Rakousko vybírá nového prezidenta. Výsledek nedávného prvního kola, které zcela vyřadilo kandidáty mainstreamových stran, byl podle řady médií šok. Podle exministra Alexandra Vondry o žádné překvapení nejde, ale pozornost by tomu prý měli věnovat především Němci. V zemi, kde dosud vládne Angela Merkelová, je navíc dle posledních průzkumů třetí nejsilnější stranou protimigrantská a eurokritická Alternativa pro Německo. Může v Evropě nastat bouře v podobě nástupu nových, a jak někdo říká, „nesystémových“ stran? Co samotné Německo, bude vůči tomu imunní?
V případě Rakouska by se chtělo připomenout aforismus Karla Havlíčka Borovského „Nechoď, Vašku, s pány na led…“ Já myslím, že to všechno hodně souvisí s tím, co už dlouho kritizujeme ve fungování EU a formulování jejích politik a co zvlášť zřetelně vyskočilo v souvislosti s uprchlickou krizí, migračními politikami EU a jejich uplatňováním. Nakonec vždycky jsou důležité zájmy pánů, a periferie reprezentovaná střední a východní Evropou a její zájmy jako by neexistovaly. No a rakouští vládnoucí politici si nechtějí uvědomit, že nepatří mezi pány, ale do té semiperiferie spolu s námi a ostatními zeměmi V4, a „na led chodili s pány“. Vzpomeňme si, jak nás rakouští politici vloni stále peskovali kvůli tomu či onomu a jak dnes najednou narychlo obracejí. Myslím, že tím také hodně nahráli volebním výsledkům, ze kterých jsou teď v šoku.
Problém ale spočívá v tom, že to není jenom problém Rakouska. Jako by všude něco, nebo někdo nutil evropskou politickou věrchušku jednat v rozporu se zájmy svých zemí i se zájmy EU a Evropy jako takové. A o Německu to platí možná dvojnásob. A taková politika prohlubuje rozpory a nespokojenost a je vodou na mlýn těch, kdo stavějí na nespokojenosti a negativním programu a nabízejí zdánlivě jednoduchá řešení.
Pokud by se moci chopily zmiňované nové strany, které jsou některými kruhy označovány jako populistické, extremistické, představovalo by to nějaký druh rizika nebo hrozby? Došlo by k naplnění černých scénářů o konci liberální demokracie, a tedy současné podoby kontinentu?
Pochopitelně, že atmosféře ve společnosti to neprospěje, určitě by to zase o něco prohloubilo už tak špatnou náladu a obavy z budoucnosti, ať už oprávněné, nebo přehnané. Hlavně by to ale zase přispělo k tomu, že lidé nebudou přemýšlet o skutečných příčinách a hloubce krize, do které se Evropa a s ní jednotlivé země propadají, protože politický diskurs se vybije ve vášnivých, nesmiřitelných a nic neřešících sporech o to, jak čelit skutečným, nebo dokonce domnělým projevům a následkům.
Ale systém – zájmy skutečných vládců a teplá bydla politických elit – to neohrozí. A navíc v takové situaci bude jistě také snadnější zase o něco víc přitáhnout šrouby, tu něco ubrat ze svobody shromažďování, tam se více ochránit před vnitřním, nebo vnějším škůdcem, zjednodušit špehování, posílit policii atd.
Případně, jak nástupu radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou a hlavně nakolik úspěšně mohou mainstreamové strany vstřebávat agendu „extremistů“ a sebrat jim tak vítr z plachet?
Otázkou je, jestli se opravdu chce nástupu takových stran zabránit. Vždyť mohou často zabránit tomu, aby se nespokojenost širších vrstev projevila v myšlení a chování veřejnosti a posílením levice. Myslím, že vládnoucí kruhy dají přednost Heiderovcům a Pegidám a Národním frontám všeho druhu před tím, aby museli čelit Syrizám, Podemos, Die Linke a podobným spojenectvím ve více než jedné zemi současně. Protože, jak jsme viděli, se Syrizou v Řecku zametli natotata, protože byla jediná a v malém a slabém Řecku. Ale kdyby to bylo ve více zemích, a kdyby si tyto levicové strany a hnutí na základě takových zkušeností uvědomily, že musí daleko více spolupracovat a postupovat společně, tak by to jistě tak jednoduché nebylo. A co se těch stran a hnutí s jednoduchými recepty týče, nakonec se poměrně rychle ukáže, že tyto strany a hnutí vlastně kromě povrchního odmítání něčeho a strachu z něčeho jiného nic nenabízejí.
Nechci to zjednodušovat a nejde to jen tak srovnávat, ale vzpomeňme si, kolikrát u nás v minulosti odvedla pozornost veřejnosti před volbami nějaká „úplně nová a jiná“ politická strana, zpravidla na jedno použití, která ale zabránila tomu, aby se oprávněná nespokojenost se stávajícím establishmentem a jeho praktikami odrazila ve volbách vítězstvím nějaké reálné, nebo alespoň možné „jiné volby“.
Lubomír Ledl před eurovolbami 2014
Pokud jde o migrační krizi, na balkánské trase je sice hlášen úbytek běženců, ale na druhou stranu to směřuje do Itálie, kdy prý dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky za to, že se nechá Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, že, když nebudou zrušena víza, pustí migranty volně do Evropy. Považujete dohodu EU s Tureckem za funkční? A co dělat, pokud jde o italskou cestu? A co soudíte o snaze Evropské komise protlačit kvóty, ať se nám to líbí, nebo ne?
Vždyť to jsou všechno ostudné tanečky, které mají vytvářet iluzi, že se něco řeší a opatření že se přijímají a vlk že se nažere, aby si nikdo nevšiml, že skutečné příčiny, zájmy a cíle se v tichosti přecházejí mlčením.
Tu tzv. balkánskou trasu přece vybudovala, nebo, abych nepřeháněl, pomohla aktivovat sama německá kancléřka. Nebo možná přesněji, ona vydala pokyn, nebo de facto nepřímo vyhlásila, že dublinské protokoly, stanovící pravidla ochrany vnějších hranic EU, přestávají platit – a hurá do Evropy. A místo desítek tisíc opravdových uprchlíků před bezprostředními hrůzami války a teroru, kteří si zaslouží mezinárodní ochranu a mají na ni právo, jsme tu měli miliony migrantů, většinou čistě ekonomických, pokud ne něco horšího. A že tohle už nemůže Evropa ekonomicky, bezpečnostně, kulturně ani jinak prostě zvládnout bez katastrofálních následků? Že se tím vytvořilo neuvěřitelně výnosné a brutální odvětví organizovaného zločinu se všemi následky – mafie pašeráků lidí? No a co?
Nemůžu si pomoci, ale chování některých rozhodujících vlád a politiků EU k migrační vlně ve mně vyvolávalo dojem, jako by šlo o žádoucí, záměrně organizovaný příliv gastarbeiterů, tedy levné pracovní síly a doplnění obyvatelstva pro některé evropské mocnosti, a to zcela bez ohledu na zájmy ostatních členů. A pokud se to někdo, některé vlády snažily aspoň trochu pojmenovat, nedržet hubu a krok, nepapouškovat i jen částečně monology z bruselského scénáře a navrhovat i realizovat nějaká alternativní řešení, tak byly okamžitě okřikovány, obviňovány z nacionalismu, podrývání evropských hodnot a ocitly se na pranýři. Pochopitelně, že to byly hlavně země, které nemají koloniální minulost, ani zkušenost z vysávání bývalých kolonií, ani jim hospodářský zázrak nepomáhali za hubičku vytvářet gastarbeiteři ze sousedních zemí. Připomínám, že hranici nejblíže k „potřebným“ má z členských zemí EU Španělsko, a to přímo v Africe. A také vždycky čelilo největšímu tlaku ekonomické migrace, tedy těch, kdo se pokoušeli dostat do vysněné Evropy jen za lepším životem.
V lednu loňského roku došlo dokonce k tomu, že při pokusu obeplavat pevninskou hranici po moři se utopilo po zásahu a střelbě plastovými projektily španělských pohraničníků asi 15 uprchlíků. Španělská hranice Schengenu zůstala i za takovou cenu neprostupná, ale nevzpomínám si, že by to vyvolalo alespoň zlomek negativních emocí, které o pár měsíců později způsobovaly jakékoli pokusy omezit naprosto nekontrolovaný pohyb desetitisíců např. přes Maďarsko. Tak kdo tedy vlastně hájí evropské hodnoty a kdo je ignorant a pokrytec, který za vzletnými řečmi skrývá, jaké skutečné zájmy hájí, a evropské veřejnosti prostě lže?
Pokud nepřipustíme, že Německo a klíčové země EU řídí spolek chaotů, tak se logicky musíme ptát: Co je skutečným cílem dohody EU s Tureckem? V lepším případě šidítko pro evropskou veřejnost, že se něco dělá. A v horším? Ať si každý odpoví sám.
Pedagog Pavel Nováček v LN varuje, že po zimním uklidnění migračního toku nesmíme zapomenout, že problém, proč lidé utíkají, zdaleka nebyl vyřešen a to nejhorší nás teprve čeká. Buď se podle něho z Evropy stane Afrika a Blízký východ, anebo musí Evropa začít mnohem výrazněji investovat do rozvojové pomoci a motivovat lidi, aby neutíkali k nám, ale zůstávali doma. Jak to podle vás dopadne?
Naprosto souhlasím. Musíme se samozřejmě na prvním místě ptát, co bylo cílem, jaké zájmy to vyžadovaly a kdo a proč se podílel na politice, která v posledních patnácti sedmnácti letech (počínaje druhým volebním obdobím prezidenta Clintona) způsobila, nebo alespoň výrazně přispěla k rozvratu některých států, ale i celých oblastí v Evropě, ale především v jejím bezprostředním okolí. Důležité je určitě také, proč měly takovou efektivitu „investice“ do různých protivládních hnutí a organizací a proč bylo tak snadné vyvolání různých povstání a občanských válek, a to všechno pod heslem vývozu svobody a demokracie a našeho tzv. západního způsobu života. A co všechno další bylo motivem toho, že se takové masy daly najednou do pohybu? Jistě se shodneme, že sociální, ekonomické, ekologické a další důvody jsou primární a nějaká prohlášení, záminky apod. mohou hrát významnou roli jako jiskra, nebo katalyzátor, který to někam nasměruje.
Vzpomínám si na doby, bylo to na přelomu 60. a 70. let, kdy jsem žil v Tunisku, kdy tehdejší EHS jako celek (i její jednotlivé státy individuálně) věnovala poměrně značnou pozornost tomu, aby státy v nejbližším sousedství kolem Středozemního moře měly také nějaký prospěch z toho, že sousedí právě s bohatou Evropou, aby se jim část zisků vyinkasovaných na jejich území neokoloniálními praktikami vrátila zpět. Týkalo se to nejen různých smluv v ekonomické oblasti, ale i rozsáhlé spolupráce v oblasti školství, kultury, infrastruktury atd. Pochopitelně, že to nebylo z čistého altruismu, ale jistě to byla rozumnější politika, než ta, která následovala. Týkalo se to samozřejmě především těch, které neměly příjmy z ropy a plynu. Můžeme se samozřejmě přít, co bylo příčinou změny, jaký díl viny mají samotní vládci těchto zemí, ale je fakt, že v posledních dvaceti až třiceti letech se celkově situace těchto, ale i všech ostatních rozvojových zemí zhoršila a jejich vysávání vyspělým Západem se stalo ještě bezohlednější.
Mimochodem, myslím, že když paní Merkelová vyhlásila, že všichni Syřané budou přijati, jistě dobře věděla, že všech 20 milionů nepřijde, že dorazí jen ti, kteří na to mají, tedy ti vzdělanější, bohatší, zkušenější, tedy ti, kdo budou v zemi nejvíce chybět, až dojde k nějakému mírovému řešení a začne rekonstrukce země. Myslíte, že nikoho z think-tanků a poradců, ani ji osobně nenapadlo, že tak Evropa Sýrii ukradne to nejcennější co má, tedy velkou část elity národa? Protože většina těch, kteří se po velkých finančních, ale i osobních, psychických a dalších nákladech v Evropě usadí, ani jejich rodinní příslušníci, kteří za nimi časem přijedou, nebude asi po skončení konfliktu usilovat o návrat do vlasti.
Ale když neberou ohledy na zájmy a specifika jiných členských zemí EU, proč bychom měli očekávat nějaké ohledy k zájmům těchto ještě vzdálenějších? Věřím však, že máme dost rozumu a zatím i času, abychom si to dokázali uvědomit a včas naše politiky probudit.
Po čase se oživují debaty o transatlantické obchodní dohodě TTIP. Jak tento projekt na základě nových zjištění a dalšího vývoje hodnotit? Unikly dokumenty z jednání o podobě smlouvy, na což upozornily některé zahraniční deníky. Vyplývá z toho, že Američané kladou podmínky, jejichž naplnění by vedlo k omezení práv Evropanů, ať už jde o ochranu životního prostřední, zhoršení zdravotních standardů nebo spotřebitelských a zaměstnaneckých práv, a USA by navíc mohly ovlivňovat unijní legislativu. Nejsou rizika příliš velká? Anebo jde o pouhý alarmismus ze strany některých názorových uskupení?
Stručně řečeno, v oblasti vojensko-bezpečnostní už se podařilo dosáhnout stavu, kdy je EU naprosto závislá na USA, respektive na NATO. Smlouva TTIP by znamenala rozšíření této závislosti, chcete-li podřízenosti, i na oblast ekonomicko-institucionální – i podle toho mála, co se o ní ví a co postupně proniká na veřejnost. A vůbec si nemyslím, že jde o nějaký alarmismus různých aktivistických skupin. Nemusíme se zabývat detaily, řekněme si jen, o co vlastně jde. Jde o to odstranit překážky, které brání dosahování větších obratů, objemů a větších zisků ve vzájemném obchodu a v oblasti investic. Tomu dnes už nebrání takzvané tarifní náklady (cla, poplatky a podobně), ale především mimotarifní nástroje.
To znamená, že jedna strana musí respektovat omezení stanovená stranou druhou. Většinou jsou to různé zákony, předpisy, nařízení a právní postupy, které mají chránit zájmy považované druhou stranou za důležité. No a těch je dnes více na straně evropských států a americké korporace jsou toho názoru, že zbytečně brání dosahování vyšších zisků z obchodu a z investic. Jedná se hlavně o různá omezení v zájmu ochrany spotřebitele, zdraví a bezpečnosti občanů, hygienické a potravinářské normy, které výrobci a obchodníci v USA nemusí dodržovat, a mají tudíž nižší náklady, pracovní zákonodárství, práva odborů a podobně, které také snižují zisky z investic, protože jejich plnění stojí peníze; evropské normy o něco více omezují možnost dosahování zisku a snižování nákladů na úkor devastace přírody a životního prostředí, evropské firmy mají dosud možnost se ve sporech se zámořskými giganty bránit silnějšímu partnerovi u soudu v zemi, kde investice probíhá, Američané se snaží, aby ochrana investic byla absolutní a probíhala u mezinárodních arbitráží, kde jsou zájmy velkých korporací hájeny lépe než u národních soudů – ty musí brát na zřetel národní legislativu.
Je fakt, že zrovna tady by se nás to moc nedotklo, protože naše smlouva o ochraně investic z počátku 90. let je tak špatná, že asi ani TTIP by v tomto ohledu nebyla horší, jen by podobně platila i na ty ostatní, kdo zatím takovou chybu neudělali. Dohoda by měla zřejmě také zjednodušit vnucování právních norem „příznivých“ obchodu a investicím jednotlivým státům i celé EU. A tak dále a tak podobně.
Psali jsme:
Takže není asi náhodou, že proti smlouvě se podařilo zmobilizovat takový odpor; celoevropskou iniciativu (petici) podepsalo v zemích EU téměř milion občanů, byly splněny kvóty potřebného počtu podpisů v potřebném minimálním počtu zemí. Jsme hrdí, že jednou z nich byla i ČR a nezabránila tomu ani masivní kampaň a obdivuhodně nekompetentní a laciná agitace amerického velvyslance ve prospěch smlouvy. Loňské demonstrace proti TTIP v Berlíně se zúčastnilo čtvrt milionu osob, na demonstraci proti TTIP, která byla narychlo svolána den před návštěvou amerického prezidenta do Hannoveru na letošního 24. dubna, protože v den návštěvy byly demonstrace zakázány, dorazilo znovu skoro 100 000 lidí a tak bych mohl pokračovat.
Je ale pro dnešní EU charakteristické, že peticí se EK odmítla zabývat, protože o takovém tématu nemohou rozhodovat občané, a průběh jednání byl pro evropskou veřejnost tabu. Důležité teď je, aby se veřejnost nenechala „utahat“, aby po několika letech zdánlivě marného úsilí nezvítězila nakonec rezignace, protože o to zřejmě také protagonistům smlouvy na obou stranách Atlantiku jde. Pokud se ale nepodaří „dokopat“ smlouvu k uzavření do konce volebního období stávajícího amerického prezidenta, měla by TTIP skončit podobně jako ta o radarové základně – tichým odpískáním a novým pokusem z jiného konce.
Mnozí kritici TTIP hovoří kupříkladu o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin (GMO) do Evropy, která jsou dle některých nebezpečná a varují před nimi. Je na místě se obávat GMO? Jak vysvětlit běžnému laikovi, co to vlastně znamená a jaké to má důsledky?
Může se samozřejmě po desítkách let ukázat, že umělé, nepřirozené a nepřírodní zásahy do genetiky, které vědci provádějí s cílem zvýšit výnosy, odolnost, tučnost a já nevím jaké další vlastnosti produktů rostlinné a zřejmě i živočišné výroby s cílem dosáhnout vyššího zisku jsou naprosto bezpečné a všechny obavy, které tady dnes jsou, se ukážou jako liché. Ale že taková rizika existují a že nikdo nedokáže předem odhadnout, jaké následky, škody a katastrofy mohou takové úpravy v budoucnu způsobit, o tom snad není pochyb.
A člověk ani nemusí být náruživým čtenářem sci-fi. A právě tahle oblast je jednou z těch, kde se evropská a americká legislativa velmi zásadně liší. V Evropě platí pravidlo, že dokud se neprokáže, že je to bezpečné, tak se to nesmí běžně využívat, prodávat zpracovávat atd. Naopak v USA se nejprve musí prokázat, že to působí škody, degeneraci, zdravotní potíže apod. a teprve pak lze začít pracovat na zákazu. A ne vždycky s úspěchem. Příkladem je preventivní podávání antibiotik, nebo růstových hormonů při výkrmu jatečných zvířat. O škodlivosti konzumace takového masa člověkem už dnes nejsou pochybnosti, ale taková praxe v USA vesele kvete dál. A tak bychom mohli pokračovat, ale jak je patrné z minulé odpovědi, takových „maličkostí“ budou tisíce.
Šéf americké CIA John Brennan uvedl, že úřady zveřejní dosud utajovanou kapitolu zprávy Kongresu o teroristických útocích z 11. září 2001, která je známá jako „28 stran“. Stále ještě tajná kapitola, která poslední dobou budila emoce u rodin obětí teroristických útoků, má obsahovat nepotvrzené informace o tom, že útoky finančně pokrývala Saúdská Arábie. Někteří pozůstalí se dokonce měli chystat saúdský režim žalovat. Jakkoli obsah zprávy zatím neznáme, je možné odhadovat, nakolik je to všechno pravděpodobné? A co by případné potvrzení uvedených informací spustilo?
O tom, že někteří z atentátníků měli blízko a dostávali materiální, a hlavně finanční podporu z kruhů vládnoucích rodin Saúdské Arábie, o tom snad není a od počátku nebylo pochyb. Je samozřejmě něco ještě jiného, pokud by se tak dělo s vědomím, nebo dokonce podporou oficiálních míst. Já bych to určitě nevylučoval, nakonec další vývoj a hlavně dění v Sýrii jasně ukázalo, že Saúdové i současný režim v Turecku mají v regionu své zájmy a svou politiku, která se většinou nekříží s tou americkou, takže se o ní mlčí. Jen když se praktické důsledky té politiky v tom kterém konkrétním případě náhodou chtěně, či nedopatřením dotknou USA, zasáhnou jejich občany, nebo se to jinak dostane na veřejnost způsobem, který by mohl ovlivnit veřejné mínění v USA a v Evropě, tak se najednou tváří, jakoby o tom nevěděli.
Psali jsme:
Ale to přece neplatí jen o jedenáctém září, ale o spoustě dalších kroků a lumpáren. Prostě pokrytectví a dvojí metr je málokde tak zřetelný jako v politice USA. A to ještě pokud něco vyplave nedopatřením na veřejnost, tak je to většinou to, o čem oficiální místa vědí, jen je to tajné. Kromě toho si neumím představit, co všechno se ještě podporuje za veřejné peníze nejrůznějšími oficiálními nebo polooficiálními tajnými službami, o „neziskových“ a „nevládních“ organizacích nemluvě, o čem nemají politická oficiální místa ani potuchy. Prostě – státu, který jsou loajální, tedy poslušný spojenec a podporuje naši momentální politiku tam či onde, tomu promineme cokoli, ty ostatní umravníme, případně rozvrátíme bez ohledu na následky. Problém je, že reprezentantem tohoto přístupu k chápání a způsobu hájení amerických zájmů, respektive toho, co je za ně vydáváno je zřejmě právě Hillary Clintonová, což nedává mnoho optimismu do budoucna.
Syrské ozbrojené síly ostře zaútočily na město Aleppo, které podle některých zpráv ovládá organizace an-Nusrá. Někteří naříkají, že umírají civilisté a Asad se chová brutálně. Navíc tím zjevně končí dohodnuté příměří. A množí se spekulace, že budou Američané natlačeni do toho, aby nepřímo podporovali Al-Káidu, z druhé strany se zase říká, že tlak donutí USA k tomu, aby neudělaly ve věci Sýrie ani krok bez Ruska. Nakolik mohou Američané jednat suverénně? Přiblížil se díky tomu všemu Putin ve své syrské operaci k vítězství?
Musím se přiznat, že mě maličko pobavila formulace, nakolik mohou Američané jednat suverénně. Nevím, jestli bych suverénním nazval situaci, kdy si jedna velmoc osobuje právo, kdykoliv se jí to zlíbí nebo kdykoliv se jí nějaká vláda znelíbí, přepadnout ji, svrhnout, nastolit jiný režim atd. Je fakt, že zhruba od toho výše zmiňovaného druhého volebního období prezidenta Clintona se tak Spojené státy chovají, ale asi bych to spíš nazval svévolným jednáním. Vzpomeňme si na bombardování Bělehradu, násilné odtržení Kosova, válku v Iráku, rozvrácení Libye a řadu dalších případů, kdy si USA zvykly, že si vlastně mohou dělat, co chtějí, jen s nějakým minimálním úsilím, dát svému počínání alespoň nějaké zdání jakés takés legitimity. Ale když to nešlo, nebo by to stálo moc úsilí nebo času, tak se obešly i bez toho a spokojily se s propagandistickým krytím. V Sýrii vlastně postupovaly stejně jako v Libyi.
Po úspěšném vzplanutí „naprosto spontánního nikým zvenčí nepodporovaného“ povstání a poté, co si neposlušný režim dovolil nějak se bránit, se podařilo v září 2013 zajistit, že na povstaleckém území vybuchla raketa s chemickými bojovými látkami. Od prvního okamžiku nebylo pochyb, kdo je vinen, kdo překročil červenou čáru a koho je třeba ztrestat. Že už se mezitím podařilo odborníkům z MIT, tedy jistě důvěryhodného pracoviště, prokázat, že raketa byla odpálena z povstaleckého území, to už dnes nikoho nezajímá, respektive od okamžiku toho zjištění a jeho publikování jsem se nesetkal s tím, že by na to v médiích někdo znovu upozornil. Ale to jsem odbočil. Takže v září 2013 bylo všechno připraveno k tomu, aby syrská armáda byla rozbombardována, laický režim svržen, opozice slavně zvítězila a v zemi místo proklamované svobody a demokracie zavládl islamistický zákon a pořádek, nebo chaos podobně, jako je tomu dnes v Libyi.
Myslím, že výsledkem by bylo to, že dnes by měl islámský stát několikrát větší území, čtyřikrát tolik zbraní a prostředků a hlavní město by bylo v Damašku, Turecko a Saúdská Arábie by si rozdělily zbytek, Irán by byl víc v koutě a nebezpečnější a nevím co ještě. A uprchlíků by bylo nejméně dvakrát tolik. Naštěstí, zdůrazňuji naštěstí, se tomu tentokrát na rozdíl od Libye razantně postavilo Rusko, zřejmě nejen diplomaticky, ale lze-li věřit různým zdrojům, tak zřejmě i nějakou malou, ale přesvědčivou demonstrací vojenských schopností. A je jedno, jestli proto, že se cítilo více ohroženo než v případě Libye, nebo si mezitím víc troufalo, hlavní byl výsledek. Z trestné výpravy sešlo, úplný rozvrat dalšího státu v oblasti se nekonal, nebo odložil. Ale občanská válka se všemi hrůzami pokračovala. Jsem přesvědčen, že o dva roky později to byl zase především ruský vstup do zdánlivě patového konfliktu, co výrazně zvýšilo ochotu téměř všech zúčastněných začít konečně hledat mírové řešení. Že to nebude jednoduché a že se to každému nebude líbit, to je asi jasné. A je také jasné, že ani USA, ani Rusko nemohou garantovat, že i kdyby se nakrásně spolu chtěly najednou z nějakého důvodu dohodnout, že budou schopny takovou dohodu prosadit u všech zúčastněných ze dne na den.
Na Ukrajině vznikla nová vláda, nelze ovšem asi čekat nějaké zlepšení životní úrovně a stabilizace situace. Je možné souhlasit s tím, že Ukrajině přidělíme bezvízový styk? Je vůbec reálné, aby se uvažovalo o členství Ukrajiny v NATO a Evropské unii?
Myslím, že situace na Ukrajině z hlediska životních podmínek většiny obyvatel je daleko horší, než si kdo z nás umí vůbec představit. A to nemluvím o oblasti veřejného života, demokracie nebo politických lidských práv. Celá ta kyjevská parta oligarchů, která si rozebírá naprosto většinu prostředků, které ještě do země směřují, nebo je vyprodukuje, má kliku, že prostí Ukrajinci už po třech revolucích naprosto rezignovali Je ostudné, že něco takového je dnes v Evropě možné, je ostudné, že na vzniku tohoto stavu jsme se aktivně podíleli my, tedy tzv. Západ a někteří naši politici. Ať už z pozic v Bruselu, nebo vládních či poslaneckých lavic z Prahy. Dá se to ještě pochopit u Američanů, kteří se ani moc netají snahou izolovat Rusko a zabránit, nebo oslabit spolupráci EU potažmo Německa s Ruskem; vyostření situace na Ukrajině a loňský protiruský státní převrat v Kyjevě se jim jistě hodí do krámu, pokud sami nebyli hlavním organizátorem. Nemyslím, že je to úplně náhoda, že k tomu došlo tak rychle poté, co Rusové hodili vidle do pokusu ukončit občanskou válku v Sýrii podle Libyjského vzoru.
Náměstkyně ministra zahraničí USA také čestně přiznala, že je ta sranda včetně obou barevných revolucí, Majdanu a všeho kolem stála pět miliard dolarů, to je 100 až 150 miliard korun podle kurzu platného v době, kdy ty peníze po dvacet let postupně pouštěly. Hůř se ale chápe to, co vedlo a vede politiky evropské, ať už na národní úrovni, nebo v Bruselu, že se bez velkých cirátů nechávají do této hry za cizí zájmy zatáhnout. Někteří mohou být kompromitováni, někteří vydíráni, jiní placeni, nebo být regulerními agenty, někteří si uvědomují, že musí respektovat přítomnost okupační armády atd., ale to přece mohou být jen jednotlivci a ne celé garnitury, politické strany a vlády. Ale o tom jsme už mluvili. I když některé pokusy hrát v této záležitosti trochu aktivní roli lze také najít, zejména minskou iniciativu pod vedením Hollanda a Merkelové lze jistě hodnotit pozitivně a jako naději. S tím ale souvisí i odpověď na vaši otázku. Myslím, že právě to, jak budou evropské vlády a struktury reagovat na pokusy a snahu dále vyhrocovat a zneužívat ukrajinskou kartu proti Rusku také ukáže, do jaké míry lze ještě očekávat nějakou emancipaci Evropy a Evropské unie, nebo jestli se bude dále propadat do závislosti na USA. Nemyslím teď zrovna bezvízový styk. Ten se běžných Ukrajinců nedotkne. Ale zejména to, zda se otázky kolem členství v NATO posunou z oblasti propagandy do reality, bude asi důležitým signálem, jaké myšlenkové pochody se v některých důležitých hlavách odehrávají a nakolik se máme obávat věcí příštích.
Na jaké trajektorii je dle vás vývoj v Rusku? Jak co se týče geopolitického smyslu, kdy se mluví o tom, že se Putin vymanil z mezinárodní izolace a za druhé z hlediska vnitropolitického, kdy navíc zemi v září čekají parlamentní volby, za rok prezidentské a Putinova podpora je stále výrazná. Upevní si Putin pozici nebo je ohrožen? Co vliv ekonomického hlediska, kdy ceny rostou a Rusové musí snášet snižování životní úrovně? Sice se říká, že Rus snese všechno, ale kde je podle vás ta hranice, kdy si řekne dost a postaví se proti vedení?
Zdá se mi někdy, že náš problém při hodnocení řady situací nebo událostí je, že je vytrhujeme z kontextu, respektive brzy zapomínáme, co předcházelo. Rád bych připomenul, že devadesátá léta, kdy v Rusku bačoval Boris Nikolajevič, si v mnohém nezadala s vývojem na Ukrajině, snad s tím rozdílem, který vyplývá z rozdílu ve velikosti a bohatství obou zemí. Ekonomicky, sociálně, kulturně, vojensky a já nevím, jak ještě Rusko upadalo, stát se pomalu rozpadal, oligarchové se rojili jak houby po dešti, jen jakýs takýs odlesk vlivu v geopolitice zůstával v souvislosti s vlastnictvím jaderných zbraní, ale jinak vyklízelo, víceméně dobrovolně, jednu pozici za druhou. Jak se ale ukázalo, odměny v podobě nějakého lepšího zacházení, se mu za to nedostalo. NATO se ani nezrušilo, ani netransformovalo do nějaké univerzální bezpečnostní struktury, ale postupně se rozšiřovalo stále blíže k Rusku a postupně se stalo jen a jen nástrojem americké snahy o hegemonii. Tlak na Rusko a snahy o jeho izolaci se ještě posílily s nástupem neokonzervativců a potom George W. Bushe. To už ale v Moskvě rok vládl nový muž – Vladimir Putin, který i když byl k Západu a zejména k USA stále vstřícný, začal věci postupně sice realisticky, ale přece jen krok za krokem dávat dohromady.
Psali jsme:
A většina Rusů je si toho rozdílu vědoma, i když životní úroveň nerostla bůhví jakým tempem. To se týkalo spíše Moskvy a Petrohradu než zbytku země. Stejně tak sankce a jejich důsledky dopadají spíš na relativně úzkou skupinu, která si polepšila, než na širší masy, nebo oligarchy, kteří buď přijali určitá pravidla stanovená mocí a celkem jsou v pohodě, nebo měli problémy, nebo museli odejít. Navíc zavedení sankcí Rusy spíše stmelilo, Putinovi dalo psychologickou výhodu doma a pomohlo omluvit nebo svést na to i vlastní chyby, ale také zúžilo prostor kritikům. Bohužel ti z nás, co si myslí, že by ruské společnosti a jejímu dalšímu vývoji pomohlo trochu víc otevřenosti a liberalizace, tak si musí přiznat, že tlak, sankce a představa, že Rusko k něčemu takovému donutím silou, mají spíše opačný efekt. A jak už to bývá, nic není černobílé a společně s katastrofálním propadem příjmů z ropy a plynu začalo nutit ekonomiku k většímu tlaku na inovace, vlastní produkci, aktivnější hledání nových partnerů, pozvedlo ruské zemědělství a donutilo obejít se bez jednostranné závislosti na spolupráci s EU.
Co je důležité geopoliticky, je také to, že všechny kritické situace, které nastaly, ukázaly, že politické vedení země má zřejmě plně pod kontrolou jak ozbrojené síly, tak tajné služby, což se zřejmě o řadě dalších mocností říci nedá. Co také vidím jako pozitivní, tak svá drobná vítězství nezneužívá příliš propagandisticky a nezesměšňuje partnery. Příkladem může být opět postup kolem syrské krize v roce 2013, kdy poté, co donutili Američany ustoupit, nepustili se do žádných oslav, ale souhlasili naopak s tím, že to budou USA, kdo navrhnou v Radě bezpečnosti východisko z krize a rezoluci, kterou potom Rusko podpořilo. Omlouvám se putinofobům, ale pro další vývoj situace ve světě považuji takový přístup za nadějnější a blahodárnější než neustálé demonstrace síly, bubnování na válečné bubny, demonstrativní průjezdy vojsk a neustálé zdůrazňování, že svět se musí chovat podle mých představ, a ne naopak.
Českým veřejným prostorem rezonuje tvrzení, které má několik stupňů. První stupněm je, že Putin musel zabrat Krym kvůli ohrožení ruské flotily a byl to vynucený tah. O tom hovoří třeba Václav Klaus. Druhý stupeň zní, že Američané ještě před Majdanem zadali veřejnou zakázku na opravu vojenské školy v Sevastopolu. Třetí stupeň, to říká novinář Jan Petránek, že už se na Krymu stavěly základy CIA a FBI. Je možné se s některým stupněm ztotožnit, anebo jde o nepodložené spekulace či dezinformace? Zazněly i hlasy, že i kdyby to byla pravda, neospravedlňuje to ruskou agresi na Ukrajině… Jak tyto jednotlivé body komentovat?
Jsem přesvědčen, že ruské vedení mělo přesné informace, co se kde děje, a analýzy, co může očekávat v souvislosti s tím nebo oním vývojem. Každý, kdo není úplný ignorant, asi také věděl, za jak důležitou považuje Rusko svou námořní základnu v Sevastopolu a jakou roli hraje v jeho vojenské a bezpečnostní strategii. Myslím, že je zřejmé, že počítali s variantou, že nějaká ukrajinská vláda v budoucnu může buď iniciativně, nebo pod tlakem z vnějšku chtít vypovědět smlouvu o pronájmu, přestože Rusko zaplatilo nájemné na desetiletí dopředu. Reakci na takovou situaci měli zjevně připravenou, a když v únoru místo podpisu uzavřené politické dohody mezi Janukovyčem a opozicí došlo k bleskovému státnímu převratu, je otázka, jestli mělo Rusko možnost jednat jinak, pokud nechtělo riskovat dramatické zhoršení svého postavení a ohrožení bezpečnosti. Ale to musel každý západní analytik vědět, a pokud toho nedbal, tak zřejmě považoval Rusko a jeho vedení za podstatně slabší a nepřipravenější a měl by chtít vrátit školné.
A všechno ostatní jako hrozící operační základny CIA a FBI na Krymu, nebo další signály, že USA plánují další přiblížení svých kapacit k ruským hranicím, jsou pochopitelně ve srovnání s tím daleko méně důležité. A co se týče východu Ukrajiny a údajné ruské agrese, nemyslím, že to vyvolalo Rusko v návaznosti na Krym. I když se to možná Rusku hodilo do krámu, tak myslím, že zásluhu na rozpoutání občanské války mají především idiocie a nacionalistický šovinizmus nového popřevratového vedení v Kyjevě. Sám jsem sice byl v Kyjevě až půl roku po převratu, ale to musí člověk zažít, aby si uměl tu atmosféru představit.
Českou diskusi o Rusku do značné míry vyplňují úvahy o ruské informační válce, kterou odpůrci Ruska označují za hybridní agresi. Jsou svolávány konference, kterých se zúčastňují i armádní představitelé a zaznívají i hlasy po omezení svobody slova. Třeba poslanec Ivan Gabal navrhuje mazat proruské servery. Co s tím dělat v případě právě některých webů a alternativních serverů, které se údajně podílí na této hybridní válce?
Já nevím, co na to říct, a nesmát se. Na jednu stranu neustále poslouchám, jací jsou ti Rusové a jejich vedení banda primitivů, co nic neumí, co žijí v technickém, kulturním, informačním a já nevím jakém ještě středověku a najednou se dozvídám, jak několika svými mobilními telefony, nebo snad weby, které tvoří zlomek toho, co je u nás k dispozici, bez jediných novin, televizní stanice, nebo rádia, které by se masově sledovalo, rozpoutali nějakou hybridní informační agresi, která úplně vymazala trpělivou, otevřenou, pravdivou a dlouhodobou mravenčí práci našich mainstreamových médií, tištěných i elektronických.
Obzvlášť hořké musí být toto zjištění pro naši (tedy i moji, protože se spolupodílím na jejím financování) veřejnoprávní televizi, která obzvlášť vyniká objektivitou a vyvážeností ve vztahu k Rusku, ale i v jiných oblastech. Možná, že by měla nasadit alespoň trošku protiruskou a protiputinovskou tendenčnost, aby tuto agresi vyvážila. Tak řekněte – dá se na to reagovat vážně. Každý, kdo má možnost a čas podívat se sem tam na nějaké televizní stanice v západní Evropě, které jistě nejsou proruské, tak se musí za úroveň naší publicistiky a žurnalistiky spíše stydět. Nikdy jsem třeba neviděl, aby moderátor začal bojovat na straně jednoho z diskutérů, nikdy jsem neviděl, že by tam byl diskusní pořad, kde jsou tři, čtyři účastníci a aby všichni měli stejný názor a druhý, jiný názor prostě chyběl, jako je tomu často u nás atd.
Co je ale na takovýchto nápadech a návrzích a la Ivan Gabal nebezpečné, není to, že lžou, to oni vědí. Ale to, že normální lidé, kteří nemají čas se takovým záležitostem věnovat, je berou za autority, tak tomu nakonec mohou i uvěřit, pokud se jim to upakuje dostatečně často a nenápadně. Ale bohužel to štvaní a agresivní způsob podávání informací je celkem běžný a netýká se jenom tohoto. Myslím, že i to je jednou z příčin toho neustálého hrubnutí veřejného prostoru.
Dále pak se uvažuje o organizacích, které jsou podporovány z Moskvy. Bezpečnostní analytik Jan Schneider dlouhodobě propaguje přijetí zákona typu FARA po vzoru Spojených států, kdy všechny organizace musí prokazovat zdroje financování a je tak veřejně patrné, kdo „čí píseň zpívá“. Jaké řešení je dle vás nejrozumnější?
No, já bych přijetí takového zákona určitě podpořil, dokonce si myslím, že by bylo vhodné zveřejňovat, na co jsou ty prostředky různými neziskovkami, nadacemi a nevládkami používány, protože to považuji také za skandální, když se někdy dostanu k příkladům toho, jak různé bohulibé organizace bezostyšně tunelují většinou veřejné prostředky, určené nejrůznějším potřebným skupinám, ke kterým se nakonec dostávají jen zlomky toho, co pro ně bylo určeno. Ale abych se vrátil zpátky k tématu. Nevím, jak zajistit, aby se takové informace skutečně dostaly na veřejnost. Vzpomeňme si na náměstkyni Nullandovou, která přiznala, že USA podpořila „boj za demokracii“ na Ukrajině za posledních asi 20 let částkou 5 miliard dolarů, řekněme 120 mld. korun.
Ona se vyjádřila trochu méně diplomaticky, ale tak je to označováno. A to jsou jen prostředky ze státního rozpočtu. Ty nezahrnují další zdroje soukromé, tajných služeb a podobně. Zajímalo by mne, kolik takových prostředků plyne na podporu demokracie do České republiky a komu; a nepochybuji, že jich není málo. Pochopitelně si nedělám iluze, že by to bylo stejné, jen snížené podle počtu obyvatel. Ti, kdo tyto prostředky v USA uvolňují, vědí, že u nás ta potřeba taková není, tady se najdou i domácí sponzoři a demokracie není závislá jen na zdrojích z USA. No ale i kdyby to byly zlomky, tak jsou to pořád obrovské peníze. Ale pochybuji, že se jejich příjemci k nim přihlásí. Ale třeba se nějaký způsob najde, já jsem optimista. Třeba by stačilo se zeptat, kdo platí semináře o ruské informační válce a hybridní infomační agresi a kdo by platil náklady na tam prosazené mazání některých webů. A možná by to šlo i naopak. Mapovat nejrůznější kolokvia, konference, semináře a vysílání a potom to fakturovat podle hesla „plaťte chleba tomu, co vaši píseň zpívá“. A třeba by nám začali vracet přeplatky za televizi.
Prezident Miloš Zeman je obviňován z toho, že tahá Česko na Východ, že zrazuje naše spojence a obrací zahraničně-politické ukotvení naší země. Je tomu tak? Jak s odstupem hodnotit zahraniční politiku prezidenta? Analýza Asociace pro mezinárodní otázky ve své nové studii tvrdí, že právě Zeman je největším problémem české zahraniční politiky...
Musím se přiznat, že někdy mě pan prezident taky naštve nějakým svým příliš razantním názorem, což do zahraniční politiky spíš nepatří, někdy s ním souhlasím jen zčásti. Ale zejména v poslední době mi zůstává rozum stát, jak často se zahraniční politika v Evropské unii i zahraniční politika Evropské unie, nebo to, co se za ni vydává, zužuje na povinné deklamování prázdných frází, vynucování si poslušnosti těch malých, nebo nových, ignorování skutečných zájmů celé Unie na úkor jakéhosi vyššího dobra, na zákaz seriózní analýzy potřeb a zájmů zemí i Unie jako celku a otevřenou diskusi o nich a hlavně kolektivní pokrytectví, pozérství a používání dvojího metru na stejné situace a jednání podle hesla „co je dovoleno bohu, není dovoleno volu".
A zejména v takových situacích jsem rád, že máme takového prezidenta, který se nebojí říci, že „král je nahý“, a té kolektivní blbosti a pokrytectví se postavit a nazvat věci pravým jménem a donutit ostatní trochu víc přemýšlet o tom, za koho, že to vlastně kopou. A pokud jde o věcné hodnocení, myslím, že je to naopak. Pokud je úkolem zahraniční politiky hájit v zahraničí zájmy dané země, tak to dělá prezident lépe než náš ministr zahraničních věcí, paní Mogheriniová, nebo pan Juncker.
Lubomír Ledl na PL:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
