Vystudoval jste historii. Jak vidíte Českou republiku z pohledu své profese dnes?
Naše země nesmí mít ambici stát se multikulturním státem s dominancí islámské menšiny, protože to odporuje duchu našich národních dějin. Dějiny českého státu mají jasný křesťanský rámec a s islámem nemají nic společného. Neměli jsme imperiální a koloniální sny, které se nyní vracejí po staletích nadvlády nad muslimy jako bumerang zejména Britům a Francouzům, kteří si v minulosti zvykli brát z kolonií vše, co potřebovali pro svůj mocenský rozmach. Netušili, že budou muset jednou za vše zaplatit. Dnes jsme svědky toho, jak čím dál tím více se prosazující muslimská menšina si přichází vybrat tuto „historickou“ daň do lůna někdejších koloniálních mocností a postupně rozleptává jejich společenský a sociální systém. Rakousko-uherská monarchie, jíž jsme byli po čtyři stovky let součástí, neměla žádné takové globální ambice. Angažovala se mocensky pouze v Evropě a její vznik měl vysloveně obranný charakter, protože pouze ona byla schopna jako celek ochránit středoevropský prostor před výboji osmanských Turků. Naše zapojení do nadnárodní podunajské monarchie bylo proto pro český národ historickou výzvou, jak na to upozornil ve své studii Idea státu rakouského už František Palacký. Plně se to projevilo při obraně Vídně v roce 1683. V tomto klíčovém okamžiku středoevropských dějin se vyznamenal například Kaplíř ze Sulevic. Vnuk muže, který byl popraven za proticísařský odboj po bitvě na Bílé Hoře, stál mezi čelnými obránci hlavního města říše, jež byla i jeho domovem. Minulé spory byly zapomenuty, protože v tomto okamžiku šlo o všechno. A křesťané zvítězili. Příští rok uplyne od této události 333 let. Naši předkové prolévali za svobodu a křesťanský charakter naší kultury a civilizace potoky krve, bojovali za budoucnost svých potomků. Kdybychom dnes dobrovolně vyklidili pole například pod vlivem eurokvót, zradili bychom jejich odkaz, plivli bychom jim do tváře. Jediní Maďaři se s tzv. imigrační krizí popasovali dobře, protože mají historickou zkušenost s muslimskou okupací a nechtějí si něco podobného zopakovat. Pokud bude unie nadále vnucovat ostatním politiku vedoucí v konečném důsledku k sebevraždě Evropy, musíme se pokusit z tohoto seskupení vystoupit a hledat společné řešení opět v rámci spolupráce středoevropských zemí jako v minulosti. Je však zapotřebí vykonat daleko víc. Například musíme znovu otevřít prostor pro skutečně svobodnou diskusi. Musíme odmítnout tzv. politickou korektnost, která zcela drze porušuje ústavní právo na svobodu projevu. S tím souvisí i účelový výklad tzv. lidských práv, které často slouží jen jako kouřová clona amerických imperiálních zájmů. Proč asi USA netlačí na dodržování lidských práv třeba v Saúdské Arábii?
Vypsal byste referendum ohledně našeho vystoupení z EU?
O povaze Evropské unie nejlépe vypovídají její symboly a funkcionářská titulatura. Křesťanská symbolika je tabu, historický kříž nahradily hvězdy. Dnes máme například eurokomisařku pro zahraniční záležitosti, zatímco v sovětském Rusku měli lidového komisaře zahraničních věcí. Není v tom nápadná podobnost? Jiná podobnost tkví už v názvu. Evropská unie znamená vlastně Evropský svaz. Její vrcholní funkcionáři nejsou voleni v demokratických volbách. Rozhodují tedy o budoucnosti starého kontinentu bez jasného mandátu. Není divu, že se jim uprchlická krize vymkla z rukou, když se nemusí ze svých činů zodpovídat svým voličům. To čeká snad jen německou kancléřku Merkelovou a francouzského prezidenta Hollandea, kteří mají reálnou moc, ale zase alespoň formálně nejsou eurofunkcionáři. Myslím, že by bylo vhodné dát prostor českým občanům, aby rozhodli o setrvání ve svazku, v němž nikdo za nic neodpovídá, a přesto má kuráž rozhodovat o jejich budoucnosti a o osudech dalších evropských národů. Evropské elity a jejich rezignace na společné křesťanské dědictví nesou vinu i na tom, že se v devadesátých letech za pomoci amerických letadel otevřel Balkán po staletích utrpení znovu islámu. Pravda je taková, že křesťanské hodnoty dnes hájí pouze ruský prezident Vladimir Putin. V něčem připomíná legendárního Evžena Savojského, který vyhnal na konci 17. století islám ze střední Evropy.
Zakotvili jsme v konzumnosti, nihilismu, stupidní zábavě. Myslíte, že jsme schopni ještě ubránit svou zemi? Když víme, že část muslimského světa je schopna za svou ideu položit i život?
Je pravda, že v tomto ohledu je islám daleko před námi. V tom je síla víry, která nám schází. Nechci islám v Evropě, ale nepopírám jeho význam. Je to vedle křesťanství a judaismu jediné zjevené náboženství. A jako takové v sobě nese i nesporné morální hodnoty, které mají obrovský význam zejména pro obyvatelstvo arabských zemí, v nichž zakotvil. Islám je například výrazně sociálně solidární, a proto je dnes v Africe vnímaný jako náboženství chudých. Nevyvážejme demokracii tam, kde jsou zažité jiné tradice a zvyky. Držme se hesla: Cizí nechceme, vlastní nedáme! My Evropané přežijeme jen tehdy, vezmeme-li opět vážně vlastní tradice. Evropa bude znovu křesťanská, nebo nebude žádná. I kdyby to vzhledem k okolnostem bylo zpočátku jen jakési sekularizované křesťanství. Jak prozíravě řekl Nietzche: „Nežijeme pro budoucnost, ale proto, abychom pokračovali ve své minulosti.“ Zatím se však místo toho prožíráme k budoucnosti a žijeme nahrážkovými pseudohodnotami, jak to už v 19. století popsal geniální ruský romanopisec Fjodor Michajlovič Dostojevskij, když napsal, že Evropa koná v duchu hesla „Po nás ať přijde potopa“. Vytratily se morální hodnoty, protože strom víry a tradice uschnul. Jen jakousi zvláštní setrvačností ještě přežívají některé v minulosti vytvořené instituce, ale většinou už zbavené jakéhokoli smysluplného obsahu. Kdysi obdivované české školství je v troskách. Dusí se ve spárech zbyrokratizované mašinérie plnící povinné evropské kolonky. Co kdyby se místo podivných státních maturit zavedla na humanitních gymnáziích maturita z latiny a na jiných typech gymnázií a středních škol z matematiky? Co kdyby byly vágní předměty jako Občanská nauka či Základy společenských věd nahrazeny Křesťanskou a vlasteneckou výchovou? Dokud se neobjeví vůle něco podstatného změnit v nás samých, pak nás islám ovládne.
V časech bezprecedentních událostí v České televizi na konci roku 2000 jste se jako prakticky jediný nepřidal k revolucionářům vedených Adamem Komersem. Veřejně jste počínání kolegů odsoudil. Mají tehdejší události nějaký přesah k dnešku?
K tehdejším revolucionářům jsem se nepřidal, protože bylo hned jasné, že nebojují za svobodu slova, ale buď z prospěchu či z jakéhosi svatého nadšení a částečně i z nevědomosti (nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží!) podporují tzv. nepolitickou politiku, jejímž prostřednictvím se tehdejší Hrad s Václavem Havlem v čele snažil bojovat proti tzv. opoziční smlouvě. Sám Adam Komers nadšeně přiznal, že telefonoval s Václavem Havlem. Televizní revolucionáři pak dostali i jakousi novinářskou cenu v USA, kterou pomáhala vybojovat i paní Rebeka Lipkin. Ta se svého času pohybovala ve zpravodajství jako jakýsi poradce spolu s Andrewem Stroehleinem, který dnes na stránkách Britských listů brojí spolu s Janem Čulíkem proti údajné české protiimigrantské hysterii. A někdejší televizní propagace tzv. nepolitické politiky se promítá i do dnešní podoby zpravodajství. V dnešním mediálním newspeaku se to nazývá politická korektnost.
Napsal jste mimo jiné velmi poutavou knihu o generálu Janu Šejnovi, který emigroval v únoru 1968 do USA. Co by se i dnes mělo vědět o této události, která podstatně ovlivnila rozvíjející se pražské jaro?
Šejna byl nepochybně zajímavou, byť v mnohém protikladnou postavou. Nebyl to v pravém smyslu voják, ale spíš politický generál. Byl šéfem Hlavního výboru KSČ a zasloužil se o pád Alexeje Čepičky. Jeho kariérní vzestup byl spojen hlavně s přátelstvím, jež ho poutalo k synovi prezidenta Antonína Novotného. Na nákladný a svým způsobem furiantský život mu však nestačil ani plat generála a poslance. Pokud byl u moci Antonín Novotný, vše mu procházelo. Když ho nahradil ve stranické funkci Dubček, byl Šejna spojený s nejrůznějšími kšefty argumentem, o něž se opírali komunističtí reformátoři. Šejna se panicky bál uvěznění, a proto se vydal Američanům. Měl přirozenou inteligenci, aby pochopil, co po něm Američané chtějí a jako rozený furiant věděl, jak se zařídit. Disponoval i některými cennými informacemi, které však postupem času ztrácely na hodnotě. Když bylo třeba, dokázal si i přisadit jako s informacemi o zajatých amerických vojácích v Koreji. V únoru 1968 způsobil jeho útěk prvotřídní skandál, ale dnes už zná jeho jméno málokdo.
Mohl Šejna vyzradit Američanům některé skutečně klíčové informace, které týkaly tehdejší Varšavské smlouvy? Vždyť to byl spíše politruk.
Šejnovy možnosti po jeho útěku rozpracovala pečlivě vojenská kontrarozvědka. Je neuvěřitelné, kolik informací o něm dokázala získat ex post, protože předtím ho jako muže spadajícího pod kolonku nomenklaturní kádr sledovat nesměla. Nakonec dospěla k závěru, že Šejna není pro Američany cenný proto, že by jim prozradil nějaké klíčové informace hrozící vyzrazením státního tajemství, ale spíš jako nástroj ideologického působení. Šejna znal spoustu vysoce postavených lidí, orientoval se v jejich soukromí, ale neměl například technické a technologické znalosti, protože jeho vzdělání bylo chatrné. Na druhou stranu mohli někteří příslušníci VKR jeho možnosti záměrně zlehčovat, protože by se případné zemětřesení nemuselo vyhnout ani jim.
Zmínil jste v rozhovoru naše školství. Když sledujete ministry školství v uplynulém čtvrt století, který se přibližuje vaší vizi?
Určitě nejvzdělanějším ministrem školství byl někdejší nominant Křesťanskodemokratické strany profesor Petr Piťha. V jeho případě se ale ukázalo, že skvěle erudovaný vědec nemusí být a většinou také není příliš prakticky založeným člověkem. Pak vždy hrozí, že ho byrokratický aparát pohltí a přizpůsobí si ho obrazu svému, protože on nemá schopnost se v praktických otázkách a nejrůznějších pletichách souvisejících s chodem úřadu zorientovat. To chce ráznou osobnost, která by dokázala svoje myšlenky nejen navrhnout, ale i prosadit. Kdyby měl Petr Piťha odhodlání měnit zaběhlé stereotypy jako jeho pozdější nástupce Dobeš, byla by to ta optimální varianta. Skoro by se chtělo říci, kdyby se skloubilo vzdělání a úřednické schopnosti, jimiž se proslavili hlupáky někdy posmívaní úředníci bývalého habsburského mocnářství.
Psali jsme:
autor: Josef Petrů
