Dalibore, vy o sobě říkáte, že jste apolitický, nikdy jste v žádné straně nebyl, žádnou nepodporujete… ale přesto se zeptám, jak hodnotíte naši politickou scénu?
Já bych trošku víc od těch politiků očekával, že budou „sví“. Kolikrát se dívám na různé zahraniční debaty, a když to srovnám, mám pocit, že u nás jsou ti politici trošku ustrašení. Nevím, z čeho mají strach, protože si myslím, že lidi by dnes ocenili, kdyby více dali najevo svůj názor, třeba se i s tím moderátorem trochu přeli. Mně to připadá pořád takové „počesku“, chození kolem horké kaše, tak aby si u nikoho nepohoršili. To mi vadí. Třeba debaty na Slovensku, v Polsku nebo například i v Anglii a jiných státech, to je úplně o něčem jiném. Tam ti politici mají své názory a nebojí se jít i do nějakého střetun, říci i něco, co je třeba malinko na hraně. To u nás, mám pocit, moc nefunguje. A určitě by to lidi ocenili.
Pro koho byste hlasovali, kdybyste byli Američané?Anketa
Když to vezmeme konkrétně, jak se díváte třeba na premiéra Babiše?
Ohledně pana premiéra Babiše mi vadí jedna věc. Jestli někdo něco provedl, tak samozřejmě ať je potrestaný. Ale vadí mi, a to není u nás poprvé, že se zavádějí zákony až ve chvíli a podle toho, kdy někdo vstoupí do politiky, a najednou někomu vadí. To je špatné. Pokud někdo něco získal neprávem, tak to se samozřejmě musí řešit. Ale proč by někdo odstupoval z politiky za to, co udělal nebo neudělal v době, kdy to neodporovalo zákonům? Pokud by to bylo v té době nezákonné, tak to je samozřejmě o něčem jiném.
Psali jsme:
Já jsem něco podobného zažil ve své profesi. Ve chvíli, kdy nikoho nezajímáte, kdy začínáte, je všechno v klidu. V okamžiku, kdy začnete být populární, tak o vás bulvár začne chrlit jeden nesmysl za druhým. Když populární nejste, tak nenapíšou vůbec nic. A to je totéž v té politice. Protože co se týče popularity, tak nás zpěváky v dnešní době vlastně nahrazují politici. Ti jsou denně v televizi, denně je vidíte na obrazovce. A podívejte se na ČT, kde uvidíte dnes původní českou tvorbu, písničky….? Ani jeden větší pořad! Anebo třeba v šest hodin ráno se zalepenýma očima možná tak na tři minuty. A ještě je tam jen ten, kdo jim pasuje do krámu.
Vy jste před časem právě na toto téma ohledně ČT v médiích mluvil…
Ano, podle mě by veřejnoprávní televize jako první měla podporovat českou tvorbu. Ale i v muzice. Nejenže si natočí film a ten propagují a zbytek je moc nezajímá. Já jsem nedávno byl v televizi v pražském pořadu Sama doma. Pominu, že prý nemají peníze na honorář. Dobře, zaplať pánbůh nestojím na honoráři nějaké televize. Ale oni vám nezaplatí ani taxi. To je jediná televize, která tohle prý nedělá. Přitom kolik dostávají peněz ročně, mají tam obrovské platy… my tam ale možná budeme muset jezdit jednou na kole, protože se tam nedá většinou zaparkovat.
Psali jsme:
Zmínil jste, co se vám nelíbí na našich politicích, a také to, co se děje kolem premiéra. Zajímal by mě váš názor i na prezidenta Zemana, který není právě u některých umělců příliš oblíbený…
Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?Anketa
My Češi si potrpíme na bonmoty. Já pocházím z Moravy a lidé vám tam řeknou – „no tak co, tak si vypije, vždyť si vypijeme všichni“. Oni se diví, že pan prezident si dá panáka? Samozřejmě že by třeba v určitých situacích neměl, je to prezident, ale vždyť silně popíjí celý národ. Dnes už se pije alkohol ve velkém i na klasických koncertech. Je to kultura a jsou tam dva bary a v půlce koncertu už jsou někteří lidé totálně opilí, což mě jako abstinentovi fakt vadí. Takže čemu se divíme? Začněme sami u sebe a pak chtějme, aby byl někdo jiný ctnostný, aby nikdy neřekl žádné slovo, které se zrovna nehodí do krámu. My si hrajeme na slušňáky, ale v jádru jsme většinou podobní, jako je on. Když vidím některé takové ty intelektuály, já jim říkám inkousti, tak oni jdou jednou za týden do baru a pak je musejí odvést. Aby se psychicky dali dohromady, tak se prostě opijí často až do němoty.
Zajímá vás, kolik Miloš Zeman pije alkoholu?Anketa
Vy jste nedávno vystoupil na plesu právě na Hradě. Zaznamenal jste nějaké nesouhlasné reakce? Vím, že někteří zpěváci, kteří i na dřívějších akcích na Pražském hradě účinkovali, se z některých stran setkali s určitým, řeknu to mírně, „nepochopením“.
No, někteří lidé se mě ptali, proč jsem tam zpíval a podobně. Mezi mými fanoušky jsem nezaregistroval žádnou negativní reakci. A jak říkám, já politiku do práce nemíchám. Takže když někdo přijde s tím, že mám zazpívat na plese na Hradě, tak proč ne? Myslím si, že velice zřetelně dávám najevo, že nejsem spřažený se žádnou politickou stranou. A pan prezident, když jsme hráli, tak tam ani nebyl. Ani za minulé éry jsem nikdy nebyl ve straně ani v SSM. Vlastně v SSM ano (smích). Byl jsem tam čtyři týdny, a když jsem nezaplatil známku, tak mě vyhodili. Tehdy jsem tam vstoupil kvůli tomu, aby nám koupili mikrofon a zesilovač. A pak jsem nezaplatil ten povinný příspěvek, a nechal se tak vyhodit. (smích). Vždycky jsem byl apolitický. A časem jsem zjišťoval, že je to vlastně nejvíc nebezpečné. Protože jak ti lidé nevědí, kam vás mají zařadit, tak to je vždycky nejhorší. To je špatně. S tím jsem měl vždycky problém. Jak ta levá, tak i pravá strana, nevěděly, kam mě zařadit. A trvá to i teď.
Minulý rok se nesl tak trochu „ve znamení“ demonstrací, a to pod „taktovkou“ Milionu chvilek pro demokracii. Tento rok se organizátoři chystají objet celou republiku. Zajímalo by mě, co na tyto akce říkáte?
O tomhle já nic moc nevím. Nevím, kdo za tím stojí, kdo to financuje. Ale říkám jednu věc – když mají tolik peněz, fanoušků, příznivců, tak ať prostě vstoupí do politiky a založí nějakou stranu. A když vyhrají nebo budou úspěšní, tak s tím nemám žádný problém. Bylo by to jenom ku prospěchu.
Organizátoři demonstrací mluví o velkém zájmu. Na Letnou podle jejich propočtů přišlo zhruba 300 tisíc lidí. Považujete to za úspěch? Značí to, že je národ nespokojený?
Víte co, to je jednoduché. Doba je především jiná v tom, že je internet. Já si dnes udělám křest nového alba a svolám fanoušky během dvou dnů. Dříve jste na to potřebovali minimálně měsíc. Dám na Facebook vánoční zprávu a za pár hodin to má 100 tisíc lajků. Takže lidé přijdou na demonstraci, ano. Dozvědí se, kdo by se měl sesadit, ale neříkají, kdo tam bude dál. Ale jak jsem si všiml, tak byli většinou usměvaví, takže to není ještě tak zlé.
To, co se děje u nás, je i v celém světě. Nikde není už problém něco takového zorganizovat. Ani politicky, ani kulturně. Lidé té zábavy moc nemají. Hlavně na některých malých městech. Některá dělají tu zábavu, kulturu, fantasticky. To vidím, když tam jezdíme. Jsou místa, kam jezdíme poměrně pravidelně, a pak jsou místa, kam se člověk vůbec nedostane, protože vám řeknou – nám tady padá kulturák na hlavu, amfiteátr se rozpadl…
Vrátíme se zpátky k vám. Vy máte na svém kontě, jestli si to pamatuji správně, čtyři Zlaté slavíky?
Tři. To bylo tak, že čtyřikrát jsem porazil Karla Gotta. Jednou se stalo, že Petr Nagy byl první, já druhý a Karel Gott třetí. Zlatý slavík jsem byl tedy třikrát.
Aha, a právě když mluvíte o Karlu Gottovi, zajímalo by mě, co jste říkal na to, jak se po jeho smrti proti němu někteří lidé v určitém smyslu „vyhraňovali“. Ozývalo se například, „že s tehdejším režimem prý dostatečně nebojoval a podobně“. Co vy na to říkáte?
Já se k tomu moc vyjadřovat nechci. Karla Gotta jsem uznával jako vytrvalého, strašně nadaného člověka, který byl houževnatý a celý život zasvětil muzice. On pro ni prostě žil. Víte, v showbusinessu musíte mít obrovský talent a kolem sebe lidi, kteří jsou vám oddaní a udělají pro vás první poslední. To on všechno měl. Ale někteří lidi pro něho opravdu udělali to první poslední. A to mě na tom vadilo. Přiznám se, že mě ta jeho smrt zasáhla, když jsem se o tom dozvěděl. Zavzpomínal jsem ale přitom také na ta osmdesátá léta, kdy jsem s ním zažil i docela problematickou éru, kdy jsme byli konkurenti. On mě vždy bral jako konkurenta, až to bylo trošku zbytečné. Nevím… většinou na koncerty Zlatých slavíků nepřijel, když to nevyhrál. A to mě dost mrzelo. No… on měl vždy takovou tu auru, i po té revoluci. Je to zajímavé. Prostě to byl fenomén.
Ale abych to odlehčil, já jsem byl matuškovec, kvůli Waldemarovi jsem začal zpívat. Oni se už tehdy přetahovali o slavíky. Walda byl pořád druhý a Karel první, tak jsem od té doby byl na něj strašně naštvaný (smích). A když mu ten Walda dva „sebral“ a já potom další tři, byl jsem na to strašně hrdý (smích).
Když takhle vzpomínáme, jak se za těch posledních třicet let podle vás změnil „showbusiness“, když to porovnáte s dobou před rokem 1989?
To se nedá srovnávat. Ta doba byla tehdy úplně jiná. V celém světě. Ta doba byla jiná i v tom, že neexistoval digitální svět. Digitální svět zkazil showbusiness. Ve filmech, v muzice, ve všem. A řeknu vám, v čem je také velký problém. Že dnes se většina mladých lidí nezajímá o historii, třeba ani o staré filmy… kdo nezná historii, nemůže posuzovat soudobé věci. Samozřejmě jsou dnes i mladí lidé, kteří mají přehled. Řeknou vám, co a proč se jim třeba i v muzice nelíbí, co bylo podle nich předtím lepší nebo horší… ale to jsou ti, kteří si dokážou pustit například starý Olympik ze 60., 70. let, dokážou si pustit moje staré písničky, prostě původní starší českou a zahraniční tvorbu. Tehdy se všechno natáčelo živě. A to herectví těch herců, kteří hráli před čtyřiceti padesáti lety… kdo je soudný, tak klidně řekne – bohužel, dnes to šijeme horkou jehlou a není to, co to bývalo. Nevím, co by na tu dnešní kulturu říkal třeba pan Werich nebo pan Horníček. Vzpomeňme si na to, jak pan Werich říkal – „to je blbý, to se bude líbit“. Tak to se asi plní. Ale když si prostě vezmete tyto herecké giganty – pana Wericha, Buriana, Horníčka, Beka, Menšíka, Hrušínského, Kopeckého a další… je plejáda padesáti geniálních herců, které byste mohli jmenovat. Dnes, jestli najdete tak pět, možná šest takových, kteří by se jim snad mohli rovnat. Ať mi prominou můj názor, ale jen málo z nich oplývá opravdovou originalitou.
Psali jsme:
Když budeme trochu bilancovat, co se podle vašeho mínění za těch třicet let demokracie povedlo a co vás naopak třeba zklamalo, když to opět srovnáme s dobou před tím rokem 1989?
Zmizely mezilidské vztahy. Mám pocit, že dříve byli k sobě lidé víc kamarádští. Věděli jsme, kdo je nepřítel, kde sedí nějací soudruzi, kde si musíme dávat bacha. Protože člověk samozřejmě chtěl dělat muziku. Já jsem nikdy neměl potřebu zpívat o politice, nebo třeba v muzice nadávat na nějakého papaláše. Vždycky jsem chtěl zpívat pro ženské, aby tam byla nějaká citovka, příběh… takže mě vlastně ani neměli proč zakázat, ačkoliv problémy také byly. Měl jsem v Československé televizi i zákazy, například že mě obviňovali, že mám takzvaný nesocialistický hlas, a vyhazovali mě z různých pořadů.
Tehdy byl větší hlad po kultuře. Jak jsem říkal, že teď některé ty kulturáky přestávají fungovat, pokud si to nevezme třeba nějaký podnikatel, nebo si na to neseženete sponzory s tím, že jim tam ten koncert uděláte za hubičku… my jsme ještě v začátku 90. let jezdili i nějakých 25 koncertů měsíčně. To dnes není možné. Dnes uděláme třeba šňůru 40 koncertů za rok. Víc už ani nechci. Vždyť jsme od roku 1983 odjeli přes 4 700 koncertů. Hlavně se chci na to ještě těšit.
V dnešní době jsou samozřejmě i úplně jiné peníze za koncerty. Dříve nás prodávali státní agentury. My jsme měli všichni v průměru honoráře nějakých 400 korun za koncert. A chodily na nás tisíce lidí. Udělal jsem například dvakrát za den pražskou sportovní halu. To bylo v 87. roce. A pak v 89. znovu. A tehdy jsem dostal dvakrát po šesti stovkách. V té době se také prodávaly mnohem víc hudební nosiče, LP desky a podobně. Dneska je to už jen o těch koncertech. A je přetlak. Dnes vám řeknou, že máte tisíc možností. Jsou tady tři čtyři celoplošná rádia, a tam když nejste a hrají vás třeba jen regionální rádia, tak na vás možná přijdou na tancovačku někde, dejme tomu, v Mladé Boleslavi, ale nepřijdou už v Českých Budějovicích, protože o vás nikdo neslyšel. Navíc lidé žijí v takové ulitě. Je to všechno zrychlené. Na ty lidi je strašně moc vjemů. A spousta kapel se dnes, a je to smutný, prosazuje třeba tím, že je v textu něco vulgárního, urážlivého a podobně. Nebo je to jedna věta, která je pořád dokola, aby se to lidem natlouklo do hlavy. Takže to, jak jsme měsíce seděli nad textem, aby to mělo nějaký příběh, logiku, to je dávno pryč.
Vy jste měl vždy velkou fanouškovskou základnu i na Slovensku. Jak jste tehdy nesl rozdělení Československa?
Špatně. Dodnes občas řeknu, že jsme Československo. Jezdím na Slovensko strašně rád a vlastně ani nevnímám, že bych jel někam do zahraničí. Před rokem 1989 jsem měl občas pocit, že mě Slováci mají raději než Češi. Vždycky tam o mě mluvili strašně hezky i v televizi i když mě tady v České televizi na jednu dobu zakázali. Tehdy pan ředitel Batrla, který vedl sekci kultury v Československé televizi, napsal, že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka. Tak mě jeden čas vyhazovali z různých pořadů. Je pravda, že jsem trošku provokoval. Třeba na silvestra, když tam byli všichni ve smokingu, tak jsem přišel v kárované kostkované flanelové košili. Dneska ani nevím, proč jsem to dělal. Prostě image. Tehdy mi to připadalo zajímavé. (smích)
Když mluvíme o této době, zajímal by mě váš názor na trestní stíhání „pohlavárů“ z doby před rokem 1989, tedy Milouše Jakeše, Lubomíra Štrougala… má to po těch letech vůbec smysl?
Nevím. Nechci hodnotit pááány Štrougala nebo Jakeše. Já jsem tehdy s nimi měl také docela problém. Někdy v roce 1988 jsem dostal dopis, abych polovinu svých peněz, které jsem dostal z OSA, věnoval státu. Šlo tehdy o dost slušné peníze za prodej desek. Musel jsem si na to najmout právníka, aby mě z toho nějakým způsobem vysekal. To byl tehdy ten legendární Jakešův proslov, kdy tam vykřikoval, že různí Jandové… takže já na ně vzpomínky mám docela trapné. Ale jinak mě ta politika opravdu nezajímala ani tehdy. Zpíval jsem si svoje romantické písničky a oblbovali jsme baby (děvčata). (smích)
Ale na druhou stranu nechápu, proč se tohle, co říkáte, neřešilo někdy po revoluci. To mě nejvíc mrzí na Václavu Havlovi, že tohle po revoluci neudělali. Proč se do toho nikdo nepustil? Měli strach nebo měli co? Proč se dnes, třicet let po revoluci, řeší věci, které se měly řešit v 90. letech? Tehdy se rychle lidi přeškatulkovali a hotovo. Nikdy to nebylo tak, že by si sedli lidi z politiky, kultury, sportu a všechno si vyříkali. Po revoluci se tam objevili ti, co byli rychlejší. Kdo byl pomalejší, tak pro toho už byly dveře zavřené. A dnes je to stejné. Zase jsou určité party lidí. A jak mezi ně nechodíte, tak jste nepřítel. Ale jak jsme se bavili o Slovensku, tam to tak není. Mají vyhrocenou dobu, ale když tam přijedete, tak to v televizi nebo v rozhlase nebo ani nikde jinde s vámi nikdo řešit nechce.
Vy jste zmínil Václava Havla. Jak ho vnímáte těch 30 let po revoluci?
Já jsem se s ním nikde osobně nesetkával. Možná jsme se potkali na nějaké akci, už si ani nevzpomínám. Jak jsem řekl, vadilo mi, že byl příliš měkký v té době. Zřejmě ta revoluce opravdu byla o něčem jiném, než jsme si mysleli. Asi to bylo všechno nějak domluvené. Dnes se to nehodí, aby se to říkalo. Na druhou stranu, když si na některé věci vzpomenu, tak zaplať pánbůh, že se to obrátilo. Ale měl se udělat pořádek. Ne jen poplivat lidi, u kterých se to hodilo, třeba ty slavné, známé, na které bylo vidět.
Podíváme se i do zahraničí. Jak vidíte situaci v Německu, politiku Angely Merkelové především v otázce migrantů?
Německo, to je zajímavý stát. Já jsem tam zpíval v 81. roce, byl jsem i ve Švýcarsku, v Rakousku. Vím, jak to tam fungovalo. Když jsme se vraceli k ránu z nějaké akce, viděli jsme, jak tam uklízejí většinou Turci a jiné národnosti. Rozumím tomu, že je na ty práce potřebují, protože bez nich by byli jak bez ruky. Teď se to ale zvrtlo trošku jinam, což tehdy nebylo. Já si nepamatuji, že v 80. letech by vůbec někdo mluvil o „muslimech“. Mluvilo se o Turcích, Iráčanech a podobně. Dělal jsem čtyři roky v Praze na letišti na tehdejší Ruzyni, a když přiletělo letadlo z Iráku, tak to byla sláva. To bylo něco. A dnes je to zničený, zlikvidovaný stát.
A takzvanou uprchlickou krizi vnímáte jak?
Pokud máme vztah k nějakému státu, ať jsou to třeba Poláci, Slováci, kteří jsou nám blízcí a kterým i rozumíme, to je něco jiného. Ale když je to člověk, který má úplně odlišné náboženství, vyznává úplně jiné hodnoty, tak přece si s ním nemůžu dokonale rozumět. I když se ten dotyčný třeba naoko chová, jako že si s vámi rozumí, protože vás v tu chvíli potřebuje. Ale pak se od vás odvrátí, protože už se zabydlel. Tady nejde o tom sem někoho nevzít. Ale ta prevence je důležitá. Vezmete deset, sto lidí, uděláte první krok a pak přijdou další a další. A já říkám – preventivně nebrat.
Velká Británie se rozhodla opustit EU, což také nedávno udělala. Jak tento krok hodnotíte?
Já jim fandím. A řeknu vám zajímavou věc, protože sleduji historii a je to moje hobby – podívejte se do historie před Napoleona, za Napoleona, za první a druhé světové války… řekněte mi jedno údobí, kdy byla spokojená Anglie po boku Francie nebo po boku Německa… nikdy! Anebo jen naoko. A proč si myslíte, že teď nebudou v EU? Protože Německo s Francií ovládá EU jako dvojpakt. Proto Anglie nechce být v područí tohoto spolku. To je to, co si myslím, že je hlavně v pozadí (můj názor).
A myslíte si, že brexit nějakým způsobem EU změní? Ostatně po tom, aby se Unie v mnoha věcech změnila, volá mnoho lidí…
To nevím. Já totiž vůbec nerozumím, proč jsou volby do Evropského parlamentu, když k nim přijde 15 procent lidí. Proč tam nedodá každý stát své zástupce, volené? Když už ta EU takhle funguje, tak na co potřebuje další tisícihlavý parlament, když přece každý stát má premiéra, prezidenta, předsedu poslanecké sněmovny, tedy někoho, kdo tam může být vyslaný. Myslím, že by stačilo, kdyby se tam sešli jednou za týden. A kolik by se ušetřilo. Dokud EU nebude mít vlastního prezidenta, jedny zákony, nemůže fungovat. To zase souhlasím s panem prezidentem Klausem, to má pravdu.
Já jsem půl roku hrál ve Švýcarsku a obdivoval jsem nejen krásu té země, ale i klid, který oni mají, protože nikam nepatří. My jsme měli asi zůstat pod Rakouskem-Uherskem. Nemusela být druhá světová válka, byl by klid. Podívejte se, kde to Rakousko dnes je. Je to ale v těch lidech. Jak Marie Terezie říkávala: „Českému národu patří jen přikazovati. A nedá se na něj spolehnouti.“ To je přesně o tom. My všechno kritizujeme, všechno víme, jak by se mělo dělat. Jsme ředitelé planety. A přitom o nás vědí tady maximálně v okolních několika státech. A dál už málokdo.
Když odbočíme od politiky, vy zanedlouho oslavíte 40 let na scéně. Prozraďte mi, co chystáte pro své fanoušky.
Chystáme turné. Začínáme 30. března v pražské Lucerně. A to turné pak bude až do konce roku. Budeme například v Brně, v Českých Budějovicích, v Plzni, v Bratislavě a v dalších českých i slovenských městech. Jednat se bude o zhruba 40 koncertů. Termíny najdete na mých stránkách www.daliborjanda.cz. Končit bychom měli na Vánoce koncertem na zámku v Mělníku. Pozvali si nás Lobkowitzové.
Koncerty Dalibora Jandy. Foto: archiv D. Janda
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
