V těchto dnech si připomínáme 17. listopad. Čím je letos jiný? Především v souvislosti s tím, co tento rok prožíváme a čemu čelíme…
Už minulý rok z některých míst zaznělo, že se ze 17. listopadu stává jakýsi festival prázdných frází a povinnost. Jak to vnímáte vy? Má tento svátek ještě pro většinu obyvatel skutečný význam?
Pro lidi, kteří tuto událost zažili, bude toto výročí vždycky důležité. Rok 1989 rozdělil život mé generace do dvou velice odlišných etap. Ale v běhu lidského života se běžně stává, že pro nastupující generace ztrácí každé takové memento na síle. Nezlobím se proto na mladé lidi, kteří se narodili do svobodnější společnosti.
Zásadním benefitem polistopadového převratu byla ekonomická obnova země a zvýšení životní úrovně. Máme se bát, že výsledky oněch třiceti posledních let budou tím, co nyní zažíváme, smazány? Nebo jde o něco dočasného a vše se vrátí do starých kolejí? V čem budou naše životy a společnost v době po covidu jiné?
Zásadním benefitem byla svoboda, z ní se lze dobrat mimo jiné zvýšení životní úrovně. Bez svobody slova, pohybu a podnikání by nebylo nic takového vůbec možné. Také bych moc rád věděl, kdy a do jakých kolejí se vrátí náš život. Minimálně si více uvědomíme cenu lidského zdraví a zranitelnost systému, na který často nadáváme a bereme jej jako samozřejmost. Mám oblíbené přísloví „život si vždycky najde cestu“, proto jsem optimista. Záleží to vždy na každém z nás.
Události listopadu 1989 se braly tak, že skoro celý národ stál jako jeden muž a naprostá většina byla ráda, že komunistický režim definitivně padá. Jak náš národ zatím obstál v tomto roce? Jedni kritizují druhé, že jsou nezodpovědní a ignorují omezení, s nimiž máme žít. Pak naopak ekonomové či i někteří lékaři právě varují, že cena, kterou platíme za boj s covidem, nám odrovnává to, čeho jsme za třicet let dosáhli a cena toho všeho je příliš vysoká. Jak tento dialog ve společnosti chápat? A jak chápat jeho mezigenerační rozměr?
Protože tento rozhovor vzniká přesně v době, kdy ještě nikdo nic neví, klidně si zahraju na věštce. Myslím, že nás dostihne krize, která je zatím před lidmi zakrytá polštářem různých podpor. Vláda sahá hodně hluboko do našich kapes a zadlužuje nás způsobem, který jsme dosud nezažili. Latentní nezaměstnanost tím neumožňuje tolik potřebnou změnu struktury zaměstnanosti. Právě nyní možná promarňujeme jedinečnou šanci změnit rychle strukturu podnikání, přeškolit lidi do nových odvětví, a tím dále růst. Pro podnikatele, kteří jsou mnohem pružnější než státní aparát, může být tato doba vynikající příležitostí. Stát je ta poslední instituce, která by rozuměla podnikání, to je staletími ověřený fakt. Proto budeme v budoucnu vinit hlavně stát a představitele výkonné moci za to, že nejednali dost rychle a flexibilně. Škody už jsou nyní opravdu značné a konec v nedohlednu.
Psali jsme:
Letošní rok mohou částečně slavit ti, kteří nemají rádi premiéra Babiše a prezidenta Zemana, protože oběma jim výrazně klesly preference. Výhled na sněmovní volby v příštím roce výrazně připouští vítězství opozice. Jsou Babiš a Zeman skutečně škůdci demokracie, jak tvrdí třeba Milion chvilek a další? A byla opozice ve smyslu ODS, TOP 09, STAN, Piráti a další návratem listopadových idejí?
Co se týká demokracie, premiér i prezident jsou naopak živoucím důkazem toho, jak drsná může demokracie být. Ke koalicím se lze těžko vyjadřovat. Politické strany jsou přece definovány jako subjekty boje o politickou moc ve státě. Spojení těchto stran zase víc obrousí hrany a vznikne hybrid, který bude mít vnitřní potíže zásadního rázu. ODS by podle mého názoru udělala lépe, kdyby se nesnažila po vzoru ANO dělat politiku „catch all“ a vrátila se ke své, kdysi tak atraktivní, politice pro pravicově smýšlející voliče. Vůbec se proto nedivím lidem, kteří často říkají, že vlastně nemají koho volit. Hodnotová rozplizlost současných stran je také důvodem, proč nejsem členem žádné z nich.
Nezapomeňme v souvislosti s odkazem k sametové revoluci na její hlavní tvář a prvního prezidenta. Co Václav Havel a jeho dědictví? Je váš názor na něj stále stejný, nebo se v průběhu těch porevolučních let nějak změnil?
Nevím, co by se mělo měnit.
17. listopad 1989 byl brán i jako doba návratu na Západ. Když teď Joe Biden vyhrál prezidentské volby v USA, řada lidí se těší, že budeme opět více kooperovat. Vidíte to také tak? Je důležitější vnímat tento fakt jako spojenectví s USA jako takové, anebo se zaměřit na agendu, co Biden prosazuje a nemusí s tím každý souhlasit?
Byla mi sympatičtější politika prezidenta Trumpa, ať se na to každý kouká, jak chce. Z pana Bidena nemám zase tak velké obavy, protože politický systém USA je o hodně víc než v Evropě založen na soukromém vlastnictví. Kromě toho bude jeho úřad pod palbou Senátu a Sněmovny reprezentantů. Spojenectví s USA považuji za klíčové a jsem hrdý na naše členství v NATO.
Hodně se mluví i o viceprezidentce Harrisové. Co od ní čekat? Někteří ji označují za komunistku…
To by u nás museli být označeni jako komunisté skoro všichni.
Dění ve světě s covidem podle mnohých expertů výrazně pomáhá Číně, která stupňuje státní kapitalismus. Jaký poměr vůči Číně zaujmout? V čem následovat dědictví Václava Havla a lidskoprávní politiky 90. let a zároveň akceptovat, že Čína v tuto chvíli ekonomická supervelmoc prostě je. Kde je hranice? Jak se na budoucí vztahy s Čínou připravit?
Pokud jde o Rusko a naši zemi, probíhající konzultace a různé diskuse o pomníku Koněva jsou nyní překryté pandemií. Co při letošním výročí pádu komunismu říct ke vztahům s Ruskem?
Rusko není náš přítel, to si snad většina lidí uvědomuje. Nikdy to náš přítel v historii nebyl. Jsme jen objektem politického zájmu, naše geografická poloha byla pro Rusko lákavá už po druhé světové válce. Ruský komunismus byl u nás zdrojem utrpení, politických vražd a pronásledování. Pachuti tohoto dlouhého období, které skončilo až v roce 1989, se budeme jen těžko zbavovat a je naší povinností připomínat objektivně naši nedávnou historii mladým lidem.
Na závěr ještě zpátky k výročí. Co pro vás konkrétně znamenal 17. listopad 1989 a splnilo se vaše očekávání toho, co nám sametová revoluce přinese?
Nejen pro mne byla sametová revoluce životním zlomem. Zažili jsme to společně s celou republikou a první měsíce či roky po revoluci byly opojné svou náladou s vůní nekonečné svobody. Byli jsme samozřejmě velice naivní a vůbec jsme nepomysleli na to, že je mezi námi víc než milion a půl komunistů, kteří rychle zahodili legitimace a asimilovali se do nové doby. Zůstaly mezi nimi všechny vazby, a tak se teď nelze divit, že patří k úspěšným podnikatelům, protože měli tolik potřebné informace, peníze i drzost. Naštěstí se mnoho z nich nedovedlo popasovat se svobodou podnikání, konkurencí a volným trhem. Mnoho dalších se ihned vmísilo do politických subjektů a dodnes ovlivňují naši politiku. Přes všechny strasti to ale stálo za to.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
