Sobotní demonstrace na Letné opět přilákala přes dvě stě tisíc lidí. Jak se na propojení s událostmi 17. listopadu 1989 díváte?
Je mi pomalu šedesát let a zažil jsem rok 1989, běhal jsem po ulicích s peticí, která protestovala proti násilnému zásahu v pátek 17. listopadu, a už v pondělí nebo v úterý mě Státní bezpečnost zadržela. Dobře si to pamatuji, ale to, co teď sleduji, je novým prvním májem. My jsme se dostali do bodu, kdy se z listopadu 1989 staly kultovní oslavy prvního máje především těch, kteří ho nikdy nezažili.
Je tragické, když mi někdo píše a negativně vykřikuje o těch, co mají jiný názor. Naprosto stejná doba, tu jsem zažil. Kdo měl jiný názor, byl oportunista, idiot a dnes jste xenofob, idiot, nacionalista. Takže jsme se obloukem dostali po třiceti letech k prvnímu máji, který se jmenuje listopad 1989.
Na demonstraci zaznělo z pódia, že nejde o nerespektování demokratického výsledku voleb, ale o to, dát najevo svůj názor proti tomu, s čím nesouhlasí.
Třicet let spali, když se republika rozkrádala, když Kalouskové drancovali republiku, když udělali privatizace, kterými vykradli československé socialistické banky. Když rozbili český průmysl, všichni chrápali a po třiceti letech se vzbudili a chtějí zpátky dělat pořádek: a kdo ho udělá? Kalousek, který se tam s nimi producíruje a ukazuje prstem na ostatní? Já si myslím, že celá řada lidí, kteří opravdu dělali listopad 1989, a já si je pamatuju, slušné poctivé lidi, kteří možná v naivitě šli a riskovali nějakou svoji existenci, jsou zklamáni. K nám na sever dění přišlo o týden, čtrnáct dní později. Lidé jsou zklamáni z toho, že republiku rozdělili a máme takovou svobodu, která má rozměr toho, co si můžete dovolit. Každý má starost, aby žil a přežil. To je strašný.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Fotogalerie: - Cestou na Chvilky
Jaký je váš názor na výzvy, které padly v rámci demonstrace. Spolek Milion chvilek pro demokracii vyzval premiéra Andreje Babiše, aby odvolal ministryni spravedlnosti, aby se zbavil střetu zájmů – jinak aby rezignoval. Vyzval také lidi, aby se politicky aktivně účastnili a zapojili se do občanských sdružení…
Znovu opakuji. Co dělali třicet let, když se rozkradla Československá republika? Když jsme rozdělili republiku, aniž se nás kdokoliv zeptal? Když se vydrancoval český průmysl, zemědělství, který jsme předali zahraničním subjektům, československé a české banky jsou v cizině… to všichni spali, nebo co dělali?
Je dobře, že u památných míst 17. listopadu lidé pískali na Babiše, rektora Zimu a Václava Klause ml.?Anketa
Odlišnost názorů souvisí i s nedávným hlasováním předsednictva ČSSD o tom, zda máte být ze strany vyloučen. Kritizovány byly vaše výroky i mediální vystupování. V rozhovoru pro XTV jste to přirovnal k době před listopadem 1989 s tím, že vás chtěli vyloučit za odlišný názor. Vnímáte to jako jediný důvod? Je právě odlišnost názoru to, čím jste trnem v oku některým stranickým kolegům?
Samozřejmě. Pokud bych sdílel a propagoval ideologii současného vedení ČSSD, a musím říci, že jde o ideologii rozcházející se s ideou ČSSD, do které jsem před třiceti lety vstupoval, žádné problémy by nebyly.
Řekl jste také, že v ČSSD setrváte, dokud bude rozdílnost názorů únosná. Jak daleko od tohoto rozhodnutí jste? Tedy nakolik máte pocit, že se názorově rozcházíte s kolegy i se směřováním strany?
Zatím v sociální demokracii zůstávám a v tuto chvíli vám neřeknu, jak dlouho. Je zřejmé, že mé názory se zásadně liší od názorů některých mých kolegů a že současná sociální demokracie nemá už nic společného s původní stranou, kterou jsem pomáhal v roce 1989 obnovovat. Ale to se opakuji. Dnešní ČSSD vyměnila běžného občana za pochybné minority, jeho peníze utrácí za nesmyslné projekty, které běžnému člověku nepřinášejí žádný užitek, či jej dokonce ohrožují, a začala vyhrožovat lidem za jejich názory. To vše je pro mě nepřijatelné. Místo aby ČSSD zastávala zájmy poctivého a pracujícího občana, převtělila se do role hlasatele nejvyššího dobra, jak sám sebe neomarxismus označuje. Nenechme se však mýlit; tato ideologie je z hlediska svých skutečných cílů ještě odpornější než totalitní ideologie. Zdá se, že občan si to začíná uvědomovat a podle toho se chová ve volbách.
Nechci být podezřívavý, ale snaha ČSSD měnit volební zákon v době, kdy jí hrozí, že se nedostane do Sněmovny, mi zavání něčím nekalým. Sociální demokracie by neměla měnit volební zákon, ale svoji politiku. Pokud se vrátím zpátky k vaší otázce; ano, rozdíly v názorech mých a názorech vedení strany začínají být neúnosné. Pořád si však myslím, že by mělo odejít současné vedení, i s tím jejich kindermanagementem z Mladých sociálních demokratů, a ne já.
„Podle informací iHned.cz však byla další důležitou příčinou i vnitrostranická dohoda. Části členů Foldyna dlouhodobě vadí a šéf strany Jan Hamáček potřeboval jejich podporu při rozhodování o tom, jestli zůstanou ve vládě s hnutím ANO a pro rozpuštění ostravských buněk ČSSD.“ To napsal server iHned.cz po hlasování. Co vy na to?
Je to možné. Já jsem se však zcela logicky této vnitrostranické dohody nijak neúčastnil. Jen jsem přišel na předsednictvo a bavil se tím, jak se tam s tím ti lidé pachtí.
Není to tak dlouho, co podobné hlasování v ODS neustál Václav Klaus mladší. Vidíte v tom nějakou paralelu?
Paralelu v tom vidím. Dvě dříve nejsilnější parlamentní strany se obracejí k úplně jiným hodnotám, než na které jsme byli v minulosti zvyklí, a kdo nesouhlasí s novým, progresivistickým proudem, je ostrakizován. Dělají to ale všechny tradiční strany. Dnes, až na nedůležité drobnosti, nenajdete rozdíl mezi tím, co říká vedení ČSSD, TOP 09, ODS, KDU-ČSL, STAN, k čemuž můžeme přidat jako tu neradikálnější odnož neomarxistického extremismu ještě Piráty. Například Václav Klaus starší dnes říká prakticky totéž, co říkal, když byl předsedou ODS, ale dnes už je označován za extremistu.
Skutečnost je však taková, že opravdoví extremisti jsou právě ti, kteří jej tak označují. Posun celé společnosti k radikální odnoži bolševismu, jenž reprezentovali například Trockij, Münzenberg, Horkheimer či později Marcuse, je markantní. Jen bych chtěl upozornit na to, že Trockij nesnášel Stalina, protože se mu Stalinovo pojetí revoluce zdálo málo radikální.
Psali jsme:
Vaše srovnání s dobou před třiceti lety přichází letos, kdy si připomínáme výročí od listopadové revoluce roku 1989. Máte tedy dojem, že se nám nepodařilo se některých věcí zbavit? Proč?
Už jsem to nakousl. Před třiceti lety jsme se zbavili vlády relativně umírněných, a v té době už dost neškodných, ideových pohrobků Stalina a po poměrně krátké době svobody nám dnes stále více zasahují do životů radikální ideoví pohrobci Trockého, kteří jsou v plné síle. To pokládám za největší nebezpečí dneška, protože ti lidé usilují o naši likvidaci, jen to neříkají tak jasně, jako to říkali například nacisté nebo bolševici, kteří proti nim byli ve své přímočarosti a upřímnosti až dětsky naivní.
Je samozřejmé, že jsme po roce 1989 udělali, zejména v hospodářské politice, mnohé chyby, ale je potřeba říci, že celkově je ona změna pozitivní a takovou bychom ji měli vnímat. Někteří politici v roce 1989 tvrdili, že do deseti let doženeme Německo, a protože se tak nestalo, tak je jistá deziluze mnoha lidí pochopitelná. Některé regiony také odnesly transformaci více než jiné a dnes se v nich žije skutečně obtížně. Ale už jsem zaznamenal případy, kde se Němci stěhují k nám, a to především kvůli špatné bezpečnostní situaci a nižší míře svobody v Německu, což je něco, co bychom si ještě před pár lety neuměli představit. Nedávno jsem mluvil s jedním kamarádem – rodilým Němcem – a ten, když mi říkal, že Němci žádné migranty v Německu nechtějí, tak začal šeptat a rozhlížet se, zda nás někdo neslyší! Něco takového u nás nesmíme dopustit, i když je pravda, že Ministerstvo vnitra usilovně pracuje na tom, abychom se chovali stejně. Chtěl bych proto alespoň touto cestou apelovat na policisty, aby se k podobným věcem nenechali zneužívat.
Občané před třiceti lety věřili, že budou žít ve svobodné zemi a zatím stále ještě v relativní svobodě žijeme. Nelze ale přehlédnout, že někteří lidé v nejvyšších patrech politiky začínají mít totalitní choutky. Mají k dispozici státní aparát, za státní, a někdy i za zahraniční, peníze si vytvářejí politické úderky, které posílají působit do škol, nechávají je slídit po internetu a udávat nesprávné názory, pořádat demonstrace proti legitimní vládě, blokovat provoz na silnici, blokovat důležité dopravní stavby, zkrátka: nechávají je zasahovat do všech důležitých oblastí našeho života, a to včetně rodiny. Tlak těchto nikým nevolených, ale státem přesto podporovaných fízlů, práskačů a profesionálních kulturních revolucionářů je čím dál větší, a je jen na nás, abychom s tím něco udělali. Nějaké kroky se v tomto smyslu chystám udělat i v Poslanecké sněmovně, ale vím, že to bude obtížné. Jde o desetiletí budovaný systém, jenž disponuje ohromnou politickou a ekonomickou mocí. Jsem však optimista a věřím, že nakonec zvítězí zdravý rozum. Když se Evropané vypořádali s nacismem i bolševismem, tak se vypořádají i s neomarxismem.
Sám jste byl do roku 1989 žadatelem o členství v KSČ. Z jakého důvodu? Jak jste tehdy přemýšlel? Až do devadesátých let jste se věnoval své profesi – lodím. Co vás vedlo k politické cestě? Nelitoval jste někdy? A pro zajímavost, je něco, co má práce na lodi a politika společného?
Zažádal – či přijal snad již třetí výzvu ke vstupu – jsem o členství v době takzvané „přestavby“, protože jsem chtěl pomoci, aby se věci pohnuly k lepšímu, a kdo si pamatuje minulý režim, tak ví, že bez členství ve straně to nešlo. V té době byla „přestavba“ vnímána trochu jako pražské jaro a lidé do ní vkládali docela velké naděje. Postupem času jsem ale zjišťoval, že tehdejší KSČ změny není ochotna a asi ani schopna udělat. Mimochodem; KSČ roku 1989 silně připomíná ČSSD roku 2019. Své angažovanosti jsem zatím nikdy nelitoval. Je to dané asi také tím, že se spíše dívám dopředu, než abych si říkal, co by bylo, kdyby...
Co se týká srovnání života na lodi a v politice, tak jde o dva úplně odlišné světy... přímost jednání na lodi je v politice nahrazena pokryteckou korektností. Já jsem v tomto asi spíš pořád zůstal takzvaným šífákem. Říkám, co si myslím, a někteří to někdy špatně snášejí. V politice se příliš nenosí držet slovo, s čímž se na lodi také moc nesetkáte. I v tomto jsem ale zůstal pořád stejný. Někdo by možná mohl říci, že jsem naivní, ale to je mi jedno. Jsem zvyklý splnit to, co bylo dohodnuto, a totéž čekám i od ostatních. V politice zůstávám, jelikož mi není lhostejné, jak budeme v naší zemi žít my a naše děti.
Jak už jste zmínil, nakonec jste se od roku 1989 podílel na obnově ČSSD. V čem se tehdejší sociální demokracie tedy liší od té dnešní?
ČSSD se stala tvrdým jádrem neomarxistické ideologie. Naprosto tomuto šílenství propadla. Hodnoty tehdejší sociální demokracie jsou bohužel pryč. Současná ČSSD je ve střetu s lidmi práce, utrácí jejich peníze za genderovou rovnost, za propagaci sexuálních menšin, rozdává dávky těm, kteří se nechystají nikdy pracovat, posílá obrovské sumy do zemí třetího světa, až pak na naše lidi peníze nezbývají, a nestydí se tvrdit, že to vše je v zájmu občanů České republiky.
Pokud se někdo z občanů ohradí, spadá automaticky do škatulky takzvané předsudečné nenávisti, která vznikla také v dílně dnešní sociální demokracie. Slušní a pracující občané očekávají od politiků jistoty, a ne experimenty, které ohrožují kulturní prostředí, které se zde, často za cenu nesmírných obětí našich předků, budovalo tisíce let... dnešní sociální demokraté jsou navíc zcela odtrženi od reality a nevědí, jak funguje reálný život mimo Sněmovnu či bruselské kanceláře. Podle volebních průzkumů to ale vypadá, že to v dohledné době poznají.
Jak po takové době vnímáte celou proměnu v devadesátých letech, kterou si stát prošel? Neustále se mluví o potrestání tehdejších zločinů, rozkrádání majetku a podobně. Má to ještě smysl?
Potrestat zločin má smysl vždy. Už jsem to uvedl výše: devadesátá léta byla dobou svobody a dobou ohromných změn ve všech oblastech našeho života. Některé tyto změny byly pozitivní, jiné zase negativní. I když jsem v mnohém hodně kritický, tak si však pořád myslím, že pozitiva převažují. Dnes už se ale dívám především dopředu, protože to, co je za námi, už je prostě za námi a nemá smysl se v tom donekonečna vrtat. Bitvy minulosti už jsou dobojovány a teď nás čekají bitvy budoucnosti. Často se mi zdá, že mnoho lidí si to stále neuvědomuje.
Jak tehdejší politici zvládli očištění státu od bývalých „komunistů“ a situaci s „převlečenými kabáty“? Když připomeneme lustrační zákon a další kroky, má cenu s tím ještě něco dělat?
Jak už jsem řekl: měli bychom se dívat především vpřed. U těch, co převlékali kabáty, dnes záleží jen na jejich osobním prahu studu a je pravdou, že některým lidem asi někdo stud vyoperoval. To je ale jejich věc. Pokud ovšem dokážeme některé tehdejší, především ekonomické zločiny odhalit a potrestat, tak to udělejme. Jen to nesmí být naše jediná starost. Pozadu se dá chodit jen chvíli...
Stalo se Rusko po třiceti letech od sametové revoluce nepřítelem? Bezpečnostní informační služba varuje před nebezpečím právě z Ruska. Udělali jsme někde chybu při budování vzájemných vztahů?
V první řadě bych zmínil fakt, který je v současnosti opomíjen. Rusko není Sovětský svaz, který by se nám snažil vnutit komunismus. Rusové si s doktrínami tohoto typu užili své a dnes dělají racionální a ve smyslu obecných hodnot konzervativní politiku. V Rusku nenajdete podporu homosexualismu, genderismu, multikulturalismu, feminismu a dalších extremistických politických směrů. A protože u nás jsou představitelé těchto ideologií dnes u moci, tak nám vykreslují Rusko jako nepřítele, protože co kdyby si také Evropané řekli, že už mají podobných sociálních experimentů plné zuby a že by se jim víc líbil normální svět, v jakém žily generace jejich předků? A Rusové ukazují, že to jde: ctí své tradice, jsou hrdí na svoji zeme, vyrovnali se svojí minulostí, církev tam funguje tak, jak by ve společnosti fungovat měla, o rodině se nemluví jinak než jako o muži, ženě a jejich dětech... dá se říci, že Rusko je konzervativní společnost, stejně jako byly ještě poměrně nedávno konzervativní země západní Evropy.
Soudný člověk vnímá, že Rusko nám nevnucuje žádnou ideologii, nijak nám nezasahuje do našich životů a nepředstavuje pro nás významnější bezpečnostní hrozbu. Ta přichází úplně z jiných částí světa. V Evropě jsou mnohdy hromadně znásilňovány ženy a děti, zapalovány kostely, páchány teroristické útoky, vznikají no-go zóny... nic z toho ale nemají na svědomí Rusové. Ti jsou naopak ohroženi úplně stejně jako my, jen se k tomu jejich politická reprezentace staví realističtěji než ta naše. Skutečnost je taková, že současná rusofobie je uměle vyvolávaná dnešní politickou elitou, která tak chce překrýt vlastní politická selhání. Je samozřejmé, že Rusko je velmoc se svými zájmy, ke které bychom se, stejně jako ke každé jiné takto velké zemi, měli chovat s obezřetností, ale současná vlna protiruské iracionální hysterie je směšná. Naštěstí tomu podléhá jen pár pomatených jedinců.
Prezident Miloš Zeman se omluvil za jeho vládou podporované bombardování Kosova v roce 1999. Jsou podle vás namístě i další omluvy kvůli něčemu v zahraniční politice? A za co byste českou zahraniční politiku naopak pochválil?
Velice tento krok pana prezidenta oceňuji a v Srbsku nyní máme skutečné přátele. Takto přiznat chybu by dokázala jen malá hrstka politiků a já to považuji za nejsilnější počin v zahraniční politice poslední doby. Jako Evropa, či západní civilizace bychom se asi mohli omluvit i Lybijcům, Iráčanům, Syřanům, Afgháncům a všem dalším, do jejichž zemí jsme vyváželi demokracii, protože to ve všech těchto zemích znamenalo zhoršení jejich situace. Naše omluva však nemůže spočívat v tom, že si k nám všechny nastěhujeme.
Měli bychom jim říci něco ve smyslu: mrzí nás to, už se to nebude opakovat, ale je jen na vás, jak si poměry ve své zemi sami zařídíte. Budeme s vámi obchodovat, budeme s vámi jednat, ale nečekejte od nás žádnou pomoc, kromě té v případě přírodních katastrof. Populační exploze však není přírodní katastrofou, stejně jako jí není ani neschopnost obyvatelstva zajistit si na svém území funkční politický, ekonomický a bezpečnostní systém. Budeme žít v míru vedle sebe, ale každý ve své zemi.
Tak by zhruba měl znít náš omluvný dopis, jímž bychom zakončili etapu vývozu demokracie do zemí, kde o ni lidé buď nestojí, nebo ji nejsou schopni provozovat. To, že je něco funkční u nás, nemusí znamenat, že je to funkční univerzálně, a my bychom tuto premisu měli přijmout.
Současné Ministerstvo zahraničí bych pochválil snad jen za instalaci čmelínů v zahradě Černínského paláce – to alespoň ničemu neuškodilo. Jinak je ministr Petříček nejhorší ministr zahraničí, kterého jsme kdy měli.
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
