Doktor Campbell naléhavě vzkazuje: Mináři, jděte konečně pracovat, učte se, tvořte hodnoty! A vy, jeho podporovatelé, dříve než vejdete do stáda...

Než odpovím na vaše otázky v den, kdy prezident Putin absolvoval svoji 15. roční tiskovou konferenci (19.12 – trvající 4 hodiny 18 minut, 57 otázek a odpovědí, čítajících 18.362 slov), na kterou se akreditovalo 1895 lidí, tj. o cca 200 méně, než v minulém roce, dovolte mi krátkou vstupní poznámku. Týká se paměti a ignorování politicky nepohodlných faktů, s nimi spojených strategií pro rozvoj a údržbu Planety ve smyslu kosmické lodi letící ve vesmíru. To bez možnosti ovlivnit a dovědět se, kam vůbec letíme. Spojení dvojice paměť a fakta je částí jazykového archetypu. Ten charakterizuje mimo jiné implicitnost a explicitnost jazyka a samozřejmě i hříchy (paměti). Český jazyk v úpadku, především ve spojení s angličtinou jako zvolenou lingua franca, která je také v úpadku a stav současné společnosti představují výzvu, která, když ne včas řešena, umocňuje potenciál nedorozumění, falešné výjimečnosti a v neposlední řadě i nemožnost tvorby udržitelných skupin, vztahů a spolupráce.

Na tiskovou konferenci v roce 2018 se připravoval prezident Putin podle slov tiskového mluvčího Peskova nejméně tři dny. Svědčí to o fenomenální paměti prezidenta. Tato schopnost centrální nervové soustavy uchovávat (krátkodobě, střednědobě a dlouhodobě) a používat informace (ukládané vizuálně, akusticky a sémanticky) o předchozích zkušenostech formou procesu vštěpování (kódování), uchovávání (retence) a vybavování (reprodukce) zkušenosti je charakterizována rozdělením na paměť mechanickou a logickou. Je to jedna z důležitých charakteristik každého úspěšného vůdce a selského rozumu. Obojí představují deficit. Přestože předmětem otázek PL není hodnocení konference, nabízím tři osobní dojmy, které přímo nebo nepřímo souvisí s vašimi otázkami, paní redaktorko.

Prezident Putin dovolil být vnímán jako nositel ducha doby (Zeitgeist). Představil se v symbióze se svým mluvčím Dmitrijem Peskovem formou hlasitého výkřiku v době nebezpečí s následným překvapením a prosbou. Rusofobům, kteří se nezajímají o Rusko a nevědí, co mám na mysli, doporučuji si přečíst Howl and other poems světoznámého amerického básníka a jedné z vůdčích osobností beatnické generace, Irwin Allen Ginsberga (1926-1997). Za třetí, tisková konference potvrdila, že i v Rusku se 21. století chopilo svého práva a že vůdce musí mít hluboké znalosti a schopnosti psychoterapeuta-moderátora. Řešení problémů budoucnosti bude totiž založeno na konvergenci NBIC (nano,-bio,-info,-cognitivity). O ní jsem se zmínil v příspěvku Adventní zamyšlení (1), protože NBIC je přímo spojení s jednotným věděním a chápáním Planety jako kosmické lodi. Tu mohou řídit, opravovat a udržovat v provozu pouze vzdělaní, vychovaní a s korupcí nespojení lidé.

Protože se jedná o důležité a zajímavé téma, popřemýšlím, jestli s ohledem na zmínku prezidenta Putina o změnách a působení Kosmu zveřejním alespoň část referátu na téma Bezpečnost kosmické lodi zvaná Planeta z června 2005. Autory referátu je trojice vědců rodiny Cygankov: otec (ex-spolupracovník raketového konstruktéra Sergeje Koroljova, 1906-1966), syn (Institut dynamiky geosféry RAV a přítel autora příspěvku) a vnuk (Institut kosmického výzkumu, RAV). Pro zajímavost: Již sto let rodina pečuje o neobvyklou tradici s velkou symbolikou: všechny děti mužského pohlaví mají stejné jméno - Sergej Sergejevič.

Koncem roku obvykle bilancujeme události a často očekáváme změnu. Byl uplynulý rok v něčem přelomový? Byl určitý moment, který v české společnosti ukázal něco, u čeho bychom se měli více zastavit?

Ke svému konci blížící se kalendářní rok nebyl pro mě přelomovým. Vše, co se stalo a děje, jsem očekával a dovedl si představit. To lepší má česká společnost za sebou, to horší před sebou. Je to jeden z důvodů, proč jsem během roku jenom indikativně popsal v několika zveřejněných příspěvcích malou část představ a následků vývoje evropské společnosti. Jestliže platí nejenom v kybernetické matematice a mechanice, ale i v politice, která patří do kategorie patologické vědy podle definice nositele Nobelovy ceny 1932 (za práci v hraniční chemii) Irvinga Langmuira (1881-1957) a která se neřídí zákony logiky, že jednou spuštěný proces nelze zastavit, a proto naše snaha by měla být zacílena na jeho zpomalení, identifikaci újmy člověku, aby mohl být spuštěn proces kontroly, nedává mi smysl zveřejňovat modely představitelné budoucnosti širší veřejnosti společnosti, která denně prokazuje, že její ve skutečnosti atomizované vedení, prakticky na všech úrovních není schopné a odhodlané vést civilizovaný dialog, formulovat národní myšlenku a zájmy. O rozvoji individuálního a skupinového myšlení, schopnosti a odhodlání uvedené chránit, nemluvě.

U čeho bychom se měli více zastavit? Odpověď je jednoduchá: Mlčet a reflektovat. Například citát Tohei Koichi (1920-2011): Bohové nepromluví nikdy ani slovo, avšak neustále jednají. Bohové nepromluví nikdy ani slovo, avšak všechna stvoření se nacházejí ve stavu stálého růstu. Vesmír nás neučí ani jedno slovo, nýbrž mlčky jedná. My nevíme, zda směr, jímž se pohybuje, je dobrý, nebo špatný. Jisté je pouze to, že se pohybuje.

K tomu se zamyslet nad skutečností, že se v ČR stále toleruje přechovávání (v trestněprávním slova smyslu, v němčině Hehlerei), a pracuje se s v RF nezákonně získanými finančními prostředky. Zveřejnění, například struktury kupujících předražených bytů v Praze a jinde, by to přesvědčivě dokázalo. Zamyslet se nad tím, co je to pokora a právo člověka na štěstí, dané nám Kosmem, věřícím – Bohem nebo Alláhem, nebo kýmkoliv druhým, koho si člověk vymyslel. Z práva, i toho na štěstí, vyplývají pro každého z nás povinnosti. A ty se příčí egu.

Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek a neskončily ani před Vánocemi. Už toho bylo řečeno mnoho, ale co vzkázat jak Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní? A co popřát do roku 2020?

Vzkaz je také jednoduchý. Panu Minářovi: jděte konečně pracovat, tvořte hodnoty a učte se. Účastníkům demonstrací: Dříve než vejdete do stáda a stanete se jeho částí, přemýšlejte, jak, kdy a kudy vyjdete. Buďte ateisty a nevěřte mýtům, lžím, propagandě a pokrytectví.

Andrej Babiš letos musel reagovat na audity Evropské komise, táhne se kauza Čapí hnízdo, trestní stíhání proti němu bylo zastaveno, pak obnoveno, lidé proti němu demonstrují, v létě se debatovalo o odchodu ČSSD z vlády. Jak byste zhodnotil jeho působení v křesle premiéra v uplynulém roce? Obstál vůči veřejnosti? Měl by udělat něco směrem k opozici nebo k Milionu chvilek?

Krátkodobě premiér udělal to, co mohl udělat ve prospěch většiny obyvatel ČR, aby dokázal, že je osobností na svém místě. Střednědobě však bude dokázáno, že se jedná o jednorázový úspěch v procesu změn a v prostředí, na jehož vývoj nemá premiér ani vláda ČR možnost opravdu korektivně působit. Proč? To je otázka, která vyžaduje oddělenou odpověď. Nedojde-li totiž v době co nejkratší k uvědomění si následků politické, hospodářské a vojenské závislosti ČR, nedojde-li k větší válce ve střední a východní Evropě, a bude-li pokračovat oddělení Euroasijského a Asijského společenství od Severoatlantického, ČR zaujme místo ve vznikajícím paralelním světě s funkcí skládky lidského odpadu v historicko architektonickém skanzenu. Protože všeobecně není zřejmá vůle a schopnost společnosti a vlády alespoň zpomalit proces rozpadu státu, nedává žádný smysl jít vstříc opozici nebo Milionu chvilek. Ať si užívají. V Německu se říká: Vyznavač bláznivých nápadů zpravidla zmoudří až po pádu.

ANO má stále stabilní podporu, současná vládní sestava by dle průzkumů měla stále ve Sněmovně nadpoloviční většinu. Apely na „ohrožení demokracie" a zneužívání státu Babišem nefungují. Jaký předpokládáte vývoj v příštím roce?

I v příštím kalendářním roce 2020 bude platit: 1) Lidé a vítr se točí rychle. Pan premiér to často potvrzuje. Naposledy ve spojení s ustanovením dne památky 21. srpna. 2) Moucha chce být ptákem. To dokazují sliby, pokrytectví a část generace sněženek. 3) Velké myšlenky vycházejí ze srdce. To dokazuje deficit velkých myšlenek, prakticky všude, kam se podíváme: ve společnosti a hodnotách, výchově, vzdělání, vědě, řízení a filozofii apod.

Jak obstála ČSSD? Prohrané volby do Evropského parlamentu, klesající preference, skutečně by na tom byla lépe, pokud by nešla s Andrejem Babišem do vlády? A co opozice? Jak se projevili Piráti, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a SPD? Překvapila vás v něčem nějaká politická strana nebo politik?

ČSSD koná po staru a myslí si, že postel a hnízdo nesmí vystydnout. Zapomněla však, že kdo se nabídne nebo podbízí, nedostává velkou mzdu. Proto měla odejít do stínu, odpočinout si a pozorovat dění, aby nabrala síly. A opozice? V Německu se praví, že jeden táhne - druhý víc, v půli to udělá ryc - a nikdo nemá nic. Osobně mě nic, kromě rychlého růstu debilizace velké části společnosti a nevychovanosti dočasných politiků – much, nic nepřekvapilo.

Konec roku zásadně poznamenal masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany“. Cítíte něco podobného kolem sebe?

Ano. S panem generálem Šándorem v tomto případě souhlasím na základě vlastní zkušenosti. K mému štěstí mladíci si neuvědomili, že za sebou mohli zanechat pouze starce, ne však jeho zkušenosti. Dostali lekci, na kterou budou možná dlouho vzpomínat, podle motta: Kdo jedná krátce a jasně – jedná krásně.

Letošní rok byl pro některé rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Časopis Time ji označil za osobnost roku. Čím je Thunbergová pro vás? A pokud ne Greta, kdo by si zasloužil titul osobnost roku?

Greta je využitá a zneužitá, nemocná, nezletilá dívka. Dokumentuje pokrytectví západního hodnotového systému a jeho vůdců. Ti vidí zneužívání nezletilých pouze na východě, k tomu ještě proti slunci. Výsledek takového konání potvrzuje, že nevychovaný polovzdělanec a koláč z nevykynutého těsta jsou nestravitelné.

Její cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost? Nebo vás to děsí? Budeme méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na konec uhelných elektráren? Jak se s touto vlnou politické aktivity vypořádat?

Při všem, co nám Brusel doporučuje, posílá nebo již dokonce nadnárodně nařizuje, doporučuji si vzpomenout na babiččinu pravdu: Když káže liška, hlídej si své husy. Humor totiž je, když se navzdory všemu, co se děje, smějeme a uvědomíme si, že mladý doktor by měl mít tři hřbitovy, a kdo se dnes může radovat, by neměl čekat do zítřka. Kdo nemá z čeho se radovat, ale má čas a chuť divit nebo dovědět se více o budoucnosti české kotliny a EU, a chce se přitom pobavit, může si přečíst roční analýzu růstu na rok 2019. Tu vypracoval Evropský sociální a hospodářský výbor (ESHV), byla zveřejněna v úředním věstníku EU a je proto k dispozici i v českém jazyce.

Je to zajímavé čtení, které odpoví na mnohé, nejenom vaše otázky. Proč? Protože umožňuje nahlédnout – možná hlouběji, než bychom mohli čekat – do toho, jak některé evropské instituce a jejich představitelé uvažují. Poměrně mladí lidé, kteří před několika lety vyšli ze západoevropských univerzit, konají se zápalem hodným tomuto věku a pracují odtrženi od reality na vytvoření nové Evropy a pro ni nutného nového člověka.

Co se týče jazyka, stačí se seznámit s jedním obecným doporučením ESHV: Zdanění musí být příznivé pro produktivní investice a výdaje do reálné ekonomiky. Daňové příjmy by měly být přesunuty na jiné zdroje než ty, které se týkají práce a udržitelné spotřeby.

Jeví se, a to nejenom mně, že formulace je matoucí. Zdanit příznivě investice znamená v mém pojetí zavést daňové bonusy nebo nižší daně. Přitom současně se navrhuje snížit zdanění práce a také spotřeby. Tj. snížit DPH a sociální pojištění. Proto se nabízí otázka: Jak udržet úroveň rozpočtových příjmů, když současně žádáme vyšší investice a v podstatě to musíme udělat pouze zúžením daňového základu pro firmy, resp. tím, že některé investice promítneme do nákladů firem? Odpověď selského rozumu, který je v Bruselu deficitem, zní: budeme mít méně daní z příjmů firem – při stejných sazbách, anebo zvýšíme sazby.

Co se týče myšlenek, cituji jeden příklad z mnohých. Politika Evropské komise v oblasti veřejných statků by se měla řídit zásadou, podle níž by z privatizace veřejných statků měly být vyloučeny statky, které mají strategický význam a jsou lépe poskytovány veřejným sektorem, a privatizace nesmí pro stát znamenat čistou ztrátu tím, že k prodeji dojde v hospodářsky nepříznivých obdobích.

Nabízí se otázka: Proč se vláda ČR neřídila myšlenkou a zkušeností, že dříve než někam vejdu, přemýšlím, jak, kdy a kudy odtud vyjdu? Protože se nepřemýšlí o dopadech rozhodnutí s pomocí selského rozumu, ČR se může chlubit například zprivatizovanou vodárenskou soustavou, přinášející cizím vlastníkům obrovské dividendy. Ale i osobně vyzkoušeným pochodem autora příspěvku s kýblem za vodou v cisterně na frekventované cestě. Nebo i nutností být ve stáří schopným fungovat jako detektiv, rozhodnu-li se jet vlakem z Prahy na Moravu. Dnes k tomu potřebuji – prý dočasně – pouze tři jízdenky.

Není proto divu, že na úrovni zahraniční politiky má ČR již dnes čtyři různé směry. Každý z nich spoluurčuje a tvoří obrazy státu v zahraničí a šíří v cizině povědomí o úrovni a kompetentnosti českých politiků, mezitím již většinově bez duše. Není proto divu, že se nic nemění a nezmění k lepšímu. Nedej Bůh, kdyby se současná vláda rozhodla řídit citovanou radou. Radost privatizátorů by neměla konce, protože soukromý kapitál by musel být vyplacen. Kromě toho by hrozilo nebezpečí, že odškodnění privatizátoři umřou z radosti, nikdo nebude schopen investovat a státní pokladna vyschne. Důchodci a nemocní by si poté měli připravit odpověď na otázku, zda je lepší konec se slzami, nebo slzy bez konce.

Co se týče investic, které budou potřeba na plnění slibu daného EK premiérem Babišem chci věřit, že poradci mu předčetli z díla ESHV. Cituji: Stále není jasné, jak lze investičních cílů dosáhnout v zemích, které jsou pevně vázány požadavky Paktu o stabilitě a růstu. EHSV proto stejně jako ve svých předchozích stanoviscích doporučuje, aby byla investicím přisouzena významnější úloha tím, že se do evropského fiskálního rámce zavede zlaté pravidlo.

Zlaté pravidlo jako zaklínadlo, které umožňuje financování sociálně a hospodářsky produktivních investic, které neohrožují udržitelnost budoucího rozpočtu, a nebude nám vadit Pakt stability. Ten však již dlouho vadí, protože není možné za příznivé, ani nepříznivé situace provádět anticyklickou fiskální politiku, když země dodržují pravidla Paktu o stabilitě a růstu. Selský rozum se proto ptá: Proč vlastně máme v EU Pakt stability, když nám brání v rozumné hospodářské politice?

Nebudu pokračovat, kromě krátkého shrnutí: 1) Jedná se o výsledek práce mladých úředníků-absolventů západních univerzit s neorganicky reformovaným vzdělávacím procesem bez praktické zkušenosti s reálnou ekonomikou státu, koupených, tj. zkorumpovaných výhodami, které si našinec může jenom těžko představit. 2) Postup, který demonstruje nejenom citovaný dokument, ale i další, představuje to, co se nazývá neomarxismem. Tedy v prvé řadě pokus vytvořit jednotný evropský národ, následně i evropský stát a ten nakonec beztrestně řídit byrokracií a komisary, které nikdo nevolil a kteří nejsou nikomu odpovědni. 3) Známý výrok jednoho bývalého českého komisaře, že on je v tom Bruselu za Evropu a nemůže se ohlížet na nějaké české zájmy, dokresluje charakterový profil člověka, kterého je Brusel ochoten akceptovat a kterého může vláda navrhnout na pozici v Bruselu. Ve své podstatě se jedná o kamuflovanou zradu, jejíž výsledky potvrzují, že ani věštec neví nic o svém osudu.

Konkrétně nová Evropská komise přichází s evropskou „zelenou dohodou“. Plán má obsahovat 50 kroků, které by do roku 2050 měly přispět k docílení klimatické neutrality. Co máme očekávat po stránce ekonomických změn? Co by vlastně ona „zelená dohoda“ přinesla Česku a Evropě?

Kdo by nechtěl naslouchat ušlechtilým myšlenkám, s nimiž je prakticky nemožno nesouhlasit, nebo poselstvím o budoucnosti, a nemusel přemýšlet o tom, co všechno je nutno učinit, aby ten budoucí svět byl plný radosti a krásy? Proto přichází z bruselských výborů stále něco nového. Vždycky je to představeno vznešenými obraty, frázemi v nepejorativním smyslu a zjednodušeně. Například: 50 kroků a budeme u klimatické neutrality. U krásné budoucnosti, kousek od nás, kde na nás čeká, prosperita, blahobyt a jenom krásné věci. Podobné jsem slyšel v dětství až do omrzení. Odpověď na vaše otázky nabízí také výsledek zasedání tzv. národního konventu. Ten se konal koncem dubna 2019 v Praze. Konventu se zúčastňují ti, co se nějakým způsobem podílejí na formování stanovisek delegací na jednání nejrůznějších komisí EU. V dubnu 2019 konvent diskutoval o prioritách ČR – mimo jiné na téma Naslouchat občanům Evropy v zájmu udržitelné budoucnosti. Krásné téma pro summit EU v Sibiu v Rumunsku. Ten se konal začátkem května. Co přinesl? Kdo ví, ať napoví…

Hned v úvodu, bez překvapení, nezapomenuli autoři dokumentu připomenout, že Evropa prožila sedm desetiletí v míru a stabilitě. Nehledě na skutečnost, že je to pouze pravda zabezpečených autorů ve skleníku, nikdo nezvedl hlas a připomněl boje na Kypru v roce 1974, jeho rozdělení na dvě části. Následný rozpad Jugoslávie, s ním spojené války na Balkáně a vyhnání srbského obyvatelstva z Krajiny. Nebo bombardování Srbska bez vyhlášení válečného stavu, nebo vyhlášení Kosova jako samostatného státu bez připomínky Mnichovské dohody, apod. Blíže k současnosti se objevila válka v Donbasu. O ní také ticho.

To se nezmiňuji o Francii. Ta začala bombardovat Libyi, rozvrátila fungující stát a tím umožnila migrační pohyb, který se ještě nevyčerpal. Mluvit o tom, že žijeme tolik let v míru, je proto minimálně nepravdou. Je to však bohužel i něco víc. Je to ukázka, jak bruselské elity skutečně chápou Evropu, kde začíná a končí jejich Evropa.

Co se týče otázky spojené s očekáváním po stránce ekonomických změn a co by vlastně „zelená dohoda‘ přinesla Česku a Evropě, odpovídám opět odkazem na konvent a doporučením se osobně seznámit s několika tézemi konventu: 1) Evropa by měla urychlit spravedlivý a udržitelný přechod na 100 % dodávky energií z obnovitelných zdrojů. 2) EU musí přeměnit lineární hospodářství na oběhové, bezuhlíkové hospodářství. 3) Evropa potřebuje skutečnou digitální přeměnu, aby se stala nejdynamičtějším digitálním regionem světa, a musí projít všeobsahující změnou, která zohlední celosvětový charakter digitálního hospodářství a podnikatelské začlenění do globálních hodnotových řetězců.

Až mně někdo vysvětlí, co si mohu představit pod lineárním hospodářstvím, či všeobsahující změnou zohledňující celosvětový charakter digitálního hospodářství, a co to znamená, budu si moci představit, že bych mohl být optimistou. Do té doby platí, že přechod na 100 % dodávek energie z obnovitelných zdrojů – přičemž nikdo neví, zda to znamená jenom sluneční či vodní energie, nebo také využití jaderné energie – a k tomu mluvit v ČR o využití fotovoltaiky, lze hodnotit jako výsměch zdravému rozumu člověka. Vědomý, cynický a pokrytecký výsměch, protože dotace solárním baronům v ČR dosáhnou 1000 miliard Kč (v letech 2010-2030) a některá zdůvodnění českých politiků zní následovně: Museli jsme to přece udělat, protože jsme se zavázali k tomu, že dosáhneme příslušného podílu obnovitelných zdrojů energie na její celkové spotřebě.

Komu to nestačí, nebo se mu nechce kritizovat domácí poměry, nechť se seznámí s Lisabonskou strategií. Ta byla přijata v roce 2000. Její hlavní poselství, cituji: vytvořit z EU do roku 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost.

Protože hlupáci dělají stále stejné hlouposti, ti šikovnější neustále nové, došlo již v roce 2004 k revizi Lisabonské deklarace, a to tak, že sociální aspekt a aspekt životního prostředí nebudou nadále prioritou s tím, že se těžiště Lisabonské strategie přesouvá do ekonomického rozvoje Evropské unie. Jinak a zjednodušeně řečeno: nešlo již o sociální rozměr EU, ale jen o ekonomiku a potažmo o posílení role SRN, jako hospodářského motoru a praktického vůdce EU. Vyloučení dvou aspektů budoucnosti (sociálního rozměru a životního prostředí) totiž dokazuje, že když jde o budoucnost EU, musí jít sociálno stranou. Mimochodem, není mi známo, že by se někdo i v ČR zabýval otázkou, proč byla strategie neúspěšná. Zda to např. nebylo tím, že byla nereálná, a nikdy nechybující byrokracie nemůže přiznat svoji chybu.

V kontextu uvedeného se nabízí zamyšlení nad vzestupem Číny. Opravdu si vysokoškolsky vzdělaní úředníci EK mysleli a myslí, že mohou zastavit vzestup čínské ekonomiky? A s ním spojený vzestup domácích produkčních kapacit, a jak se ukazuje dnes – i stále významnější pozici v aplikaci nejmodernějších vědeckých poznatků? Připomínám již mnou mnohokrát popsané zákony kybernetické matematiky, mechaniky a přírodních zákonů. Posledně v příspěvku nazvaném Elektronické tábory a Adventní zamyšlení. Těm, komu je kybernetika cizí, stačí vědět, že i když sebelíp zaléváš lež, pravdu z ní nevypěstuješ.

Nevěřícím faktům a idealizátorům EU do třetice připomínám nedávnou dobu: roky 2014-2016. V té době se zdálo, že v EU jsou opět nějaké problémy. Tak vzniklo heslo – Více Evropy – na základě jednoduché logiky: Když něco nefunguje, jsme v krizi a nějak se z ní nemůžeme dostat, zvětšíme počet chyb. Proč? Protože v EK jsou přesvědčeni, že pokud bude více Evropy, bude se nám dařit lépe. Co to konkrétně znamená, to více Evropy, nikdo neřešil, nikdo neví a nikdo jasně nedefinoval. Nové zaklínadlo patří do kategorie explicitnosti a implicitnosti jazyka a do struktury vědomého klamu. A aby toho klamu nebylo málo, přišel brexit. Dnes víme, že přišel i kvůli deficitu logiky úředníků EK. Ti komunikují převážně v angličtině podporující analytické myšlení. Přesto nedovolila byrokratům pochopit, že Britové hlasovali pro brexit, protože si bezpochyby mysleli, že té Evropy je již moc.

Chápete tu část mládeže, která pociťuje „klimatickou tíseň“ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost? Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní.

Vyčítat starším, že jsou odpovědní, že mládež nečeká žádná budoucnost, je holý nesmysl. Mladí mají vše ve svých rukách, když si uvědomí, že life long learning neznamená nic jiného, než nelhat (sám sobě a ostatním), nebýt lakomým (ve vztahu ke svým opravdovým potřebám, ne chtíčům nebo přáním) a nebýt lenivým (ve smyslu sebepoznání a jednotného vědění). Odpovědnost a osobní rozhodnutí nelze delegovat. Právo na štěstí se stává teprve tehdy skutečně reálným právem, až když si ho mladí vezmou do ruky. Jinak má právo na papíru, včetně toho na štěstí, pouze deklaratorní charakter a význam.

Pár lidí už vyhlásilo hladovku...

Neříkejte mi, paní redaktorko, že chtějí být zdravější než jejich souputníci. Snad vědí, že co prospívá játrům – pro slezinu utrum. A když to nevědí, tak ať jedou do Bruselu nebo do knihovny. Tam si mohou přečíst v teple tvrzení jednoho z expertů EU: 40 % mladých lidí do 34 let má jen nestandardní práci a dokonce až polovina z nich je v jižní Evropě. Po přečtení se mohou při obligatorní kávě nebo čaji pokusit přeložit bruselský speak do jim srozumitelného jazyka. Napovídám jim: 40 % mladých lidí do 34 let nemá trvalé pracovní poměry a pracují pouze příležitostně – třeba v létě, když je turistická sezona, nebo rozvážejí jídlo na kole nebo v tramvaji a metru. Protože experti EK žijí jinak, nekladou si otázku, jak mladí mají mít dnes děti? Kromě toho možná vůbec nechápou, že nemá-li generace lidí ve věku, kdy by mohli mít děti, trvalé či relativně trvalé zaměstnání, asi těžko budou zakládat rodiny a vychovávat děti, když sami mají problém se slušně uživit.

Proto, až budou mít hladovějící dost hladovění, nechť se vydají do Bruselu. Tam mohou požadovat zajištění podmínek pro založení rodin, pokud hodnotí rodinu jako potřebu a prioritu v životě, a ne jako zábavu v objetí LGBT. Požadavek mladých na zajištění podmínek pro založení jejich rodin by totiž mohl alespoň částečně zpomalit proces přemýšlení bruselských elit o tom, jak zajistit bezpečné cesty pro uprchlíky a spojit jejich rodiny.

V obecnější rovině platí, že starší generace stále více podporuje premiéra Babiše či prezidenta Zemana, zatímco mladí Piráty či liberální strany. V Británii starší lidé hlasovali pro brexit a bylo jim spíláno. U nás starší odmítají euro či EU jako celek a jsou označováni na neinformované. O čem rozdíly svědčí? Jde jen o formu obvyklého mezigeneračního sporu, nebo je v tom něco víc?

Svědčí to o debilizaci společnosti, kterou mimo jiné způsobují neorganické reformy vzdělávacího systému a oddělení vzdělání od výchovy v rodině podmíněné hospodářským systémem. Ten nedovoluje muži materiálně zabezpečit rodinu s dětmi, jako tomu bylo před 40 a více léty. V neposlední řadě se jedná o následky deficitu respektu a důstojnosti člověka.

Jakkoliv jsou voličské skupiny podporující Babiše a Zemana spokojeny, tak například předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová (a zdaleka nejen ona) upozorňuje, že hrozí kolaps penzijního systému a máme 15 let na řešení, jinak stáhne ke dnu veřejné finance. O tom, že se veřejné finance přehoupnou do trvalých ztrát a pokud neproběhne razantní reforma, za padesát let bude zadlužení vyšší než v současném Řecku, psal Reportér magazín. Dojde ke zhroucení veřejných financí? Je Babišův přístup k veřejným financím zodpovědný směrem k příštím generacím?

Tady platí, minimálně tři věci: 1) Dluh je první dědic. EK, každý členský stát a mnohé české rodiny mohou o tom zpívat každý den. 2) Týden pracovitého člověka má sedm dní, týden lenocha sedmkrát zítra. 3) Loď by neměla viset na jedné kotvě a život na jedné naději.

Vítězství konzervativců ve sněmovních volbách definitivně rozseklo diskuse o brexitu. Zachraňuje Bůh královnu? Nebo se Britové nechali oklamat populistou? Je právě rozhodování Britů a osobnost Borise Johnsona dokladem toho, že obecně hrozí rozklad demokracie? Nebo má Británie dobrý důvod jít svou cestou a volba je projevem zdravé demokracie?

Británie má mnoho dobrých důvodů jít svou cestou a volba není projevem zdravé demokracie, ale zdravého rozumu.

I do roku 2020 vstupuje Evropa s povědomím aktivního válečného konfliktu, a sice na Donbasu. Francouzský prezident Macron dává najevo, že by s Ruskem měla nastat dohoda, evropský mainstream se zastává Ukrajiny. Jaký směr zvolit? Co přehodnotit, pokud jde o sankce a politiku vůči oběma stranám od roku 2013 či 2014?

Ukrajina nebyla nikdy v historii samostatným státem. Existuje zkušenost, že kdo si jednou pozval Ukrajince domů, nikdy se ho nezbaví. A také ukrajinské přísloví: Pijme, co se do nás vejde, však nám život brzy přejde.

Americký prezident Donald Trump bude příští rok obhajovat své křeslo. Je zatížen skandály, považován za hrubiána, nicméně republikánští voliči ho stále podporují. Trump dává najevo distanc vůči účasti USA ve válkách v zahraničí a vypadá to, že necítí chuť podporovat evropské země NATO. Pokud bude znovu zvolen, jaká to bude pro Česko a Evropu zpráva?

Případné znovuzvolení prezidenta Trumpa si dovoluji nazvat štěstím. Ze tří důvodů:

1) Nejenom ČR a EU se konečně dostanou s pomocí asymetrického spojence do traumatického stavu a k nové zkušenosti, bez kterých změna k lepšímu není v rozpadajícím se státu možná. Výrok premiéra Babiše podle ČTK: Všem je jasné, co se v srpnu 1968 stalo. Byla to invaze ruských vojsk, s nevinnými civilními oběťmi, a český národ z ní dodnes má trauma. Rusové mi tenkrát ukradli 21 let svobodného života, mluví sám za sebe, za obsahovou nekorektnost a zkorumpované politické myšlení. Proto by měl výrok mít následky ze strany RF. Podobně jako obscénní chování čtvrťového starosty, nebo bourání či přenášení památníků vně geopolitického kontextu a trendu, majícího své kořeny v prvních letech po ukončení první světové války. Tj. 100 let. I proto by následky výroku a nečinnosti MZV a dalších institucí ČR měly přijít dříve, než premiérovi a mnoha občanům ČR budou ukradeny další léta svobodného života asymetrickými spojenci. Mimo jiné: Organizátor ukázek bitvy tří císařů u Slavkova, obdržel francouzský řád. Napoleon zničil tři generace a téměř celou kulturu, a nikoho ve Francii ani ve snu nenapadne bourat nebo přemisťovat památníky.

2) Proto se občas dívám na mapu projektu EU z roku 1920. V něm se s Prahou jako kantonem nepočítalo. Budu si i nadále klást otázku, zda tehdejší projektanti Evropy věděli více než dnešní, když nepočítali s Prahou, a zda by nebylo opravdu lepší pro klid a kvalitu života v české kotlině, kdyby Praha byla přinucena k pokornému chování.

3) Nezávisle od výsledku, budu-li živ a zdráv, budu číst dál ve své dámě jako v knize, a přesto budu mít také rád i jiné knihy. Souhlasu netřeba.