Na blogu jste psala o situaci ČSSD, se kterou máte vlastní zkušenosti. Doporučovala jste, aby mezi sebe vzali „mladou krev“. Jak se v tomto kontextu díváte na nominaci Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury? Premiér je spokojen, prezident je spokojen, ale je to dobrý nápad?
Jméno ministra kultury nebylo v této tragikomické hře vůbec důležité, a kultura už vůbec ne. Šlo o otestování toho, co si kdo může dovolit, jak kdo je silný a jak kdo je slabý. Sama jsem na svém FB profilu napsala, že „jeden nechce ustoupit od toho, koho nominoval, druhý ho nechce jmenovat, třetí s ním nechce být ve vládě, a čtvrtý se nechce vzdát své nominace, a deseti milionům je to jedno. A ať to někdo těm čtyřem už řekne.“ Trojice Zeman, Babiš a Hamáček, prostě zkoušeli, co který ustojí, a lidi si ťukali na čelo. Ve své podstatě obdivuju pana Zaorálka, že to křeslo po tom všem vzal. Já bych to z úcty k sobě samé neudělala.
A kdo z těch tří ten souboj vyhrál? Jednoznačně prezident – zjistil, že premiér se mu nikdy nepostaví, protože k tomu má své důvody, a pan Hamáček vždy ustoupí, protože k tomu má taky své důvody. Druhou věcí je, že této zemi podobné hry škodí, protože odvádějí pozornost od skutečně důležitých témat. Tedy boj o ministra kultury považuji za nedůstojný obraz stavu dnešní politické scény.
Z ústecké ČSSD zaznělo, že by měl post předsedy Jan Hamáček raději opustit. Máte stejný názor? Co je jeho největší problém?
Nejde o pana Hamáčka jako takového. Jde o to, že ČSSD, má-li vstát z popela, potřebuje nového, silného, odvážného a sympatického lídra. Myslím přirozeného lídra, který dokáže oslovit lidi. A podobní lídři se většinou nevolí, ale vyskytnou, protože být lídr se nedá naučit. Tím odpovídám na to, co je největší problém pana Hamáčka. Není a nikdy nebude lídr, protože to se nedá naučit ani dohnat jakoukoli úpornou snahou. Kdybych to měla vyjádřit nějakým přívlastkem, pan Hamáček je nudný. A ČSSD dnes potřebuje někoho, kdo nudný nebude.
Psala jste o tom, že by byl dobrým předsedou Michal Šmarda. Čím vás vlastně zaujal? Když odhlédneme od toho, že se jeho mediální výstupy nelíbí premiérovi, což se dá snadno vysvětlit tím, že ho Šmarda prostě kritizuje, nedává přeci jen příznivcům svým slovníkem zabrat? Na druhou stranu samozřejmě chápu, že za něj mluví činy. Málokdo bývá zvolen starostou několikrát.
Michala Šmardu osobně neznám, proto jsem současně připustila, že se mohu mýlit. Nicméně dám na intuici – když promluvil, bylo to přirozené, nenaučené, úsměv nebyl křečovitý, ale upřímný a jeho, a i to, že jako první z těch čtyř do toho tzv. hodil vidle, jsou body v jeho prospěch. Dokonce si myslím, že by to udělal i dřív, ale podle mne ho tlačili, ať vydrží, že Zeman ustoupí (svatá prostoto!). Michal Šmarda na mne působil prostě jako sympaťák, který voliče zaujal a zaujmout by ještě více mohl, a na to by měla ČSSD vsadit. Vykašlat se na hierarchii a funkce za zásluhy, a vyslat do svého čela úplně novou tvář – v daném případě navíc politicky zkušenou. Neznám lepší průpravu pro politiku, než je pozice starosty města. Takže za mne – pan Šmarda by se měl vykašlat na kandidaturu do Senátu, stát se šéfem ČSSD a vést ji do sněmovních voleb.
Novinář Erik Best o kauze Šmarda řekl, že ČSSD nominací Šmardy chtěla vyvolat spor, neb věděla, že nebude přijata. Následný rozkol ve vládě pak měl Babiše přinutit jít do svazku s Okamurou a mít mezinárodní ostudu. Pokud by Šmardu Zeman jmenoval, nový ministr by pak Babiše „ostřeloval“ přímo zevnitř vlády. Sociální demokraté ale tento plán vzdali v momentě, kdy vyšlo najevo, že někteří jejich poslanci (například J. Foldyna) by podpořili i „rekonstruovanou“ vládu. Je podle vás možné, že ČSSD skutečně měla se Šmardou takový plán?
Tak to opravdu netuším. A pokud by to byla pravda, tak je to s ČSSD horší, než to vypadá, protože se pohybuje zcela mimo realitu včetně znalosti sebe sama a svých lidí i voličů. Víte, mně to připadá jaksi úplně mimo – na premiéra nasadit ministra kultury, aby ho „ostřeloval“? Babiše? A že by to byla mezinárodní ostuda, kdyby tam byl Okamura? On si někdo myslí, že to někoho venku zajímá? Babiše může porazit jen silný lídr jiné strany ve sněmovních volbách, který přesvědčí voliče, všechny ostatní metody jsou odsouzeny k neúspěchu a Babiše jen posílí. Protože ten ví, co dělá. Narazil poprvé až nyní – na Zemana, paradoxně až z toho boje o ministra kultury odešel oslaben. Vrátím se k první otázce. Nemůže být proto spokojený ani náhodou. I když to bude tvrdit.
Všechno je tak pevné, na jakých základech stojí. Nemusíme být fanoušky sociální demokracie, ale že jde o stranu se stopadesátiletou tradicí je fakt. Komu se podařilo dobrý základ, kterým se nemohou ostatní pyšnit, rozbít?
Zasloužilým straníkům, kteří si mysleli, že procenta, která kdysi vytáhl z hranice volitelnosti k vítězství ve volbách Zeman (na to by se nemělo zapomínat), mají jistá navždy, aniž hnou prstem. Báli se o to své tak, že do svého čela nevolili správné lidi, a mezi sebe nepouštěli schopné lidi. Funkce se musely vysedět. A pokud se sem tam i schopní vyskytli, nepustili je dál. A proto ti lidé hledali angažmá jinde. ANO by nikdy nemělo taková procenta, kdyby ČSSD a ODS nenaštvaly namyšleností svých lidí voliče tak, že je prostě opustili. A nelze se jim divit – po všem, co vyplouvalo na povrch, a jak v čele stáli lidé buď neschopní, nebo naopak schopní všeho. Prostě obě strany prošustrovaly své historické šance, tu šanci uchopilo do svých rukou ANO a jen tak si ji nedá vzít.
Fotogalerie: - Vzkazy komunistům
Andrej Babiš se na Facebooku pochlubil, že lidé v České republice jsou prý spokojení. Podle výsledků šetření Českého statistického úřadu občané svou životní situaci ohodnotili známkou 74 %, nejspokojenější skupinou pak byli studenti se známkou 82 %. Je to dobrý výsledek? Je vzhledem ke stavu české politiky a společnosti spokojenost namístě? A nechlubí se Andrej Babiš tak trochu cizím peřím?
Na statistiky nedám. Za prvé je to výsledek současné obecné ekonomické situace, která nemusí být trvalá, a naše vláda na tom nic moc nezmění, na to jsme příliš vázáni na Evropu jako celek. Za druhé to nic nevypovídá o tom, že jsou tu skupiny, k nimž se stát chová macešsky, a které nemají ani sílu se nějak viditelněji bránit, protože na to nemají síly nebo čas. Osobně vidím zátěž, která se klade na samosprávu, jako by jí tu samosprávu někdo chtěl zase sebrat, vnímám rodiny s dětmi, jak se těm pracujícím neulehčuje nic, zatímco se strká do dávek těm, kteří nikdy pracovat nebudou, seniory, kterým se říká, ať se zabezpečí hlavně sami, drobné živnostníky, kteří za chvíli budou rušit živnosti, protože ten tlak neustojí, máme málo lékařů, policistů… a tak dále a tak dále.
To, že je spokojenost obecná, bych proto nepřeceňovala – je tu mnoho oblastí, na které kašleme, nebo je bagatelizujeme, a měli bychom se k nim chovat velmi jinak. Včetně stavu právního řádu, vymahatelnosti práva – na to se někdy čeká roky. Neměli bychom se tedy uklidňovat tím, jak je nám dobře, když některé věci jsou prostě špatně.
Psali jsme:
Prezident Miloš Zeman byl a jistě i bude terčem kritiky kvůli nedodržování Ústavy. V reakci na dění kolem jmenování nového ministra kultury při vzpomínce srpnových událostí trhal listy Ústavy vedoucí spolku Milion chvilek Mikuláš Minář. „Tak k čemu tu Ústavu ještě máme, že? Je mi jasný, že hned zítra mě všichni nařknou, že jsem právě zneuctil Ústavu. Ale copak lze zneužít Ústavu tak, že ji někdo roztrhá, nebo spíš tak, že ten, kdo ji má poslouchat, tak se jí neřídí?“ vysvětlil své činy. Co vy na to?
Roztrhání Ústavy je z mého pohledu neomluvitelné gesto. Podobně jako česká vlajka ve vagíně a trenýrky na Pražském hradě. Máme demokracii, rozhodujme ve volbách, a aby ty výsledky byly jiné, pokud se nám současné nelíbí, tak pro to sakra něco dělejme. V Americe by něco takového znamenalo doživotní diskvalifikaci z veřejného života. Roztrháním Ústavy roztrhal Minář i svobodu slova a jiná práva v Ústavě obsažená. Je to cíl Milionu chvilek? Jen jedna pravda?
Pokud jde o nedodržování Ústavy, doporučuji si přečíst aktuální rozhovor s profesorem Pavlíčkem, odbornou autoritou na ústavní právo, nebo články docenta Koudelky. Nemusím souhlasit s jednáním prezidenta, ale nemohu tvrdit, že porušuje Ústavu, když to není pravda. Ústavní právo mi totiž také není vzdálené – sama jsem autorkou několika ústavních stížností, v nichž jsem hájila samosprávu, a uspěla jsem. Proto si Ústavy velmi vážím, a její teatrální roztrhání mne jako občana i jako právničku neskutečně lidsky zasáhlo.
Nic na tom nemění ani fakt, že některá jednání v mezích Ústavy nemusí být například v souladu s dobrými mravy nebo zvyklostmi. Ale ty nectil svého času ani Václav Havel. Skutečné osobnosti si totiž občas dělají tak trochu, co chtějí.
V uplynulém týdnu se uskutečnila řada vzpomínkových akcí k výročí srpnových dnů 1968 a 1969. Připomenuli jsme si události z doby před půl stoletím důstojným způsobem?
Víte, mně na tom vadí dnes to černobílé vidění. Měli bychom si důstojně připomínat všechny významné mezníky naší historie, z nichž jsme se měli poučit. Kdysi nás zradili spojenci Mnichovskou dohodou, to byly Francie, Itálie a Anglie, naši historii těžce poznamenalo Německo, které vraždilo naše občany včetně malých dětí, a poté Rusko, které diktovalo Čechům, aby se ničili sami mezi sebou, udávali, popravovali a věznili.
Chci říct, že bychom měli být obezřetní na obě světové strany, protože ti velcí ty malé vždy klidně obětují, nemají-li tam, obrazně řečeno, naleziště ropy. A my malí jsme, navíc situovaní do středu Evropy. Jsme proto zranitelní. Proto mi vadí, že se až tak nepřipomíná mnichovská zrada, okupace Německem, ale o to víc vše východním směrem. Za mne – důstojně a důsledně by se měly připomínat všechny historické mezníky, s jasným poselstvím – buďme obezřetní vůči všem, nenechme si diktovat nikým, a na prvním místě jsou naši občané. Tak by nás měla vnímat dnešní Evropa – jako samostatnou a sebevědomou zemi, která se před nikým nebude hrbit a nikoho nebude svatořečit.
Jsou traumata z let 1968 a 1969 stále tím, co ničí vztah Čechů s Ruskem? Je správně mít se před Rusy na pozoru?
Před Rusy je nutno mít se na pozoru stejně jako před Německem, Francií a dalšími. Jsme malí, o to více se musíme hlídat. Historie nás to už měla dávno naučit.
V minulém rozhovoru jste hovořila o dopise, který jste zaslala českému velvyslanci v Německu v souvislosti s kapitánkou Racketeovou. Máte už nějakou reakci?
Zatím žádná nepřišla. Čekám.
Také jste říkala, že přemýšlíte o formě občanského memoranda. A nejen o něm. „Uvažuji o tom, že trestní oznámení na Carol Racketeovou podáme sami.“ Jak jste se rozhodla? A jaké se k vám dostaly ohlasy?
Ohlasů byly tisíce. A nejen o tomto problému. Podle mého názoru to určitou občanskou aktivitu bude chtít. Čím dál více o ní přemýšlím, a nejsem sama.
Na Facebooku jste psala: „Tak nějak mám pocit, že se začíná ozývat čím dál víc lidí majících mozek. Doufejme, že to bude trend doby!“ Můžete být konkrétnější?
Čtu rozhovory, blogy a články například JUDr. Daniely Kovářové, profesora Václava Pavlíčka, spisovatele Benjamina Kurase, doc. Radima Uzla, ekonomů manželů Pikorových... A další mediálně známá jména, odborné autority a známí komentátoři se přidávají a začínají se stavět proti naivně proklamovaným frázím, lžím a klamným ideologiím. Naposledy mne zaujalo odmítavé a docela tvrdé prohlášení švýcarských mladých lidí ke své vrstevnici Gretě…
Zkrátka fráze a teatrální gesta v podobě trhání Ústavy by měly začít ustupovat realitě a zdravému rozumu. A ono to přijde, protože nic jiného nám nezbude, chceme-li tuto dobu přežít. A ta poslední věta vůbec není přehnaná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
