Za pár dní to bude přesně sto let od vzniku republiky. Máme důvody to slavit, když tehdy vzniklá republika už skoro třicet let neexistuje?
Rozhodně je co slavit. A to přesto, že historický vývoj ukázal, že základy, na nichž bylo Československo vybudované, už v sobě bohužel měly určité zakódované velké problémy. Základní otázka zní, zda byla Československá republika skutečně národní stát, nebo nebyla. To, že nebyla v etnickém pojetí národní stát, ale naopak mnohonárodnostní stát, i když byla za národní stát vydávána, v sobě obsahovalo zárodek nestability a možná i budoucího rozpadu. Když si uvědomíme různorodost národnostního, historického, kulturního, ekonomického i náboženského charakteru jeho obyvatelstva, tak vidíme, že Československo bylo jakési malé Rakousko-Uhersko. Tím byly zakódovány problémy, které se daly vyřešit pouze jednou formou. A to uskutečněním Masarykovy myšlenky politického československého národa. Představoval si, že jeho myšlenky humanismu a demokracie se prosadí, dával tomu tak padesát let. Masaryk říkal, že státy se udržují myšlenkou a idejemi, na jejichž základě vznikly. Československo vzniklo na základě idejí, které reprezentoval Masaryk, to jest idejí státu společného národnostem, které tu žily, to jest občanské československé společnosti. Měl vizi československého politického národa, ale tu se nikdy nepodařilo uskutečnit.
Fotogalerie: - Zachraňme ČSSD 4
Myslíte si, že se Češi nyní mají nejlépe od vzniku Československa, jen si toho patřičně nevážíme?
Také si myslím, že v tomto česko-slovenském prostoru se teď žije nejlépe, jak se tu kdy žilo. Žije se absolutně lépe z toho materiálního pohledu a také z pohledu určité samozřejmosti bezpečného života, jakéhosi štěstí, kdy lidé ani nepřemýšlejí o tom, co je ohrožuje. Určitá část mladé generace je tak úžasná, jak nikdy nebyla. Ale když vidíte, jak masově upadá jakási společenská noblesa, jak spotřební způsob života jistým způsobem zprimitizoval národ, jak posunul pocit štěstí, tak už to nevypadá tak optimisticky. Pocit štěstí přece vždy spočíval v tom, že se těším na nový den, protože mám rodinu, mám děti, ne na nějakém „užívání si“. K čemu potřebuji, abych šel do obchodního domu X a tam měli padesát druhů sýrů a pak do obchodního domu Y a tam jich mají také padesát. K čemu potřebujeme dvě stě druhů uzenin? Takže se nám žije materiálně nejlépe, jak se nám dosud žilo, v ohromném materiálním blahobytu, v pocitu bezpečí, ale poněkud jsme se zprimitizovali v mezilidských vztazích.
Fotogalerie: - O 28. říjnu jinak
Jaké jsou hlavní příčiny toho, že před sto lety vzniklé Československo už neexistuje?
Začal bych tím, že nerealizace masarykovské představy občanské společnosti a československého politického národa byla důvodem, že se Československo pod tlakem velmocí rozpadlo. Navíc během druhé světové války byla v obou zemích značně rozdílná situace. Češi byli okupovaní, byli součástí říše, mohli v podstatě žít, pokud to nebyli Židé nebo nevyvíjeli nějakou odbojovou činnost. V protektorátu ještě mohli jít na fotbal a dívat se, jak Bican střílí góly. Nebo jít do kina na film Eva tropí hlouposti. Ale to nebezpečí, které číhalo za každým rohem, tu bylo. A pak také ta nenávist vůči okupantům. Na Slovensku to úplně takhle nebylo. Nezapomeňte, že když vznikl Slovenský štát, tak evidentně většina Slováků se nechala ovládnout myšlenkou „Slovensko Slovákom, na Slovensku po slovensky“. Bylo to dáno i tím, že v době vzniku Československa neměli Slováci prakticky žádnou inteligenci, vysokoškolské vzdělání mělo snad jen tisíc lidí, kteří se hlásili ke slovenské národnosti. Češi zcivilizovali Slovensko. Ale česká politická reprezentace nepochopila, že Slováci začali strašně rychle dozrávat, a nebyla schopna přiznat, že je třeba udělat alespoň něco s autonomií Slováků. A mimochodem, Hlinka nebyl žádný fašista. Dokonce se hlásil k Československé republice, vítal na Slovensku Masaryka. Ještě v roce 1926 říkal, že Slováci nejsou zralí pro autonomii. Ale potom se Hlinkovo hnutí radikalizovalo a zmocnili se ho fašisti. Byl jsem přítomný tomu, když se na náměstí vyhlašoval Slovenský štát. Všeobecné nadšení. A co bylo dál? Najednou jsme měli generály, měli jsme profesory na gymnáziu, kteří předtím učili na měšťanské škole. Rázem patřilo Slovensko Slovákům, kteří ale cítili, že to není ono. Potom přišlo povstání, které definitivně vyjádřilo, že nechceme být Čechoslováci v nacionálním slova smyslu, že chceme mít slovenskou identitu, chceme, aby to byl stát dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků.
Psali jsme:
Jakou roli v rozdělení republiky sehrálo období od konce druhé světové války po rok 1989?
Po roce 1945 v Československu existovaly sice svobodné, ale ne demokratické volby. Vždyť tu vůbec nebyla připuštěna opozice, vždyť tu byly jen strany Národní fronty. Podívejte na Košický program, to není kontinuita. Celý Košický vládní program byl v podstatě zahájením procesu diskontinuitního vývoje po všech stránkách. Znárodnila se rozhodující část průmyslu, odsunuli jsme Němce, přeorientovali jsme zahraniční politiku. Neexistoval skutečně pluralistický demokratický parlamentní systém. Nechápu, proč se dodnes nemůže říkat, že s podporou obyvatelstva, které bylo zklamané a cítilo se zrazené Mnichovem, jsme po roce 1945 nastoupili cestu nacionální a sociální revoluce, která přirozeně vyústila ne v nějaký puč, ale v dovršení leninského projektu postupného uchopení moci a nastolení vlády jedné strany, diktatury proletariátu. To období tzv. nesvobody je různorodé. V období 1945 až 1948 ještě fungovaly určité demokratické principy, ale nebyl pluralitní demokratismus. Volit nemohli Němci ani Maďaři, kteří byli zbaveni občanství, ale nemohli volit ani lidé, proti nimž bylo podané trestní oznámení podle retribučních dekretů. Spousta lidí byla vyloučena a nemohla volit, a to často nejenže nebyli odsouzení, ale nebyli ani obžalovaní, nebylo ani obvinění. Kde byla jedna jediná strana, která by nebyla součástí Národní fronty? Všichni podepsali před volbami dohodu, že budou dodržovat Košický program. To období nesvobody tedy už začalo před rokem 1948, ale ještě to nebyl ten tvrdý autoritativní režim.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Proč se proměnil v režim, který bývá označován za zločinecký?
To „zločinecké období“ po roce 1948 bylo především v padesátých letech. Vybudujeme socialismus, všechno bude. KSČ měla dva miliony členů, byla to nejmasovější komunistická strana s přihlédnutím k počtu obyvatel i víc než v Sovětském svazu. Od roku 1956 se to začalo měnit a přišla šedesátá léta s tou obrovskou uvolněností ve společnosti, v kultuře, cestování. To přece nebylo zločinecké období, to byl autoritativní režim vlády jedné strany, která kdeco tolerovala. Ale přehnali to a vedení v Moskvě naštvali. Tzv. normalizace byl hnusný, autoritativní režim, ale nebyl to zločinecký režim jako v padesátých letech. Je něco jiného zosnovat proces se Slánským a Horákovou a potom je popravit a něco jiného povolat si nějakého disidenta do Bartolomějské či kam a říci mu: „Pane Vomáčka, víte co? Buď toho necháte, nebo vás zavřeme. Ale nejvíc bychom vám doporučovali, abyste si s rodinou sbalili, někam odjeli a už se nevraceli.“ Samozřejmě že je to nedemokratický systém, ale ne zločinecký. Je to hnusný autoritativní režim, ale můžeme se bavit o tom, co je horší autoritativní režim. Jestli období normalizace, hlavně sedmdesátá léta, nebo režim, který v současné době panuje v členské zemi NATO, v Turecku. Ti lidé totiž, ať už bylo, jak bylo, tady neměli ani v roce 1989 pocit, že se musejí zbavit strašného zločineckého útlaku, který je ohrožuje na životě. No a potom nastala doba, jaká nastala.
Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se se Slováky rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu?
„Jugoslávskou“ formu zániku státu naprosto vylučuji, k té nemohlo nikdy dojít. Mohlo dojít maximálně k nějakým šarvátkám, ale nic víc. Zase pozadí. V roce 1918 v Clevelandu, potom v Pittsburghu byly dohody, že bude vytvořen federativní stát, resp. alespoň autonomie Slovenska. To se však stalo až v roce 1938, spolu s likvidací demokratického Československa. Vždy, když už k tomu málem došlo, tak s nimi vybabrali. Tak jako v osmašedesátém bylo v Česku heslo socialismus s lidskou tváří, tak na Slovensku byla hlavní myšlenka federace. Nemohlo to skončit jinak než rozdělením. Ta republika, ten celek, se nedal udržet. Jestli jsme chtěli skutečně formálně postupovat, muselo by se konat referendum.
_profil_top.jpg)
Bez referenda rozdělení Československa nemělo proběhnout?
Hned to zdůvodním. Jestliže se mělo postupovat formálně ústavně čistě, tak mohla být přijata jedině nová ústava federace a v rámci ní nové ústavy subjektů federace, z nichž by ústavně vyplynulo, že tyto dva státy se spojily do federace a z hlediska práva na sebeurčení mají možnost kdykoli z té federace vystoupit. Ale to jsme neměli. Ani jedna strana takhle neměla právo přijmout ústavu samostatného státu. Nakonec jsme se rozešli ústavním zákonem o zániku federace a ústavním zákonem o rozdělení majetku, uzavřeli jsme spolu spoustu smluv, to je všechno krásné. Ale v podstatě to rozdělení státu nebylo legitimizované v tom pozitivně ústavním smyslu, ale za daných okolností bylo legitimní. Ten stát nemohl v existující ústavní struktuře fungovat, Češi i Slováci si to uvědomili. Referendum se nemohlo konat. Sice by to byla ústavní forma, ale jak by skončila? Buď by žádný nechtěl vystoupit, nebo by jeden chtěl vystoupit a druhý by byl následnickým státem. Navíc záleží v referendu na otázce. Můžete položit otázku: „Chcete, aby se Česko a Slovensko rozdělilo na dva samostatné státy?“ Dobře, ale musíte říct, za jakých okolností.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Takže jak byste to rozdělení Čechů a Slováků klasifikoval?
Politici nakonec zvolili nejlepší formu rozchodu navzdory tomu, že to z hlediska pozitivně ústavního nebylo formálně správné. Ale bylo to legitimní a byl to historický čin, který vstoupí do dějin jako ojedinělý rozchod dvou blízkých národů, které věděly, že se mají rády, ale že vzhledem k těm změněným podmínkám, v nichž žijí, musejí zvolit – i když snad dočasný – civilizovaný státní rozchod. A které si současně uvědomily: „My máme budoucnost a tou budoucností je to, že budeme členy nějakého velkého celku globální evropské civilizace.“ Mně je to strašně líto, ale byla to jediná možnost, jak zachránit klidný, mírový, demokratický, slušný systém s ekonomickým rozvojem na obou stranách. A výsledkem je, že jsme nikdy neměli tak dobré vztahy, jaké máme dnes. Když jsem kdysi přijel do Prahy a šel jsem na Spartu nebo na Slavii, když tam hrál Slovan Bratislava, a promluvil jsem slovensky, tak jsem byl hned „blbý Slovák“. Ale teď držíme spolu, i když oni mají euro a my ne. Ten vývoj do roku 1989 byl bohužel natolik jednostranně podceňující slovenskou touhu po seberealizaci v plném rozsahu, pocitu vlastního státního útvaru, že se skutečně společný stát nedal udržet.
Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Pamatuji si, že na Slovensku bylo hodně Němců a hlavně okolo Kežmaroku, Spišské Nové Vsi a Kremnice. A mnohé tyto Němce nacistická moc evakuovala ze Slovenska před sovětskou armádou. A když válka skončila, tak se někteří z nich v relativně velkém počtu vraceli domů, na Slovensko. Někde u Přerova je zadržela jednotka důstojníka Pazúra z pěšího pluku z Petržalky a postřílela více než 250 mužů, žen i dětí. Takže já si jsem vědom toho, co Němci provedli. Ale vidím i tu druhou stranu. Když se lidé zfanatizují, tak dělají hrozné věci. Hovoříme o holokaustu, ale celá léta jsme nemluvili o tom, co prováděli v Polsku, na Ukrajině, v Rusku, kde vyvraždili miliony lidí, to byla strašná mašinerie. A položme si otázku: Kdo zrodil Hitlera? Zrodily ho dohody ve Versailles a zrodily ho v politice, která se tehdy prováděla, když se vytyčovaly hranice. To vykrmení Hitlera nezačalo anšlusem Rakouska a Česka. Druhá světová válka nezačala útokem na Polsko, ale zbabělostí velmocí, které nebyly schopné Hitlera zastavit.
Jak vidíte vinu samotných Němců?
Jsem proti tomu, aby se používal etnický přístup. Ale německý národ sakumprásk od prvního do posledního je spoluzodpovědný za Hitlera. To není odpovědnost právní, což konečně konstatovala Postupimská konference, ale nechali se úplně zblbnout a prováděli věci, které vedly k těm strašlivým koncům. Ale Češi, když na to přišlo, tak v Praze také lynčovali lidi, věšeli je na kandelábry a stříleli. V Neue Zürcher Zeitung psali, že se Češi vyřadili z kulturní Evropy. Ale to byli jednotlivci. Němci však podlehli tomu strašnému zločineckému systému masově. Není pravda, že se zločinů dopouštěli jen příslušníci SS. Na to se opravdu nedá nikdy zapomenout. Ale budeme teď soudit katolickou církev za to, že podnikala křižácké výpravy? Dnes nejsou Němci nebezpeční pro to, že otcové a prarodiče těch, co tam dnes vládnou, dělali to, co dělali. Ale je v nich stále zakořeněná myšlenka, že jsou jaksi nositelé pokroku a pilířem sjednocené Evropy. Myslí si, že jsou zodpovědní za to, jak bude vypadat Evropa. Nechtějí snad jen Německo v Evropě, ale spíš Evropu v Německu. A v tom vidím i nebezpečí pro naši schopnost zachovat si ten zbytek suverenity, jaký ještě máme. Vtip je v tom, že dnes k ovládnutí jiných teritorií nejsou zapotřebí nové stíhačky nebo pandury, dnes na to stačí bankovní finanční ekonomická mafie, která ovládne stát.
A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Já jsem poznal Rusy v letech 1944 až 1945. Netvrdím, že neprovádějí imperiální politiku. Samozřejmě že ano. Imperiální státy dělají imperiální politiku. Nemyslím si, že je Putin nějaký mírotvůrce nebo demokrat, ale podle mě je on ten pravý, který patří do nynějšího Ruska. Ta protiruská kampaň, která u nás probíhá, je skandální. Mně je jasné, že například Krym je porušení mezinárodního práva. Ale co je větším porušením mezinárodního práva: obsazení Krymu, který nikdy nepatřil Ukrajině a skoro tři sta let byl ruský, který si Kateřina Veliká budovala jako základnu v Černém moři, nebo odtrhnutí Kosova od Srbska? Co to je? Přepadnout Irák můžeš? Ve světě je přes 700 amerických vojenských základen proti přibližně dvaceti Ruska. Kamarádit s Kaddáfím, nechat ho postavit stan v Elysejských polích, vydávat mu disidenty, kteří proti němu bojovali a v Libyi byli odsouzeni k smrti?
S nynější protiruskou atmosférou, kterou se snaží vytvářet ve společnosti někteří politici a mnohá média, tedy nesouhlasíte?
Devadesát procent české mediální fronty považuji za jednostranně manipulativně protirusky zaměřené. Jak si někdo může myslet, že je třeba v Polsku vybudovat americkou vojenskou základnu, protože hrozí, že Rusko přepadne pobaltské státy?
Jiří Čunek
Co si myslíte o tom, že v Česku získal takovou podporu Andrej Babiš, že jeho hnutí volí a i nyní je ochotno volit kolem třiceti procent obyvatelstva, ale i o tom, že u některých vyvolává až nenávist?
Nenávist vyvolává proto, že je nebezpečný konkurent. Čím více moci má Babiš, tím méně jí má ODS nebo sociální demokraté. Ale nejsem politolog. Myslím si, že Česko a Babiš nejsou izolovaným jevem. Jsem totiž přesvědčen, že žijeme na přelomu epoch, že končí epocha zahájená francouzskou a americkou revolucí a že celé lidstvo se začíná pohybovat jiným směrem. Doba klasických parlamentních demokracií končí. I v důsledku technického pokroku. Končí klasická rozdrobená roztříštěnost obyvatelstva, mizí střední třída. Ale podstata je v tom, že všeobecně zaznamenáváme úpadek tradičních politických stran. Nemají vyhraněnou sociální základnu. Za první republiky bývali agrárníci, živnostníci, sociální demokraté, národní demokraté, komunisté. Vždyť o co jde na radnici? Každý ví, že o zdravotnictví, dopravu, školství, životní prostředí. Na to potřebujeme být pravicoví nebo levicoví, abychom věděli, že sedmnáctka má jet z Modřan do Kobylis?
O co tedy jde?
Jde o to, že ten pokrok ekonomický, spotřebitelský, uživatelský a tak dále je závislý na jakési činnosti. A ta činnost se musí financovat. Teď jde o to, kdo komu to bude platit a kdo si na tom bude mastit kapsy. A k tomu je potřeba mít mocenské pozice. Vždyť se podívejte, jak jsou politici provázaní. To základní, co společnost potřebuje, stejně musejí politici udělat. Ale potřebují se nějak odlišovat jeden od druhého. Proto Fiala označuje Babiše za levičáka, proto Skála nadává Filipovi, že on není žádný komunista. Ale ta doba je pryč, protože ty základní úkoly se vyřešit musejí. A nad tím vším bdí věrchuška miliardářů, banky, finančníci. Babiš je zvláštní tím, že patří k nim, ale v podstatě jeho vliv je na tom také založený.
Jaroslav Kubera
Pět a půl roku máme na Hradě prezidenta Miloše Zemana. Přímá volba hlavy státu byla, či nebyla ku prospěchu? A nezostuzuje Miloš Zeman někdy svým chováním tento úřad?
Přímá volba prezidenta byla hrubá chyba. Patřil jsem mezi 95 procent ústavních právníků z těch, na které se obrátili a kteří ji odmítali. Navíc je to nesystémové. Ale samotná přímá volba při nezměněných pravomocech prezidenta ničemu nevadí. Jde hlavně o to, jaká je konstelace politických sil, protože prezident Zeman se pohybuje na hraně ústavy, ale ještě ani jednou tu hranu nepřekročil. Třeba v tom, že ústavně musí jmenovat vládu, kterou mu navrhne premiér. Ale ten mu ji musí opravdu navrhnout, ne přijít a ptát se, co ten Poche. Problém Zemana není v tom, že byl přímo volený, ale že se chová nekultivovaně. Kdybych Zemana při jeho projevech neviděl nebo kdybych jeho projevy jen četl, tak bych mnohokrát řekl, že má pravdu. Ale když ho vidím, tak mi jeho způsoby vadí. Jak už jsem řekl, Zeman se často pohybuje na hraně. Ústavně tuto hranu nikdy nepřekročil, ale jeho způsob chování je takový, že snižuje prezidentský úřad, autoritu a důstojnost. To Klaus, byť s ním stokrát nemusím souhlasit, ale když Klaus něco pronesl a já zuřil, tak to byl Klaus, pan prezident s velkým P. Tak jako Zeman se politik nechová. S Havlem se nedalo stokrát souhlasit, ale vyzařovala z něj naivní lidskost. Ze Svobody důstojnost. Z Husáka tvrdé zásadové sebevědomí. Ale Zeman, to je strašné…
Ing. Miloš Zeman
Před týdnem skončilo druhé kolo senátních voleb. Co si myslíte o hlasech, že je Senát zbytečný?
Myslím, že Senát hraje svou roli, že hraje úlohu určité brzdy už jen tím, že jsou senátoři volení jiným volebním systémem, že tam víc převládá osobnost, že tam je někdo, koho voliči znají, ne nějaký šestý, sedmý kandidát, kterého voliči vůbec neznají. Je to volba člověka.
Neoslabuje jeho pozici ani to, že ve druhém kole přichází volit přibližně jen každý šestý oprávněný volič?
To je ovšem strašně smutné. Když ve druhém kole volí tak málo lidí, tak to legitimitu senátorů ovšem snižuje. Ale jednoznačně jsem pro existenci Senátu jako reprezentace krajů. To znamená, že by do Senátu nevolili občané, ale krajská zastupitelstva by vysílala své zástupce v počtu podle toho, jak je ten kraj velký. A byli by to ti, kteří vědí, co se dole děje, které lidi dole dobře znají, kteří něco dělají. A to by byl též příspěvek k tomu, aby nové politické elity vyrůstaly zezdola. To není náhoda, že pánové Čunek a Kubera jsou v této pozici. Takže způsob vzniku Senátu byl špatný, existence Senátu je potřebná, legitimita senátorů malá, ale přece jen svou důležitou úlohu plní. Jen je třeba změnit způsob volby do Senátu, aby se z něj stal reprezentant krajských zastupitelstev.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
