Hradní zahraničně politický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám: I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším, než kdy jindy. Tak tedy: Schengenský prostor, euro a EU jako taková. Čemu z toho hrozí rozpad, rozklad, významné okleštění?
Všemu. A už dlouho. To ale není novinka. A ani to neznamená, že takové změny jsou hrozbou. Evropská unie měla ambici být nadnárodním státem se svou vlajkou, hymnou, měnou, prezidentem, parlamentem a vládou. Desetiletí tuto ambici politici silově tlačili bez ohledu na ekonomickou a sociální realitu členských zemí. Nyní je zřetelné, že král je nahý. EU není schopná dát občanům pocit bezpečí, ohrožuje plody jejich práce, staví proti sobě členské země, upřednostňuje vybrané skupiny před ostatními občany. Korumpuje sociálními dávkami, kvůli kterým se nevyplácí pracovat a dotacemi, které brzdí podnikatelskou soutěž. Evropa má za sebou 50 let likvidace svých vlastních hodnot cestou prosazování multikulturalismu, odmítání potřeby víry, potlačování úlohy národních států a vlastenectví, likvidace důležitosti rodiny jako základního článku lidské společnosti. V rodných listech v některých státech EU již nepíšeme otec a matka, ale rodič 1 a rodič 2. Taková EU nemůže držet pohromadě. Není to novinka, ví se to léta. Akorát to tzv. evropské elity neříkají nahlas. A ti, kteří to říkají, jsou umlčováni. Migrační krize tento stav jen obnažila. Nic víc. Rozostření hodnot, které tvořily základ jednotlivých společenství na území EU, znemožňuje vytvořit systém pro přijetí a klidné soužití milionů lidí z úplně jiných kultur. Pokud se EU nezmění, nezačne věci nazývat pravými jmény a hledat skutečná řešení odvozená od nynějšího stavu věcí a reálných možností, to znamená, pokud se nevrátí od vnuceného sociálního inženýrství ke skutečné svobodě a demokracii, pak bude zle. Čekají nás nevraživost, spory, podrazy a možná i krveprolití.
Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu Unie mluví?
Kdyby v sobě evropské elity našly pokoru, odpovědnost a odvahu vrátit se například k Messinské deklaraci, která jako základ Evropského společenství uvádí čtyři svobody (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), tak by EU měla šanci. Stávající EU se svojí strukturou selhává při řešení vnitřních i zahraničních, ekonomických, politických i právních problémů, selhává uvnitř svého území, selhává na svých hranicích i selhává v mezinárodněpolitickém prostoru. Je na konci své existence. Zánik současného nesmyslného bruselského diktátu by přinesl České republice jen pozitiva.
Naše země je ekonomicky silně propojená s ekonomikou Německa, které historicky vždy spolupracovalo s Ruskem, protože z toho měly vždy oba státy ekonomický benefit. I touto cestou jsme, ať už chceme nebo nechceme, propojeni s Ruskem. Vzpomínám si na ostré debaty o energetické bezpečnosti EU, kde uprostřed těchto debat si Německo za zády celé EU vyjednalo dohodu s Ruskem o plynovodu Nord Stream. Podobně se bez ohledu na tolik proklamovanou společnou politiku zachovala i Itálie. Komické bylo, jak se všichni divili, že předseda vlády Německa Gerhard Schroeder se několik týdnů po ukončení mandátu stal předsedou dozorčí rady projektu Nord Stream, kde měl většinu ruský Gazprom.
Bát se, že se staneme kořistí Ruska je strašení, které omezuje konkurenceschopnost naší země. My musíme i v budoucnu využívat potenciál, který i tato země bude poskytovat, stejně jako země jihovýchodní Asie, Jižní Ameriky nebo Afriky. Nesmíme se bát využít naší pozice uprostřed Evropy, využít potenciál našeho průmyslu, schopnost spolupracovat s Německem i geopolitickým prostorem USA i Ruska. Je naivní neočekávat, že Německo, Rusko nebo USA nemají své geopolitické zájmy, které vždy prosazovaly i prosazovat budou.
Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují nyní výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Snaží se o vystoupení svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíc?
Současný hlavní proud evropského myšlení je jasný: kdo nejde s námi, jde proti nám. Zametání problémů pod koberec, umlčování jiných názorů, nálepkování, úskoky, lsti. Tlak na opakovaná referenda „při špatném výsledku“, popřípadě úplný zákaz referenda o členství země v EU. Cenzura, trestní stíhání za názory – to je hlavní proud evropského myšlení. Bruselské špičky a jimi masírované hlavní politické síly se ve vámi uváděných zemích dlouhodobě odkláněly od myšlení národů Evropy a propagandisticky tlačily cosi, čemu říkaly hlavní evropský proud. Nejmenším společným jmenovatelem tohoto proudu byla sociálně inženýrská snaha unifikovat v EU takřka všechno a podle taktovky byrokratů diktovat státům, firmám, rodinám i jednotlivcům. Během svého mandátu v Evropském parlamentu jsem byla denně svědkem událostí, které jasně ukazovaly, že byrokraté v orgánech EU se úplně vzdálili myšlení velké části obyvatel členských zemí EU.
To, co nazýváte hlavním proudem evropského myšlení, je elitářskou záležitostí pár stovek skvěle placených byrokratů, politiků a novinářů, kteří chtějí ostatním vnutit svou představu fungování světa, a to bez ohledu na reálný život i na skutečné problémy lidí. Je to nebezpečná pseudoideologie, vzdálená běžnému životu a tlačená prostřednictvím lží, polopravd a překrucování faktů, která následně způsobuje vznik protestních politických sil. Brusel strkáním hlavy do písku a tupým prosazováním své ideologie jenom podporuje vznik opozičních politických proudů v EU.
Nové politické síly v členských zemích EU často jen reagují na skutečné potřeby a problémy občanů evropských zemí. Ne všechna nová politická hnutí jsou nebezpečná. Ano, z pohledů eurobyrokratů a samozvaných elit uvnitř jednotlivých států ignorujících skutečné potřeby a obavy občanů, jsou nové strany ohrožením jejich světa. Není otázkou Bruselu, zda se má těchto skutečně demokraticky zvolených představitelů ve svobodných volbách obávat. Je to odpovědnost vlád, každé konkrétní země, jak se dokáže na volání po reformě EU ze strany svých občanů prosadit v Bruselu a EU změnit. Premiéři Orbán i Cameron prokazují, že to možné je.
Liberálně orientovaní pozorovatelé vybízejí k začlenění co největšího počtu migrantů do Evropy, „jestřábi“ naopak varují před nepokoji či občanskou válkou, kterou „neevropané“ v Evropě vyvolají, a před kriminálními a sociálními problémy. Zaměstnavatelské svazy považují imigraci za produktivní, někteří ekonomové však varují, že pracovních míst, hlavně nekvalifikovaných, bude v budoucnu ubývat a imigranti budou zátěží. Tak co je tedy v tomto směru pro Evropu dobré?
Evropská unie nemá mechanismus k začleňování migrantů do Evropy. Každá země Evropy, každý region Evropy má svoje specifika, své normy, svůj jazyk, svoji převládající víru, a proto vytvářet unifikovaná pravidla pro začlenění migranta pro Paříž a Trnavu bude velký problém. Desetiletí pěstovaná zničující a nereálná politika, postavená na zastírání skutečných problémů v EU i v zahraniční politice, znemožňuje EU vytvořit tvrdá jasná pravidla pro přijetí nebo návrat každého z migrantů.
Proto nepokoje, extremismus a snížení bezpečnosti občanů na ulicích ve státech EU jsou nevyhnutelným důsledkem. Technologický pokrok vede k tomu, že ekonomický růst je dnes možný i bez masivního růstu pracovních míst. Současně dochází ke stárnutí obyvatel a odchodu z produktivního věku do kolabujících penzijních systémů. Teoreticky, na papíře, skutečně migranti mohou pomoci tento problém řešit. Všichni ale víme, že gramotnost, vzdělanost a pracovní návyky v zemích, odkud pochází většina těchto běženců, jsou výrazně horší než v Evropě. I proto je jejich masové začlenění opět jen sociálně inženýrským snem. I na nejméně kvalifikovanou práci potřebujeme, aby tito migranti měli základy českého jazyka. Nedokážu si představit, že se budou učit 23 jazyků Evropské unie, aby mohli dělat nekvalifikované práce. Opět je toto pouze teoretické tvrzení, které je v rozporu s reálným životem. Dnes jsme svědky, že mnohé z dětí migrantů, které se již narodily v Evropě, neovládají jazyk té evropské země, kde se narodily. Uvnitř velkých zemí EU – Francie, Německa – totiž existuje dostatečně široká infrastruktura jak vzdělávací, tak pracovní, která jim umožňuje vyhnout se používat jazyk a kulturu země, kde se v Evropě narodily.
Jak hodnotíte slovenské parlamentní volby a jejich možný přesah do Evropy? To znamená, jestli je i v jiných zemích možný podobný vzestup extremistických stran. Podle Anne Applebaum jsme jen dva nebo tři špatné kroky vzdáleni od konce NATO, EU a možná i liberálního řádu, jak jsme ho znali. Můžou třeba úspěch Marine Le Pen a odchod Británie z EU vyvolat zemětřesení s důsledky, o nichž Applebaumová hovoří?
Výsledek voleb na Slovensku je svobodným a demokratickým vyjádřením vůle občanů. Snahy agentur na průzkum veřejného mínění a politického establishmentu Slovenska, manipulovat vůlí občanů, selhaly. Demokracie zafungovala. Jsem ráda, že uvnitř Slovenska je ještě demokratický proces možný. Říkám to proto, že pokud vůle občanů ve Francii, v Irsku nebo jinde vyjádřená v referendech neodpovídala potřebám bruselských ideologů, museli si voliči volby zopakovat, aby „pomýlení“ voliči přišli k „rozumu“. To považuji za likvidaci demokracie. Pokud volby vynesly do parlamentu i fašizující stranu, stavějící svojí symbolikou i projevy na dědictví fašistického Slovenského státu, je to zodpovědnost stávajících politických stran i celého establishmentu, včetně medií. Neefektivně reflektovali na potřeby občanů, neřešili podle mínění svých voličů dostatečně problémy s korupcí i ochranou národních zájmů Slovenska. Fakt, že 22 procent prvovoličů volilo právě tuto fašizující stranu, považuji i za selhání lidí v mé generaci, tedy rodičů těchto mladých lidí. Často se zapomíná, že svoboda a demokracie se nedědí z generace na generaci, že to nejsou hodnoty samozřejmé, ale že se za ně musí bojovat.
Ano, k podobnému vývoji bude docházet i v jiných zemích ze stejných důvodů jako na Slovensku. Marine Le Pen odstranila ze svého programu i svých vystoupení řadu extremistických názorů a plně reflektuje vůli podstatné části voličů. Já vidím více nebezpečí pro Evropu a demokracii v pokračující ignoraci myšlení a problémů občanů stávajícím establishmentem a Bruselem. Je čas, aby politické strany zahodily ze svého programu ideologizaci Bruselem a pracovaly s reálnými názory svých voličů. Pokud se tak nestane, budeme svědky nárůstu extremismu i ohrožení základních pilířů současné Evropy.
Ve zmíněných volbách na Slovensku se dostal do vyšší politiky rekordní počet menších stran, včetně krajně pravicové ĽSNS Mariána Kotleby, kterou dokonce prezident Zeman označil ve svém prohlášení za fašistickou. Domníváte se, že by to příští rok mohlo u nás dopadnout stejně, v reakci na problémy s migrační a finanční krizí?
Ani Slovensko a ani Česká republika nejsou zatím nijak dotčeny stávající migrační krizí. Proto svalovat vinu za vzestup popularity nových hnutí nebo dokonce fašizujících stran na migrační krizi je falešná výmluva politického establishmentu v obou zemích. Politika Bruselu a jeho přisluhovačů uvnitř národních států, která vede k potlačování hrdosti občanů na svůj stát, na státní symboliku a specifickou kulturu uvnitř té které země a jejich snaha zaměnit tyto hodnoty za nikým nepochopenou evropskou identitu, vede přirozeně k druhému extrému – k nárůstu nacionalismu.
Nedostatečné prosazování vlastenectví ve výchově i ve vzdělávání, nenahradí patos vítězství našeho národního týmu v hokeji nebo ve fotbale nebo v individuálních sportech. Žít hrdými tradicemi národa, předávat mladé generaci hrdost z úspěchů, které byly historicky dosaženy a nezakrývat i chyby, kterých jsme se dopustili, to není nacionalismus, jak se nám politici a Brusel snaží vnutit, ale vlastenectví, potřebný patriotismus, který je jediným zdravým základem pro mezinárodní spolupráci.
Pokud establishment bude toto pomíjet a média potlačovat, bude i nadále růst extrémní nacionalismus.
Co čekat od výsledků nedávno uskutečněného summitu EU – Turecko? Někteří publicisté to nazývají summitem poslední záchrany. Vidíte nějakou možnost efektivní dohody? Ministr obrany Stropnický to nazval čekáním na zázrak.
Ano, lze plně souhlasit s ministrem Stropnickým, že to je čekání na zázrak. Summit zatím nic nevyřešil. Proč politici EU před jednáním nejdříve neuzavřeli hranice EU, neudělali je neprostupnými pro vlny nelegálních migrantů a teprve poté nezasedli za stůl s představiteli Turecka k jednání o otázce, jak pomoci migrantům na jeho území? Nyní stačí prezidentu Erdoganovi jen snížit ochranu svých hranic a Evropa bude prožívat ještě větší vlnu migrace bez schopnosti ji zastavit na svých hranicích. Uzavření hranice EU považují za prioritní – a tam je odvaha politiků EU k tomuto kroku minimální.
Sám fakt jednání s nynějšími představiteli Turecka o poskytnutí finančních prostředků stávajícím politikům považuji za problematický. Připomínám slova prezidenta Erdogana, pro kterého je demokracie jen „tramvaj do konečné zastávky“, kde je možné z ní vystoupit. Je třeba si také uvědomit, že zatím nikdo nevyvrátil tvrzení o Erdoganově napojení na příjmy z prodeje ropy Islámského státu. Dále je také obviňován z potlačování svobody slova, likvidace nezávislého deníku, z tvrdého vystupování proti demonstracím, z ekonomického mobingu nespřízněných osob a podobně.
Téměř polovina občanů Turecka si přeje okamžitý odchod prezidenta Erdogana a jeho blízkých od moci. A my, státy EU, se necháváme těmito nedemokratickými představiteli Turecka vydírat kvůli migrační krizi vyvolané naším vměšováním do vnitřních problémů arabského světa. To není dobré pokračování řešení migrační krize.
Psali jsme:
Do České republiky míří čínský prezident na několikadenní návštěvu. Mluví se o historické události, Miloš Zeman ho dokonce jako prvního prezidenta pozve do Lán, jak řekl nedávno pro PL. O rozruch se postaralo i schvalování dohody mezi Prahou a Pekingem kvůli části o politice jedné Číny včetně Tchaj-wanu. Jak na to pohlížet?
Můj pohled je jednoznačný. Pokud z toho poplyne jasná ekonomická výhoda pro české firmy a jejich zaměstnance a pro státní rozpočet, je třeba takového partnera přivítat. V případě Číny se o její zájem ucházejí všechny mocnosti světa. Stačí se jen podívat, kolikrát za poslední léta byla v Číně kancléřka Merkelová a oficiální delegace Německa nebo Francie. Proč my, nevelká, ale průmyslová země, máme zůstat v pozadí?
V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci „plánu B“ mohly obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně, kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?
Ano, je nepopíratelným faktem, že Rusko cestu podpory prezidenta Asada vidí jako klíč k řešení situace v Sýrii. Netřeba ani zakrývat, že podpora opozice v Sýrii ze strany naší části západního světa vedla k rozpadu Sýrie, k nástupu teroristického Islámského státu a celé řady místních skupin bojujících proti sobě a rozkládajících Sýrii. Vnitroislámský konflikt mezi odlišnými směry islámu, podporovaný různými částmi islámského světa, dělá situaci nepřehlednou pro běžného voliče. Spory uvnitř arabského světa a geopolitické zájmy Evropy, USA a Ruska vedly k likvidaci Sýrie. Její obnova bude dlouhým procesem, stejně jako v případě likvidace Libye. Zřejmě ani hranice států se již nevrátí do té podoby, jak je známe z období před konfliktem.
Šíří se spekulace, zda Vladimír Putin bude znovu kandidovat. Západní média konstatují, že dokázal veřejnost ošálit natolik, že opozice nemá žádné šance. Co soudit o situaci v Rusku do budoucna i s přihlédnutím ke vztahům Ruské federace se Západem?
Rusko je nyní v souvislosti s pádem cen ropy, s ekonomickými sankcemi a na základě svých vlastních strukturálních problémů, ve složité situaci. Má ale za sebou mnoho let růstu, posilování ekonomické úrovně, posilování příjmů obyvatel a zvyšování životní úrovně. Nyní pro jeho občany končí na nějakou dobu tučná léta. Prezidentu Putinovi se podařilo obnovit v občanech hrdost na Rusko. Mnozí občané po připojení Krymu k Rusku nadšeně od srdce hovoří o „znovuzrození Ruska“. Tento nesporný fakt po zimních olympijských hrách, po připojení Krymu, po angažmá ve válečných sporech na východě Ukrajiny, po aktivní zahraniční vojenské účasti Ruska v Sýrii, vedou občany Ruska k posilování hrdosti na svou zem a k podpoře prezidenta Putina a vymazávají reálné šance na úspěch jakékoli možné současné opozice.
Výrazné prosazování geopolitických zájmů Ruska mezi slabými politiky Evropy a USA nahrává ruské národní hrdosti a tvoří základ pro zvládnutí období, kdy v souvislosti s vnitřními ekonomickými problémy budou mnohé vrstvy obyvatel trpět zhoršením životní úrovně. Současně sebevědomá zahraniční politika Ruska neusiluje o rozvoj aktivních ekonomických vztahu se Západem, minimálně do té doby, pokud západní země nezruší, nebo alespoň neuvolní, ekonomické sankce proti Rusku. Přesto Rusko zůstává součástí globální ekonomiky, je závislé na vývozu surovin a stojí za to se na něj dívat do budoucna jako na ekonomického partnera. Nynějším heslem Ruska již není jen náhrada sankcionovaného importu, ale nově i exportní orientace. Problémy s růstem nákladů v Číně a proti tomu prudká devalvace rublu, geografická blízkost Ruska k Evropě i Americe, dělají do budoucna z této země potenciálního vývozce mnoha produktů, které jsme byli zvyklí dovážet z Číny. To ovšem bez spolupráce se Západem přes hrdá prohlášení ruských politiků nepůjde. Předpoklady k takové otevřenosti z obou stran zatím nejsou.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Štěpán
