Dienstbier se stříbrnou lžičkou v puse, George Soros, levičácké bojůvky. Jiří Svoboda promlouvá o tom, co zaneřádilo levicovou politiku

16. 7. 2017 20:35

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY Levicová politika v posledních letech příliš neví, o co má vlastně usilovat. A do toho do ní vstupují různé skupiny, které ji využívají k vlastním zájmům. Režisér a bývalý předseda KSČM Jiří Svoboda, který byl jedním ze zásadních tvůrců české levice v devadesátých letech, se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad těmito neradostnými výsledky. Zmiňuje například i ministra Jiřího Dienstbiera, který věřil, že může dělat „Woodstok z ministerského křesla“ a snažil se témata, která se mají prosazovat odspodu, tlačit autoritou.

Dienstbier se stříbrnou lžičkou v puse, George Soros, levičácké bojůvky. Jiří Svoboda promlouvá o tom, co zaneřádilo levicovou politiku
Foto: ParlamentníListy.cz
Popisek: Režisér Jiří Svoboda

V agendě levicových stran u nás i ve světě začínají nad klasickými levicovými tématy převažovat témata moderní „liberální“  levice, jako jsou práva menšin, rovnost pohlaví nebo ochrana životního prostředí. Jak se podle vás stalo, že strany, často nesoucí přímo název „Strana práce“, boj za pracovníky tak snadno opustily?

Ten problém má dlouhou historii. Od přelomu 19. a 20. století, kdy agenda sociálně demokratických stran byla jasně definována polaritou společnosti, se homogenní cílové voličské skupiny postupně drobily. To bylo podmíněno zásadními změnami výroby, modernizací, která rozptýlila zájmy kdysi sjednocené dělnické masy. (Na okraj připomínám, že na sjezdu 1893 byla založena samostatná Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická). Ideovou osnovu soc. dem. stran dlouhá desetiletí tvořil marxismus včetně revolučního instrumentária (v některých zemích modifikovaný; například. Saint-Simon či Fourier vyvolali v život ve Francii jako ideový zdroj tzv. „eklektický socialismus“). To, o čem mluvíme, ale není dáno proměnami ideologií z vůle intelektuálů, teoretiků – ti pouze reflektovali rodící se proměny výroby (industrializaci a postindustrializaci) a z toho plynoucí složitější stratifikaci společenských vrstev.

Sociálnědemokratické strany byly v rámci kapitalismu nějaký čas považovány za antisystémové. Teprve pragmatismus, revize marxistického profilu umožnily sociálním demokratům cestu k moci. Za definitivní stvrzení nevratné transformace, vypuštění marxismu z ideologické výzbroje, je považován sjezd SPD Německé Spolkové Republiky v roce 1959, který přijal Godesberský program, v němž bylo odmítnuto nahrazení kapitalistických výrobních vztahů znárodněním a centrálním plánem.

Tento vývoj vychází ze stále se diverzifikujících společenských vrstev „lidí práce“, mnohdy vzájemně antagonistických, v lepším případě lhostejných. Nekvalifikovaný a kvalifikovaný dělník už nejsou spojeni sociálními zájmy; rozšiřuje se vrstva samostatně pracujících techniků, roste počet pracovníků na středním stupni řízení, množství populace přechází do různých oblastí terciární sféry. Rapidně klesá význam odborů v klasickém pojetí, jejich pozice je parciální – vyjednávají v jednotlivých závodech, ale nejsou schopné jako kdysi vyvolat odvětvové protesty na podporu prosazení zájmů svých členů i nečlenů. Dochází k atomizaci společnosti – potřeba a ochota se scházet ve větších počtech a debatovat o sjednocujících sociálních otázkách klesá a transformuje se do intelektuálních think-tanků, které mají zcela odlišné funkce.

V reakci na tento vývoj vzniká v neomarxistických kruzích pojem „třetí cesta“ (zejména britský Antony Giddens blízký premiéru Blairovi) jako pokus o amalgám kapitalistické ekonomické politiky a levicové sociální politiky promítající se v západoevropských státech do konceptů „sociálního státu“ (termín „welfare state“ byl poprvé použit na konci 30. let ve Velké Británii).

Zásadní průlom do levicové agendy přináší v 60. letech programový koncept Nová levice. Není ideologií, tedy uchopitelným konzistentním myšlenkovým systémem, nýbrž shlukem obecných postojů a zásad – místo tradičního tématu „sociální revoluce“ zaujímá „kulturní revoluce“, která nastoluje mnohá témata, o nichž v otázce hovoříte. Nesourodá tříšť témat nemůže být pevným svorníkem pro velký voličský elektorát. S mnoha tématy navíc „lidé práce“ mají problémy nebo jsou k nim lhostejní.

„Lidem práce“ navíc většinu svobod, pro něž byla sociálnědemokratická levice v bipolaritě kapitalismus – komunismus atraktivní, zaručují ústavy a jejich součást, Listina práv. Levice se vlamuje do otevřených dveří. V zahraničněpolitické oblasti není zřejmé, zda je ČSSD podporovatelem globalizace, nebo jejím částečným odpůrcem.

Ve specificky českém provedení měla sociální demokracie alespoň bonus, že se nebude podílet na velkých krádežích a malverzacích 90. let. Tento bonus však časem známými kauzami ztratila a navíc se ukázalo, že předvolební sliby jsou jen marketingovými triky, které nikdo nemíní splnit.

U nás je výrazný nárůst této „liberální“ agendy spojen zejména s  nástupem ministra Dienstbiera a ombudsmanky Šabatové a na to navázaných událostí (například dramatický nárůst podpory neziskových organizací, který vyústil v expanzi spolků jako Evropské hodnoty nebo přímo na Úřadu vlády sídlící nezisková organizace HateFree). Co říkáte na způsob, jakým jsou tato témata současnou vládou prosazována?

Václav Havel často používal pojem „občanská společnost“. Myslel tím společnost sociálních skupin s různorodými názory a záměry, třeba jen regionální povahy, která generuje politiku a politická témata (neměl příliš v lásce uzavřené politické strany). Podmínkou takové permanentně aktivní společnosti ovšem je, že uvedené sociální skupiny vznikají spontánně, zdola. To zrovna u vámi uváděných NGO neplatí – jsou generovány shora (dokonce přímo z pozice vlády) a ze zahraničí, odkud v řadě případů pochází převážná část prostředků na jejich činnost (známý případ finančního spekulanta George Sorose).

Je pak obtížné se ubránit dojmu, že takoví lidé financují na území cizích států vlastní aktivity „pod falešnou vlajkou“. Mnohé tyto NGO mají pevnou organizační strukturu s vysokými platy grémia vedoucích zaměstnanců. Václav Havel (alespoň na počátku) neměl na mysli paralelní strukturu placených myšlenkových bojůvek, nýbrž předivo flexibilních, vznikajících a zanikajících skupin, které z vnitřní potřeby a spontánně generují témata a události, které unikají rozlišovací schopnosti politiků a státní byrokratické mašinerie.

Mnoho takových skupin se skutečně ve společnosti objevuje, nejsou (na rozdíl od vámi jmenovaných) medializované, nedostává se jim často podpory ani sluchu, nemají za zády marketingové agentury, které by jim zprostředkovaly mediální pozornost. Ministr Dienstbier se narodil se „stříbrnou lžičkou v ústech“ a přejímá nesourodou tříšť myšlenek, které zachytí v intelektuálním prostředí. Neúspěšně aspiroval na úřad prezidenta, a to samo o sobě svědčí o jeho vnitřním přijetí „kulturní revoluce“, s níž mnohá uvedená témata přímo souvisejí. „Woodstock“ s rozsáhlým ideovým pozadím nelze chápat a nastolovat z ministerského nebo prezidentského křesla.

Jak podle vás tato témata „moderní liberální levice“ vůbec vnímají čeští voliči? A jak může fakt, že tato témata velmi vehementně prosazuje právě ČSSD, ovlivnit letošní volby? Může to přinést nové voliče, nebo spíše odradit ty tradiční?

ČSSD se za uplynulá léta v praktické politice kompromitovala. Na volební porážku v krajských volbách chaoticky reagující předseda B. Sobotka vydával sérii protichůdných prohlášení. „Otáčel“ kormidlem ostře doleva (daňová progrese a zesílení přerozdělovacích procesů z pozice státu, které se v uplynulých letech ukázaly být živnou půdou kmotrů a nesmyslných projektů), zároveň obrat k městské mládeži a její alternativní subkultuře, to vše bez opuštění tradiční rétoriky hájení zájmů pracujících. Ale co tento pojem dnes sociologicky obnáší? Dělníky, konstruktéry, IT inženýry, zdravotní sestry, lékaře, univerzitní profesory, podnikatele (kteří nepochybně pracují na vzniku pracovních příležitostí), živnostníky atd.

Z výčtu je zřejmé, že není jasné, čí zájmy jakých pracujících sociální demokracie hájí (a to nemluvím o důchodcích a mladých rodinách s dětmi). Lze klopýtavou frazeologií získat jako volební elektorát alternativní kulturu a představitele alternativního způsobu života? Těm se nabízejí Stropnického Zelení a Piráti daleko autentičtěji než dosluhující politici typu Zaorálka, který asi ztěží půjde podporovat okupaci „Kliniky“. Velká část této mládeže k volbám zásadně nechodí.

Americký levicový politolog Immanuel Wallerstein situaci levice podle mne pregnantně shrnul: „Zásadním problémem světové levice je, že se zcela zhroutila její strategie přeměny světa vypracovaná v 19. století, a levice proto zatím jedná nejistě, se slabostí a v celkovém mírném stavu deprese.“

Prozatím nevidím ve světě známky ústupu popularity neoliberalismu s jeho koncepcí omezování role státu a jeho regulačních intervencí do chodu volného trhu. Kritizovaná regulace eurobyrokracie zasahuje pouze do bagatelních problémů, pozice bank a „elit“, které nejsou ani dost málo loajální domovským státům a optimalizují své daňové zatížení v daňových rájích, je fakticky neotřesitelná. Vzpomeňme si na deklarace Merkelové a Sarkozyho na pařížském summitu po globální finanční krizi 2008. Co se z těch deklarací splnilo? A jak se ukazuje stále častěji, politici vábení kapitálu podléhají velice ochotně.

V zásadě si ovšem myslím, že uvedená stále kontroverzní témata nerozšíří volební elektorát ČSSD. Zásadním problémem politiky (a to nejen ČSSD) jsou „okoukané“ tváře, které mluví frázemi newspeaku a již mnoho let říkají stále to samé. „Okoukané“ tváře nepřinesou inovativní nápady, které by veřejnost zaujaly. A i když najmou poradce, které jim ty nápady řeknou, nebudou je umět prezentovat, protože nejsou jejich a nepatří k jejich přesvědčení. Ne náhodou bylo motem „kulturní revoluce“ v USA a pak v celém světě: „Nevěř nikomu, komu je víc než třicet!“

Je zajímavé, že se levicové strany u nás nepokoušejí vyrovnat se s poměrně aktuálním trendem rozvoje postindustriální výroby 4.0. – robotizací. V odborných studiích se uvádí, že hodina lidské práce (včetně všech pojištění) stojí podnik zhruba 1 100,00 Kč, zatímco hodina práce robota 130,00 Kč. Robot může pracovat celý den i noc bez odpočinku a neplatí se za něj sociální a zdravotní pojištění. V rámci konkurenceschopnosti na mezinárodních trzích se ČR trend 4.0. nevyhne a bude vyžadovat rekvalifikace velkých počtů lidí.  

Jaroslava Rezlerová, generální ředitelka ManpowerGroup, řekla: „Jsme svědky počátku ‚Revoluce dovedností‘, kde pomáhat lidem zvyšovat kvalifikaci a přizpůsobit se rychle se měnícím podmínkám na trhu práce bude hlavní výzvou. (...) Potřebujeme agresivní rozvoj dovedností zaměstnanců, abychom zmírnili rozšiřující se propast mezi těmi, kdo mají, a těmi, kteří nemají potřebné dovednosti. Nyní je čas, aby lídři byznysu a politiky reagovali na danou situaci a byli zodpovědní: nemůžeme zpomalit rychlost technologického pokroku či globalizace, ale můžeme investovat do růstu dovedností zaměstnanců, abychom zvýšili odolnost a pružnost našich lidí a organizací…“

To je úkol nejen pro levici, ale pro celé politické spektrum, chceme-li překonat adaptační dobu bez výrazných sociálních turbulencí. Politici bohužel mluví a myslí jen v horizontu dne svého zvolení.

Česká republika byla ve světě dlouhodobě spojována se zahraniční politikou Václava Havla, který právě tato „globálně rozvojová témata“ (jak tomu dnes říkají české školní osnovy) velmi prosazoval. Někteří, třeba Karel Schwarzenberg, v této souvislosti hovořili dokonce o „obchodní značce České republiky“. Co nám tato značka přinesla a v čem nás naopak poškodila?

Západní společnosti (a dnes s nimi již 28 let i my) jsou uzavřeným systémem. Velkým evropským tématem byly sňatky homosexuálů, dnes možnost adopce dětí homosexuálními páry. Svět přitom cílevědomě zapomněl na problémy tzv. třetího světa, extrémní chudobu, která s vysokou natalitou roste exponenciálně. Západní společnosti se po mnoho let zabývaly jen problémem dostatku exploatovaných surovin a ropy. Některé státy přitom jako moderní konkvistadoři vojenskými prostředky v průběhu tří desetiletí rozvrátily svébytné kultury pod záminkou vývozu západního typu demokracie a vyvolaly v celých regionech chaos. Rizika nadcházejícího masového exodu si bohorovně nepřipouštěly nebo jim byla lhostejná.

„Globálně rozvojové téma“ bylo jistě snížení rizika jaderné konfrontace a snižování zbrojního potenciálu – Václav Havel a Jiří Dienstbier senior se příkladně zasadili o likvidaci vyspělého zbrojního průmyslu v ČR a zejména na Slovensku. Náklady na výrobu a modernizaci zbraní jsou celosvětově astronomické, D. Trump vyzývá Evropu ke zvyšování investičního poměru k HDP do zbrojení. Všechny ty zbraně a techniku budeme nyní muset dovážet (už dlouhodobě dovážíme). Dominantním exportérem zbraní a techniky jsou USA a Německo. To je zásadní revize směru, k němuž se hlásili Havel a Dienstbier.

Jak prorocký byl projev Dwighta Eisenhowera na konci jeho prezidentského období: „Vláda musí bránit neoprávněnému získávání vlivu, ať už záměrnému nebo ne, vojensko-průmyslovým komplexem. Možnost zničujícího růstu této nežádoucí moci existuje a bude trvat. Nikdy nesmíme dovolit tíze tohoto spojení ohrozit naše svobody nebo demokratické procesy…“

Poselství prezidenta Eisenhowera při odchodu z funkce

Jaké plody přinášejí globálně rozvojová témata, o kterých se v klimatizovaných sálech tak ušlechtile mluví, může posoudit již dnes každý sám.

Odhlédněme teď od politiky a zaměřme se na univerzitní školství, které také znáte. Právě to je někdy považováno za „centrum“ této moderní liberální agendy, právě tam se podle některých rodí poptávka po těchto tématech. Jak se díváte na různé moderní společenskovědní studijní programy, jako jsou „gender studies“ nebo „studia občanského sektoru“, a co podle vás společnosti přinášejí?

Univerzitní bádání a disputace mají staletou tradici. Univerzity byly vždy místem, ze kterého se vývoj světa posouval dál. Cyklicky se rozvíjely obory, které byly pro většinovou společnost nepochopitelné nebo nepřijatelné (důkazy pro popření geocentrické teorie; pitvy lidského těla; S. Freud a psychoanalýza). Gender studies je velmi široké mezioborové téma, které přesahuje do sociologie, lingvistiky, vývojové psychologie atd. Nelze se tomuto bádání vyhýbat, protože je součástí sociální reality. Vzájemné postavení mužů a žen se v posledním století radikálně změnilo. Ve vyspělých zemích stoupá počet mužů, ale zejména žen, které žijí samy. Obraz tradiční rodiny nejpozději od 60. let znatelně eroduje. Souvisí to s „kulturní revolucí“, o které jsem psal – láska bez trvalého závazku, ženská emancipace, která je ve společnosti plně akceptovaná, jako varieta tradiční rodiny. Samozřejmě to úzce souvisí s obecnou sekularizací.

Mnoho univerzitních oborů nepřináší aktuálně společnosti nic, pro rozvoj je však neomezené bádání výzvou budoucnosti včetně slepých cest. Naprosto nesouhlasím s názorem prezidenta Zemana, že by se humanitní obory měly utlumit ve prospěch oborů technických. Humanitní obory přinášejí vhled do historie člověka, který není jen člověkem vyrábějícím stále dokonalejší technologie. Zájemcům vřele doporučuji knihu K. P. Liessmanna „Teorie nevzdělanosti“.

Nesmíme se nechat od některých témat odradit tím, že se jich okamžitě chápou jako dobré živnosti spolky nárokující si podíl na státním rozpočtu, které pak téma zvulgarizují a před veřejností zkompromitují.

Svobodné bádání je v současnosti již tak dost ohroženo, o čemž se může přesvědčit každý čtenář vynikající knihy T. Sarrazina „Teror ctnosti“ (samozřejmě i předcházející knihy „Německo páchá sebevraždu“). „Teror ctnosti“ však zřetelně ukazuje, jak se současná politická moc inspiruje inkvizičními praktikami středověké církve a nezávislé zkoumání a myšlení, dotýkající se hranic orwellovského newspeaku a politické korektnosti, podrobuje perzekuci.

To je velice silné levicové téma. Místo zásadního přístupu k obhajobě svobody myšlení a šíření informací však na ministerstvu vnitra řízeném politikem ČSSD: „… působí jakýsi útvar se 30 špicly, který má hlídat myšlení občanů. Podobný útvar již vznikl při „demokratické“ Evropské komisi v Bruselu. Občan by si měl do příštích voleb pamatovat, která politická strana a kteří politici osobně se inspirují Orwelovou fiktivní společností a vnášejí její prvky do současné české společnosti…“ (jak napsal sociolog Petr Sak).

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Pospíšil věří, že se EU zreformuje: Klaus v kritice přehání. Patříme do rodiny zemí vyznávajících demokracii. A jak řekl předseda Juncker...

19:14 Jiří Pospíšil věří, že se EU zreformuje: Klaus v kritice přehání. Patříme do rodiny zemí vyznávajících demokracii. A jak řekl předseda Juncker...

ROZHOVOR Podle europoslance Jiřího Pospíšila se ukazuje, že staré a nové členské země Evropské unie …