Nejen u starších lidí, ale také u části mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? Sledujete podobné názory u svých studentů?
Naši studenti na VŠFS uvažují trochu jinak. Velmi dobře se to projevilo po přechodu na online výuku i zkoušení po internetu. Většinou mají zodpovědný přístup ke zvládnutí studijních povinností i zájem o vývoj epidemie ve společenském kontextu. Zařadili jsme do konzultací i online odborné rozpravy na téma vliv epidemie na ekonomický vývoj ve světě a u nás. Měl jsem velmi dobrý pocit, i když se nepodařilo podchytit všechny studenty, někteří měli problémy třeba se svou firmou apod.
Přemýšlel jsem, proč se nesetkáváme s některými jevy, které se vyskytují na veřejných vysokých školách. Moje vysvětlení je následující: Na soukromé vysoké školy se dostanou převážně studenti z rodin chudších a s menším množstvím společenských kontaktů. Tj. naši studenti startují z „nižších pater“ a musejí se mnohem víc snažit. Ti z „vyšších pater“ se mnohem snadněji dostanou na veřejné školy. Naši studenti za sebou mají často i několik let praxe. Ale i ti mladší si musí přivydělávat, musí se snažit, musí se naučit hospodařit s časem. Proto jsou mnohem zodpovědnější.
Psali jsme:
Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“, jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu? Mimochodem, i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let a vlastně nebyla až tak moc dramatická. A současný blahobyt je v drtivé části světa nesrovnatelný s čímkoliv, co se tam odehrávalo dříve...
Části mládeže chybí naplnění smyslu žití, a ukotvení. Mnozí vidí, jak snadno a jakým způsobem se jejich rodiče dostali k velkým majetkům. Zvykli si na pohodlný život, ale s hodnotami svých rodičů se neztotožňují. Touha po zakotvení, po nalezení něčeho, za co by stálo za to se angažovat, je dělá snadno manipulovatelnými.
Většinu z nich bude dohánět a dožene povrchní přístup ke studiu, který je dnes pěstován prezentací mediálním mainstreamem nedovzdělanců jako společenských autorit (kteří „obětovali“ své studium, aby se mohli stát lídry mladých), rozšiřováním prostoru pro nenáročné studium na veřejných vysokých školách mimo jiné i formou zavádění obskurních oborů a podlamováním kvality výuky vytlačováním matematiky.
Život je běh na dlouhou trať a dá ještě mnoho příležitostí těm, kteří se dnes bez dostatečného zázemí ve volních vlastnostech, životních zkušenostech a studijní píli nekriticky ztotožňují s mýty, prostřednictvím nichž se s nimi manipuluje v logice pěstování skupinové konformity, tedy státní stupidity. Ten, kdo chce vědět, jak ochránit vývoj klimatu na naší Zemi, by měl znát konkrétní cestu ke změně kvality ekonomického růstu. A to bez poctivého a náročného studia nejde.
Není tato skepse spíše důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám s nadsázkou vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?
Problém není v tom, že se nám vedlo dobře. Problém byl v tom, že jsme se nedokázali vymanit ze setrvačného vývoje v rámci společnosti založené na neproduktivní spotřebě. Spotřeba statků a služeb by měla sloužit k nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka a jako taková vtisknout podobu ekonomickému růstu. Udělat ho dynamičtějším a současně trvale neomezeným. Podobu nového ekonomického růstu se teprve my všichni budeme muset naučit vidět a chápat.
Psali jsme:
Čeká nás proměna srovnatelná s průmyslovou revolucí, či spíše ještě větší než byla průmyslová revoluce. Čeká nás složitý přechod ke společnosti, ve které dominantním sektorem budou služby produkující člověka s jeho plně rozvinutými schopnostmi. Předpoklady pro tento rozvoj schopností byl obdařen vývojem přírody a tento rozvoj dnes může být podpořen technicky i ekonomicky.
Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně, využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?
Senátor Pavel Fischer, který se před pár léty už už cítil být prezidentem, nedávno v pořadu ČT řekl, že si „musíme dávat pozor, komu svěříme klíče od naší bezpečnosti“. V kontextu toho, o čem se hovořilo, měl na mysli, která z mocností bude úkolovat naše zpravodajské služby. To považuji za perverzní a nebezpečný způsob uvažování. Klíče od bezpečnosti musíme mít v rukou my, naše země a její důvěryhodná reprezentace, která se nestává lokajem žádné z mocností.
A pokud již někdo ve své hlouposti někomu klíče svěřil, musíme vyměnit zámek. Týká se to bezpečnosti ekonomické, tj. strategických firem, finanční, tj. nezávislosti ČNB nejen na vládě, ale také na nadnárodních finančních institucích, potravinové, zpravodajské atd. Včetně skutečné nezávislosti medií. Přece není normální, když náš mediální mainstream jako přes kopírák opakuje to, co je třeba produktem vnitropolitické scény v USA nebo peskování některých nám blízkých zemí EU ze strany reprezentací těch zemí, které dělají chybu za chybou a chovají se stále arogantněji.
Čeká nás dlouhá cesta nápravy, která je nerozlučně spojena s nezbytnou emancipací středounijního prostoru.
Budou vůči nastávající krizi odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? Anebo už společnost zapomněla? Popřípadě, bude předvídaná krize horší či alespoň jiná, než to, co si oni ještě pamatují?
Obecně platí, že ztráta historické paměti je pro vývoj společnosti velmi nebezpečným fenoménem.
Hodně jsem se naučil od svého dědečka, který si pamatoval ještě život za Rakouska-Uherska, po celou dobu bojoval v 1. světové válce na ruské i italské frontě, prožil hospodářskou krizi, mobilizoval v roce 1938, prožil protektorát, osvobození Rudou armádou, únorovou revoluci v roce 1948 i sovětskou okupaci v roce 1968. I když byl obyčejný tramvaják a bydlel v pavlačovém bytě 1+1 bez příslušenství, jeho zkušenosti pro mě byly nesmírně užitečné.
Já doposud těžím ze svých vzpomínek na nádherné období předsrpnového vývoje v roce 1968 i z následujícího zklamání. Pochopitelně i z pozdější doby. Velmi moc pro mě znamenala možnost účastnit se pokusu o reformu komunistické strany v letech 1990 až 1992 v týmu Jirky Svobody.
75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši nastávající krizi?
Obě světové války zanechaly silnou stopu v literatuře i filmu, které jsou oporou pro přenos historického povědomí v rámci konkrétních rodin. Z osobních zkušeností vím, že mladí lidé nejsou z tohoto hlediska „nezakořeněni“. Mají historické povědomí. I moji vnuci mají určitou představu o tom, co to byly koncentrační tábory. Většina rodin v nich někoho blízkého měla.
Jak by se společnost měla „semknout“ či přeorganizovat, třeba i s pomocí vlády a státu, aby případnou krizi přestála? Nemluvme jen o ekonomice, ale i o mezilidských vztazích. Říká se, že proti sobě stojí mladí a staří, město a venkov, manuálně pracující i ostatní...
Nemyslím, že otázka zní „Jak se semknout?“, ale spíše „Jak se bránit rozeštvávání?“. I průběh epidemie ukázal, že to nemusí být jen hokej, aby se projevila soudržnost národa. To, že se staly symbolem této jednoty právě roušky, je třeba i trochu úsměvné. A vůbec není nic špatného na tom, že se objevila i řada vtipů na dané téma. Ale všimněte si, jak se někteří zle a až fanaticky snažili nošení roušek zpolitizovat, označovat je pomalu za estébácký vynález, urážet zodpovědné lidi, označovat je za ovce a zbabělce. Hned na počátku epidemie jsem napsal: „Pozor, koronavirus vybarvuje charaktery!“ A taky jo. Tak si dobře pamatujme, jak se kdo projevil. To je o tom krátkodobém historickém povědomí. Podle mě zkouškou procházíme zatím velmi dobře.
Psali jsme:
Je Andrej Babiš tím správným člověkem, který by nás měl provést nastávající krizí? Je na obtíž jeho minulost z 80. let, nebo naopak léta v komunistickém zahraničním obchodě může zúročit? A vadí jeho minulost budování ekonomického impéria, nebo i to může být výhoda?
Svým známým, kteří ho kritizují, říkám: Když se vám nelíbí Babiš, dejte na stůl svoji „jedenáctku“ – premiéra a 10 ministrů s uvedením resortů. Zatím se to nikomu nepodařilo. Hned po prvních jménech si totiž každý uvažující člověk uvědomí, jak rychle mu dojdou osobnosti, které nejsou kontroverzní. Schválně – vyzkoušejte to v okruhu svých známých. Sedněte si třeba v pěti, každý ať dá na lístek jedenáct jmen, zamíchejte lístky a diskutujte o tom, která z navržených vlád by byla nejlepší.
Zpět k Babišovi – lidé patrně vidí, jak je prohnilá tato společnost a jak selhávaly vlády sestavené Otrlými Sklerotickými Demagogy. Babiš není bez problémů a jeho NERV je politicko-odborný trapas. Ale ani minulost ani současnost ho nediskvalifikuje. Jeho vláda funguje jak ve srovnání s minulými, tak i zahraničními poměrně dobře. A to i v nepředvídatelných situacích. Bezpečnostním rizikem je dnes spíše naprostá sterilita „demoopozice“.
Do jaké míry je nyní česká společnost „otřesena“ a „ochromena“ neviditelným nepřítelem v podobě viru? Počáteční slova o „největší krizi“... Obstojí v kontextu druhé světové války či jiných konfliktů? Není to i tak, že i na „virovou krizi“ zapomeneme výrazně rychleji než na případnou válku? Je takové srovnání vůbec relevantní?
Válka v současné době by bylo něco nepředstavitelně horšího. Nechápu některé naše politiky, které ji připouštějí i s použitím atomových zbraní. V současné koronavirové krizi jsme obstáli jako národ velmi dobře.
Spousta lidí „brblala“ kvůli opatřením, která zakazovala pohyb, chození do restaurací, nařizovala nošení roušek apod. Co to vypovídá o českém národě? Změnil se, nebo byl takový vždy?
Brblání je v pořádku. To je národní tradice. Ale stojí za to, dobře si zapamatovat ty, kteří štvali proti některým nezbytným opatřením, podpisovali různé petice, měli hysterické výlevy v mainstreamových mediích – a to vše ve snaze dotlačit vládu k tomu, aby udělala chyby, za které by pak nesla zodpovědnost.
A národ vládu proti těmto výpadům podpořil. Velká většina občanů dle reprezentativních výzkumů přece opatření podpořila. A tak i protibabišovská opozice byla donucena změnit rétoriku na „na počátku to dělala vláda dobře, ale pak…“. To je přece tak průhledné. Dokážete si třeba představit, co by se dělo, kdyby vláda podlehla tlaku a připustila by příjezd asi dvou tisíc diváků z Itálie do Nového města na Zlatou lyži?
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Jaká je „role umělce v českých dějinách“? A co od něj žádat dnes?
Marně dnes hledám umělce srovnatelné s osobností Jana Wericha. A i ten je dnes „na tapetě“ dnešních kultutrégrů. Nechejme výběr osobností na demokratických volbách. Tam má každý příležitost. A nepodceňujme ani volby do Senátu. Potřebujeme vrcholné instituce, o které se můžeme opřít.
Ekonom Tomáš Sedláček dlouhodobě hovoří o „fetiši růstu HDP“, kdy podle něj sledujeme jen to, jak naše ekonomika roste, a přehlížíme všechny ostatní aspekty rozvoje. Má Sedláček pravdu, nebo jen „sytý hladovému nevěří“?
Tomáš Sedláček je muž mnoha inspirujících invencí. Tady se ale sápe po nevinném. HDP za to nemůže. Jde o kvalitu růstů. Pokud bude náš růst založen na produktivní spotřebě statků a služeb, tj. takové spotřebě, která vede k rozvoji, uchování a uplatnění schopností člověka, tak bude moci zajistit jeho neomezenost i dynamiku. Jde o pochopení toho, jak by tento růst vypadal a jak k němu přejít od současného stavu. Mimo jiné – to je hlavní téma, kterým se zabývám.
Naším „ideovým vzorem“ posledních 30 let byly Spojené státy. Nyní jsou značně zasažené pandemií. Jde jen o dočasný defekt, nebo má americká demokracie a americké postavení ve světě skutečně vážné potíže? Co s USA nyní bude?
Na úvod připomenu, že silně zasaženo je také Rusko, kde se epidemie jen s obtížemi dostává pod kontrolu, takže ze tří klíčových mocností nejlépe obstála Čína. To bude mít velký význam na přerozdělení globálních pozic, ve kterém hrají významnou roli faktory ekonomické, politické, ale i důvěra ve funkčnost společenských systémů.
Spojené státy jako sídlo Deep state, tj. jádra současné globální moci, oslabí. Již dnes mají omezenou schopnost vše ufinancovat elektronickým emitováním nekrytého dolaru. Malá odolnost nejdražšího zdravotnictví ve světě bude též důležitým činitelem, který ovlivní prezidentské volby. Zde by ovšem zvolení manipulovatelného a zkorumpovaného Bidena znamenalo výrazné posílení role Deep state uvnitř Spojených států. Svět by se mnohem více přiblížil turbulentnímu vývoji ve všech sférách s těžko predikovatelnými výsledky.
Evropská unie je projekt jen pro dobré počasí, zní nyní, když jsou mnozí z postupu Bruselu vůči koronakrizi skeptičtí. Nyní se navíc rodí plán Merkelové a Macrona, který by i nás mohl zavázat k tomu, abychom pomohli zemím EU zasaženým virem (a které jsou i tak na hraně ekonomického kolapsu), čili Itálii, Francii nebo Španělsku. Jde o prostou solidaritu, nebo bude naše země vysávána silnějšími? Jaký postup zvolit?
EU už není dobrá ani pro dobré počasí. Její politické reprezentace a zpravodajské služby jsou v podstatě jen apendixem Deep state, což se plně projevilo i v kauze našich čučkařů.
Co si myslet o vrcholných orgánech EU, když místo nich začínají o osudech jiných států rozhodovat reprezentanti jen některých států? To je přiznání kolapsu eurounijních mechanismů. A šéfka EK Leyenová jen tak klidně řekne: Nezvládli jsme to, protože nikdo z nás není odborník… – To je „omluva“! Vždyť už i Tonda Novotný věděl, že v odborných záležitostech musí dát na odborníky.
Cituji z materiálu zpracovaného Komorou veterinárních lékařů v roce 2008, který připomíná historii obdobného případu: „Vymýcením brucelózy skotu koncem roku 1964 a dokončením eliminace bovinní TBC v roce 1968 jsme se v ochraně zdraví zvířat a lidí zařadili mezi přední státy na světě. Pro porovnání, ozdravovací proces v Dánsku trval přes 40 let, ve Švýcarsku 25 let a v četných státech Evropy nebyl doposud ukončen.“
Bohužel, dnes už není ani minulost tím, čím bývala. Strašně rychle se zapomíná. To je právě o tom historickém povědomí.
Pokud jde o solidaritu s Itálií, Francií, Španělskem – proč ne? Ale těžko být solidární v situaci, když nás a země nám blízké některé z těchto zemí peskují za postupy, které se pak ukážou jako správné. A dělají tak znovu a znovu. Už se nám omluvily za vnucování kvót pro uprchlíky? Už se nám omluvily za vysmívání se našim protikoronavirovým opatřením?
Teď je podle mě prvořadou otázkou emancipace středounijního prostoru, který neselhal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
