Jak se jako cestovatel, který hodně času tráví mimo Evropu, díváte na její současnou situaci, migraci a změny, které se dějí?
Přestože jsem většinu života strávil na cestách a často v hodně dalekých zemích, jsem patriot. To, že se to kvůli migraci teď v Evropě promíchává, je docela zásadní zpráva. A ve hře jsou země, kde jsem možná prožil nejvíc času, v Africe jde o dost extrémní místa, jako jsou Kongo, Súdán, Angola. Současně jsou to země, které mám dodnes nejradši, Etiopie byla vždycky jedna z mých nejoblíbenějších zemí Afriky. Každá kultura podle mne má svá výrazná pozitiva, to se týká i islámu, který dnes vyvolává obavy. Po 11. září jsme na našem festivalu GO kamera dělali akci, kdy jsem ukazoval, že islám není jen terorismus, ale i spousta pěkných věcí. I teď si myslím, že je dobré vidět věci celistvě a komplexně a neuzavírat se do xenofobie a divných pocitů.
Není naším problémem i europocentrismus? Jak se díváte na „vývoz“ západní kultury?
Zrovna jsem přijel z Portugalska, které je dnes chudou evropskou zemí, ale která přitom byla svého času na vrcholu a byla námořní velmocí. Střídání kultur je výrazné už od starověku, Mezopotámie na území dnešního Iráku byla kolébkou kultury a dnes je všechno jinak, přelévání vlivu má vývoj a své plusy i minusy. Všude ale lze nacházet spoustu pozitivních věcí a věřím, že vzájemné obohacování je zajímavé. Musí to ale mít samozřejmě své meze.
Je migrace spíš výzva, nebo hrozba, jak se o ní diskutuje?
Určitě bych v tom neviděl žádnou zásadní pozitivní šanci, nepochybně je to ale velký okamžik. Věřme, že to ustojíme a že vývoj i u nás bude pozitivní.
Jak vnímáte debaty o islámu jako o nebezpečí pro evropskou kulturu?
My jako cestovní kancelář Livingstone jezdíme hodně do islámských oblastí. Největší zemí islámu je Indonésie, což je dodnes má nejmilejší země, a přitom jde o největší islámský stát. Islám má různé barvy a proudy a není to zdaleka tak, jak se u nás nebezpečí islámu podává. Tedy, že islám je jen nebezpečí a hrozba. Z islámských zemí jsem v poslední době byl v Saúdské Arábii, Jemenu, Afghánistánu a Turkmenistánu. Nic nelze jednoduše zevšeobecňovat a zatracovat. Určitě ale nejsem žádný islámský nadšenec a islám by se měl držet svých hranic. Nejsem si jistý, že by se v Evropě měly stavět nové mešity. Vyznavači islámu musí respektovat kulturu, ve které se nacházejí, musí to mít své hranice. Třeba ve Francii jim to přerostlo přes hlavu, situace u nás je ale myslím stále slušná.
Já ale Evropu na cestách většinou míjím a jsem většinu času v jiných oblastech, které blízce poznávám. Nejmilejší je mi dnes Bhútán, kde se prolínají kultury, buddhismus a hinduismus a mezi jejich vyznavači nejsou žádné problémy. Když se odlišné proudy správně uchopí, je prostor široký.
V souvislosti s migrací se v Evropě mluví o obavách o její hodnoty. Jak si brání ty své Bhútán?
Pro návštěvníky zvolili dost nákladnou cestu, permity na den jsou velice drahé, takže se Bhútán nestal proježděnou turistikou atrakcí. Je to země živé pohádky se vším všudy, dokázali si zachovat duchovno i náboženství. I když král už tři roky nemá zásadní moc tak jako dříve, pořád je respektován i s duchovním obsahem.
Má se Bhútán šanci ubránit, aby se nestal turistickým lákadlem?
Když vidím, jak tato země funguje a jak je příjemná, myslím, že se to podaří hlavně díky tomu, že zvolili nestandardní strategii a cenovou a finanční politiku. Je výjimečné, že moudrý panovník umí rozhodnout a věci prosadit, Bhútáncům je co závidět. Cizince mají pod kontrolou a drží zemi velice rafinovaně příjemnou a čistou. V zemi je nejsilnější buddhismus diamantové cesty, vedle krále má vliv i buddhistická duchovní elita. Cesta Bhútánu je i v tom, že si zachoval dvacet horských vrcholů nad sedm tisíc metrů, kam nikdy nevystoupil člověk. Možná tam už ani nikdy nevystoupí… I to je zvláštní a vlastně docela rozumné rozhodnutí krále. Nejvyšší panenská hora je vysoká přes sedm tisíc šest set metrů. Díky cestě izolace jsou tam možné i tak výjimečné věci. Například do roku 1962 v Bhútánu nebyl ani kilometr silnic.
Buddhismus se v Evropě stal módou a leckdo o sobě prohlašuje, že je buddhistou. Je to jen móda?
Ty módní trendy zde jsou, ale když je někomu buddhismus blízký, proč ne? Je to spíš filozofie než náboženství.
Nebudou znamenat technologie jako televize nebo mobily přece jen konec té „pohádky“?
To je možné, Bhútán byl poslední zemí planety, která spustila internet a až po roce 2000 zavedla televizi. To byla ale docela drsná ukázka jejího vlivu a hned se to projevilo – v hlavním městě, které bylo předtím v podstatě bez kriminality, se odehrál brutální zločin.
Vraťme se do České republiky. V prezidentské volbě jste veřejně podporoval Karla Schwarzenberga, jak jste spokojený se současnou situací?
Dnes je těžké posuzovat, co by kdyby, ale se současným stavem spokojený nejsem. Zažili jsme výjimečnost prezidenta typu Václava Havla, který k nám pozval několikrát dalajlámu a byl prvním prezidentem na světě, který si něco takového dovolil. Měl jsem i osobně štěstí, že mi dalajláma zahajoval výstavu, to je dnes za současné situace asi bohužel nemyslitelné. O řadu pěkných věcí určitě přicházíme. Éra Václava Havla byla výjimečná a užili jsme si to naplno, to už nám nikdo nevezme, třeba ty návštěvy dalajlámy. Fórum 2000 je výjimečná akce. To vše bohužel postrádám, ale fňukat nemá smysl, jenom můžu doufat, že se karta obrátí a že si ještě něco podobného zase někdy užijeme.
Jak se s těmito názory díváte na změny v mezinárodní orientaci České republiky na Čínu?
Jsem fanda Tibetu a můj postoj je tím pádem asi dost jasný. Je až neuvěřitelné, jak se za poměrně krátký čas může mazat a přemazávat mapa tak fantastické kultury, jako je tibetská. Mám tam řadu přátel a ještě bych tam rád něco zažil. Rozmach Číny a její rafinovanost pocítíme velice brzo všichni, je to neskutečně rychlá ekonomika, například v Africe dělá neuvěřitelné věci. S tím se brzy také setkáme a nebude to příjemná konfrontace.
Již čtvrt století nosím tričko Free Tibet. Věřme, že se jednou jeho slogan konečně naplní...
autor: David Daniel
