Pane doktore, jste obhájcem asistenta a poradce poslance Jaroslava Foldyny, Michala Krafta, který stojí před soudem za články na téma migrace a z ní vyplývajícího střetu kultur. Co Vás na této kauze nejvíce zaujalo, nebo dokonce překvapilo?
Přiznám se, že mne v prvé řadě překvapila, smím-li to tak říci, značná subjektivnost objektivní stránky tohoto údajně trestného činu a tomu odpovídající značná subjektivnost závěrů orgánů činných v tomto trestním řízení. Vlastně i sama nenávist, o kterou zde má jít, je natolik subjektivní, že je pro mne trochu s podivem, že se vůbec mohla stát objektivním znakem skutkové podstaty nějakého trestného činu.
V rámci přípravy obhajoby jsem se proto chtěl podívat, jak vypadá typický politický proces, a tak jsem si zběžně prostudoval spis z procesu s Miladou Horákovou. Musím se přiznat, že více než některé paralely, které jsem do jisté míry čekal, protože politické procesy si a priori musí být v něčem podobné, mě překvapily spíše rozdíly, které jsem našel. Jde totiž o rozdíly, které nejsou v některých případech vůči současnosti moc lichotivé.
Je vyhlášení nového nouzového stavu Babišovou vládou protiústavní?Anketa
Podle vás jde o politický proces?
Jak už jsem uvedl, oba spisy jsou si v něčem podobné, a pokud je proces s Miladou Horákovou nazýván procesem politickým, tak by proces s Michal Kraftem mohl být patrně nazýván stejně.
Kromě paralel jste hovořil také o rozdílech. Můžete nějaké uvést?
Když se podíváme na proces s Miladou Horákovou, tak tehdejší OČTŘ proti obviněným, jichž bylo, tuším, 13, nashromáždili relativně velké množství formálních důkazů a svědků. Zdůrazňuji, že neřeším, zda to byly důkazy skutečné, či podstrčené, a ani se nezabývám hodnověrností svědků, či kvalitou tehdejšího režimu. Jde mi čistě o řekněme formální kvalitu přípravného řízení. Tehdejšími důkazy byly zbraně, vysílačky, peníze, tajný inkoust, tajné státní dokumenty a další podobné věci, a dále snad 29 svědků detailně popisovalo, jak přesně obžalovaní porušili tehdejší zákony. To vše pak soud vzal v úvahu a konstatoval vinu, a opět zdůrazňuji, že nijak nezpochybňuji fakt, že šlo o jeden z nejzavrženíhodnějších rozsudků v dějinách naší justice. Oproti tomu v případě odsouzení Michala Krafta to zatím vypadá tak, že jediným důkazem o jeho vině by měl být něčí pocit, že Kraft svými texty snad u někoho, zatím těžko říci u koho, vzbudil nějaký, a zřejmě prozatím jen podle názoru OČTŘ, negativní, pocit.
Dále mě docela zaujal rozdíl v pojetí toho, co se pokládalo za neakceptovatelné tehdy a dnes. Jde sice o záležitost spíše politickou než právní, ale protože politika a právo jsou, zejména v oblasti definice elementárních politických práv, do značné míry spojené nádoby, tak to zmíním.
Zatímco ustanovení, na jehož základě byla odsouzena Horáková a další obvinění, konkrétně § 1 a § 5 zákona č. 231/1948 tedy velezrada a vyzvědačství, trestaly snahu, a opět neřeším, zda skutečnou, či vykonstruovanou, o ohrožení země, tak ustanovení, na jehož základě byl odsouzen Kraft, zdá se, může být vykládáno i tak, že trestá nikoli snad snahu zemi údajně škodit, ale byť jenom teoretické úvahy o tom, jak ohrožení země zabránit! To je opravdu velký posun, a zdaleka si nejsem jistý tím, že jde o posun k lepšímu.
To jsou dva, alespoň pro mě, nejpřekvapivější rozdíly mezi oběma procesy. Dále už jsou jen některé zjevné paralely.
Můžete nějaké uvést?
Jde například o neskrývané politické sympatie vyšetřujících a žalujících orgánů. Tehdy i dnes vyšetřovatel hýří emocemi, avšak dnes je, nebo by alespoň být mělo, něco takového nepřípustné. Je také s podivem, jak se různé domněnky, pocity a v několika případech i poměrně snadno prokazatelné nepravdy nebo řekněme minimálně „nepřesnosti“ předkládají jako údajné důkazy.
A konkrétně?
Vyšetřovatel například tvrdí, že Kraft pokládá Afričany za méněcenné. Já samozřejmě nemůžu vědět, za co pan Kraft pokládá Afričany, či třeba Eskymáky, zato vím zcela přesně, že o tom, že by příslušníci jakéhokoli národa či rasy byli méněcenní, jsem nikde v textech, které jsou předmětem řízení, nenašel žádnou zmínku, nebo alespoň já jsem je takto vůbec nepochopil. Z právního hlediska je také skoro až bizarní, že zatímco texty, jež jsou předmětem řízení, jsou poměrně strohé a pracují v zásadě jen s obecně známými fakty resp. veřejně již mnohokrát různými veřejnými osobami přednesenými úvahami, z nichž se, pomocí analýzy, syntézy, indukce, dedukce, generalizace, abstrakce, komparace, analogie a dalších metod užívaných při vědeckém zkoumání ve společenských vědách, vyvozují nějaké teoretické závěry, tak úřední spis se snaží pracovat především s pocity, a to navíc s pocity subjektivními, vůbec ničím neobjektivizovanými. Dle vyšetřovatele je například již zmíněná generalizace, což je jedna ze standardních vědeckých metod, nepřípustná. Totéž platí pro analogii… Těch zvláštností je ve spisu ale více. Ve spisu například není ani zmínka o jakémkoliv poškozeném, o nikom, kdo by měl být předmětným jednáním dotčen, a tak by se mohlo zdát, jako by jediným, kdo by byl předmětným textem dotčen, byl pouze orgán činný v tomto trestním řízení, a to vlastně ještě až následně, když mu věc byla přidělena k vyřízení.
Zastavme se u těch zvláštností, které jste zmínil. O co přesně se jedná?
Například jsou to dvě zcela odlišná právní stanoviska OČTR, kdy jeden vyšetřovatel nejprve dospěl, a podle mě zcela správně, k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo, že se jedná o realizaci ústavního práva svobody projevu, a věc odložil. Pak ale vše dostal na starost vyšetřovatel jiný, a ten dospěl k závěru zcela opačnému, přičemž jediné nové důkazy, které předložil, jsou, zdá se, jenom (zřejmě nějaké nové) pocity, které ale původní vyšetřovatel patrně neměl. Působí to na mne nesrozumitelným a jistě nesprávným dojem, že zda má jednání pana Krafta být trestné, by snad mělo záležet pouze na dojmu či pocitu konkrétního člověka, který je shodou okolností nyní v pozici orgánu činného v trestním řízení v této konkrétní věci. Něco takového mi přijde zcela nepřijatelné.
Dále OČTŘ kladou obžalovanému za vinu, že, a nyní cituji: „předkládá chmurné vize budoucnosti.“ Když odhlédnu od toho, že se tyto „chmurné vize“ bohužel, minimálně alespoň z části, zřejmě již naplňují, a zůstanu čistě u práva, tak jako advokát nedokážu pracovat s faktem, že někdo má být odsouzen za to, že říká, že se něco, ve smyslu společenských dějů, může stát v budoucnosti. OČTŘ tedy snad mají nějaké zařízení, které jim umožňuje číst budoucnost? Pokud ano, tak sem s ním, ušetříme si spousty starostí. Otázkou by pak ale bylo, zda potom někoho soudit za to, že tento převratný vynález ještě nevlastní a ohledně budoucnosti tak jistotu nemá. Pokud však takovým zařízením OČTŘ nedisponují, tak je jejich predikce budoucnosti čistě subjektivní či dokonce spekulativní a jako taková nemůže být připuštěna jako důkaz, jinak bychom se dostali jednak do konfliktu s presumpcí neviny, a také bychom přistoupili na princip preventivního trestání za budoucí jednání, v tomto konkrétním případě dokonce i jen za přemýšlení o budoucnosti.
Jak je tedy možné, že se podobné věci v trestním řízení mohly objevit?
Do značné míry to vyplývá ze samotného velmi kontroverzního znění aplikovaných paragrafů. Podněcováním k nenávisti, či hanobením přece může být prakticky jakýkoli výrok, záleží, jak jej kdo subjektivně vnímá či interpretuje. Tato definice objektivních znaků skutkové podstaty je sama o sobě podle mne vadná, protože je subjektivní. Každý vnímá nenávist subjektivně, objektivní definice neexistuje, proto ani neexistuje způsob, jak předvídat, co může u koho vyvolat jaký subjektivní pocit. Nenávist je iracionální subjektivní emoce, jejíž existenci nelze přece objektivně prokázat, změřit ani vyloučit, a učinit někoho objektivně odpovědným za subjektivní pocity jiného člověka, natož objektivně prokázat, že subjektivní pocity jiného člověka vznikly v důsledku něčeho, co předtím řekl či napsal, je podle mne nejen teoreticky, ale i prakticky nemožné. A to už vůbec nehovořím o tom, že nikdy nemůžete předvídat, ke komu se Váš veřejně prezentovaný názor v budoucnu dostane. Něco takového přece nemůže být kryto zaviněním mluvčího.
Justice padesátých let si toho všeho jistě byla dobře vědoma, a tak, aby svému rozhodnutí o vině Horákové dodala větší formální legitimitu, hledala, nebo vyráběla materiální důkazy například ve formě nalezených vysílaček a tajných státních dokumentů. Ve věci pana Krafta obžaloba s podobnými důkazy nepracuje a pouze konstatuje, že má pocit, že by obžalovaný u někoho (bez specifikace u koho) mohl vzbudit nějaký pocit. Od faktů jsme se zkrátka posunuli k pocitům, což pokládám za možné například v psychologii, ale v trestním právu za zcela nepřípustné a dokonce krajně nebezpečné.
Vy jste před chvílí například uvedl, že dochází ke střetu kultur. Už jen tento samotný výrok by se dal vyložit, a ve spisu p. Krafta se tak také vykládá, jako projev nenávistný, a to i přesto, že ke střetům kultur objektivně dochází po celou dobu lidské historie a tento proces byl také mnohokráte popsán. Jsme tedy v situaci, kdy by se prosté konstatování zjevného a doposud nijak nezpochybňovaného faktu najednou mělo stát porušením zákona. To samozřejmě povede, nebo vlastně nejspíš už vede, k situacím, kdy nás takto vykládaný zákon donutí lhát, anebo radši mlčet, protože ani lež nebude ochranou před trestním stíháním.
Podle mě by takový přístup byl z ústavního hlediska neslučitelný nejen se svobodou slova, ale i se svobodou vědeckého bádání a akademické autonomie. Každý politik, vědec, novinář, ba i student by se při psaní jakékoliv práce musel neustále zamýšlet, jestli nějaká jeho myšlenka či hypotetický závěr nemůže u kohokoliv, byť i zaujatého a plného zlé vůle, třeba čirou náhodou vyvolat nějaký negativní pocit. Absurdní nemyslíte? A teď si k tomu přidejte, že byste musel tuto úvahu neustále činit i do budoucna, protože to, co dnes třeba ještě není předsudečnou nenávistí, za 20 let možná u někoho nenávist už vyvolá.
Mohl byste nějakou takovou situaci pro lepší představu uvést?
Představme si, čistě teoreticky samozřejmě, že někde na světě by vznikla nějaká sekta, náboženství, politický směr, nebo jakákoli jiná entita, nazvěme ji pro přehlednost třeba „Láskyplní.“ A nyní si představme, že tito hypotetičtí Láskyplní by hlásali, že ženy jsou méně než dobytek, že kdo není Láskyplný, je méněcenný a kdo s tím nesouhlasí, nebo si, z Láskyplných dělá srandu, tomu je v pořádku uříznout hlavu. A toto vše tito hypotetičtí Láskyplní nejen hlásají, ale také podle toho žijí. Je logické, že takové chování u části některých evropských občanů vyvolává nevoli, nebo dokonce nenávist, protože takové chování považují za odpudivé. Pokud však někdo v ČR veřejně řekne, že se Láskyplní k ženám chovají jako k dobytku a řežou lidem hlavy, tak se dopustí trestného činu podněcování nenávisti, přestože jenom konstatoval skutečnost? Takto aplikovaný zákon by nás zkrátka nutil buď lhát, nebo zavírat oči před realitou. Zavrženíhodný by podle něj už nebyl ten, kdo páchá něco nepřijatelného, ale ten, kdo na takové nepřijatelné chování upozornil! Každý soudný člověk vidí, že něco takového je v hrubém rozporu s dobrými mravy, elementární spravedlností, s Ústavou, a v konečném důsledku i s demokracií, jako společenským systémem. A přesně takový postup, zdá se, použily OČTŘ v případě pana Krafta. OČTŘ se nijak nepokouší rozporovat jeho názory, či závěry, ale zabývají se pouze tím, jaké by Kraft u někoho snad mohl svými názory vyvolávat pocity. Skutkové podstaty, které něco takového umožňují, se zpronevěřují elementárním zásadám trestního práva, a ve svých důsledcích budou mít, pokud by měly být vykládány takto „flexibilním“ způsobem, zcela destruktivní dopady na demokratické uspořádání státu. Pokud proces s Miladou Horákovou byl veden s cílem upevnit zřízení, jež bylo postaveno na lži, tak se nelze ubránit dojmu, že proces s Michalem Kraftem může být veden s podobným cílem. V jednom případě se té lži říkalo lidová demokracie, v druhém případě se jí může říkat třeba politická korektnost. Nezapomínejme, že v případě, že bude odsouzen Kraft, bude existovat judikát, jenž umožní odsoudit prakticky kohokoliv za cokoliv, protože každé naše vyjádření či jednání a priori vyvolává u ostatních nějaké pocity a určitě se vždy najde někdo, kdo ty pocity nebude mít vyloženě pozitivní.
Fotogalerie: - Valentýnský pochod
Další potíž je ve skutečnosti, že chování, které v někom vzbudí pocity negativní – v krajním případě nenávist, můžev někom jiném vzbudit pocity zcela opačné – v krajním případě lásku, anebo také pocity žádné. Mělo by tedy dokazování u soudu spočívat v tom, že obžaloba bude předvolávat nějaké dosud neidentifikované svědky, které žalující představí soudu i obžalovanému teprve při jednání, a kteří budou nyní tvrdit, že u nich nějaký text, když kdysi jej četli, nebo snad teprve až nyní, když je jim předestřen, vzbuzuje nenávist k někomu, ke komu ji předtím necítili, a obhajoba bude zvát svědky, kteří budou tvrdit opak, tedy že v nich čtení těchto textů žádnou nenávist nevzbudilo? Jak všichni svá tvrzení doloží? Bude se to počítat na počet svědků, jako skóre ve sportu? Nebo uděláme anketu na ulici, a pokud vyjde výsledek nad 50 % pro nenávist, je Kraft vinen, pokud nad 50% pro racionální rozum, je nevinen? Kdyby se nejednalo o tak vážnou věc, jakou svoboda slova bezpochyby je, tak by šlo skoro až o grotesku.
Ještě k tomu vašemu příkladu. Myslíte, že by v někom mohlo vzbuzovat pozitivní emoce tvrzení, že se někdo k ženám chová jako k dobytku a svým odpůrcům řeže hlavy, jak jste nadnesl?
Samozřejmě, že mohlo – například u každého stoupence „Láskyplných“. Celá konstrukce výše zmíněného zákonného ustanovení vychází z předpokladu, že všichni lidé na celé planetě Zemi jsou stejní a vyznávají stejné hodnoty a všichni vůči všem a všemu mají jen pozitivní pocity. Že jde o předpoklad chybný, je, myslím, dost zjevné.
Dalším zásadním problémem uvedených paragrafů je v možnosti či řekněme nebezpečí jejich selektivního používání ze strany OČTŘ, a je potřeba říci, že se zdá, že v poslední době je této možnosti využíváno více. Taková praxe ovšem popírá nejen princip předvídatelnosti práva, jenž Ústavní soud označuje za jeden z podstatných předpokladů sebeurčení každého jednotlivce, ale především právo na rovnost před zákonem, jež nám, a to hned v několika ustanoveních, garantuje nejvyšší zákon země, jímž je Ústava.
Jak taková nerovnost před zákonem vypadá konkrétně?
Dám Vám příklad. Poměrně často ve veřejném prostoru zaznívá něco ve smyslu: „Pokud za volantem automobilu vidíte seniora, dávejte si pozor, protože je vyšší pravděpodobnost, že vás ohrozí na zdraví a majetku.“ To je vcelku běžné tvrzení, nad kterým se nikdo nijak zvlášť nepozastavuje. Teď si ale do téže věty místo „seniora“ dosaďte třeba „Angličana“ nebo „Afričana“ nebo „muslima.“ To už by najednou problém byl, a vůbec nechci hodnotit, zda senioři řídící automobil způsobili větší škody na zdraví a majetku haváriemi než muslimové teroristickými útoky provedenými automobilem, či dopravou teroristů na místa útoku (a navíc asi i muslimové někdy havarují). Jde mi o to, že není jediný rozumný důvod, a Ústava to také nepřipouští, aby jedna entita, tedy v tomto například Afričané či muslimové, byla aplikací zákona chráněna víc než entita jiná, v tomto případě senioři. Přesto se to, zdá se, děje.
Moment, zaznamenal jste případ, že by byl někdo obžalován proto, že napsal, že si máme na muslimy za volantem dávat pozor?
Byl to jen ilustrační příklad, který mě zrovna napadl. Můžu vám ale dát jeden konkrétní. Určitě se shodneme, že závist, omezenost (ve smyslu intelektuálních schopností), sklony k násilí, či lenost, jsou, alespoň v naší kultuře (v jiných kulturách to platit nemusí), negativní vlastnosti, a každá entita, jež by byla jejich typickou nositelkou, může u někoho vzbuzovat nenávist. Pak při použití výkladu jako v případě pana Krafta by se ovšem každý, kdo k jakékoli entitě tyto vlastnosti přiřadí, dopouštěl trestného činu dle § 356 Tr. zák. podněcování k nenávisti. Ve svých důsledcích by nakonec nikdo nemohl říct jakýkoliv názor na cokoliv, aniž by riskoval, že tím u někoho, teď nebo někdy později, vyvolá vůči něčemu nebo někomu negativní pocity.
Pan Kraft ve svých textech, pokud je tedy opravdu napsal tak, jak je prezentují OČTŘ (ani to totiž nikdo neprokázal), označil Afričany za líné a násilnické. Své tvrzení přitom opírá o teorii, že pokud je v Africe dlouhodobě vyšší míra násilí a nižší míra prosperity než v Evropě, tak, jestliže vyloučíme působení nadpřirozených sil, které by násilí a bídu v Africe nějak „vyráběly,“ musí platit, že Afričané jsou násilnější a línější, než Evropané, protože na stav každé země mají dominantní vliv lidé, kteří v ní žijí.
Mně osobně tato teze přijde poměrně logická, ale to teď není vůbec důležité. Podstatné je, a vidí to tak i Ústava ČR, disponovat svobodou, takovou teorii vyslovit, stejně jako je důležitá svoboda, se zmíněnou teorií nesouhlasit a uvést jinou, která ji vyvrací. O žádnou vědeckou polemiku s názory pana Krafta se však nikdo, pokud vím, ani nepokusil, alespoň z vyšetřovacího spisu to nevyplývá, a Kraft byl za toto své tvrzení, za tento svůj subjektivní názor, jednoduše obviněn, obžalován a již jednou nepravomocně odsouzen.
Na druhé straně si nelze nevšimnout, zejména na sociálních sítích, že zde máme mnoho jedinců, kteří veřejně hlásají například, že Češi, a speciálně například voliči Miloše Zemana, jsou závistiví omezenci, zdegenerovaní komunismem, slouhové zahraničních mocností a tak dále. Ti, kdo něco takového tvrdí, však nejenže obžalováni nejsou, ale naopak jsou někdy prezentováni jako morální autority, a to i přesto, že svá tvrzení, na rozdíl od Krafta, obvykle ničím nedokládají.
Pomiňme nyní hledisko ochrany konkrétní osobnosti, které by jistě zde přicházelo teoreticky v úvahu, proč ne, nicméně se musím ptát: opravdu má trestní právo jako ultima racio, jako řešení poslední instance, být aplikováno na každou větu každého člověka a zkoumat, zda kterákoliv věta, kterékoliv slovo kteréhokoliv člověka náhodou nevyvolalo nějaký pocit u kteréhokoliv jiného člověka na světě, a to i do budoucna?
Osobně to považuji za slepou uličku, za chybu v samotné definici těchto skutkových podstat, které popírají objektivní povahu trestního práva a zavádí jakési subjektivní trestné činy, skoro by se chtělo říci jakési „ideozločiny“. Říkat o Afričanech, že jsou líní a násilničtí, je, zdá se, trestné, a říkat o Češích, že jsou hloupí a závistiví, trestné není? Nebo je to snad dokonce chvályhodné? Podle mě ale neexistuje jediný zákonný důvod, aby Afričané byli českou trestní justicí chráněni víc, či jinak, než Češi. Proč by vůbec negativní pocity měly být předmětem trestněprávní ochrany? Proč by trestní právo vůbec mělo řešit názory a z nich plynoucí pocity?
Myslíte, že by ti, kdo urážejí Čechy, měli být stíháni a odsouzeni stejně jako ti, kdo urážejí Afričany, nebo třeba muslimy?
V prvé řadě je podle mě velmi sporné, zda lze nějakou skupinu jako celek urazit. Má skupina nějaké pocity? Pocity jistě může mít jednotlivec. Ale skupina? Skupina, podle mě, nemá jeden, naprosto identický, pocit. Pocity mají pouze jednotlivci. A tito jednotlivci poté svůj subjektivní pocit mohou zobecňovat a tvrdit, že to, co oni pociťují jako urážku, musí pociťovat každý příslušník skupiny, kterou oni sami a svévolně definují. Ale to je opět subjektivní a nesprávné. Co když prostě třeba jen dotyčný nepochopil specifický humor, nepochopil podstatu či souvislosti, nebo prostě jen nemá dostatek informací? Má být někdo odpovědný i za to, že někdo jiný nemá smysl pro humor, dostatečné všeobecné či specifické vzdělání, nebo nesleduje aktuální společenskou situaci, či společenskou diskuzi?
Ale zpátky k Vaší otázce. Především musí platit rovnost před zákonem, protože ji garantuje Ústava. Tím, zda by měl být odsouzen každý, kdo urazí Čechy, Rusy, Afričany, hinduisty, muslimy, či třeba Laponce si však vůbec nejsem jist, respektive osobně jsem zásadně proti. Obávám se, že takto extenzivně aplikovaný zákon by zcela ochromil společenskou diskusi, která je však definiční podstatou demokracie. Vždyť jako urážka, nebo hanobení může být vnímáno prakticky cokoli, dokonce i vtip, dost možná i nedostatečná pochvala. Ne, všechno stíhat, není cesta. Spíše si myslím, že by bylo nejjednodušší výše zmíněná ustanovení zrušit. Již verbální trestné činy jsou poměrně kontroverzní, ale trestné činy názorové, respektive dokonce pocitové, to mi přijde již za hranou. Zákon, který trestá pocity, respektive jejich vyvolávání, je a priori špatný, protože pocity nelze nijak měřit, či jakkoli jinak dokázat. V právním státě není možné soudit jinak než na základě doložených objektivních skutečností, v ideálním případě v prokázání škodlivého následku nebo minimálně nepřijatelného ohrožení konkrétním jednáním, není doufám možné soudit pouze na základě něčích dojmů či pocitů.
Soud přece nemůže říci: „Sice nemáme žádný důkaz o tom, že jste něco ukradl, ale máme pocit, že jste to udělal, nebo kdybyste, nedej bože, měl příležitost, tak byste to udělal, a proto půjdete preventivně do vězení, abyste to neudělal.“
V trestním spisu se také, jako důkaz projevu, či podněcování nenávisti, píše o tom, že Kraft „blahoslavil Benešovy dekrety,“ nebo o tom, že migrace je základním lidským právem. Co si o tom myslíte?
To jsou další zvláštní věci. Benešovy dekrety jsou stále součástí našeho právního řádu, a proto ani jejich případně blahoslavení nemůže být bráno jako přitěžující okolnost. Navíc; blahoslavení je stupněm kanonizačního procesu, což je ryze církevní záležitost, a daný termín proto nemá v tomto konkrétním trestním spisu co dělat. Nemohu se ubránit dojmu, že tento výraz mohl být použit v jakési velmi účelové snaze vybudit vůči obžalovanému co nejvíce negativních emocí, což by ovšem bylo v ostrém rozporu s trestním řádem. Kromě emotivního, avšak neexistujícího, „blahoslavení“ se také obžaloba snaží p. Kraftovi podsunout, že pokud souhlasí s Benešovými dekrety, tak automaticky souhlasí i s excesy, které se v rámci odsunu udály. To je samozřejmě logický nesmysl, a taková dedukce, pokud není vadná vědomě, by byla, s odpuštěním, na úrovni žáka zvláštní školy.
Co se týká migrace jako údajného základního lidského práva, tak k tomu lze říci snad jen to, že základní lidská práva jsou přesně specifikována v Listině základních lidských práv a svobod, a v té žádné ustanovení, jež by migraci jako základní lidské právo uvádělo, není. Že vyšetřovatel uvádí opak, je proto nepochopitelné a nesrozumitelné. Nejde však zdaleka o jediné pochybení.
Jaká jsou podle vás další?
O tom, že důkazy proti obžalovanému jsou pouze jakési něčí pocity a zjevná konfirmační zkreslení, jsem již mluvil. Vyšetřující ze spisu však také zcela vytlačil všechno, co může mluvit ve prospěch obviněného. Zařadit takové věci do spisu, je ale jeho zákonnou povinností! A takových pasáží je v textech opravdu mnoho. Všechny články například opakovaně a explicitně deklarují úmysl nalézt řešení, jež do největší možné míry zabrání konfliktům dnes i v budoucnu. Motivací autora textů tedy zcela zjevně není podněcovat nenávist, ale naopak nenávisti a konfliktům co nejefektivněji zabránit. Jen připomínám, že u trestného činu musí být jasně prokázán úmysl pachatele. Dále vyšetřovatel předkládá jako důkaz o vině vyšetřovaného svá vlastní tvrzení, respektive hodnocení, a to například: „Autor nabízí alternativní plán současného demokratického soužití mezi různými kulturami.“ Ani to však nelze připustit jako důkaz, neboť multikulturalismus, jinými slovy: „demokratické soužití mezi různými kulturami,“ nejenže není oficiální státní ideologií, ale existenci jakékoli státní ideologie dokonce výslovně zakazuje Ústava! Případné nabízení alternativy k multikulturalismu, ať již k němu došlo, či nikoli, proto nemůže být porušením zákona, a je s podivem, že se někdo o takovou interpretaci vůbec pokouší. Pokud Kraft odmítá multikulturalismus, tak tak činí údajně proto, že jej pokládá za nebezpečnou utopii, která je neslučitelná s demokracií. S takovou hypotézou samozřejmě můžeme, a také nemusíme, souhlasit, ale není možné její formulování trestat prostředky trestního práva! Umím si představit, že například vedoucí oddělení boje proti extrémismu může být zarytým zastáncem multikulturalismu, ale své subjektivní společenské či politické přesvědčení si s sebou přece nesmí brát do práce.
Další perlou je například výrok: „Text se zdánlivě věnuje predikci budoucnosti,“ avšak dle názoru vyšetřovatele se ve skutečnosti věnuje něčemu jinému. Předmětem posuzování však může být z hlediska trestního řízení pouze to, co je prokazatelně, tedy reálně, napsáno, a nikoli to, co o textu tvrdí nebo si dokonce jen myslí třetí osoba, protože takové tvrzení je a priori nezávislé na vůli autora, a je tak pouze odrazem souboru osobních preferencí a zájmů subjektu, který se o svoji vlastní interpretaci cizího textu pokouší. Pokud by se v tomto případě jednalo o subjektivní interpretaci na základě osobních politických preferencí, estetického cítění, či zájmů vyšetřovatele, tak tato nejenže nemůže být připuštěna jako důkaz o údajném protiprávním jednání skutečného autora textu, ale vypovídala by i o zjevné podjatosti a zaujatosti orgánu činného v trestním řízení, neboť by tím demonstroval, že má k vyšetřované věci nikoliv neutrální vztah. To by jej ale z trestního řízení automaticky vyloučilo. V uvedené souvislosti se lze rovněž oprávněně domnívat, že kdyby autor měl v úmyslu napsat něco jiného, než reálně napsal, tak by tak jistě učinil. Podobných pochybení a nepřesností je ale ve spisu celá řada a asi nemá smysl, abych je všechny popisoval. Vše se ale pořád točí kolem velmi kontroverzních paragrafů, o jejichž kvalitě svědčí mimo jiné i to, že mají velmi podobnou konstrukci a vyznění, jako paragrafy, jež trestaly hanobení představitelů států socialistické soustavy. Zdá se, jako by předlistopadové papaláše jen nahradili jiní nedotknutelní, vůči kterým není dovoleno mít negativní pocity. Celkový dopad na předvídatelnost práva je však dnes v tomto případě snad ještě horší, než tehdy.
V čem je horší?
Na rozdíl od představitelů státu světově socialistické soustavy dnes nikdo neví, o kom smí mluvit kriticky, nebo si z něj dělat legraci, a u koho se to nesmí. Tehdy to bylo jasné: posmíváš se Brežněvovi – máš problém, urážíš Honeckera, nebo třeba Biľaka – máš problém. Dnes to vypadá, že se můžeme celkem bezpečně posmívat Rusům, Číňanům, můžeme urážet některé Čechy (třeba voliče Miloše Zemana) a vůbec bělochy obecně. Zdá se ale, že pak jsou tady jisté, ne zcela jasné, entity, u kterých toto možné není. Tyto entity ale pouze tušíme, protože nejsou nikde přesně specifikovány. To samozřejmě dává mnohem větší prostor k možnému zneužívání takového zákonu. U obrazu císařpána a much člověk aspoň věděl na čem je, u nedefinovaných entit to je celkem ruleta A toho prostoru se, bohužel, využívá stále více.
O jaké entity se jedná?
To Vám neřeknu, protože to jednak přesně nevím a trestní zákon mi v tomto neporadí, a jednak bych byl nerad obžalován z podněcování nenávisti, pokud bych vyslovil nějaké své domněnky. Vidíte, a takto nějak začíná autocenzura, raději Vám neřeknu svůj názor, i když jej mám a my oba to víme, abych za to nebyl trestně stíhán.
Jak byste mohl být za něco takového obviněn?
Dnes už si umím živě představit spis, ve kterém je, podobně jako ve spisu M. Krafta, uvedeno: „JUDr. Petr Holý uvedl v periodiku s celorepublikovým dosahem výhody, jichž údajně u OČTŘ požívá entita XY. Tím se dopustil trestného činu podněcování k nenávisti.“ Jak už jsem řekl, toto ustanovení je možné aplikovat velmi kreativně.
Kraft kritizoval nějaká náboženství, či kultury a za to je obžalován?
To je další paradox. Texty, které jsou předmětem řízení, podle mne celkem neinovativně popisují některé kultury, resp. některé jejich rysy, přičemž tvrdí, že podoba každé společnosti do značné míry vychází právě i z víry, jež je v dané společnosti dominantní, a že bezkonfliktní soužití některých kultur není možné, protože odlišnosti obecně akceptovaného chování v těchto kulturách jsou příliš velké. To zaprvé není nic nového, takových textů existuje, a to doposud zcela legálně, ohromné množství, a za druhé jde opravdu pouze o názor. Co naopak Kraft kritizuje opravdu velmi silně, jsou určité aspekty evropské zahraniční, bezpečnostní a imigrační politiky. Kdybych si myslel, že u nás je možné někoho trestně stíhat na politickou objednávku, tak bych příčinu poněkud zvláštního postupu OČTŘ asi hledal právě zde. Já si ale nic takového zatím nemyslím. Věřím, že něco takového v naší demokratické společnosti možné není a že vše se vysvětlí a věc spravedlivě posoudí a rozsoudí nezávislým soudem
Pane doktore, jste pevně přesvědčen, že v naší zemi nejde někoho stíhat na politickou objednávku?
Nedávno jsem si všiml jednoho citátu, a protože se týká případu pana Krafta, tak jsem si jej zapsal. Ten citát zní: „Masová migrace je novou formou otroctví. Pokud Západ bude pokračovat v této smrtelné cestě, je zde velké riziko, že kvůli nedostatku porodů zmizí, napaden cizinci stejně, jako Řím byl napaden barbary. Pokud Evropa zmizí se svými nedocenitelnými hodnotami, islám napadne svět.“ To, alespoň podle některých zpravodajských serverů, řekl kardinál Robert Sarah. Pan kardinál může možná považovat za štěstí, že nežije v ČR, nýbrž v Guinei.
Nedá se ale říci, že osoba pana kardinála vyvrací tvrzení pana Krafta o Afričanech?
Dá se říci cokoli. Abychom ale mohli s úspěchem tvrdit právě toto, tak bychom asi museli prohlásit statistiku za nevědní obor. I to samozřejmě lze, jen bychom k tomu měli mít nějaký lepší důvod než ten, že se nám některé statistické výstupy a z nich vyvozené kvantitativní závěry momentálně nehodí do politického krámu. Velmi nerad bych se totiž dožil toho, aby zase bylo aktuální ono slavné „Halík, politicky. Myslete politicky Halík!“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
