Je tomu třicet let, co začalo obnovování demokracie v zemi. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z té doby?
Když jsem se z oné památné demonstrace 17. listopadu vrátil domů, hlásil jsem, že to byla asi nejdůležitější událost roku. Vůbec mě nenapadlo, že tím začalo něco daleko důležitějšího, přesahujícího pouhý rok. Následné týdny jsem žil jako v transu, po nocích množil letáky, organizoval různé akce, podporoval jiné, byly to šťastné chvíle plné naděje, vůbec se nebojím takhle patetických slov. Vyústěním pak byla má účast v prvních svobodných volbách, po kterých jsem se stal poslancem České národní rady. Nikdy jsem pak nepocítil nějakou zásadní deziluzi nebo zklamání, protože jsem si nemaloval žádné utopické představy. Nečekal jsem od svobody to, že zmizí všechna trápení, střety, boje, nespravedlnosti, konfrontace zájmů a názorů.
Pro koho byste hlasovali, kdybyste byli Američané?Anketa
Čekal jsem pouze to, že si o společnosti budeme rozhodovat sami, a to v celé různosti, jak jsme ve společnosti namixováni. Nesmiřitelné politické a zájmové konfrontace jsem čekal a nemohly mě vyděsit, věděl jsem, že jsme každý jiný a že naše představy o společnosti se nutně liší a kříží. Navíc tehdy skoro nebylo týdne, kdy by nebyla zrušena další a další regulace, další omezení, další privilegium státních úřadů. Šlo to ztuha, ale prostor svobody se stále rozšiřoval. Pokud mám mluvit o zklamání, tak to až v posledních, dejme tomu, deseti, patnácti letech. Jako kdyby pro lidi už nebyla svoboda důležitá. Raději mají své jistoty a výhody od státu. A státu to dodalo novou sílu dirigovat naše životy.
Psali jsme:
Krátce jste v letech 1990–1991 byl poslancem za Občanské fórum. Nikdy jste pak už nezatoužil působit v politice aktivně jako poslanec, senátor a podobně? Vyjma tedy vaší kandidatury na prezidenta…
Jistěže mě to mockrát napadlo. Ale nikdy předtím jsem nebyl členem žádné politické strany a ten krok jsem nikdy neudělal ani pak, jakkoli jsem o něm několikrát vážně uvažoval. A kandidovat bez členství je takové nezávazné a vlastně polovičaté. Přesto jsem před dvěma lety přijal nabídku kandidovat jako nezávislý navržený SPD s podporou pražských Svobodných a Akce D.O.S.T. na senátora v obvodu Vinohrady a Žižkov. Od začátku to byla mission impossible, vlastně dopředu marný boj, zvláště v takovém obvodě, ale šel jsem do toho kvůli tomu, že jsem kandidaturu viděl jako dobrou možnost, jak své dlouhodobé názory učinit viditelnějšími a slyšitelnějšími. Což se mi povedlo. Nakonec jsem dostal něco pod sedm procent, v což jsem ani nedoufal. Bylo to víc, než získali někteří straničtí kandidáti, jejichž tváře byly na každém billboardu, já se zmohl na pár samolepek. Ani do budoucna si nezakazuju nějaký další podobný kousek nebo i vážnější angažovanost, ale stejně jako v minulých dlouhých letech ani nyní nemám pocit, že jsem bez vlivu na společenskou diskusi u nás, a to aniž mám nějakou přímou roli v aktivní politice.
Fotogalerie: - Volba předsedy Senátu
A z druhé strany… proč jste nezůstal u novinařiny?
No, já od ní nikdy neodešel, píšu přece pořád. Ale od novinařiny coby placené profese jsem odešel za dost specifických podmínek. Pracoval jsem skoro čtyři roky v Lidových novinách coby komentátor a vedoucí zpravodajství. Mimochodem, ty čtyři roky jsem ani neměl dovolenou. Jenže pak – v roce 1997 – měl na místo nového šéfredaktora nastoupit dnes už proslulý fanatický potírač nepohodlných názorů Pavel Šafr. A ještě před svým nástupem dal redakci ultimátum, že až tam přijde, já už tam nesmím být, protože prý moc názorově vyčuhuji. No, a odcházející šéfredaktor Jefim Fištejn mě poslušně vyhodil.
Byl jsem tak zrovna pár týdnů bez místa, když došlo k událostem dnes zvaným sarajevský atentát. To skupina pučistů v ODS – Ruml a Pilip (Jan a Ivan, pozn. red.) – počkala, až premiér Klaus odjede do Bosny, ověřila si, že z bezpečnostních důvodů se letadlo s premiérem nemůže hned vrátit domů, a ve spolupráci s tehdejšími koaličními v uvozovkách partnery – lidovci a ODA – vládu shodili. Na odcházejícího premiéra Klause byla tehdy uspořádána hotová mediální štvanice, a protože jsem vždycky nerad plul po proudu, zavolal jsem mu do kanceláře a vzkázal, že kdyby v téhle těžké chvíli něco potřeboval, pomůžu. Podotýkám, že už byl den v demisi a nic mi nemohl nabídnout, takže mým motivem nemohla být snaha získat nějakou funkci. No, a on se ozval, že pomoc potřebuje. A to minimálně na patnáct let ovlivnilo můj profesní život. Existuje hodně novinářů, kteří zabrousili do politiky, a pak se v klidu vrátili do redakcí. Jenže v mém případě by to určitě neprošlo. Tím bylo o mé novinářské (ne)budoucnosti rozhodnuto.
„Žijeme fázi, kdy svobody zase začalo nesnesitelně ubývat. Tedy jak pro koho nesnesitelně. Někteří lidé si toho ani nevšimnou, hlavně když stát zatopí těm druhým,“ řekl jste mi k výročí sametové revoluce. V tom byste se jistě shodl s Jaroslavem Kuberou. Dá se to ještě nějak zvrátit? Jaká změna je potřeba?
Tuhle věc vysvětluji možná trochu složitě, ale jinak to neumím. Zkrátka tvrdím, že problém není v nedostatku dobrých, statečných a o svobodu usilujících potenciálních politiků. To by samo o sobě nebylo tak špatné, kdyby byl problém jen v tom. Takoví se totiž dřív nebo později vždy najdou. Problém není v nedostatečné nabídce politických osobností. Problém je v poptávce po takových. Problém je v tom, že veřejnost po nikom takovém nevolá. Česká část veřejnosti si přeje silný stát, který bude vše kontrolovat. Nebojí se ztráty své svobody, hlavně když o tu svobodu přijde i úspěšnější soused. Dokud neuslyšíme volání lidí po větší svobodě, po rušení zákazů a příkazů, po menší moci byrokracie, neuslyšíme ani patřičnou ozvěnu v podobě nových či staronových tváří, které by dosavadní trend ubývání svobody zastavily.
Hodně se mluví o ohrožení demokracie. Slýcháme to z různých stran – od demonstrujících, kritiků Evropské unie, kvůli zákonům, které omezují svobodu… souhlasíte s tím? A jak to, že je pojmu „ohrožení demokracie“ tak hojně používáno?
Přesně tak, hodně se mluví o ohrožení demokracie. Demokraticky lze ale přijmout jakýkoli zákaz nebo regulaci, vyšší zdanění, větší zásahy do svobodného obchodování. Proto není demokracii nutné ohrožovat, když chcete ovládat lidi. Stačí ji naplnit obsahem omezujícím svobody. Já o ohrožení demokracie tolik nemluvím. Mluvím o ohrožování svobody. A začíná to u ohrožování svobody slova. Všimněte si, jak se u problematiky médií vytratilo slovo pluralita. Přitom ta jediná je zárukou svobody slova i svobody výběru z nabídky obsahů. Místo toho se mluví o správných a údajně nesprávných obsazích. Proč? Aby bylo možné některé obsahy potlačit, a zlikvidovat tím pluralitu. Z historie to pamatujeme dobře. Když chtěl někdo držet absolutní moc, nejvíce mu vadily samizdaty a takzvané štvavé vysílačky. Dnes se tomu říká dezinformace, ale ve skutečnosti jde o nepohodlné názory.
Od devadesátých let je tedy vaše jméno, jak jste zmínil, spojeno s Václavem Klausem. I nyní pracujete pro Institut Václava Klause. Jaké období spolupráce s ním považujete za nejpodstatnější?
Určitě hned to první. Nejprve jsem pro něj pracoval zadarmo, pak jen coby poslanecký asistent. Bylo to v době, kdy skončil ve funkci premiéra a nikdo nevěděl, co bude dál. ODS po odchodu zradivších do Unie svobody měla nějakých osm procent preferencí. Byl jsem v tříčlenném týmu, který měl na starost strategii volební kampaně v předčasných volbách roku 1998. No a z těch osmi procent se to podařilo vytáhnout za čtyři měsíce na 28 procent ve volbách, což dostalo Václava Klause do funkce předsedy Poslanecké sněmovny a mě to na patnáct let obléklo do saka a kravaty…
Jak vzpomínáte na vztahy mezi ním a Václavem Havlem? Ví se, že oba měli různé pohledy na to, jak budovat znovu demokracii. Máte pro čtenáře nějakou vzpomínku?
Na Václava Havla mám i některé své vlastní vzpomínky, ale to sem asi nepatří. Na ony vztahy obou Václavů vzpomínky mám. Třeba na to, když se Václav Havel pokoušel žalovat coby neústavní legitimní politickou dohodu o menšinové vládě v roce 1998. Byl to vlastně trvalý střet dvou přístupů: Havlova elitářství a Klausovy důvěry v demokratické instituce. Několikrát jsem byl u toho, když Klaus navštívil Havla v Lánech, bývali jsme u toho jen my tři, nikdo další. Můj osobní pocit byl takový, že Václav Havel byl sice zosobnění ideologie, se kterou absolutně nesouhlasím, ale tu opuštěnost od svých lidí si snad nezasloužil. Což se projevilo i o nějakých deset dvanáct let později, na konci jeho života. Patolízalů míval kolem sebe dosti, ale ve svých posledních týdnech života byl ponechán bez pomoci. Smutné.
Psali jsme:
V čem se Václav Klaus let devadesátých liší od Václava Klause roku 2020? V čem se změnil?
No, jak pevně doufám, lidsky dozrál, už je to konečně důstojný starší pán, i když si různé vylomeniny v podobě třeba lyžování pořád ne a ne odpustit. Ale už to s ním naštěstí není tak jako ještě před nějakými deseti patnácti lety, kdy mi hrozně lezl na nervy tím, jak odmítal vzít na vědomí, že už není pětapadesátiletý premiér, ale už pětašedesátiletý prezident. A že to jsou dvě různé role, které vyžadují odlišný styl, odlišné pracovní tempo, odlišnou míru nadhledu. Bylo zcela v pořádku, že coby premiér, zvláště v období vrcholící transformace, pracoval dvanáct hodin denně, pořádal ranní porady a neustále nutil své okolí k vyšším výkonům. Ale role prezidenta je úplně jiná, má šířit vážnost, klid, prezident má chodit volným krokem, odpovídat všem pomalu a svůj personál nehonit kvůli každé maličkosti. Ten přerod mu trval déle, než by podle mne bylo správné, jakkoli chápu, že přesednout ze stíhačky do vyhlídkového letadla není snadné. Snad jsem v tom zpomalení sehrál svou roli i já, protože se mnou to nadřízení nikdy neměli moc snadné.
Jak se vám fungovalo a spolupracovalo s Klausem v České republice, kde byl jednu dobu Václav Klaus terčem kritiky kvůli mnoha záležitostem? Od „ukradeného pera“ přes kritiky Evropské unie po amnestii… je vlastně něco, v čem jste s ním nesouhlasil a proč?
Fungovalo a spolupracovalo se mi vždy dobře, myslím, že jsem si ve všech rolích v životě uměl upravit své pracovní vztahy tak, aby na mě bylo spolehnutí, ale abych si uchoval svou svébytnost, se kterou nikdo nic nezmůže. Vaše příklady jsou dost nesourodé, ale když už byly vyřčeny, nevyhnu se jim: v Chile jsem tehdy nebyl, ale vím, že protokolární pera bývají součástí každého paré podepsaného dokumentu, a jsou tedy darem. Co se týče kritiky Evropské unie, tam byl Václav Klaus na můj vkus vždy moc mírný, moje nechuť k bruselskému centralismu je mnohem vyšší, jakkoli uznávám, že mně se to snadno říká. Amnestie je kapitolou sama o sobě, ale zde klidně ze sebe udělám hromosvod. Amnestii jsem nejvehementněji prosazoval já, být po mém, byla by vyhlášena už o pět let dříve. Jsem připraven ji hájit vůči komukoli tváří v tvář, jakkoli vím, co špíny se na ni nakydalo, a že se to hájit snad ani nedá. Ale proč bych si vybíral snadné úkoly, že. A jestli jsem v něčem nesouhlasil? No jéje. Každý den. Každý den byly různé vzrušené diskuse, debaty, vyhrocené střety, někdy dokonce hádky. O desítky věcí. Často i dost emotivní. A na Václavu Klausovi jsem si vždy vážil toho, že jakmile dotyčná debata skončila, začínalo se od nuly, profesionálně, bez urážení, bez pocitu křivdy, bez trucování. To neumí každý.
Nelze nevzpomenout na diskuse kolem podpisu Lisabonské smlouvy, kterému Klaus dlouho odolával. Došlo na jeho slova? V čem se případně naplnila jeho tehdejší kritika Lisabonské smlouvy?
To se rýpete v otevřené ráně. Řeknu vám tohle: když prezident Klaus dokument Lisabonské smlouvy podepisoval, trochu neprofesionálně jsem z oné pracovny odešel, prostě jsem u toho nemohl být. A když už jsme mluvili o nějakých případných nesouhlasech, jeden se týkal právě toho, že pan prezident tehdy předem avizoval, že pokud Ústavní soud vydá rozhodnutí apelující na prezidenta, že má smlouvu podepsat, pak ji hned podepíše. Nelíbilo se mi, že to říkal předem a nehrál to do poslední chvíle. Jinou věcí je samotný popis. Tady je úplně nejmarkantněji vidět, jak role hodně určuje cenu názoru, cenu zastávané pozice. Já si dodnes myslím, že bych Lisabonskou smlouvu nepodepsal a že ji Václav Klaus navzdory všem tlakům podepisovat neměl a raději se měl nechat upálit na hranici, ke které tehdy už kdekdo nosil své polínko. Jenže mně se to snadno říká a říkalo. Já v té pozici nebyl. Já neměl onu osobní odpovědnost za vše, co by pak následovalo. Můj odpor byl laciný, nic jsem za něj neplatil – i když by mě možná na ten oheň přiložili taky. Ono to platí v životě obecně, někdy se to holt rádo říká: já bych na jeho místě… já bych udělal to či neudělal ono. Jenže nikdo neví, jak by se choval, kdyby na tom místě opravdu byl, a vůbec nemusí jít jen o místo prezidenta, ale třeba rodiče, soudce, advokáta, manažera, kohokoli, kdo se rozhoduje. Kibicové to mají vždy lehčí. A jestli došlo na jeho slova? Jistěže. Právě podle Lisabonské smlouvy jsme popotahováni kvůli odmítání kvót na příděl ilegálních přistěhovalců. A případů, kdy jsme byli přehlasováni – což by bez Lisabonské smlouvy nebylo možné – je víc. Stejně jako je víc a víc případů, kdy se unijní právo staví nad naše zákony.
Jaké chyby polistopadové politiky vnímáte jako nejzásadnější? A co se naopak politikům povedlo?
Já slovo chyba v politice moc neuznávám. Nic není chyba. To, že se něco vyvine jinak a třeba i o dost hůř, je dáno součtem hrozně moc faktorů, nálad lidí, podpory či naopak odporu, průchodnosti či neprůchodnosti, znalosti či pobitevního generálství. Jestliže se některé věci udály tak či onak, má své hluboké příčiny ve společnosti, v její pestrosti a dynamice, ne v tom, že konkrétní člověk udělá nějakou konkrétní blbost. Ano, i konkrétní blbosti se dějí, ale pokud se netýkají třeba neuváženého zahájení válečné operace, mají vždy omezený dopad. Ta velká rozhodnutí jsou vždy výslednicí širších procesů, jsou rozhodnutími kolektivními a jejich rámec je vymezen realitou, která zužuje mantinely pro individuální rozhodování na dost úzký koridor. Je hodně věcí, které bych si přál, aby se udály jinak nebo aby se vůbec neudály. Ale neoznačuji je za chyby. Prostě to tak bylo a asi to tak být muselo. A co se povedlo? Základní transformační kroky. Rozdělení Československa. Překonání politické krize z roku 1997. Ale tady musím dodat, že kdyby k té krizi vůbec nedošlo, nemusel by se takový exot jako já pohybovat v politice. Mohl jsem se posledních 23 let zabývat muzikou a studiem piva a politika by mě nevzrušovala, protože by vše tak nějak normálně fungovalo i normálně nefungovalo, a nebylo by nutné povolávat do zbraně exoty.
Spoluzakládal jste Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Jak se vaše tehdejší představy o jejím fungování lišila od reality dneška?
Ano. Psal jsem zákon, podle kterého tahle rada vznikla, a pak jsem se stal prvním vedoucím jejího úřadu. Prvních několik týdnů jsem byl i jediným jejím zaměstnancem. Musel jsem vytvořit strukturu nové instituce, přijímal jsem formou pohovorů se zájemci všechny první zaměstnance, udělal organizační schéma, ale také jednací řád rady, stanovil formu jednání se žadateli o licence. Musel jsem i zajistit nějaké sídlo, protože po zřízení rady zákonem, po zvolení jejích členů, předání razítka a disponibilních práv k čerpání z přidělené kapitoly rozpočtu stát řekl: a teď si to nějak zařiďte. V době, kdy se přidělovaly první přelomové licence – na celoplošná rádia, televizi Premiéra – dnešní Prima a TV Nova, kdy se přijímala rozhodnutí ovlivňující mediální krajinu na celou generaci, jsem neměl ani svůj stůl, úřadoval jsem i vestoje na chodbě a měl jsem problém si dojít i na toaletu, protože frontu žadatelů nešlo jen tak nechat čekat. První jídlo bylo obvykle tak v šest večer nějaká bageta. To byly začátky.
Nevím, jestli kdy v dějinách nějaká instituce vznikala takto sama bez pomoci. Většinou nové instituce dostaly sídlo po nějakých bývalých včetně aspoň technického personálu. Tady nic. To si nestěžuji, vzpomínám na ty pionýrské časy rád, protože se něco opravdového dělo. S každým dalším rozhodnutím o přidělení licence začalo vysílat nové rádio nebo malá televize. Monopol po socialismu zděděné Československé televize a Československého rozhlasu se drolil a nastupovala pluralita, pestrost, konkurence. Když jsem se nyní po 26 letech vrátil na místo činu, je vše jinak, ostatně jako ve všech oborech. Rada sídlí ve velkém domě na Vinohradech, její úřad má desítky zaměstnanců a náplní její práce už dávno není primárně rozšiřování trhu a přivádění na svět nových a nových provozovatelů vysílání, ale kontrola obsahů. Dnešní rada a její úřad se zabývají dohledem, to je drtivá většina náplně činnosti. Zákony se od tehdejších dob změnily a jsou zapleveleny samou regulací. A tato rada je zmocněna dohlížet nad tím, aby se tyto regulace dodržovaly. Regulace, směrnice, omezení, kvóty, to je dnešní slovník ve společnosti i v politice obecně, a tedy i v rozhlasovém a televizním vysílání. Radost z nové svobody vystřídala někdy trochu zlomyslná radost z pokut.
Udělal byste při zakládání rady pro vysílání dnes něco jinak? Upravil pravidla či cokoliv jiného?
To asi ne. Dělal jsem to, jak nejlépe jsem mohl a uměl. A mým jediným cílem bylo podpořit vznik a rozvoj nezávislého vysílání. Ostatně i kdybych tehdy udělal něco jinak, vyšlo by to dnes nastejno, dnes se život řídí implementacemi bruselských rozhodnutí, prostoru pro vlastní pojetí vztahu státu a rozhlasového a televizního vysílání mnoho nezbývá. Ale co, tohle je teď můj Rhodos, tady musím skákat.
A kam se dostala soukromá média dnes celkově? Žijeme v době, kdy proti sobě bojují právě skrze média vlivní boháči, politici a zájmové skupiny?
Tak je to ale všude na světě a netýká se to jen médií. V jedné věci je to určitě lepší než ještě před dvaceti lety. Technické možnosti dnes umožňují existenci mnoha malých provozovatelů vysílání, podíl těch největších na trhu není tak dominantní a jejich postavení tak neotřesitelné, jako tomu bylo dřív. A na té soutěži a konkurenci může divák jen vydělat. Nikomu se už nepodaří ovládnout většinu trhu, ba ani jeho rozhodující část. Ale když říkám nikomu, nemyslím ničemu. Jestliže říkám, že se žádnému majiteli nepodaří ovládnout rozhodující část médií, neznamená to, že rozhodující část médií nemůže ovládnout jistá ideologie. A to se děje napříč vlastníky. Média, to je zvášní svět. Přitahuje lidi, kteří jsou přesvědčeni, že jsou povoláni vychovávat národ. A tak jsme všichni vychováváni. Vychováváni především v duchu pokrokářství, levicového liberalismu, multikulturalismu, bruselského centralismu, extremistického zeleného fanatismu, genderismu a já nevím, jak se všechna další zvířátka téhle zoo jmenují.
Kritizována je také úroveň médií, časté je označování za neobjektivní, nevyvážené, podplacené nebo také dezinformační, proruské, prozápadní… o čem to svědčí? Navíc média jdou stále častěji proti sobě…
No jen ať jdou proti sobě. Jen to je zárukou plurality. Jen ať si konkurují, ať se vzájemně doplňují, ať soutěží o přízeň veřejnosti. A nevěřme nikomu, kdo mečem plamenným bojuje proti údajným nepravdám. Vždy ve skutečnosti bojuje proti právu na odlišný názor. Protože kdyby bylo po jejich, museli by nejdřív zakázat náboženství, protože nikdo přece nemůže doložit, že Bůh stvořil svět za šest dnů. Smí v to někdo věřit? Smí, máme náboženskou svobodu. Smí věřit i jiným věcem, které dnešní cenzoři prohlašují za nepravdy? Podle cenzorů nesmí. Protože svobodu názorů už mít nemáme.
S jakými pocity sledujete současnou volbu do té druhé rady, do Rady ČT, a diskuse kolem kandidátů?
Vlastně s radostí. Radou České televize prošly za uplynulých 29 let desítky lidí, asi víc než sto. A nikdy to nikoho nezajímalo, nikdo o kandidátech nic nevěděl. Někdo se tam prostě poslal, stejně si vedení České televize nové členy vždy ochočilo a ti pak místo toho, aby svěřenou veřejnou instituci kontrolovali a hájili zájem diváků a poplatníků, začali hájit onu instituci proti zájmům poplatníků a diváků. A to bez nějaké velké pozornosti veřejnosti. Teď je tomu konečně jinak. Ať už dopadne volba nyní volených šesti členů jakkoli, bude to konečně celou veřejností viditelný krok a viditelné bude i pak i příští fungování rady v obměněném složení. A to je jen dobře.
Jakým způsobem se Česká televize vyvíjela? Řekl jste mi, že veřejnoprávní média místo služby veřejnosti šíří jednostrannou probruselskou, ekofašistickou a promigrační propagandu a ze svého rozpočtu krmí napojené zájmové skupiny. Také jste prohlásil, že už před dvaceti lety se na rozpočet České televize napojili lidé, kteří to dělají dodnes. Kde se tedy v průběhu třiceti let stala chyba? A kdo ji dopustil? Jsou to tedy ony rady s nedostatečnou kontrolou? Politici?
Česká televize i Český rozhlas jsou instituce státní. Řečičky o jakési veřejnoprávnosti to mají jen zakrýt. Zřídil je stát zákonem, stát jim přidělil majetek, stát jim věnoval kmitočty, stát jim přiděluje výnosy z povinně vybíraných poplatků a stát jim přidělil úkoly. Jenže zaměstnanci těchto institucí se chovají, jako kdyby je vlastnili. Zřízení České televize a Českého rozhlasu zhruba v dnešní podobě jsem před těmi 29 lety chápal jako přechodné řešení, prostě co dělat se zděděnými socialistickými kolosy, než vnikne nezávislý trh. Tím jejich role skončí a nebudou nám chybět. Státní noviny či knižní nakladatelství také nemáme. Byl bych proti existenci státních médií, i kdybych k obsahu vysílání neměl žádné výhrady. Můj postoj je systémový.
Stát se prostě do některých věcí nemá plést z principu. Pokud by stát měl nějaké zájmy, které by pluralitní konkurenční prostředí nedokázalo naplnit, čemuž skoro nevěřím, i na privátní bázi existuje mnoho rádií a televizí i pro uspokojování menšinových potřeb, mohl by vypsat granty a zakázku by dostaly subjekty, nabízející nejlepší podmínky, které by vyhovovaly záměru státu odvysílat třeba pořady pro školy nebo povodňové zpravodajství. K tomu nepotřebujete obří instituce s miliardovými příjmy a tisíci zaměstnanci. Jenže víte, jak to u nás chodí s dočasností. Dočasné řešení, ono provizorium, trvá dodnes, i když už pro jeho přežívání není žádné opodstatnění. Proč to tak je? Protože tyto instituce hájí ta část politiků, která tam má protekci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
