Ekonom: Není pravda, že by nás, nebohé Čechy, bezuzdně ždímali zlí západní kapitalisté. A věštit hlubokou krizi a přetěžké útrapy...

Anketa

Kterému vrcholnému představiteli EU věříte?

99%

hlasovalo: 29414 lidí

Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje Krizi s velkým K, běžně se používá termín ,,dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?

Věštit hlubokou krizi a přetěžké útrapy je vždy mediálně vděčnější než prorokovat celkem normální vývoj. Přitom v každém okamžiku existuje nenulová pravděpodobnost, že hluboká krize opravdu přijde, takže ty věštby nejsou zcela „mimo“. Pokusím se to přiblížit ještě jinak. Je známým faktem, že v každém okamžiku svého života čelíme nenulové pravděpodobností, že třeba do hodiny zemřeme. V dětství je tato pravděpodobnost nižší, ve stáří vyšší, ale nikdy není nulová. Lidé jako Mervyn King, který zrovna, pokud vím, vydává novou knihu, vlastně mají pravdu, když říkají, že hluboká krize jednou přijde. Jako mají pravdu všichni, kteří říkají, že jednou zemřeme. King a spol. už ale riskují více, když říkají, že krize už přichází. Může to tak být, ale nemusí. Zdaleka ne všichni, kdo se třeba i netěší dobrému zdraví, zrovna umírají. A lidé jako King zpravidla předpovídají deset krizí z jedné. Z jedné, která skutečně nastane.

Pokud však budete jako on mít dopsánu novou knihu, a budete se potřebovat zviditelnit, také rychle pochopíte, že spíše se do médií dostanete, když budete ladit temnou strunu a věštit zkázu. To si hned říká o chytlavější titulek a umístění na přední straně novin nebo zpravodajského serveru. Přitom tím vším neříkám, že svět se těší výbornému ekonomickému zdraví, to vůbec ne. Jen berme s odstupem to, co nám média a mediálně obratné „mluvící hlavy“ servírují. Často jim jde hlavně o to, aby nás vystrašili a my na ně upírali svoji pozornost – a získat dostatečnou a trvalejší pozornost v roztříštěném mediálním světě dneška, to se rovná objevení pořádného zlatého valounu na Klondiku v době vrcholící zlaté horečky.

Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciózní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty velmocenské snahy Číny?

Čína v uplynulých desetiletích rostla hodně díky exportu. Tamní levná pracovní síla vyráběla v „dílně světa“ pro celou zeměkouli. Něco málo ze svého mzdového „mála“ uspořila. Uspořit musela, protože na sociální systém se v Číně spoléhat nelze. V zemi, kde pracuje miliarda lidí, se však malé úspory každého z nich sčítají do pořádných balíků peněz. Takže stát – který ovládá čtyři klíčové banky v zemi – měl vždy dost peněz na investice. V investice se prostě přeměňovaly ony úspory obyvatelstva. A když ani ty nestačily, stát si nové peníze natiskl. Jako během globální finanční krize a po ní. Jenže ouha! Čínu teď čeká a nemine dramatické populační stárnutí. Kromě jiného důsledek politiky jednoho dítěte, kterou zavedla v roce 1978 a definitivně ukončila teprve loni. Příliv levné pracovní síly z venkova do měst slábne. Čínská práce zdražuje.

Země se musí přeorientovat z „dílny světa“ ve vyspělejší ekonomiku opřenou o spotřebu vlastního obyvatelstva, o jeho kupní sílu. O toto přeorientování Peking nyní usiluje. I za cenu závratně a povážlivě rostoucího zadlužení – zejména v čínské státní podnikové sféře. Se zmíněným přeorientováním souvisí i růst čínských investic a další aktivity v zahraničí. Je přirozené, že sílící ekonomika v sílící míře investuje za hranicemi. Byť konkrétně například působení skupiny CEFC v České republice vyvolává oprávněné otazníky, jelikož skupina není příliš transparentní. To zadělává na spekulace, ne úplně neopodstatněné, že se za jejími investicemi v ČR skrývají spíše politické, vojenské nebo zpravodajské zájmy než opravdu kýžené zájmy čistě ekonomické. I tak si myslím, že vzhledem k relativně malému objemu dosavadních investic CEFC v ČR jde o notně nafouknutou mediální bublinu.

Jak bude Čína konkurovat Rusku a jeho Eurasijské unii? Chce investovat ve Střední Asii... A jaký je stav ruské ekonomiky? Jak se vypořádala se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu?

Přes výše uvedené potenciální problémy Číny to je – a i nadále bude – z globálního hlediska neskonale silnější hráč než Rusko. Rusko, stejně jako mnohé středoasijské státy, je decimováno levnou ropou na světových trzích. Čína z ní naopak jako čistý dovozce „černého zlata“ profituje. Navíc, návrat cen ropy k osmdesáti nebo stu dolarů za barel v blízké době rozhodně čekat nelze, pokud k němu vůbec ještě kdy dojde. Rusko (a mnohé další země Eurasijské unie) propáslo dobu, kdy byly ceny ropy vysoko a kdy mohlo provádět strukturální reformy. Takové, které by jeho příjmy udržely na poměrně vysoké úrovni právě i v čase levné ropy. Stav ruské ekonomiky je proto špatný zejména z hlediska její struktury. Ukončení nebo alespoň omezení sankcí, k němuž dojde pravděpodobně letos nebo v roce příštím, samo o sobě ruskou ekonomiku na nohy jen tak nepostaví.

Zatímco naše ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé, i v České republice, častokrát růst nepociťují. Tedy, že reálné mzdy a životní úroveň nerostou tak, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty, nebo rovnou do pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa? A co Spojené státy, kde řada lidí ,,funguje“ na potravinových poukázkách?

Levicoví pozorovatelé celou věc zkreslují. Od poloviny loňského roku mzdy celkem solidně rostou. Navíc při nízké, takřka nulové cenové inflaci a při levných pohonných hmotách. Lidem tak zbývá více peněz na běžné výdaje. To je mimochodem klíčový důvod, proč se v současnosti důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku nachází nedaleko svých historických maxim. To je údaj Českého statistického úřadu, ne dojmy a pojmy nebo nějaký „cinknutý“ průzkum. Levicoví pozorovatelé zamlčují, pokud to tedy vědí, že mzdy se vyvíjejí se zpožděním za makroekonomickými ukazateli typu hrubého domácího produktu nebo míry nezaměstnanosti. Nejdříve totiž musí ekonomika začít růst. Pokud je růst setrvalý, klesá míra nezaměstnanosti a není-li její pokles jen přechodný, nastává růst mezd. To se právě nyní děje. Čímž nikdo neříká, že v porovnání se západní Evropou jsme na tom dobře. Nejsme.

Může za to ale primárně struktura ekonomiky, ne to, že by nás, nebohé Čechy, bezuzdně ždímali zlí západní kapitalisté. Struktura ekonomiky je taková, že jsme nejprůmyslovější zemí v Evropské unii. Podíl služeb na hrubé přidané hodnotě má pak v EU nižší jediná země než my – Rumunsko. Přitom právě ve službách jsou obecně vyšší mzdy než v průmyslu. Průmyslové podniky musí podstatnou část svého zisku investovat do modernizace provozu, do zakládání nových závodů a tak podobně. Průmysl je zkrátka kapitálově náročný. Služby mnohem méně. Firmy ve službách tak mohou dát větší podíl svého zisku na mzdy. Také proto, že lidský faktor je v sektoru služeb v průměru důležitější než v průmyslu. Je tedy důležitější než v průmyslu jej dobře zaplatit.

Podle zjištění nevládní organizace Oxfam jedno procento nejbohatších lidí světa v roce 2015 vlastnilo více majetku než zbylých 99 % populace planety. 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Co tomu říkáte? Kde je příčina? Může za těchto podmínek vůbec existovat volný trh rovné soutěže? Neškodí toto svobodnému podnikání? Není například odstraňování obchodních bariér jenom nahrávkou pro nadnárodní korporace, monopoly a oligopoly, aby zničily konkurenci malých a středních podniků na národní úrovni? Lze to vůbec nějak řešit? Jak lze konkurovat takové koncentraci kapitálu? Neměl v tomto Marx pravdu?

Studii Oxfam chápu spíše jako politický pamflet než rigorózní ekonomickou analýzu. Pokud bychom měli opravdu analyzovat chudobu, nelze údajné chudé házet do jednoho pytle. Někteří chudí mají určité úspory, zatímco jiní jsou až po uši v dluhu. Rovněž ovšem někteří bohatí jsou až po uši v dluhu. Někteří chudí zas nevlastní vůbec nic, ani ty nejtenčí úspory. Takže když tyto chudé hodíme do jednoho pytle, sečteme zůstatky jejich kont (pokud nějaká mají), i s příslušnými znaménky, dospějeme nevyhnutelně k nějaké nízkému číslu. K číslu, které však v podstatě nic neříká.

Spíš bych si všímal toho, že v celém období dominance takzvaného neoliberalismu, který podle moderní levice může snad za všechno zlo světa, tedy zhruba v letech 1980 až 2007, dramaticky poklesla míra extrémní chudoby, a to na všech světových kontinentech. Zkrátka a dobře, i chudí bohatnou. Jen bohatí bohatnou ještě rychleji. Takže se nůžky rozevírají. Varovná je spíše příjmová stagnace střední třídy. Ta je v mnoha vyspělých zemích „obětována“. Korporace a oligarchie politiky financují, takže ti proti nejbohatším nejdou. Chudší vrstvy, závislé na sociálních dávkách, pak představují spolehlivou voličskou základnu. Takže ani proti nim politici nepůjdou. Odnášejí to střední vrstvy, které mají dost peněz na to, aby se o sebe postaraly bez berličky eráru, avšak málo na to, aby financovaly politiky.

Podle statistického úřadu poklesla v letech 2007 až 2014 reálná kupní síla americké domácnosti (respektive její medián) po započtení inflace o čtyři tisíce dolarů... Opět. Nenahrává současný systém velkým korporacím na úkor střední třídy?

Nahrává. Vezměme si nekonvenční měnově-politická opatření všech světově významných centrálních bank, k nimž se tyto instituce v období po roce 2007 uchylují. Takzvaně tisknou peníze, přičemž se ani netají tím, že jedním z cílů je to, aby tyto nově vzniklé peníze podpořily růst cen akcií a dalších cenných papírů a aktiv. Kdo tato aktiva většinou vlastní? Bohatí. Bohatí tedy díky centrálním bankám bohatnou, zatímco střední vrstvy, které mají zpravidla jen poměrně malé úspory na běžném nebo spořicím účtu, čelí po roce 2007 realitě extrémně nízkého úročení vkladů. Centrální bankéři měli za to, že bohatnutí bohatých prospěje celé ekonomice, protože bohatí budou více investovat a více zaměstnávat. To se ale nikdy tak úplně nestalo. Bohatí peníze do širší ekonomiky nikdy zcela nepustili, raději si hrají v burzovním kasinu, spekulativně honí rychlé zisky, aniž by vytvářeli trvalé hodnoty, nebo investují třeba do nemovitostí, jejichž ceny jsou tak dnes nafouknuté na mnoha místech světa.

A není to také tak, že střední třída nese na svých bedrech hlavní daňovou zátěž – dotuje nadnárodní korporace i sociálně slabé či nepřizpůsobivé?

Je to tak. A je to jeden z největších problémů dnešní doby. To, co spojuje tak rozdílné prezidentské kandidáty, jako je Trump a Sanders, je, že oba poskytují novou naději. Oba své dosavadní tažení, jehož cílem je Bílý dům, opírají o kritiku establishmentu. Toho establishmentu, který nadbíhá bohatým a chudým, ale zapomíná, ba co hůř, ždíme, střední třídu.

Jaké je ideální místo České republiky na ekonomické mapě světa a co by mělo Česko změnit? Ekonom Milan Zelený upozorňuje, že pro nás už končí doba levné práce a že řada investorů odtud bude odcházet. Doporučuje proto výraznou podporu těch nejmenších českých podniků. Stejně tak Ilona Švihlíková doporučuje podporu mikroekonomiky. Kde je tedy cesta? Co podporovat? Export do zemí BRICS?

Česko má určitě na to, aby bylo něčím více než jen levnou montovnou a subdodavatelskou ekonomikou Německa. Bohužel, řadě vlivných zájmových skupin, například exportní lobby, současný stav vyhovuje. Zatím ani nelze nic namítat, neboť české ekonomice se objektivně daří. Loni rostla jedním z nejrychlejších temp nejen v Evropě, ale i v rámci hospodářsky vyspělých zemí světa. Otázkou ovšem je, zda tento růst nebyl růstem na úkor budoucnosti. Obávám se, že bohužel byl. Zmíněné zájmové skupiny konzervují současný stav české ekonomiky, protože zásadnější změny by je mohly připravit o výsostné postavení – a o zisky. To se projevuje v mnoha oblastech.

Například?

Jednou z nich je politika centrální banky. Česká národní banka už čtvrtým rokem oslabuje korunu, což je ne nekonvenční měnově-politická stimulace. Potřebuje ale stimulaci ekonomika, která roste jedním z nejrychlejších temp nejen v Evropě, ale i na světě? Potřebuje stimulaci ekonomika, která vykazuje druhou nejnižší míru nezaměstnanosti, hned po Německu? Spíše než stimulaci potřebujeme něco jiného. Potřebujeme se dostat na vyšší vývojový stupeň, z ekonomického hlediska pochopitelně. Potřebujeme být odolní vůči technologickým změnám – někdo už hovoří rovnou o revolucích –, které v blízké budoucnosti přijdou. Budeme podobně konkurenční ve výrobě elektromobilů, jako – zatím – jsme ve výrobě automobilů? Budeme konkurenční ve výrobě robotů, jako zatím jsme ve výrobě lokomotiv? Pochybuji. Českou ekonomiku stále táhnou segmenty dvacátého století. Sektor služeb přitom, jak už jsem řekl, není dostatečně rozvinutý. To by nemuselo být úplně na škodu, pokud by náš průmysl byl více hi-tech. Takto je to ale potíž. Rozvinutý sektor služeb méně zatěžuje životní prostředí, šetří přírodní bohatství země, podněcuje růst vzdělanosti a při tom všem generuje dostatečně celospolečenské bohatství. Bohatství náš všech.

Z předchozí otázky zcela vydělme dohodu TTIP. Jakým způsobem se ve vás osobně vyvíjí úvaha ve smyslu „podepsat, nepodepsat“? Jak nahlížíte na současný stav procesu ratifikace TTIP?

TTIP je další mediální bublinou. Obdobná dohoda mezi EU a Kanadou (CETA) se dojednává už od roku 2009, bez mediálního humbuku. V čem je Kanada odlišná od USA? V tom, že to není ta „zlá Amerika“? Dlouhodobě jsem zastáncem TTIP. Vidím tuto dohodu jako tmel atlantické vazby, která – obávám se – bude jinak slábnout. Už nyní v USA zaznívají hlasy, že by se Amerika měla zaměřit spíše na transpacifickou spolupráci – s Čínou, Japonskem, zeměmi jihovýchodní Asie, s Austrálií… Proč spolupracovat s ekonomicky chřadnoucí, stárnoucí Evropou? V atlantické vazbě Spojených států a Evropy stále spatřuji určující geopolitický stavební kámen. Nemění na tom nic to, že Amerika je nyní v mnoha ohledech zdecimována téměř osmiletou vládou slabého Obamy. S jiným vládcem Bílého domu můžeme rychle poznat, jak moc nám spojenectví a ekonomická spolupráce s USA svědčí. TTIP je podle mě významná primárně geopoliticky, ekonomicky až druhotně.

Jak vážně v současné době vypadá hrozba ještě většího zbídačení tzv. třetího světa, zejména Afriky, v důsledku klimatických změn? Čili bouře, záplavy a zejména sucho. Geolog Václav Cílek často opakuje, že v důsledku těchto procesů se můžeme „těšit“ na další migrační vlny do Evropy. Má pravdu? Existuje nějaké řešení?

Migrační vlna má více příčin, z nichž za hlavní považuji rozvrat Blízkého východu, existenci evropského sociálního státu a rozvoj moderních komunikačních technologií, které využívají i sami migranti. Dokud země jako Irák, Sýrie nebo Libye nebyly rozvrácené, dokud jim vládli autokraté, nebyl vznik podobně masivní migrační vlny myslitelný. Bez ohledu na stav klimatu. Rozvrat zmíněných zemí donutil mnoho jejich obyvatel uprchnout. Bohatý sociální stát je v takové situaci pochopitelně magnetem. Když navíc jeho političtí představitelé nabízejí otevřenou náruč, uprchlík snadno uvěří dojmu, který umocňují internet, sociální sítě či zkazky pašeráků lidí – a sice že země jako Německo, Rakousko nebo Švédsko jsou rájem na Zemi. A zbytek už známe… Klima s tím nemá mnoho co dělat.

Ve světle všeho, o čem jsme hovořili... Jaké ekonomické recepty nyní potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové typu nepodmíněný základní příjem, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů, ,,fair trade“ uspořádání vztahů mezi chudými a bohatými zeměmi... Nebo konzervativně pravicové, tedy vyšší odpovědnost jedince, odbourávání sociálního státu, snižování daní, liberalizace trhu práce? Nebo „národní kapitalismus“ typu Ruska a Číny, kde stát je v určitých oblastech velmi silný, kontroluje strategická a síťová odvětví, na druhé straně jsou tam nízké daně, snaha odbourávat byrokratickou zátěž...

Nepodmíněný základní příjem není nutně levicový koncept, něco podobného navrhoval kdysi třeba i Milton Friedman, klasický liberál. To však neznamená, že s ním souhlasím. Cestu za budoucí prosperitou nedláždí ani vyšší zdanění, ani větší přerozdělování. A nepodmíněný základní příjem vlastně znamená větší přerozdělování. Cestu za prosperitou dláždí to staré a osvědčené: nechme lidem v kapse více peněz, nechme je obchodovat, vraťme jim svobodu, ale s ní také odpovědnost, nešmírujme je. Bohužel, svět a jeho establishment se vydal přesně opačným směrem, zhusta vstříc levicově progresivistickým, utopickým ideálům. Naštěstí ne všichni ztratili rozum. A i když se zdá, že svět se zbláznil, buďme optimisty. Lidé nejsou hloupí a věčně se nenechají opíjet rohlíkem.