Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvy nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Krize ve světě probíhají bez ohledu na to, zda je či jaká je u nás demokracie. Její úloha v těchto krizích spočívá v tom, jaké představitele jsme si v demokratických volbách vybrali, aby byli schopni zvládat takové krize v našem národním zájmu. Problémem je, že se nám dosud nepodařilo tento národní zájem definovat, tak aby se s ním ztotožnily všechny rozhodující politické strany. Druhým problémem podobných krizí, jež ohrožují mezinárodní bezpečnost – a uprchlická vlna takovou hrozbou je –, spočívá v tom, že se často podobají neřiditelné střele, jejíž let se neřídí žádným řádem. Nelze o nich hlasovat, musejí je řešit ti, které jsme si zvolili. A řeší se s těmi, které jsme nevolili nejen my, ale ani nikdo jiný. V listopadu 1989 převládala naivní víra, že padne-li starý režim, zhroutí-li se i v dalších sovětských satelitních zemích, vstoupíme do rajské zahrady světa míru a všeobecného rozkvětu. Nyní se ukazuje, že bipolární svět byl v lecčems jistější pojistkou než svět multipolární. Ale to si neuvědomovaly ani státy s tradiční demokracií. Koneckonců současná situace v Sýrii je důsledkem toho, jak se dříve k této zemi chovaly, aniž si uvědomily všechny důsledky, které se jako bumerang vrátily v uprchlickém tsunami. Teď stojíme před dilematem, jak to řešit. Zabývá-li se touto otázkou rada ministrů EU, rozhoduje většina – viz třeba kvóty. Řeší-li se na nejvyšší úrovni, platí právo veta každé členské země. Tak to stanoví Lisabonská smlouva, která se schvalovala demokraticky ve všech členských státech. V určité konkrétní situaci však vytváří nedemokratické dilema.

Co se nejvíce musíme po listopadu 1989 učit, je to, že ani demokracii nelze chápat jako dogma, ale jako proces, který se musí stále zdokonalovat. Jedno je možnost o všem svobodně diskutovat, ale druhé je, kdo a jak má přijmout skutečné, konečné rozhodnutí. Jak vidíme, svobodně, demokraticky se diskutuje, ale zatím se uprchlické vlny valí a není vidu po jejich konci. A ukrajinská krize je také ve slepé uličce a předpovědi jejího vývoje jsou více než skeptické. Trochu mi to připomíná ty mladé, kteří si s nadšením při dosažení plnoletosti pořídí řidičák a auto a těší se, jaké nekonečné prostory dálnic se před nimi otevírají. A najednou narazí na první strom, který se jim namane do cesty. A je po iluzi. Anebo ne? Pokud přežijí, poučí se a příště jedou opatrněji? Buďme raději ti druzí, poučme se z některých neúspěchů naší mladičké demokracie a buďme opatrnější. Vnímavější a odpovědnější. Neboť demokracie není jen o právu, ale také o odpovědnosti.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí? Europoslanec Štětina dokonce hovoří o potenciálních dalších milionech uprchlíků, které se v případě další nestability Ukrajiny mohou dát na pochod právě k nám...

Těch možných konců světa už bylo tolik! Ať už věšteckých, nebo reálných. U těch druhých byla „výhoda“ v tom, že jsme v drtivé většině případů o tom nevěděli. Uvedu alespoň jeden případ: kubánská krize. Vědělo se sice, že je a řeší se za sedmero dveřmi v Kremlu a Bílém domě. Pravda, i tam mohlo padnout osudové rozhodnutí. Ale v té době nikdo nevěděl, že vlastně to nejreálnější bylo v rukou tří mužů sovětské ponorky s deseti torpédy, z nichž jedno mělo jadernou hlavici, která se dostala pod americkou vojenskou flotilu střežící embargo uvalené na vojenské dodávky Kubě. Z flotily ji zachytili a spustili výstražné miny. Na velitelském stanovišti ponorky tři muži řešili, zda je to na ně útok, a tedy ho opětovat vypálením torpéd, nebo jen výstraha a je třeba se vynořit. Protože tehdy ještě tato plavidla neměla přímé spojení s Moskvou, platilo, že o podobné situaci mohou rozhodnout kapitán, jeho zástupce a politruk, z nichž každý měl právo veta. Kapitán a politruk byli pro útok, zástupce kapitána pro vynoření se. Tak to nakonec udělali a poté, co se signalizací vzájemně představili, Američané dali ponorce pokyn, ať dál pluje svým směrem. Kdyby se však rozhodli zaútočit, fungoval by jiný mechanismus: po výbuchu jaderné nálože ze sovětského torpéda by automaticky následoval americký jaderný úder, zesílená sovětská odveta a tak dál až k totálnímu vzájemnému zničení. To byl systém, který by se nedal zastavit. Vyprávěl mi to Sergej Chruščov, který v té době konstruoval rakety pro ponorky. Dnes je profesorem na univerzitě v New Yorku a se synem Garyho Powerse tam založili Muzeum studené války, aby ani současná generace nezapomněla na tato možná rizika. Svět se o nich dozvěděl až o mnoho let později. Nebyla to věštba, nebylo to sci-fi, byla to realita tehdejší doby. Útok z 11. září také nikdo nepředvídal a mohl mít ještě katastrofičtější následky. Co tím chci říci? Že nikdy není tak kritická hrozba, kterou známe, jako ty nepředvídatelné. Proto bych z těch jmenovaných současných krizí neviděl takovou hrozbu jako z možných jiných, jež ani netušíme. Podívejte se, v Míšově v Brdech bylo od roku 1969 ve dvou bunkrech úložiště sovětských jaderných hlavic o celkové síle asi 300 hirošimských bomb, o němž nevědělo ani nejvyšší československé vedení a velení. Natož normální občané, kteří kolem projížděli auty či autobusem za prací nebo za houbami a neměli zdání, kolem jakého nebezpečí jedou. Tři sta zničených Hirošim! Má vůbec Evropa tolik tak velkých měst?