům a taky ulevit firmám, postavit?
Spotřebitelé i firmy se dívají logicky na další vývoj opatrně a přizpůsobují tomu své chování. Můžete tak nechat subjektům více peněz v peněženkách, ale nepřinutíte nikoho, aby tyto prostředky ihned utratil. Průzkumy ukazují, že hlavní obava u spotřebitelů pramení ze ztráty zaměstnání. A zde je velká neznámá, jelikož udržujeme za pomoci masivních dotací stav trhu práce, který ale už neodpovídá realitě. Panuje stále vysoká nejistota dalšího vývoje a chování vlády na jistotě rozhodně nepřidává, spíše naopak. Vidíme na datech, že významně roste míra úspor, rostou vklady domácností na běžných účtech, protože lidé chtějí mít po ruce určitou rezervu. Lidé tak spotřebovávají méně, ostatně ani nyní plně spotřebovávat nemohli.
O úlevě firmám nemůže být řeč. Stát neulevil, rozhodl se jít cestou dotací a masivních výdajů, nikoliv úlev – daňových, odstranění nejrůznějších regulací, administrativní zátěže atd. Naopak zvolená opatření zátěž firmám v mnohém přidala. Viz třeba nedávné zvýšení minimální mzdy, které znamená rovněž růst i zaručených mezd, růst minimálních odvodů OSVČ, a obecně růst mzdových tlaků. Stát zvyšuje firmám náklady v době, kdy potřebují přesný opak. A až se pak stát bude divit, že firmy neinvestují, jelikož nemají z čeho, ostatně míra zisku firem klesala dlouhodobě už před krizí, tak přijde s nějakými podporami a dotacemi.
Měl jsem od počátku za to, že vláda měla hned na jaře odložit (chce se mi říci) skoro všechny daně, tím ponechat potřebnou likviditu firmám, získat čas k analýze a poté třeba část daňových plateb rozložit, odpustit, některé daně ponížit nebo zrušit. To se ale nestalo.
Jak si ve světle těchto Babišových slov vysvětlit, že se bude chtít bránit zvýšení slevy na poplatníka? Jde o jakési nepřímé doznání, že se nyní zadlužujeme poměrně dost a další navýšení už by bylo nebezpečné?
Zadlužujeme se zcela bezprecedentně. Teď to vypadá, že nás to nemusí trápit. Půjčujeme si na trhu levně a lehce. Ale příští rok si vláda půjde po letošních 500 mld. na trh pro další stovky miliard korun (díky deficitu i refinancování dluhu). Z velké části půjde o zahraniční investory. A situace se může rychle změnit. Půjčují si totiž všichni a přijde brzy čas, kdy trh začne rozlišovat, kdo má udržitelné finance a kdo nikoliv.
„Oni říkají, že kdy jindy než teď pustit tyhle šílený, 130miliardový částky do té ekonomiky, než v době nouze, kdy je korona, ale ten problém téhle logiky je, že na ty zdaněné peníze, na to snížení dosáhne jenom člověk, který ty daně už platí. To znamená člověk, který má zisk. A to jsou zrovna lidé, kterým úplně koudel nehoří. Takže ten efekt podle mě nesplní to, co vláda očekává,“ kritizuje výsledek sněmovního hlasování ekonom Tomáš Sedláček. Lze to vnímat tak, že pomoc přichází hlavně těm, kteří ji tak docela nepotřebují?
Lidé s nejnižšími příjmy často žádné daně neplatí, na druhé straně musíme zohlednit i to, že máme také sociální systém, který je relativně štědrý a plošný. Je pravdou, že pokud cílem bylo zvýšení spotřeby, tak mělo být daňové opatření jinak nastavené. Větší sklon ke spotřebě mají lidé s nižším příjem. O to více, jsou-li avizované daňové změny dočasné. Pokud vláda chtěla zvýšit spotřebu, měla snížit spotřební daně. Tam je krátkodobý efekt větší – lidé cítí, že efekt musí rychle vyčerpat, než skončí.
Na druhou stranu nelze uvažovat o daních jen v logice, snižujme je těm, kteří to potřebují. Jak takovou množinu potřebných nadefinujete? Já spíše uvažuji v logice, že daně mají rovněž motivovat a co nejméně demotivovat od ekonomické aktivity. Někdo, kdo má vysoké příjmy, je má z nějakého důvodu. Firmy mu nevyplácí vysoké mzdy jen tak z plezíru. Jsou produktivnější – musí mít nějaké schopnosti, dovednosti. Tyto schopnosti (odhlédnu-li od talentů od pánaboha, ale platí to i u nich) získali tak, že nejprve museli investovat – třeba do vzdělání, museli obětovat svůj volný čas a podobně. A nyní je otázka (ne čistě ekonomická), zda takové lidi trestat vyšší sazbou nebo naopak motivovat všechny ostatní k podobné aktivitě, k výkonu, a ne zvýšením sazby motivovat ty vysokopříjmové k tomu, aby prováděli chytřejší daňovou optimalizaci nebo unikali do šedé zóny, ze které nemá stát (a tím ani ti nízkopříjmoví) nic.
Je pravdou, že tento krok výrazně zhorší šanci na udržitelnost penzijního a zdravotního systému? Není již na důkladnou reformu penzijního systému i tak poněkud pozdě?
Stát by měl nyní alespoň motivovat obyvatele k tomu, aby si každý zvolil svůj způsob spoření na stáří a neznevýhodňovat jeden způsob na úkor druhého. Lidé totiž na spásu vládní reformy nečekají. Reagují již nyní. Jsem třeba přesvědčen, že vysoká poptávka po bytech je také způsobena tím, že lidé toto aktivum vnímají jako vhodný a bezpečný nástroj zajištění se na stáří.
Miroslav Kalousek a další o nových změnách tvrdí, že je to jenom zadlužení dalších generací, sám poslanec TOP 09 to označil jako zločin a rozvrat veřejných peněz. Podle kritiků Babiš jen uvazuje lidi k dalším dluhům a negativní dopady pocítí i obce. Kdo má v tomto sporu pravdu?
Masivní schodky jsou zátěž do budoucna, ale představa, že se tímto zadlužují generace našich dětí či vnoučat, je „pozitivní“, protože to bude horší. Řešit tento problém totiž budeme muset ještě my. Bohužel ekonomická literatura a reálné historické zkušenosti ukazují, že vysoké deficity nemají řešení v podobě razantního auditu a osekání výdajů (což bych si velmi přál), ale spíše v podobě zvýšení daní v budoucnu.
Jsem si tak jistý, že debata o superhrubé mzdě/snížení daní je na dlouhou dobu poslední. Čeká nás, spíše dříve než později, daňová smršť– od návrhů na daň z prodeje firmy, po bankovní, digitální daně, daně z plastů, z finančních transakcí, hazardu a další bezesporu hezky eticky odůvodněné, ale ekonomiku značně deformující nápady. Co se bude hýbat, bude zdaněno.
Andrej Babiš říkal, že máme nejlepší veřejné finance v Evropě. Lze to brát tak, že nyní stejně v Evropě všichni přijmou nové zadlužení, takže bychom z toho relativně mohli vyjít dobře? Nebo platí to, před čím varuje Kalousek, přeloženo do lidské řeči, že budeme platit vyšší úroky, až si budeme půjčovat?
Výchozí stav veřejných financí byl dobrý a je to určitá výhoda. Ale jak jsem naznačil, problémem je struktura výdajů a výdaje obecně. Trhy mají krátkou paměť a bezesporu v době, kdy si masivně půjčují a zadlužují všichni okolo, se nebudou dlouho dívat, jak pěkné finance jsme měli. Představa, že budou rozlišovat kovidové a nekovidové deficity je mylná. Klíčový bude budoucí trend financí a zejména výdajů a zde máme zaděláno na problém již dlouho a tento rok všemi opatřeními se to jen razantně zhoršilo.
Co ratingové agentury, máme se bát jejich reakce na snížení daní? Pomohlo by v této otázce vyslat jakousi „světlici“, signál od vlády, že se hodlá zabývat i snižováním výdajů?
Ptáte-li se, jak snížit výdaje, odpovídám, že je-li aktuální situace tak vážná a bezprecedentní, pak je třeba volit silné a jednoduché palcové pravidlo – minus 10 % všech výdajů, ve všech kapitolách. Nebo situace tak vážná není, aby se dělala i taková opatření, pak ale jsou rovněž neospravedlnitelné gigantické schodky.
Prezident republiky Miloš Zeman se rozhodl kvůli zvýšení daňové slevy na poplatníka vetovat daňový balíček. Je to v současné situaci krok, který vítáte?
Nevím, jaké má k tomu vysvětlení. Chápal bych to, pokud by byl kritikem vysokých deficitů. Pan prezident ale rozpočet silně podpořil, což pro mě není překvapení. Pan prezident je myšlením „starý“ keynesiánec. Já mám naopak oporu v jiných ekonomických školách a přístupech.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
