Česká televize je neprůhledný kotel kamarádíčků, nikdo neví, na co tam jdou peníze. Známý právník Koudelka představuje návrh, který to má změnit

Anketa

Je Andrej Babiš nebezpečím pro českou demokracii?

62%

38%

hlasovalo: 14368 lidí

V Brně po komunálních volbách nastaly výrazné změny, i celková politická mapa republiky se změnila. Jak to vnímáte?

V demokracii je normální, že vládnoucí garnitury odcházejí do opozice, a tak i v Brně bylo jasné, že i sociální demokracie odejde jednou do opozice. Na druhé straně nevidím spásu v nových politických subjektech, neoslovují mě ani koblihy pana Babiše, ani kšandy pana Hollana, ale spíš se zajímám o dlouhodobé myšlenky, ať už jsou konzervativní, liberální, sociálnědemokratické nebo křesťanskodemokratické, které reprezentují zavedené strany. Samozřejmě mohou uspět i jiné strany, ale já takovým subjektům nedávám velkou naději na dlouhý život. Byla zde Unie svobody a už není, byly zde Věci veřejné a už zanikly. Jsem přesvědčen, že v příštích volbách už nebude úspěšné hnutí Žít Brno, a ani hnutí ANO nedosáhne takového úspěchu, byť jedno, dvě volební období může přežívat. Je to proto, že za sebou nemají propracovanou myšlenkovou základnu.

Odkud se berou voliči těchto uskupení?

Je za tím touha veřejnosti po změně, ale do skupiny takových lidí nepatřím. Politika je založena na politických stranách a dávám přednost jasně profilovaným subjektům, které mají za sebou čitelnou minulost, z níž lze zjistit, o co jim jde. Pokud jde konkrétně o hnutí ANO, je to podnikatelský záměr s cílem uspět v politice a posílit tím vlastní podnikání. U hnutí Žít Brno nevidím žádný záměr, ale jen snahu to v politice zkusit. Město Brno existuje řadu staletí. Přežilo obléhání Švédy, přežije i Žít Brno.

Během volebního období ale budou činěna rozhodnutí, která ovlivní město v delším horizontu než čtyři roky…

Voliči ponesou následky svého rozhodnutí. To, že nyní městu vládnou lidé, kteří nechtějí stavět nové nádraží na jihu Brna, znamená, že se v Brně nebude stavět žádné nádraží. Vidím, kolik se investuje do staveb železničních uzlů a nádraží jinde a vnímám to jako poškozování Brna.

Ve věci komunálních voleb opakovaně rozhodoval Ústavní soud, má rozhodovat i ve věci nového nádraží. Jakou roli v těchto lokálních kauzách hraje?

Ústavní soud je instituce, která na jedné straně říká, že jí řešení běžných věcí nepřísluší, ale často si vybírá kauzy bez ohledu na tento názor a rozhoduje téměř ve všem. Náš stát je velmi centralistický, a to platí i o soudnictví. Lidé, kteří se dlouho soudí, nakonec chtějí zkusit i Ústavní soud, a tak se na něj obracejí. Nepovažuji to za správné, ale je to tak. Využívají toho i někteří mí klienti, mají na to právo.

Jak se díváte na to, že Ústavní soud řeší i spory o konkrétní zákony projednávané v Parlamentu a že je označován za jeho třetí komoru?

Ústavní soud často vstupuje do politiky, je to jednak vůle jeho samotného, ale je to i kvůli jednání politiků – když prohrají volby, nestačí jim bojovat jen v rámci opozice v Parlamentu, ale chovají se jako dítě, kterému ublížili a ono utíká k mamince. Když prohrají boj v Parlamentu, utíkají k Ústavnímu soudu. Je to špatné, ale nevím, jestli se to v budoucnu změní.

Ústavní soud hlavně pomáhá sám sobě a rozšiřování své vlastní moci. Příkladem je zrušení voleb v roce 2009 a to, že si Ústavní soud uzurpoval právo rušit ústavní zákony, což mu podle Ústavy nepřísluší. Václav Klaus se za působení v prezidentské funkci na Ústavní soud neobracel, protože dlouhodobě kritizoval soudcokracii a nechtěl, aby novými návrhy Ústavnímu soudu neumožnil rozhodovat v dalších otázkách.

V minulosti jste se ucházel o místo ústavního soudce. Uvažujete o tom stále?

Dnes má v justici vliv duo Josef Baxa a Pavel Rychetský, jejichž myšlenkový svět je mi cizí a nesdílím jej, takže o ničem podobném neuvažuji. Navíc jsem spokojen s tím, co dělám na vysoké škole.

Pomáhal jste Janu Velebovi při vypracování návrhu na změnu v oblasti televizních a rozhlasových poplatků. Jakou má taková změna podle vás šanci a co je vlastně cílem?

Návrh považuji za velice reálný, není totiž postaven na tom, že by rušil poplatky, ale dává lidem alternativu tak, aby neposílali peníze do pražského centra, ale dali je třeba regionálnímu studiu nebo jiné kulturní instituci. Televize bude muset poplatníky opravdu naštvat, protože poplatek jiné kulturní instituci místo televizního bude navýšen o 20 %. Jestli se televize bojí, že jí poplatníci utečou, je to její problém.

Nevidím přitom jen problém ve zpravodajství a jeho sporné objektivitě, ale i v tom, jak jsou v televizi velké peníze přerozdělovány. Televize připomíná doby komunismu, kdy se říkalo, že fabriky patří všem, ale vlastně nepatřily nikomu. Tady se říká, že je televize veřejnoprávní a jakoby patřila všem poplatníkům, fakticky z ní ale žijí ti, kdo rozdávají peníze na různé projekty. V této oblasti jsou neprůhledné osobní vazby. Je to velké soustředění peněz pouze v Praze v okruhu malé skupinky lidí, kteří se fakticky České televize zmocnili. Návrh Jana Veleby dává alternativu, aby si člověk mohl říci: Už do toho neprůhledného kotle kamarádíčků nechci dát ani korunu a radši podpořím třeba městské divadlo, kam chodím.

Preferuji decentralizaci. Pokud se tvorba programu i zpravodajství rozdělí i do nepražských studií v Brně a Ostravě, vznikne také vícenázorová platforma. Dnes je Česká televize subjekt, který se tváří, že je celostátní, ale ve skutečnosti je převážně pražský a pak jeho názory nejsou v regionech přijímány.

Již dříve jste se zasazoval o prosazování moravských zájmů. Jaká je podle vás aktuálně moravská identita?

Cítím a ctím ji zcela určitě. Mohu poukázat na Skotsko, které se svého parlamentu dočkalo po třech stech let až za vlády Tonyho Blaira, a loni se tam dokonce konalo referendum o samostatnosti. Snahy po obnovení historické zemské identity Moravy jsou dlouhodobé, nevím sice, jak mohou být úspěšné, ale naději mají. V Evropě vidíme růst respektu k územním celkům, například ve Španělsku, zmíněném Skotsku, ale i ve Francii, která za prezidenta Mitteranda vytvořila regionální správu vycházející z historických zemí.

Co říkáte z tohoto pohledu na současné kraje?

U nás je od 90. let obrovská centralizace státu a současné krajské zřízení nedosahuje působnosti krajů před rokem 1990. Tehdejší krajské národní výbory měly větší působnost než dnešní kraje. Příkladem mohou být třeba fakultní nemocnice, které dnes spadají pod ministerstvo, a kraje v zásadě žádnou krajskou nemocnici nemají, ale jen shluk okresních nemocnic. Byly zrušeny okresní úřady, vznikly malé kraje, které převzaly část působnosti okresních úřadů, a část působnosti bývalých krajských národních výborů přešla na ministerstva. Za to, jak je současný stát centralistický, mohou všechny vlády od 90. let včetně těch sociálnědemokratických.

Jsem ale optimista, historické země fungovaly tisíc let a vedle toho patnáct let existence nějakých krajů nic neznamená. Koneckonců, když učím studenty, téměř nikdo neví, jak vypadá znak kraje, ale všichni vědí, jaký je znak Moravy. Země je přirozená historická kategorie, kraje jsou umělé.

Vidíte nějakou cestu k obnově zemského zřízení?

Doufám, že se uspořádání změní, nejsem ale prognostik a časově si nedovolím něco odhadovat. V roce 1988 bych ale také nevěřil, že za dva roky zanikne Německá demokratická republika a za další rok se rozpadne Sovětský svaz.

Podílel jste se jako konzultant na amnestii prezidenta Václava Klause? Čekal jste reakce, které pak následovaly?

Nejsem mluvčím Václava Klause, ani jeho kanceláře, abych za ně hovořil. Pokud jde o obsah amnestie, s rozhodnutím prezidenta Václava Klause souhlasím jako právník i jako člověk. Považuji totiž za zásadní, aby trestní řízení, které se vleče osm a více let, dokonce patnáct let, bylo ukončeno. Takové průtahy do normálního fungujícího státu nepatří. Miloš Zeman se vymezil vůči amnestii negativně, ovšem sám vyznamenal státním vyznamenáním Františka Čubu, což je člověk, jehož si vážím a který byl v 90. letech dlouho stíhán, stíhání bylo zastaveno. Byl nevinný, nicméně to fakticky zlikvidovalo jeho tehdejší podnikání. Považuji za lepší, pokud prezident republiky učiní takový krok jako Václav Klaus, nebojí se jít proti proudu a řekne: Jestliže stát nemá na to, aby určitého podezřelého dovedl k soudu a odsoudil v rozumné době, pak je správné, aby stíhání bylo ukončeno. Obviněný totiž může být a často v těchto vleklých kauzách bývá nevinný člověk.

A negativní reakce veřejnosti?

Problém je, že prezident Klaus dlouho amnestii neuplatňoval. Do roku 1998, kdy byla poslední amnestie Václava Havla, byla amnestie vyhlašována průměrně jednou za dva roky. Na to byl nastaven i trestní systém s tím, že se jednou za dva roky popustilo přeplněným věznicím. Jenže od roku 1998 do roku 2013 uplynulo patnáct let a tomu, co bylo předtím běžné, si společnost odvykla. Pro veřejnost bylo obrovské novum v tom, že amnestie přišla po tak dlouhé době.

Jak hodnotíte působení Miloše Zemana jako prezidenta? Ovlivnila jeho pozici skutečnost přímé volby?

Jsem zastáncem názoru, že prezident je významná funkce a ne pouhý kladeč věnců. Jsem rád, že v rámci prezidentství České republiky se do této funkce dostali významní státníci. Po roce 1990 zde byli tři nejvýznamnější politici - Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman - a považuji za normální, že postupně zastávali funkci prezidenta. Je jasné, že pokud v ní jsou takové osobnosti, nebudou působit jako šedé myši. Přímá volba je rozšíření možnosti účasti občanů na veřejném životě. Je to světový trend. Dnes jsou ve světě tři čtvrtiny států republiky a ve většině se prezident volí přímo bez ohledu na to, jestli je tam parlamentní nebo prezidentský systém.

V minulosti jste se zabýval i volebním systémem. Měl by se ten náš změnit?

Základním problémem České republiky není postavení prezidenta republiky, ale velká slabost vlád. Pouze dvě vládly předpokládané čtyři roky – první vláda Václava Klause a vláda Miloše Zemana. Průměrná doba trvání vlády je jeden rok a osm měsíců. Je to tím, že vlády vznikají na základě širokých a vnitřně rozporných koalic. Pokud se to někomu nelíbí – a mně tedy rozhodně ne – je v rámci demokracie jedinou cestou radikální změna volebního systému tak, aby se v Poslanecké sněmovně vytvářely snáze vládní většiny. Buď tedy zavést ve volbách do Poslanecké sněmovny většinový systém, nebo nechat poměrný systém s radikálním posílením většinových prvků.

Obecně roste nervozita a obavy z budoucnosti. Kde vidíte případná rizika?

Nejsem pesimista. Nevidím, že by nám nyní hrozilo nějaké vážné nebezpečí. Jsem ale zastáncem toho, že by se stát neměl příliš angažovaná v bitvách, které se jej netýkají. Jsem zdrženlivý k velké angažovanosti v mezinárodních sporech pod dominancí velmocí.