Církev dva tisíce let jen hrabe moc a peníze, říká Zdeněk Troška. Kdyby Hus žil dnes, křičel by proti restitucím tak, že by ho znovu upálili

6. 7. 2015 4:48

Režisér Zdeněk Troška se v rozhovoru ParlamentníchListů.cz zamyslel nad filmem o Janu Husovi, který nedávno vysílala Česká televize. Podle Trošky byl ale snímek pro dnešního diváka, který je zvyklý na trikové a rychle střihané filmy, málo akční a jeho děj příliš zdlouhavý.

Církev dva tisíce let jen hrabe moc a peníze, říká Zdeněk Troška. Kdyby Hus žil dnes, křičel by proti restitucím tak, že by ho znovu upálili
Foto: Radek Kraus
Popisek: Režisér Zdeněk Troška

Anketa

Jste pro znovuzavedení kontrol na hranicích? Přímočaře řečeno, pro zrušení Schengenu?

96%
4%
hlasovalo: 55078 lidí

On by ve filmu třeba zdůraznil církevní hádky, neboť právě za života Jana Husa si papežové navzájem podráželi židle, jak to jen šlo. Pokud by měl točit jakýkoliv film postavený na význačných historických osobnostech, pak by v nich vyzdvihl třeba osobní život panovníků a panovnic, neboť ten mívali velmi bohatý – nechyběly v nich třeba mimomanželské pletky, mnohočetné sňatky s mnohem staršími partnery, nymfomanie, a dokonce ani impotence.

Po šedesáti letech od uvedení Vávrova velkofilmu Jan Hus byla natočena nová trilogie o Mistru Janu Husovi, kterou Česká televize odvysílala koncem letošního května. Viděl jste tento film a co na něj říkáte?

Neviděl jsem ho, jen jsem zhlédl kousek a vím, že tam byla dobrá práce kameramanů a také dobrá výpravná složka, že tam byly povedené kostýmy. Na film se ale určitě podívám přes prázdniny. Ovšem z toho, co jsem viděl, mám pocit, že tvůrci hovořili k lidem stylem, že všichni o této látce hodně vědí. Já si ale myslím, že spousta lidí pouze ví to, že Jan Hus byl nějaký kněz nebo kazatel a že ho upálili. Nějaké filozofické úvahy o životě církevních lidí, tak v tom už nezasvěcený divák podle mne ve filmu tápal a až tak příliš jej to neoslovovalo.

Jestli to dobře chápu, tak byste tuto látku, upálení Mistra Jana Husa, točil méně akademicky, zvolil byste lidovější, jednodušší motiv, který by lidi okamžitě zaujal?

Přesně tak. Dnešní člověk už nemá ten sicflajš, aby seděl a studoval si v knihách a aby zjistil, jak to bylo. Chce se na film dívat jako na historickou, spektakulárně dělanou podívanou. Takovým filmem je třeba Statečné srdce. To, co se odvysílalo, mi ale přišlo jako pro fajnšmekry, zasvěcence, a tudíž to mohlo spousty lidí odradit jenom tím, že o tom museli přemýšlet. Já rád vzpomínám na scenáristu Jaroslava Dietla, který mi kdysi dávno jako začínajícímu režisérovi říkal: „Mladý muži, já jako mladý kluk jsem odjel do USA a tam jsem byl v Hollywoodu představen nějakému scenáristovi čelem a ten mi sdělil, že musím psát s vědomím, že nikdo nic neví, a tedy ani divák neví nic. Musíte tedy napsat, že jednou byl jeden král a ten měl tři dcery a první byla taková, druhá maková a třetí onaká, a to proto, aby divák měl přehled. Nikdo nechce přemýšlet a nikdo si nechce lámat hlavu.“

Toto bych přesně podepsal, takto se má totiž přistupovat i k našemu divákovi ve vztahu k historickým látkám. U Jana Husa by se lidem mělo napřed třeba vysvětlit, proč vznikl kostnický koncil, jak dlouho trval, že tady v tom případě nešlo vůbec o Jana Husa a že jeho kauza byla v rámci koncilu jenom taková okrajová – s Husem to tam vyřídili krátce a pak řešili úplně jiné věci. V té době totiž církev měla skoro čtyři papeže, což byla hanba, a církev tak byla po právu kritizovaná. Římský císař Zikmund Lucemburský nakonec musel bouchnout do stolu a všechny papeže odvolal a nastolil papeže Martina V. Jeho zvolením prakticky skončilo Velké papežské schizma. Předtím byl papež v Římě, byl papež v Avignonu, byl papež v Pise a v Bologni. A ti se navzájem mezi sebou uráželi, dávali se do klatby, exkomunikovali se z církve a válčili proti sobě. Jakou pak mohli mít autoritu před normálním smrtelníkem, když namísto, aby byli zástupci Boha na Zemi, dělali takové bejkárny?

... I u zrodu prvního českého bulvárního deníku se redaktorům vtloukalo do hlav, že pokud chtějí o nějaké kauze psát, nemohou o ní začít psát složitě a s vědomím, že čtenář je do ní zcela zasvěcen. Musí prý použít to nejjednodušší, co čtenáře zaujme, a hlavně mu podat už známá fakta velmi jednoduše, jinak by deník nezaujal široké spektrum...

Přesně tak. Když si vezmete Přemysla Otakara II., tak o tom se ví, že to byl nějaký český král, který padl na moravském poli a hotovo dvacet. Nic víc si dnešní člověk nevybaví. Ale kdybych já měl točit život tohoto panovníka, určitě divákovi nabídnu vstup do jeho osobního života. On to totiž byl krásný, sportovní chlapec s dvorským vychováním – dnes by se dalo říci, že byl vystajlovaný a měl figuru –, ale z mocensko-politických důvodů byl v 18 letech oženěn s padesátiletou Markétou Babenberskou, která už byla vdova. Ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi, a zajistí tak pokračování dynastie, přesto jej ona nařkla z toho, že je impotentní. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, tak jí řekl: ‚Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci.‘

Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek ze svého fraucimoru, ze svých dvorních dam, což byla šestnáctiletá Anežka z Kuenringu z Rakous, které se říkalo Palceřík díky jejímu krátce střiženému pážecímu účesu. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským... Ona pak porodila ještě tři dcery. Markéta Babenberská nakonec přiznala, že se zmýlila, řekla, že už je stará, a odjela do rakouského Krumlova, kde dožila. Přemysl Otakar II. se pak oženil znovu a měl další děti. A tak dále. A tyhle věci by diváka zaujaly daleko více, než kdyby se tam řešily mocensko-politické konflikty, které v té době byly. Proč Babenberkům připadly kromě Rakous a Štýrska i Korutany a proč uherský král Béla IV. proti němu štval a kdy ho porazil, to už lidi nezajímá.

Diváky by ale třeba zajímal i příběh bratra Karla IV. Jana Jindřicha Lucemburského, který byl oženěný také za starší Markétu Tyrolskou, zvanou Pyskatou, jež ho vyhnala ze svého hradu a označila ho také za impotentního. Ovšem proslýchalo se, že  byla spíše nadmíru sexuálně náruživá, byla prý nymfomanka. Ještě nebyla ani rozvedená a ani rozdělená od lože a od stolu a už se vdávala znovu se synem bavorského císaře. A co se stalo? Jan Jindřich Lucemburský se po rozluce s Markétou Pyskatou oženil s Markétou Opavskou, dcerou vévody Mikuláše II. Opavského, a s ní pak měl šest dětí! Po její smrti se oženil ještě dvakrát – napřed s Markétou Habsburskou, což je veliká sranda, neboť tato Markéta byla v podstatě snachou jeho první manželky: ona měla syna, ten se oženil a umřel a s tou jeho vdovou se oženil první manžel Markéty. (Byla dcerou rakouského vévody Albrechta II. a trochu paradoxně vdovou po Menhardu III. Tyrolském, synovi první manželky Jana Jindřicha, Markéty Korutanské – Pyskaté. Počtvrté se Jan Jindřich oženil s Alžbětou Oettingenskou – pozn red.). To jsou ale zajímavé věci, a kdyby byly dobře zpracované, zfilmované, tak by diváka zaujaly a určitě by si z toho něco pamatoval.

Když jste hovořil o době, v níž se řešilo učení Jana Husa, tak se mezi sebou různě dohadovali papežové, existovalo v té době trojpapežství. Myslíte si, že by zrovna jejich vypjaté hádky lidi přitáhly?

Určitě, ale muselo by se to ukázat z pohledu dnešního člověka. Tehdy na to lidé totiž nahlíželi jinak než dnes. Ale určitě by diváka dnes zajímalo to, jak se mezi sebou ti papežové potírali a jak se likvidovali a právě na to Jan Hus poukazoval – na nešvary v celé církvi. A ty se neodehrávaly jenom na nejvyšších místech, mezi sebou zápasili mocensky i preláti a biskupové.

Film o Janu Husovi byl podle některých lidí docela nudný, říkali k tomu, že je to moc nezaujalo...

Spíše to bylo pro běžného českého diváka, který žije velmi rychle, zdlouhavé a nepřehledné. Dnešní člověk je totiž „odkojený“ trikovými a rychle střihanými filmy. Lidé čekali u televizí podle mne jen na to, jak Husa upálí, jak bude hořet a jak tato scéna bude natočená. Ale hloubka poselství se přitom pro ně někam vytratila. Vezměte si třeba Petra Chelčického a všechny ostatní, kteří protestovali proti tomu, co se proti Husovi vedlo, neboť i jim vadila klerikalizace církve, tak to je záležitost pro lidi skoro cizí. Nedávno udělali rekonstrukci filmu Markéta Lazarová a s velkou slávou to pak pustili vysokoškolským studentům, a když film skončil a rozsvítilo se, v sále sedělo osm lidí! Skoro všichni během projekce odešli. Dnes totiž lidé – pokud to není přímo fajnšmekr, tedy člověk, který chodí do artového kina nebo filmového klubu – nemají onen sicflajš, aby se dívali na filmy od Bergmana, Tarkovského, Chabrola či Viscontiho. Jejich filmy jim připadají zdlouhavé, mají z nich dojem, že se tam dlouho nic neděje. Diváci ale chtějí zábavu, akci, krev, přímo prahnou po tom, aby se tam něco dělo, a chtějí to mít ještě po lopatě naservírováno, aby nemuseli přemýšlet.

Před lety jsem s „famáky“ chodívala na filmové projekce – bylo to ještě v době, kdy režii na FAMU přednášel Otakar Vávra, tedy také autor filmu o Janu Husovi – a divila jsem se, že studenti nad shora uvedenými autory také skoro zívali...

Každá doba něco nese, film v Evropě znamenal před lety prodlouženou ruku literatury a divadla, kdežto Amerika od samého počátku brala film jako zábavu. To byla matějská pouť a je to tak dodneška. Jenže u nás se pořád řešilo umění. Samozřejmě že když se dnes podíváte na filmy od Bergmana či Tarkovského, to jsou úžasné věci, ale musíte mít na to náladu, musíte si udělat čas, musíte se na to opravdu dívat, a ne u toho večeřet a koukat při tom jedním okem do počítače a ještě mít v uchu sluchátko s hudbou. To prostě nejde!

Šestisté výročí upálení Jana Husa připadá na den, kdy bude venku poměrně horko. Že by si lidé v tento den chtěli připomínat zrovna upalování kohokoliv, se ale nezdá příliš pravděpodobné...

Já si myslím, že si na Jana Husa vzpomenou především starší ročníky, ale ti mladí vůbec ne. Jenom nám k tomu možná řeknou, že je škoda, že tyto svátky nebyly o měsíc dřív, neboť by měli volno ve školách a v práci. Když se ale podíváme do kalendáře, tak my v neděli slavíme Cyrila a Metoděje, tedy dva pány, kteří sem k nám přinesli křesťanské učení, a druhý den slavíme člověka, který byl díky tomuto novému učení upálený. Tak to je taky na hlavu, nezdá se vám to? Ale v souvislosti s Janem Husem jsem se dozvěděl, že třeba v Polsku je Hus stále tabu. Tato postava ve většinově katolickém Polsku je téměř neznámá, protože je stále považovaná za kacíře. Jeho učení se tamější katolické církvi dodnes nelíbí. Proč? On je totiž kritizoval!

Ale jsou tato témata dnes vůbec aktuální? Je dobré, aby si lidé připomínali tyto mravní záležitosti?

Určitě ano. Je to aktuální již kvůli tomu, co se děje v církvi dnes. Ona je totiž stále stejná, pořád se nechová podle přání Ježíše, neboť pořád hrabe peníze, hrabe majetek a hrabe i moc. Já to říkám stále – ona vlastně katolická církev po dobu dva tisíce let jenom bojuje o moc a o peníze. Vždyť se podívejte na ty jejich dějiny! Oni si chtěli podrobit světskou moc a chtěli rozkazovat i králům, a přitom zapomínali na prvotní poslání evangelií. Kdyby Jan Hus žil dnes, tak by i dnes znovu vystoupil proti církevním restitucím a znovu by ho upálili. Církev nemá být bohatá, má být chudá stejně jako Ježíš a má jít příkladem. Co je Bůh? Bůh je láska, láska k bližnímu. A ta láska musí být opravdická, a ne přes mamon a přes peníze.

Kdysi jste natočil film Poklad hraběte Chamaré, který byl inspirován hradem Potštejnem, kde je podle staré legendy ukrytý poklad, který se po staletí snažily najít desítky lidí. (Poklad mj. inspiroval spisovatele Aloise Jiráska k napsání povídky Poklad). Chtěl byste si i dnes natočit něco podobného?

To víte, že ano, velice rád. Tady šlo o rok 1781, kdy už osm let bylo zrušeno Tovaryšstvo Ježíšovo. Pan Cupák v tomto filmu hrál abbého, který na zámečku na konci světa ovlivňoval hraběnku Marii Karolinu Chamaré. Abbé se sice u katolických obyvatel panství těšil značného vlivu, ale ve skutečnosti to byl bývalý jezuita a fanatický odpůrce jakéhokoliv pokroku. A najednou do toho všeho přichází lékař z Vídně, který přináší osvícenskou ideu – je tam střet starého tmářství a nového pohledu na život a na společnost, což pak vyvrcholilo ve Francii Velkou francouzskou revolucí. Je to tedy střet světa církevního tmářství a ducha Voltaira a francouzských encyklopedistů.

Jan Hus byl ale také střetem dvou světů. Sice jsme o tom, jak byste zřejmě film o Husovi točil vy, hovořili na začátku, ale dnešní doba, současní producenti, přece příliš nepřejí takovým historickým látkám...

Kdysi natočil režisér Oldřich Daněk povídky o královnách, což byly zajímavé momenty z panovnických domů. Bylo to vyprávění o tom, co se tam dělo a nedělo, bylo to sice decentní, ale natočit dnes pohled na nějakého panovníka je velmi těžké, a přitom zajímavé. Vezměte si třeba, jak se Angličanům povedlo natočit královnu Alžbětu I., kterou hrála Cate Blanchettová. Oni udělali přes kameru takový osobní vhled do jejího života, a to přitom okázalým a výpravným stylem. A nakonec to bylo velmi pěkné. Ve filmu o Janu Husovi vystupuje také král Zikmund Lucemburský, liška ryšavá, a když si právě jeho život rozkouskujete, zjistíte mnoho překvapivých momentů. On byl totiž dvakrát ženatý a jeho první manželka se zabila pádem z koně v necelých čtyřiadvaceti letech, což byl pro něj obrovský šok, neboť ji vroucně miloval. Jenže ona ho moc nechtěla.

Zikmund pak dlouhou dobu zůstal svobodný a pak si vzal Barboru Cellskou, která byla ale velmi mlaďounká – zatímco jemu bylo čtyřicet, tak jí bylo v době sňatku jen čtrnáct. Mezi nimi byl obrovský věkový rozdíl, a proto to mezi nimi moc nefungovalo. Ona totiž byla taktéž prý velmi náruživá, mezi nimi bylo údajně takové italské manželství, on ji chvílemi vyháněl a pak se zase udobřovali... Krátce před smrtí ji nechal dokonce zavřít. Takže ten jejich život zobrazit na plátně by nebylo k zahození. Že usiloval o nějaké území, to bych ve filmu upozadil, to lidi moc nezajímá. Je ale možné, že by se pak diváci na základě toho, co by zhlédli, chtěli dopátrat dalších detailů a souvislostí, které by pak dohledávali v knihách.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Olga Böhmová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 708 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Co s vládou, která si chce nakrást? Vlastimil Tlustý o Nečasovi i „zatčení Sobotky“

8:37 Co s vládou, která si chce nakrást? Vlastimil Tlustý o Nečasovi i „zatčení Sobotky“

ROZHOVOR Bývalý ministr financí za ODS Vlastimil Tlustý byl kritikem Topolánkovy vlády, ale nelíbí s…