Rozhovor na ekonomické téma začnu trochu neobvykle. Na Facebooku jste zveřejnila příspěvek, který reagoval na útoky novinářů na prezidenta Miloše Zemana, jenž podle nich při projevu před velvyslanci chybně umístil blbouna nejapného na Madagaskar místo na Mauricius. S odkazem na zdroje z 19. století včetně Ottova slovníku naučného jste upozornila na to, že za blbouny nejapné byli v tomto případě prezidentovi kritici. Co vás vedlo k tomu zapochybovat o tvrzení, s nímž přišel jeden komentátor a další se k němu houfně přidávali?
Na blbounovi nejapném se ukázal problém současné politické diskuze, respektive nediskuze. Oponenti prezidenta Zemana – ale prakticky kohokoli, kdo vystupuje s jasně formulovanými nemainstreamovými názory - jsou příliš líní, než aby se pustili do věcné diskuze. Chytají se proto sebemenšího stébla pochybení. Totéž jsme ostatně nedávno sledovali při pokusu o mediální a později i stranickou popravu Václava Klause mladšího stran zapojení Turecka do války v Afghánistánu. Nehledají se argumenty, nýbrž jen zástupné problémy. Pokud by se komentátoři tvrdě opřeli do obsahu projevu, jistě bych si výskyt blbouna neověřovala, byť jej mám v hlavě také spojeného – očividně správně – s Madagaskarem. Samozřejmě, že na umístění jednoho vyhynulého ptáka absolutně nezáleží, pokud však chceme hrát se slovíčky, tak se vším všudy. Přiznávám však, že já jako člověk omylný a chybující bych vítala spíše diskuzi faktickou.
Podle Příručního slovníku jazyka českého z roku 1935, na který odkazujete, se v tomto případě stali novináři v duchu charakteristiky blbouna nejapného „nechápavými, neobratnými, nepozornými či neobratnými, nerozumnými, pošetilými či nepřípadnými“. Doporučujete brát média s velkou rezervou vždy, nebo jen v případech, kdy autorům zatemní mysl jejich věčný boj s Hradem?
Server Britské listy, jenž je znám svým velice kladným vztahem k migraci, citoval z hospodářského serveru Bloomberg, podle něhož švédská ekonomika raketově nastartovala v důsledku příchodu uprchlíků. Desetimilionové Švédsko přijalo za posledních pět let asi 600 tisíc migrantů a tato skutečnost podle Bloombergu vyvolala příkrý hospodářský růst. Švédsko nyní nejenže patří k hospodářsky nejrychleji rostoucím zemím v Evropě, ale příchod uprchlíků také pomáhá vyřešit problémy stárnoucího obyvatelstva. Co těmto informacím říkáte?
Copak já – důležitější bude, co tomu řeknou 9. září ve volbách Švédové. Zatím se zdá, že ony skvělé dopady migrace jaksi nejsou ochotni ocenit, když podle průzkumů favorizují pravicovou stranu, která migraci příliš netleská. Migrace navíc rozhodně demografický problém nevyřeší. Jak jsme psali už v roce 2016 ve sborníku IVK „Masová migrace – záchrana, nebo zkáza Evropy“, tak jednak dnešní migranti jednou zestárnou také a důchodový systém bude muset řešit jejich penze, jednak je statisticky známým jevem, že druhá generace migrantů má výrazně nižší počet dětí, takže ty už také přestanou na své rodiče i původní obyvatelstvo vydělávat a konečně – u těchto migrantů je výrazně nižší míra zaměstnanosti žen.
Mimochodem, nezaměstnanost občanů cizího původu je ve Švédsku 20 procent oproti celkové míře nezaměstnanosti 6,8 procenta. Podle zprávy publikované švédským ministerstvem financí jeden migrant ze švédské státní kasy dostane v přepočtu průměrně o 180 tisíc Kč více, než kolik do ní odvede. Ostatně, ve Švédsku dnes žije více než 8 procent muslimů, v roce 2017 prý bylo chlapecké jméno Mohammed 21. nejčastějším. Pro zajímavost u nás je to Ondřej.
Pokud však Švédům tento model vyhovuje, přejme jim to – je to více či méně jejich problém. Tak, jako jsme si nenechali vnutit švédský daňový systém, není důvod, proč by nás měla inspirovat švédská migrační politika.
Psali jsme:
Největšímu náporu migrantů ale čelilo a čelí Německo, kde je vysoký počet volných pracovních míst. O příchozích z různých koutů světa se mluvilo právě jako o těch, co budou vydělávat na důchody stárnoucí německé populace. Dá se po třech letech od největší migrační vlny soudit, zda bude mít na nejsilnější evropskou ekonomiku pozitivní, nebo negativní vliv?
Nic, co má negativní vliv na stabilitu země, nemůže mít pozitivní vliv na ekonomiku. Německé protesty a nárůst podpory AfD ukazují, že Němci už na pohádky pomalu přestávají věřit. Čím dál tím častěji tak ze Západu zaznívá hlas, že nám závidějí prezidenty Klause a Zemana.
Ministryně financí Alena Schillerová oznámila, že státní rozpočet na příští rok počítá se schodkem 40 miliard korun oproti předchozím plánovaným 50 miliardám. Nejvíce medializované jsou jeho výdajové položky jako růst platů ve veřejné sféře nebo zvýšení důchodů. Co na navrženém rozpočtu pro příští rok nejvíce zaujalo vás?
Nikde v rozpočtu nevidím plán pro případ ekonomické krize. Když si vezmete úvěr, musíte mít přece nějaké rezervy, musíte vědět, co budete dělat v případě ztráty zaměstnání. Vláda se zadlužuje – jako všechny vlády po roce 1997 – v době růstu, který nemusí trvat dlouho. Chová se jako pošetilec, který ve slunný den vyjde z domu bez deštníku navzdory předpovědi.
Potěšil mě ovšem příslib seškrtání financí pro nevládní organizace – zde se nejedná o neziskovky, jako jsou ostatně například školy, nýbrž o nátlakové skupiny, které prosazují své úzké politické zájmy bez ohledu na přání voličů. Zrovna zde jde ovšem řezat ještě více.
JUDr. Alena Schillerová, Ph.D.
Mezi výdaje státního rozpočtu je třeba zahrnout výdaje na slevy jízdného ve veřejné dopravě pro studenty a seniory nebo plán na snížení daně z přidané hodnoty na pivo. Dávají takové a podobné kroky vůbec nějaký smysl?
Před volbami samozřejmě rozdávání smysl dává – a z cizího se rozdává dobře. Jenže každého voliče vyjde takový dáreček pěkně draho. Připomíná to sběratelství bodíků v obchodech – abyste dostali polštář bratru za dvě stovky, musíte utratit šest tisíc korun při sbírání bodíků. Aby babička mohla jezdit s výraznou slevou vlakem, bude holt muset zaplatit více třeba na dražší elektřině. Ekonomika není perpetuum mobile, nemůžeme sníst více, než kolik vyrobíme. Naštěstí už jsme dostatečně zkušení a přestáváme podobným úplatkům, které sami z druhé kapsy platíme, věřit.
Ve své nové knize „Kdo chce naše peníze?“ s podtitulem „Ekonomie bez politické korektnosti“ tvrdíte, že ještě nikdy nebyl náš život tolik závislý na ekonomii a ještě nikdy se neobjevovalo tolik falešných proroků jako dnes. Jaké doporučení pro ekonomické chování lidí byste měla ve chvíli, kdy se ekonomice daří, ale čím dál častěji zaznívají hlasy, že česká ekonomika už je za zenitem? Měli by si raději spořit, nebo někam investovat, vzít si hypotéku, nebo nakupovat zboží dlouhodobé spotřeby?
Na hypotéku řada Čechů nedosáhne, spořit nemají mnozí téměř z čeho, o investicích nemluvě. Rozumné je pokusit se o vytvoření alespoň nějaké finanční rezervy. Podobenství o sedmi hubených a sedmi tučných letech nás mimo jiné učí, že se na horší časy můžeme a máme připravit. Koneckonců, ještě jsem na svých přednáškách nepotkala jedinou veverku, a přesto si dělají jaksi samy, bez studia ekonomie, zásoby na zimu. Jedna z mála investic, která má smysl za všech ekonomických okolností i za všech politických režimů, je tak investice do rodiny. Jen soudržná, fungující rodina nás totiž může dokonce i během krize od hlubokého pádu ochránit.
Ing. Miloš Zeman
V úterý 18. září vystoupíte v Prostějově v rámci cyklu „Ekonomická setkávání – podzim 2018“ s Mons. Prof. Petrem Piťhou k tématu „Rodina a ekonomie – Mezi dvěma krizemi“. Čím byste argumentovala, pokud by vám někdo z návštěvníků řekl, že mít rodinu a ještě s více dětmi je neekonomické, že nejlépe se žije nesezdaným bezdětným párům nebo homosexuálním partnerům, které nemusí investovat do budoucnosti společnosti – dětí, protože stát rodiny s dětmi podporuje nedostatečně?
Rodinu přece člověk nemá kvůli státní podpoře! Z ryze ekonomického hlediska má navíc stát fungovat jen jako záchrana poslední instance, pokud rodina selže. Když jsem byla před léty v Turecku, krátce po nástupu Recepa Erdogana do funkce premiéra, zaujala mě poznámka, že Turci nemají důchodový systém, nýbrž potomky.
Nechápu, jak mohou jedny noviny v současnosti vydávat seriál s názvem „Jak získat víc peněz od státu“. Vždyť ještě za první republiky brali lidé čerpání státní podpory jako osobní selhání. I ve Spojených státech se během Velké hospodářské krize nezaměstnaní styděli, když je někdo ze známých spatřil ve frontě na podporu.
Ve zdravé společnosti vychovávají rodiče – pro jistotu dodávám, že rodiči myslím maminku-ženu a tatínka-muže, nikoli Rodiče 1 a Rodiče 2 neurčitých genderů – své děti, a ty se pak jednou starají o své stárnoucí rodiče. V nemocné společnosti se stará stát od kolébky do hrobu. Snímá tak sice z každého občana nádhernou povinnost péče o děti a rodiče, zároveň však z něho dělá svého vazala. Nechci, aby se o mé děti jednou staral stát, protože to by bylo důkazem mého selhání!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
