Co soudíte o Michalu Haškovi?Anketa
Jak hodnotíte mediální boj o mozek a duši Evropana? Mluví se o prokremelské propagandě, o šlapkách z Wall Streetu, o počínající nadvládě neziskového sektoru...
S laskavým svolením vnímám takto zformulovanou otázku jako typickou zkratku, kde místo boje ctím a dávám přednost diskusi a místo mozku a duše Evropana v této souvislosti přemýšlím o slovech Martina Heideggera, že „myšlení nastoupí tehdy, až se naučíme, že tato věc, která byla vychvalovaná po celá staletí, totiž rozum, je tím nejurputnějším nepřítelem myšlení“. Je to rozum, který nám velmi často brání v tom, že neznáme ani vlastního souseda, natož jehož duši.
A přestože se svět postupně osvobodil a osvobozuje od koloniálního systému, kolonizace probíhá v jiné formě, v níž dominují na prvním místě jednostranně uplatňované prvky boje o moc: obchod, výhoda, vliv, národní zájem a tak dále. Cesta k duši člověka, tedy nejen evropského člověka, jak se i dnes můžeme přesvědčit, připomíná spíše rychlostní dálnici než klopotnou cestu za vzděláním a poznáním, kterou představují historie, kultura, geografie a zvyky jednotlivých národů světa. Na její místo můžete na této dálnici o nespočtu proudů v obou směrech sice dosadit další mediální zkratky jako „šlapky z Wall Streetu“, „prokremelskou propagandu“ či „počínající nadvládu neziskového sektoru“ a další a další, abyste „úspěšně“ dorazil do stanice cíl, kde ale zjistíte, že jste vlastně nikam nedojel.
Možná právě proto vám odpovím rovněž ve zkratce. Kapitál se, stejně jako demokracie, zatím neosvobodil od všech přívlastků, včetně toho posledního, kterým je globální kapitál, aby přestal prohlubovat propastně rostoucí celosvětovou majetkovou nerovnost. Propaganda ze své ideologické a mocenské podstaty nemůže být jiná než škodlivá a nebezpečná. O to více, je-li koncentrovaná do rukou jediné osoby, jako například Vladimíra Putina v případě zmiňované prokremelské.
O „počínající nadvládě neziskového sektoru“ toho vím velice málo. Zatím českému světu a jeho prostředí – nicméně nejen jemu – vládnou prachy. Z vlastní ministerské zkušenosti ve Výboru pro práva cizinců jsem o jeho počínající nadvládě nabyl opačný dojem. Zástupci dotčených ministerských resortů, zejména pak ministerstva vnitra, tvrdě hájili svou úřednickou polívčičku při projednávání mnoha problémů a případů, v nichž byla porušena práva cizinců v Česku, které předkládali zástupci nevládních organizací a dalších subjektů. Však jsem si za podporu jejich věcných návrhů na ministerstvu zahraničí užil své a byl jsem samozřejmě „odejit“. Hlasovat proti věcnosti nevládních návrhů bylo nakonec nad mé síly a špatné svědomí.
Říká se, že Moskva slzám nevěří, ale i, že strýček Sam neskončí, dokud kolem Severní Ameriky nezbudou jen ruiny. Jak to vnímáte?
Jak jsem již předeslal v předchozí odpovědi, jedná se o mediální zkratky. Do nich se obtížně vměstnají alespoň některé podstatné souvislosti. Za ně, v případě dnešní Moskvy, potažmo současného putinovského režimu, považuji přežívající stalinistickou národnostní politiku, jejíž kořeny samoděržaví začínají v carském Rusku. Po rozpadu Sovětského svazu se putinovská politika snaží o její návrat. Ale marně. Nedaří se jí to ani ve špatně fungujícím Euroasijském ekonomickém svazu. Bývalé postsovětské republiky, nyní samostatné státy, z nichž většina pokračuje v autokracii nebo diktatuře, si ale svou státní samostatnost velice střeží. A není divu. Nejlépe vědí, s kým mají v případě mocensky agresivní putinovské politiky Ruské federace tu čest.
Uncle Sam, tedy US, má řádově jiné problémy. V propasti rozevřených příjmových nůžek globálního kapitalismu, který obkroužil prakticky celý svět, se ocitl i on sám. Nemá již kam expandovat a v zajetí krachujících ekonomických teorií se začíná pohybovat samospádem v kruhu, kdy „stát se ocitá na hranicích mezi mocí a bezmocí“. To cituji z knihy Konrada Paula Liessmanna Chvála hranic.
Spíše než o „ruinách kolem Severní Ameriky“ přemýšlím společně s Liessmannem „o důsledcích ekonomické a telekomunikační mobility a rostoucím migračním tlaku, coby výsledku globálních ekonomických a ekologických výkyvů“. A v této souvislosti také, jak se bránit anachronickým pokusům neokomunismu a nejen čínského. Tím spíše, že s totalitním systémem a státním terorem strašlivých rozměrů máme také vlastní krutou a krvavou zkušenost. A do třetice Konrád Paul Liesmann. Ten píše o sociálním státu jako společenské utopii, která ztroskotala. A ilustruje to na ohrazených a bezpečnostně chráněných čtvrtích majetných, jak je známe ze zemí třetího světa, jako výsledku propastného rozevírání příjmových nůžek, které by podle něho „nemusely jen narůstat, ale mohly by se stát všeobecným trendem“.
Je podle vás úplná, tedy stoprocentní, kritika Miloše Zemana oprávněná?
Myslím si, že víc než o procenta a kritiku Miloše Zemana jde o to, v jakých funkcích a časovém období byl kriticky vnímán. Snad nejvíce rezonovaly jeho názory v celé společnosti v roce 1989 jako názory člověka z Prognostického ústavu, který na elementárních faktech, tehdy širší společnosti neznámých, ilustroval stav našeho hospodářství a úrovně společnosti v porovnání s ekonomicky a politicky vyspělejším západním světem.
V atomizovaném Občanském fóru a později v Občanském hnutí byla jeho myšlenková východiska, vycházející z keynesiánského modelu, pro mnohé z jeho politických kolegů španělskou vesnicí, natož pro černobílou optiku většiny české společnosti. A s touto černobílou optikou společnosti, když se stal členem ČSSD a později i jejím předsedou, pak zcela po svém začal pracovat jako s polem neoraným. Bonmoty, sloní paměť a v českém politickém prostředí nevídané schopnosti rétora oslovovaly nejen tehdejší členskou základnu ČSSD, zejména tu regionální, ale také většinu české populace, pro kterou Zeman představoval – a jak se zdá stále představuje – vzdělaného, chytrého, i když zbytečně peprného, politika.
A že se v takovémto prostředí politiky a většiny společnosti dařilo a stále ještě daří pletichám a intrikám bylo jasné i Zemanovi. A pro něho se tyto prostředky staly součástí jeho technologie moci, respektive jak si ji udržet proti svým potenciálním konkurentům. Ti se objevili v řadách mladých sociálních demokratů (Sobotka, Zaorálek, Špidla, Buzková) a brzo prohlédli Zemanovy laciné politické argumenty a nečisté tahy, za kterými stáli bývalí soudruzi a konjunkturalisté, vyvážející se k funkcím a schovávající se za nepřehlédnutelnou osobnost Miloše Zemana.
Jen jednou se Miloš Zeman přepočítal, a to při prezidentské volbě, kdy mu to jeho konkurenti odvedli způsobem, kterým deklasovali nejen jeho, ale celou ČSSD. Zároveň s jeho odchodem z politiky na Vysočinu podlehli sebeuspokojení, že silné Zemanově frakci v ČSSD je po jeho odchodu odzvoněno. Nepočítali však s rostoucí nespokojeností členů této frakce, za kterou byla obava o posty. A podcenili to, že Zeman byl o ČSSD a jejích problémech informován možná více a podrobněji, než když byl jejím předsedou. A tak do tohoto českého politického rybníka, plného nevyčištěného bahna, mohl Miloš Zeman vstoupit úspěšně podruhé. Definitivně vyléčen z toho, že by mohl někomu věřit a poučen, že v boji o moc neznáš přítele, ale jen přítelíčky a finanční kumpány. Munice bonmotů byla znovu načtena a dokonce posílena o strategický prostředek: jak pracovat s pamětí společnosti. Jak její traumatické body historie, ale i současnosti stavět na hlavu, převracet jejich smysl a zbavovat je celostního kontextu. To vše v žoviální omáčce politického baviče s jedním cílem: být ve středu pozornosti, a to, bohužel, za jakoukoli cenu. Tou se staly Zemanovy prezidentské hrátky s prozápadním směřováním Česka a jeho nevkusné námluvy s anachronickým putinovským režimem a komunistickou Čínou. Tady není vlastně co kritizovat. Tyto prezidentovy akce navenek, a jak se ukazuje i dovnitř, jsou mimo prezidentský rámec a kompetence a v rozporu se smluvními závazky zahraniční politiky České republiky.
Proto ony rostoucí reakce proti těmto projevům prezidentské politiky, která ale nachází stále širokou podporu v generacích rodičů a jejich potomků, poznamenaných normalizací a právně neošetřeným prostředím spíše divokého kapitalismu než tržní společnosti. Zato generace osmdesátníků a devadesátníků ve své většině dokáže chatrnost některých prezidentských bonmotů usvědčit z jejich povrchnosti či cílené demagogie. A na děravá místa zemanovské sloní paměti jim stačí k prohlédnutí ta bezedná, počítačová.
Problém prezidenta Zemana je tedy spíše problémem té části společnosti, která se nedokázala vyrovnat s listopadem 1989 a sama se sebou, stejně jako prezident Zeman. Přičemž mám pro tuto část společnosti pochopení. V řadě věcí byla a je stále podváděna. Teď dokonce i samotným prezidentem Zemanem, který se ironií vnitropolitických čachrů v ČSSD nestal prezidentem, ale stal se jím Václav Klaus, ačkoli oba se prezidenty stát nikdy neměli. A přitom připravených, schopných a podle mne vyzrálejších a vzdělanějších kandidátů bylo tehdy, tedy v roce 2003, asi více než dnes.
Mohl byste posoudit, do jaké míry se zhoršila či zlepšila zahraniční politika Česka od té doby, kdy jste přestal být aktivním diplomatem? Co soudíte o aktivitách ministerstva zahraničí a ministra Lubomíra Zaorálka?
Nechci a ani nemohu být sebestředný, abych zahraniční politiku Česka nějakým hodnotícím soudem spojoval v položené otázce s mým odchodem z ministerstva zahraničí v roce 2013. Jen na okraj. Váhu svého osmnáctiletého působení na ministerstvu, z toho čtrnáct let na ambasádách v Sofii, Bukurešti, Minsku a Tiraně, jsem nejenom představoval, ale také prosazoval a činil ve službě občanům. Nejen českým, ale rovněž občanům zemí, kde jsem působil. Zkušenost k nezaplacení, která by sama vydala nejméně na jeden rozhovor, pokud mi paměť ještě slouží.
Pochopitelně se tím rozhodně nechci vyhnout názoru na danou otázku. Tři roky pro konstatování zlepšení či zhoršení stavu zahraniční politiky Česka a jakékoliv jiné země nepředstavují relevantní dobu, pokud země neprochází zásadní politickou, hospodářskou a společenskou změnou. Jak se ukazuje, to ale v našem případě neplatí. S nástupem Miloše Zemana do prezidentské funkce v roce 2013 došlo v průběhu posledních let několikrát k zásadnímu znevěrohodnění našeho členství v NATO a Evropské unii, a to i jeho zásluhou. Letošní začátek roku v případě skandálu s Alí Fajádem a návštěvy generálního tajemníka ÚV KS Číny a prezidenta Čínské lidové republiky Si Ťin-pchinga v plné nahotě ilustroval, jak si prezident Zeman představuje politiku „nezávislé“ země.
Myslím, že nebudu přehánět, když konstatuji, že na půdě Parlamentu ČR se nejen z úst poslanců KSČM, ale i dalších stran, čím dále více hazarduje s pověstí Česka a jeho směřováním. A o hazard z jejich strany jde proto, že například političtí přívrženci referenda o členství Česka v NATO a EU v Parlamentu a mimo něj nemají a nemohou nabídnout žádnou jinou rovnocennou alternativu, včetně bezpečnostních záruk. Kromě samozřejmě politiky oživující anachronická rezidua nacionalismu, politiku tvrdé ruky a ignorující základní lidská práva a svobody.
V tomto směru je třeba si připomenout slova ministra Zaorálka a jeho tehdy prvního náměstka Petra Druláka k otázce politiky lidských práv. V Právu v listopadu roku 2014 zeširoka hovořili o potřebě „...zbavit naši politiku lidských práv jejích misionářských nánosů. Jejím středem musí být člověk, ne úzká ideologie lidských práv, která vedle práv politických zahrnují i práva sociální a environmentální. Nelze je vynucovat výhrůžkami a prosazovat konfrontací. Lze je však rozvíjet v dialogu, který bere v potaz historická specifika a kulturní tradice, a který povede ke skutečně univerzalistickému pojetí lidských práv.“
Bohužel, v praxi české zahraniční politiky v oblasti lidských práv u takových zemí porušujících flagrantně základní lidská práva jako jsou Rusko a Čína, jsme svědky zcela jiného dialogu, který nebere v potaz historická specifika a kulturní tradice, a který má na hony daleko k univerzalistickému pojetí lidských práv. Místo nich se argumentuje dvojími standardy, které se v zahraniční politice k těmto zemím zaujímají jako výhodné obchodní východisko.
Zapomíná se přitom, že jestli nás v naší také temné komunistické minulosti po roce 1968 znovu něco spojovalo se Západem a vyvolalo jeho zpětný respekt k nám, pak to byla lidská práva zosobněná v aktivních projevech a protestech Charty 77. Po listopadu 1989 to pak byl Havlův důraz na jejich dodržování ve vztahu ke zmíněným zemím, který rozhodně nebyl jednosměrný. Nastavoval totiž mimo jiné dnešní optice dvojích standardů kritickou reflexi: padni komu padni.
Dnes se jeví, aspoň na první pohled, i když to tak pochopitelně není, že zahraniční politiku představuje prezident Zeman. Jakou, všichni dobře víme. Premiér Bohuslav Sobotka se snaží být co nejúsečnější ve své podpoře našich členských závazků v NATO a EU a dalších mezinárodních úmluv v oblasti lidských práv. Vědom si v této otázce nejednoznačné podpory, či spíše nepodpory, v členské základně ČSSD. Tu už představují generace narozené v sedmdesátých a osmdesátých letech, které problematiku lidských práv vnímají zprostředkovaně jako jeden z rutinních bodů politického programu strany, aniž by chápaly jejich univerzálnost a jedinečnost přesahující politický program na několik desetiletí dopředu. Tato tendence ovšem platí i pro další parlamentní strany. A samozřejmě pro ne zrovna malou část společnosti, která o nich často nechce nic slyšet, protože je dokáže vnímat jen skrze své sociální postavení, nezřídka jako jeho ohrožení.
Samostatnou nevyřešenou kapitolou zůstává i nadále vnitřní chod ministerstva. Zákon o státní službě mu nepomohl. Naopak prohloubil napětí a sociální rozdíly mezi státními úředníky a administrativně technickými pracovníky zejména na zastupitelských úřadech. Zde rozdíly v platovém ohodnocení například konzulárních referentů, ale i jiných administrativně technických pracovníků a diplomatů, představují víc než pět platových tříd. Mzdy zaměstnanců na ministerstvu zahraničí patří ve srovnání s ostatními ministerstvy ke druhým nejnižším. O platech místních sil na ambasádách v bývalých zemích sovětského bloku nemluvě. Nebyly a nejsou důstojnou vizitkou českého ministerstva zahraničí, natož dobrého jména České republiky.
Nic na tom nemění dlouholetý fakt takzvaných zvýšených životních náhrad při výkonu zahraniční služby, které nejsou sice zdaněné, ale nezapočítávají se do důchodu. Tato mzdová politika se pohybuje na hraně zákona a dlouhodobě vedla a vede k opakovaným porušením vnitřních předpisů při výběrových řízeních. Neumožňuje stabilizovat vnitřní chod ministerstva a vyváženě, periodicky a cíleně řídit nelehkou zahraniční službu.
Je to právě tlak na místa v zahraničí, zejména na diplomatické posty, jejichž ohodnocení v podobě zvýšených životních náhrad má „kompenzovat“ ne zrovna lehké a důstojné přežívání zejména mladých zaměstnanců v ústředí. Proto nejsou výjimečné případy, kdy služební vyslání přesahuje v kuse více než deset až patnáct let v zahraničí. O zákonu o zahraniční službě, který by upravoval další otázky, sociální postavení partnerek, zdravotní pojištění, školní vzdělání dětí v zahraničí a tak dále, se zatím pouze dlouhodobě jedná. Jedno z řešení se nabízí v přesunutí části mzdových prostředků ze zvýšených životních náhrad na posílení platů na ministerstvu. Nutno říci, že se mi jako jednomu z lidí, kteří stáli při obnově činnosti odborů na ministerstvu zahraničí, tuto myšlenku nepodařilo prosadit. Když jde o peníze, všechno jde stranou, a to i zahraniční politika. A jak se zdá, ministerstvu to také vyhovuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
