Jak byste shrnul vývoj české ekonomiky v minulém roce?
Ačkoliv česká ekonomika v minulém roce zřejmě rostla jedním z nejrychlejších temp růstu v rámci Evropské unie, není to rozhodně nic závratného.
Jak to?
Hospodářský vzestup se musí sledovat vždy za delší období a jeho dlouhodobá robustnost musí být podložena skutečně fundamentálními a institucionálními faktory. Pokud se na to podíváme z tohoto pohledu, není to rozhodně žádná sláva. Evropské dotace jsou velmi často investovány velmi neefektivně a vůbec česká ekonomika postrádá skutečný drive k tomu, aby se proces konvergence k nejvyspělejším zemím urychlil. Fatální jsou v tomto ohledu i přetrvávající intervence ČNB, díky kterým promrháváme v době růstu obrovské šance a udržujeme neefektivní hospodářskou strukturu.
V jakém směru?
Místo toho, aby se česká ekonomika měla modernizovat a diverzifikovat investicemi domácích podnikatelských skupin do technologií a zahraničních firem, které se samozřejmě většinou nakupují v zahraničí a my si je naprosto absurdně a uměle prodražujeme... Sázka na automobilový průmysl, který byl i podporován investičními pobídkami, se nám do budoucna krutě vymstí. Automobilový průmysl je samozřejmě důležitý, ale neměl se a nemá uměle pobídkově podporovat. Hospodářská politika má vytvářet efektivní institucionální prostředí pro racionální podnikatelská rozhodnutí, nikoliv provádět manipulativní strukturální, regulační, sektorovou a pobídkovou politiku; a je jedno, zda ji provádí vláda, ČNB či úplně nejhůře současně, jako se děje bohužel dnes.
Velmi poučná byla v tomto ohledu v minulém roce konference České bankovní asociace Cui bono regulace?, která se konala vloni 26. října v ČNB. Někdejší významný představitel Škody Auto a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar tam rozvinul ze své pozice až šokující úvahu, jak auta pro mladé přestávají být statusovou záležitostí, a že vidí budoucnost růstu naší země zejména v malých a středních podnicích. V panelu všech šéfů našich největších bank jsme se pak implicitně dozvěděli, jak v dlouhodobém horizontu vývoje finančního sektoru jde současná regulatorní obsese paradoxně spíše proti principům, které si bere za cíl. Bankéři se musejí pomalu více věnovat vyplňováním nejrůznějších reportů a regulačnímu compliance místo práci s klienty a analýze nových obchodních příležitostí. Všichni ti, kteří to myslí s naší zemí opravdu dobře, si na konci konference museli uvědomit, že se dlouhodobě v hospodářské politice dělají tragicky špatné věci.
Přitom naše banky, které v krizi obstály na výbornou, jsou paradoxně trestány za to, že jsou banky a že se chovají odpovědně. A to i tváří v tvář narůstající konkurenci peer-to-peer půjček. Finanční aktiva jsou pak i z regulačních důvodů nutně přemrštěle alokovány do státních dluhopisů, rezidenčních hypoték a méně začínajícím podnikatelům a do soukromých infrastrukturních projektů v nejširším slova smyslu. Vytváří se tak naprosto špatný mix narůstající nemovitostní bubliny, fiskální nezdrženlivosti, neefektivních investic do infrastruktury a iracionálních regulací, které nutně vedou ke špatné národohospodářské alokaci zdrojů. Důsledky vidíme každodenně kolem nás...
Myslíte si snad, že na tom může mít i někdo zájem?
Ano, ekonomická teorie veřejné volby samozřejmě zná princip ovládnutého strážce a takzvaného rent-seekingu. Byly za to uděleny i Nobelovy ceny za ekonomii. Na udržování neefektivních regulovaných a monopolních struktur samozřejmě mnoho podnikatelů vydělává, a to na úkor efektivnosti celého hospodářství. Pro mnoho politiků je taky mnohem výhodnější, pokud je obyvatelstvo chudší, závislé jen na nízkých mzdách, a tedy náchylnější k sociálnímu populismu.
Opravdu?
Vezměte si, jak se v průběhu krize například prosazovalo takzvané šrotovné. Kdo by na tom asi tak mohl vydělávat? Kdo vydělává na umělé intervenci ČNB? Ekonomická absurdnost je přitom naprosto stejná. Při přirozeně posilujícím kurzu by byl mnohem větší tlak na kvalitu produktů a mezinárodní konkurenceschopnost. Nedávno to všem českým ekonomům připomněl i švýcarský hlavní ekonom Swiss Life Marc Brütsch. Myslím si, že čestí ekonomové by měli udělat sbírku a nastálo umístit před ČNB billboard s jeho slovy: „Švýcaři jsou zvyklí na to, že frank má dlouhodobě tendenci posilovat o tři až čtyři procenta ročně. Švýcarský podnikatel má proto zakódováno v genech, že v zahraničí je silná konkurence, která je schopna vyrábět s nižšími náklady. A on proto musí být produktivnější a inovativnější, tak aby svou konkurenci omezil aspoň po dobu čtyř, pěti let, než bude moci zkopírovat jeho nápady.“
Tohle je cesta k tomu, aby naše země šla vpřed ke znalostní ekonomice,a ne abychom se plácali na zadních pozicích evropských žebříčků směšně nízkých eurových mezd a kvalifikovaní pracovníci tady pracovali za mzdy německých uklízeček. V době e-shopů a situace, kdy se většina Čechů dostane do zahraničního hypermarketu během dvou tří hodin a podnikatelé jsou naprosto zásadně provázáni s eurozónou, jsou argumenty „korunové izolace“ naší země absurdní. Je dobře, že si to uvědomují a nahlas o tom mluví minulý i současný prezident a dále i možná trochu překvapivě předseda odborů Středula.
Já jsem se tomu minulý rok věnoval ve svém článku Devalvační neomerkantilismus ČNB. Za úplně nejskandálnější přitom považuji video „Pomáháme české ekonomice“, které viselo dlouho na hlavní stránce ČNB, ale potom bylo staženo.
Co v tom videu je?
Shrnuje v podstatě neustále opakovanou pohádku, která je v médiích prezentována hlavními představiteli ČNB, kteří hlasovali pro umělé znehodnocení koruny v listopadu 2013 – hlasování přitom bylo velice těsné, ale absurdně budou argumenty odpůrců intervencí v bankovní radě známy až po šesti letech. Míra manipulace a účelového zjednodušení je v uvedeném klipu do očí bijící. Animace představující ekonomiku jako soubor ozubených koleček, které svojí politikou ČNB promazává, je jak z nejčernějšího možného snu. Za peníze daňových poplatníků tak bylo vytvořeno ideální odstrašující video pro studenty ekonomie, jak rozhodně myšlenkově nepostupovat. Paradoxně se tam sama ČNB ale chytila do vlastní pasti, když tvrdí, že byznysmenka Adéla bude muset více zaplatit za dovezené stroje ze zahraničí. Ano, a nejen to. Zahraniční experti pracující pro české firmy jsou též dražší, a naopak čeští experti mají tendenci být více přetahováni do zahraničních firem za eurové mzdy. Stejně tak i akvizice českých firem v zahraničí jsou logicky dražší. To je právě ale ta cesta k modernizaci a diverzifikaci české ekonomiky v plnohodnotnou vyspělou ekonomiku, která z velké části montážně zpracovává na nižších patrech mezinárodních hodnotových řetězců, ale zejména suverénně investuje v zahraničí a stoupá na žebříčcích přidané hodnoty, která zůstává u českých rezidentů. Když to řeknu natvrdo, tak to je právě ten rozdíl mezi hospodářsky suverénní zemí a „obchodní kolonií“.
V souvislosti s čerstvými výroky možného budoucího guvernéra Jiřího Rusnoka se bohužel stává čím dál pravděpodobnější, že fundamentalistický pohled ČNB bude pokračovat až hluboko do roku 2017 a koruna se nenechá posilovat i po formálním ukončení intervencí. Tím se dále bude promrhávat současný potenciál vysokého ekonomického růstu k rychlejší reálné a nominální konvergenci k vyspělému světu.
Psali jsme:
Kde vidíte kromě politiky ČNB a přílišné závislosti na automobilovém průmyslu další kritické momenty, které snižují konkurenceschopnost naší země?
V rozhovoru pro Ekonom ( 19. 11. 2015) to pěkně naznačil Roman Staněk, náš nejúspěšnější podnikatel v Silicon Valley, v rozhovoru na otázku, proč se naše země nevyvíjí správně a rychle: „Nic se tu nestaví, město je furt stejné. Jsem zvyklý, když přijedu do nějaké evropské metropole, že jsou všude jeřáby, všude se něco buduje, staví. Tady nic.“ A teď si to dejme do kontrastu se článkem předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřiny Bečkové (MF DNES 23. 12. 2015): Proč chránit i „ošklivé“ stavby?
Prostě a jednoduše: to, co se u nás děje v otázkách územní, stavební, památkové a environmentální regulace, je naprostá šílenost, která doslova sabotuje náš hospodářský a společenský rozvoj. Doufejme jen, že v nastávajícím roce, kdy si připomínáme 700 let od narození Karla IV., se klub přejmenuje na Klub za archaickou Prahu a začne kritizovat Karla IV. a Petra Parléře za to, že místo Spytihněvovy baziliky postavili nad Prahou tu šílenou gotickou „obludu“ Katedrály sv. Víta, a dodneška tak znehodnotili dřívější malebné románské pražské panorama... To, že se například v polistopadovém období snad kromě Tančícího domu nic světově proslulého nepostavilo, není náhoda. Byrokratické regulace naprosto převrátily dřívější pohled na to, jak vypadal proces projektování a výstavby. Dnes je vše zejména o povolování a razítkách, nikoliv o autorské kreativitě, vizionářství, a to jde samozřejmě na úkor kvality architektury, projektování, staveb, ale i umělecké výzdoby. To je železný ekonomický zákon. Zvýšené administrativní náklady a z toho plynoucí finanční rizika nemůžete plně promítnout do ceny pro konečné uživatele a nutně se musí šetřit na dalším.
Má to ale i mnohem širší rozměr, který souvisí s naší stále nedostatečnou mezinárodní konkurenceschopností. Nedostatek strategické vize podobné té, jakou měli třeba Karel IV. či naši předkové, kteří vybudovali a zajistili takovou civilizační základnu, díky níž dnes mužeme žít v relativním naturálním blahobytu. Kdyby dnešní stavební regulace platily před dvěma sty lety, tak tu žádná průmyslová revoluce vůbec nenastane a nebudeme vyhledávanou turistickou destinací, jelikož by se prostě vůbec nic nepostavilo. Svět se posouvá a my musíme také. Nelze se na všechno dívat jen fundamentalistickým archaickým a materialistickým pohledem. Lidé obývají budovy a ty jim slouží; a ne naopak. Všechny povolovací procesy pro rezidenční, průmyslovou a infrastrukturní výstavbu jsou ve vyspělých a sousedních zemích mnohem racionálnější a jednodušší. Je to neskutečná brzda naší konvergence. Právě tento přístup uzemňuje lidskou kreativitu. Každý může mluvit do všeho a vlastník pozemků je spíše jen nominálním vlastníkem. Developeři se hanlivě nazývají těmi nejhoršími přívlastky a celý obor je zasažen závistí a malostí těch, kteří nikdy nic nevytvořili, a proto ani nechtějí, aby někdo jiný vytvořil něco, na co budou pyšní i následující generace.
Co dále například?
Asi nejbizarnější a zároveň nejskandálnější je stále otázka kolem budoucnosti OKD, která dost napovídá, že určitá část našich politiků není hodna funkcí ani v banánové republice. V nedávné době se objevily zprávy, že se chystá uzavírání nejenom dolu Paskov, ale i dolu Lazy. S tím souvisejí očekávaná jednání se státem o další zcela absurdní a nehorázné státní pomoci. Finančník Pavol Krúpa, který má nyní i minoritní podíl v OKD, v minulém roce v jednom rozhovoru trefně řekl, že to, co se stalo v rámci privatizace OKD, by se nemohlo stát snad ani v Rusku či na Ukrajině. Pokud vezmeme navíc úvahu oficiální dokument ministerstva financí z roku 2014, který objektivně popsal celou situaci, útočí na současného premiéra, a dokonce používá v otázce požadavků majitelů po státu přímo slovo vydírání, musíme se ptát, proč se pořád nic neděje?
Připomíná to spíše nějaké havlovské absurdní drama, kdy určitá část politiků ztrácí vlastní identitu a jako loutky na provázku zapomínají, komu mají být odpovědní. Tohle by se nikde ve vyspělém světě nemohlo stát a je to doslova plivání do obličeje všem horníkům a obyvatelům severomoravského regionu, který čeká ne moc příjemná budoucnost s blížícím se krachem OKD. Přičtěme si k tomu i to, co se rozpoutalo kolem připravované průmyslové zóny Barbora, kde předmětné pozemky se mají „shodou okolností“ vykupovat od majitelů OKD. Tohle jsou přesně důvody, které jen potvrzují, že určitá část politiků prostě nemá zájem na tom, abychom se transformovali směrem k vyspělé znalostní ekonomice.
Psali jsme:
Jak byste zhodnotil vývoj ve světové ekonomice v minulém roce?
Velkými tématy minulého roku byly zejména vývoj čínské ekonomiky, normalizace měnové politiky v USA a samozřejmě i uprchlická krize v souvislosti s válečnou situací na Blízkém východě. Veškeré tendence, které vedou k tomu, aby se čínské hospodářství racionalizovalo, je nutné vnímat jen pozitivně a mělo by z toho těžit celé světové hospodářství. Dokonce začíná docházet k tomu, že se někdy výroba vrací zpátky do Evropy či Ameriky, jelikož se Čína stává vyspělejší a dochází tam k posilování vnitřní poptávky. Ze zpráv o zpomalování čínské ekonomiky tak musel každý dlouhodobě uvažující ekonom mít pro někoho paradoxně spíše radost, jelikož předchozí dynamické tempo vývoje bylo neudržitelné.
Národohospodářská efektivnost veškerých investic a valuace aktiv v čínské ekonomice byla a je sporná a pokračující tendence by mohla směřovat ke skutečné katastrofě pro světovou ekonomiku, která by měla srovnání i s pádem Lehman Brothers. Kdyby takto uvažovali i američtí tvůrci hospodářské politiky před deseti lety, nikdy k finanční krizi nemuselo dojít. Proto je pozitivní pro celý svět, že konečně, jakkoliv nedostatečně, započal trend normalizace měnové politiky v USA. V tomto ohledu musíme brát pozitivně i čerstvý pokles čínských akciových trhů na základě zpráv o pokračujícím oslabení růstu čínského průmyslu, který spustil na začátku roku vlnu výprodejů po celém světě. Bude to další impulz k preventivnímu zchlazení neefektivních ekonomických aktivit a v celém světě to bude více motivovat k racionálnějším ekonomickým rozhodnutím.
Psali jsme:
A na závěr, co uprchlická krize, jak ji vnímáte?
Především takzvanou uprchlickou krizi nelze vnímat tak povrchně a přehnaně ideologicky, jak se často v médiích děje. Uprchlíci přicházejí většinou ze zemí, kde konflikty probíhají po generace, a současná masová migrační vlna tedy nemá výraznou oporu v nějaké jednorázové katastrofě. Konkrétně jde zejména o situaci v Afghánistánu, Libyi, Iráku a Sýrii. Je tak zřejmé, že příčinou jsou i nějaké nové faktory, které daly najednou takový počet osob do pohybu. Nejvýznamnějším je asi jednoznačně otevřený postoj Německa, který nutně musel spustit onu kritickou vlnu masovosti. Uprchlíci totiž o okolní země nemají takový zájem. S odstupem času je ale zřejmé, že evropské státy vůbec neměly onu středomořskou a balkánskou cestu umožnit.
Ano?
Ponižující a katastrofickou se totiž stala pro samotné uprchlíky. Je šílené, že ve 21. století je ještě možné, aby se lidi potápěli na přeplněných bárkách, za které platili organizovanému zločinu těžké peníze i na západní poměry. Kdyby se pevně a nekompromisně držel Schengen a potírali se převaděči, zachrání se mnoho životů a umožní to racionálnější procesy v pomoci těm uprchlíkům, kteří skutečně utíkají před válečnými hrůzami. K pomoci by ale docházelo ve větší míře v okolních zemích, které jsou i kulturně, nábožensky, hospodářsky a společensky příbuznější. Je tu totiž další důležitý aspekt, o kterém se moc nemluví.
Jaký?
Pokud takové množství lidí opustí domovskou zemi do úplně jiného civilizačního prostředí, tendence vrátit se bude samozřejmě nízká a bude logicky docházet k prodlužování konfliktů a hospodářskému úpadku v dané zemi. Kdyby uprchlíci žili hlavně v táborech za hranicemi, které by byly jistě mnohem více podporovány obrovskou mezinárodní solidaritou, měli by mnohem větší tendenci usilovat o návrat k normálu v domovské zemi. Samozřejmě to nevylučuje, že by k nějaké organizované migraci docházelo, ale ryze na individuální, solidární a racionální bázi – tedy nikoliv žádné potupné masové pochody. Pomáhat by se mělo zejména osamělým ženám s dětmi a zraněným. Vždy by ale uprchlíci žili s tím, že se jednou do domovské země vrátí. Pokud vidíme takové obrovské množství zejména mladých mužů na pochodu, kteří logicky přestanou mít zájem na dění v domovské zemi, v konečném důsledku to může znamenat definitivní kolaps v jejich domovských zemích, které zůstanou vybydlené a budou na generace odsouzené k sektářskému násilí a další mezinárodní eskalaci radikálního islamismu.
Dalším rozměrem je samozřejmě schopnost adaptace takového množství lidí z jiného civilizačního prostředí v západním prostředí. Ostatně jak to v nedávném rozhovoru stručně vyjádřil bývalý německý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich (LN 31. 12. 2015): „Ano, u syrského lékaře, který je křesťanem, bude třeba vynaložit menší úsilí než u analfabeta z Afghánistánu.“ Jak vidíme zejména na příkladech Francie a Británie, radikalismus často eskaluje až u druhé a třetí generace přistěhovalců v souvislosti s dlouhodobým neúspěšným začleněním a frustrací. Následné generace už navíc samozřejmě nemají žádný zájem se vrátit do domovské země a snažit se o její rozkvět – kořeny totiž už byly dávno přetrhány a v kulturně a nábožensky odlišné civilizaci často ztrácejí svoji identitu.
Je pak velké riziko, že přistěhovalci následně žijí v uzavřených komunitách, kde se myšlenkově izolují od prostředí, které jim ale zároveň poskytuje takové materiální zabezpečení, o němž se jim v teokratických arabských zemích ani nesnilo. A to je právě ten moment, kteří někteří přistěhovalci po generace neunesou, jelikož nedokážou oddělit náboženský a světský život a následně můžou začít západní svět jen materiálně využívat, ale přitom v hloubi duše nenávidět. Proto je tak důležité, aby uprchlíci neztratili definitivně kontakt s domovskou zemí – nakonec se to obrátí proti nim i nám.
Na závěr bych chtěl čtenářům popřát hodně zdraví, štěstí a úspěchů v novém roce.
Tomáš Munzi je předsedou správní rady Czech Enterprise Institute, členem správní rady Asociace financování infrastruktury pro mobilitu (AFIM), působí na Národohospodářské fakultě VŠE a podniká v oblasti poradenství a informačních technologií. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a mezinárodní Master program IEL – International Programme in Comparative Analysis of Institutions, Economics and Law, jointly with Cornell University, Ecole Polytechnique of Paris and Universiteit van Gent.V roce 2011 působil jako Visiting Scholar na Cornell University v USA, kde se zabýval hospodářskou politikou a regulacemi. V USA též absolvoval letní univerzity CATO, Foundation for Economic Education a Mises University.
autor: Lukáš Petřík
