Dav vyjde do ulic. Stačí málo. Varování českého pravicového politika

Co říkáte na turecké požadavky na Evropskou unii v souvislosti s řešením migrační krize. Vydírá Turecko Evropu? A přijme EU jeho požadavky?

Jednání Turecka bych se vydíráním nebál nazvat. Během pár dnů zdvojnásobí finanční požadavky a přihodí k nim bezvízový styk výměnou za velmi vágní příslib výměny „nesyrských“ uprchlíků za ty syrské. Není to však úplně chyba Turecka, jen využívá neschopnost EU, která ještě před jednáním oslabila svoji pozici, když prohlásila, že Turecko je jediná šance. To je hloupé, stejně jako kdyby někdo před aukcí řekl, kam až bude přihazovat. A obávám se, že EU jeho požadavky přijme a za půl roku sedíme u téhož stolu a budeme opět „přihazovat“. Turecko již dávno není ta sekulární země, pomalu se vrací tam, kde bylo před Atatürkem, a stejně jako Rusko oživuje své imperiální choutky, takže o jeho schopnosti dodržet dohodnuté velmi pochybuji.

Navrhujete Řecko „vyrazit jak z eurozóny, tak ze Schengenu, v obou selhalo naprosto fatálně“. Ale co to bude znamenat? To se budou uprchlíci hromadit v Řecku, které na tom není zrovna ekonomicky nejlépe? K tomu jsem si našel v Reflexu výrok publicisty Jana Urbana: „Jsem proti povinným kvótám, z Bruselu. Ale co je to správná utečenecká politika? Říct, že nás to nezajímá? Ať všichni zůstanou v Řecku? Anebo je máme hodit do moře, abychom dodrželi zákon? A jak se vypořádáme s vlastním závazkem, že váleční utečenci mají nárok na azyl?“

Jak eurozóna, tak Schengen mají jasně daná pravidla, která nejen dávají výhody, ale zároveň stanovují řadu povinností. Řecko se nijak nezdráhalo přijímat ty klady. Peníze na podporu ekonomiky, peníze na zajištění vnější hranice a jiné benefity. Teď, když dochází na ty nepříjemnosti, ukazuje se, že kromě siláckých řečí není řecká vláda schopna ničeho. Tedy kromě žádostí o další peníze.
Celá EU, nejen Řecko, by měla dát jasně najevo, že Evropa není „zaopatřovatelský ústav“ pro zbytek světa. Můžeme být ale svobodným přístavem pro všechny, kteří tu chtějí žít tak, jako žijeme my, ovšem ne na úkor daňových poplatníků, stejně jako byla Amerika pro Evropany v minulých stoletích.
Řecko se zavázalo schengenskou hranici střežit. Nedělá to, stejně jako si nedělám já iluze, že se dá ohlídat kompletně. Problém je v tom, jak se s uprchlíky, a hlavně s „uprchlíky“, zachází poté, co nelegálně překročí hranice.
S podobným problémem se třeba potýkají USA na mexické hranici, také není neprodyšná, ale pokud vás v USA chytí, také vás pošlou zpět do Mexika, i když nejste Mexičan. Při takto důsledném dodržování vlastních pravidel by uprchlíci nezmizeli, ale bylo by jich řádově méně. Pak by pochopitelně bylo na řadě přemýšlet, jak Řecku pomoci, stejně jako mnohé země a nadace pomáhaly Rakousku a Německu při exodu československých občanů. Ani ti si tehdy nemohli říct, že dojdou třeba do Francie a tam si požádají o azyl. Francouzi by je vrátili zpět do země, odkud překročili jejich hranice. Stejně jako je mají Řekové vracet do Turecka.

Na Facebooku také ještě píšete, že je třeba „přestat házet klacky pod nohy orgánům, které mají konat podle všech dohod. Tunisan, Afghánec, Pákistánec apod. nemají bez víza v Schengenu co dělat a musejí být vráceni tam, odkud do Schengenu vnikli. Jestli toto politici nepochopí, pak nejenže slovenské volby byly jen malým varováním, ale čeká nás vlna násilí, jakou Evropa už dlouho nezažila. A bohužel jako první to odnesou ti cizinci, kteří zde bez problému již léta žijí. Dav vždy vybírá nejslabší cíle a těmi budou stánky s kebaby a „paki shopy“ nebo vietnamské večerky. Potisící říkám, nevymýšlejme nesmysly a řiďme se tím, co platí již dlouho. Dublin, Schengen...“ Jak to dopadne? Dokážou to politici pochopit? A dokážou pochopené také realizovat?

Toto je strašlivá hrozba a „nijaká“ řešení a plané rozumování politiků jen nahraje potřebě najít „silnou ruku“. V historii jsme to viděli již několikrát. Jakmile stát není schopen dodržet alespoň to, co platí již teď, lidé ztratí motivaci se takovým státem dále zabývat. Zjistí totiž, že stát kromě toho, že jim bere část svobody a peněz, jim v podstatě za to nic nenabízí. Pak stačí lehký otřes v podobě nějaké ekonomické krize nebo něčeho podobného a ty davy v ulicích jsou realitou.
A že si takový dav vybere zástupný cíl a viníka, o tom jsem přesvědčen. Bohužel jako vždy budou první „na ráně“ takoví cizinci, kteří jsou vidět. Tak začínaly všechny pogromy a lynče nejen v historii, ale i třeba v bývalé Jugoslávii.
Jak to dopadne, si netroufám odhadnout, ale široko daleko nevidím nikoho, kdo by řekl, pojďme zkusit striktně dodržovat pravidla. Na ty už dnes nikdo nevěří a politici to každým svým krokem a malým porušením či obejitím pravidel dokazují, ať už jde o zneužití dotací nebo poslaneckých náhrad. Není řešením vymýšlet nová pravidla a další a další zákony, ale naopak celý systém zjednodušit, a o to důsledněji ho dodržovat a vymáhat.

Hradní zahraničněpolitický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám: I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším než kdy jindy. Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, někdo to vidí jinak. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?

O tom, jaká by byla katastrofa, když někam nebudeme patřit, slýcháme historicky často, strašilo se odchodem z monarchie, pádem třetí říše, v 68. roce byla varování před opuštěním lidově demokratické rodiny, v roce 1989 zase odchodem z RVHP…
Je ale nutné si uvědomit, co vlastně EU je. To není jednolitý závazek ani nějaký superstát. Je to poměrně rozsáhlý systém smluv, kdy každá zajišťuje něco jiného. Je tu smlouva o společném obchodním prostoru, „Schengen“, „eurozóna“ a pochopitelně „Lisabon“, mimo EU stojí EFTA (smlouva o volném obchodu) a mnoho dalších.
Každý jednotlivý stát je signatářem různých smluv, a tak Norsko není v „Lisabonu“ ani v „euru“, ale je v EFTA a v „Schengenu“, ale Británie je zase v „Lisabonu“, ale není v „Schengenu“ a takových kombinací se po Evropě najde spousta. Pan Kmoníček i pan Tusk mají pravděpodobně strach o „Lisabon“, když tvrdí, že by šlo o katastrofu. Pro ně zcela jistě! Najednou by ztratila smysl armáda úředníků, kteří chrlí jeden nesmysl za druhým. Jejich reálný přínos vidíme, nebo právě bohužel nevidíme, třeba při řešení uprchlické krize. Nebojím se toho, že pokud skončí „projekt EU“, začnou jednotlivé vlády opět zavádět obchodní překážky.
Model volného obchodu se Evropě osvědčil a prospělo by i otevření Evropy i obchodu z dalších zemí. Dnes sice po Ukrajině neštěkne ani pes, ale volný obchod, jaký jí EU slibovala, se nekoná a i to je příčinou tamního bezútěšného stavu, kdy je opět jen krok k nějaké další „lidové“ revoluci. Certifikace EU v současné době umožňuje pouze 72 ukrajinským firmám vyvážet zboží do EU. 39 těchto licencí je pro výrobce medu. I když to může znít jako hodně medu, Ukrajina vyvezla svou celoroční kvótu pro med v prvních šesti týdnech roku 2016. Povolme tedy cizímu zboží pronikat na náš trh a zcela jistě nám z Afriky budou posílat fíky a brambory místo utečenců, protože tam budou mít z čeho žít. Egypt podobnou smlouvu s EU má a egyptské utečence by jeden spočítal na prstech.

Když už jsme u Ruska. Jeho situace může vypadat zneklidňujícím způsobem díky problémům s cenou ropy, která podráží ruské hospodářství. Lidé sice Putinovi věří, nicméně... Ani Rus nemusí vydržet všechno. Máme se bát Ruska? Vnitřních konfliktů? Příchodu někoho ještě více vyhraněného vůči Západu? Obnovení konfliktu na Ukrajině nebo začátku jiné války za účelem vybuzení vlastenectví a zakrytí vnitřních problémů?

Ruska je třeba bát se stejně jako každé země, která je na pokraji ekonomického kolapsu. Nízké ceny ropy Rusko drtí jistě více než sankce EU, které navíc často ti největší ani moc nedodržují. A nedávná historie nám již ukázala, že výměna zlého diktátora může vést k ještě horšímu stavu, než v jakém země byly pod ním. Ať už jde o Kaddáfího, Mubáraka nebo třeba Saddáma Husseina. Jistě i v Rusku na svou šanci čeká někdo horší, než je Putin. Ten se chová pro nás někdy nepochopitelně, tvrdě a jistě hraje své „hry“, ale reaguje víceméně předvídatelně a v intencích Ruska ještě pořád poměrně zdrženlivě. Raději nedomýšlet reakci nějaké „horké“ hlavy po sestřelu ruského letadla v Sýrii. Není třeba nad Putinem jásat, ale ani na něj házet všechny problémy Evropy. Navíc je to jediná země, která Evropu může reálně vojensky ohrozit, a i s tím je třeba počítat a připravovat se i na to.

V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci „plánu B“ mohly obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?

Situace v Sýrii je natolik nepřehledná a ve hře je tolik zájmů, že se jen velmi těžko dobereme podstaty tamní situace. Rusko brutálně udržuje Assada u moci stejně jako Saúdská Arábie se ho neméně brutálně snaží sesadit.
Osobně si myslím, že v případě Sýrie a Islámského státu je třeba zvolit podobný model jako za druhé světové války s Německem. Nějaká forma mezinárodní koalice musí vojensky obsadit území, na kterých se bojuje, odzbrojit všechny strany konfliktu a převzít výkonnou moc formou okupační správy.
Postupně začít budovat nový systém, pomocí voleb dosazovat nové politiky a postupně předávat moc místním, a to třeba i za cenu „překreslení“ některých hranic, které jsou pozůstatkem koloniálních snah v minulém století a nerespektují etnické ani náboženské rozdělení tamního obyvatelstva. Velký problém bude asi s Tureckem a Kurdy a takových hran se v tomto regionu najde spousta. Snadné to nebude, ale to nebyla ani obnova nacistického Německa.