Elitní právník Lžičař o Vitáskové a jiných kauzách, právním státu v Rusku a USA, jako strážci lidských práv a svobod

25. 2. 2016 8:18

ROZHOVOR Na přijetí uprchlíků ze zemí se zcela odlišným způsobem života musí být připraveny i podmínky z hlediska práva – a nejsou. Rusko úplně přestalo uznávat evropské soudní instituce a v USA se také dějí pěkné zrůdnosti. Takto hovoří elitní právník Josef Lžičař. Nejvíce se však obává, že by v chystaném novém trestním řádu mohli být advokáti vyloučeni z přípravného řízení, takže by se třeba nemohli účastnit výslechů. S ParlamentnímiListy.cz hovořil také o některých svých kauzách, například o soudu s předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenou Vitáskovou.

Elitní právník Lžičař o Vitáskové a jiných kauzách, právním státu v Rusku a USA, jako strážci lidských práv a svobod
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Elitní advokát Josef Lžičař

Právě byla u Krajského soudu v Brně nepravomocně odsouzena vaše klientka Alena Vitásková na 8,5 roku vězení. Co vy na to?

Jsem z toho spolu s kolegy obhájci nesmírně rozladěn. Nemohu se ubránit  pocitu, že došlo k odsouzení, aniž by byla splněna veškerá kritéria vyžadovaná trestním zákonem i trestním řádem. Na argumenty obhajoby – ve věci jsme působili tři obhájci – se soud vůbec neohlížel, obhajobu nevyvracel a prakticky ji v ústním zdůvodnění přehlížel jako žírný lán. V takových případech není respektována ani rovnost stran. To, co soudu naservíroval státní zástupce v obžalobě, bylo soudem převzato téměř beze zbytku. Represivní trest nepochybně udělal radost těm osobám či skupinám, které inženýrka Vitásková netolerovala a ani při výkonu funkce předsedkyně ERÚ tolerovat nemohla. Můžeme jen doufat, že věc bude skutečně  spravedlivě posouzena vyšší instancí, tedy Vrchním soudem, eventuelně Nejvyšším soudem České republiky.

Pojďme se věnovat globalizovanému světu. Není dnes mezinárodní právo – víc než kdy jindy – v pozici týrané ženy? Kdokoliv silnější si na ni dovolí...

Co na to říct? Mezinárodní právo se vytvářelo na základě obyčejů od šestnáctého století. Pak na základě nějakých konvencí a domluv mezi státy, pokud to podepsaly. Nyní jsme se v rámci Evropské unie dostali do situace, kdybychom měli dodržovat její předpisy. Tím, že jsme do EU vstoupili, jsme v jistém slova smyslu omezili státní svrchovanost a suverenitu. O některých věcech by si ale měly rozhodovat národní státy.

Existují evropské úmluvy o ochraně práv obviněných proti mučení, které by měly respektovat všechny země. Ale třeba Rusové nyní dospěli k závěru, že nebudou respektovat vše. Evropský soud pro lidská práva loni Moskvě nařídil zaplatit 1,9 mil. eur akcionářům někdejší největší ropné společnosti JUKOS. Odvolání byl zamítnuto. Ruské ministerstvo spravedlnosti pak prohlásilo, že další kroky Moskvy budou vycházet ze suverénních zájmů Ruska a jeho ústavy. Přestalo uznávat i verdikty haagského soudu. Nyní mám na stole případ o extradici, tedy vydání obviněného k trestnímu stíhání do státu žádajícího. Je jím Rusko. Případ je z mnoha ohledů dost podivný a vůbec nejsem přesvědčen, že mu tam bude zaručen spravedlivý proces. Dodržování lidských práv v Rusku je vůbec iluzorní záležitostí a ukazuje se, že soudy rozhodují často na základě poptávky.

Takže je demokracie v USA zatím nedostižným ideálem?

Co vás nemá. Pořád máme pocit, že jsou Američané jedinými strážci lidských práv a svobod, což je nesmysl. Podívejte se, v kolika státech tam mají ještě trest smrti. A po šestnácti či dvaceti letech zjistí, že byl někdo odsouzen nevinně. To jsou zrůdnosti. Americký systém práva se mi vůbec nelíbí. A některé instituty, co přejímáme z amerického práva, jsou strašné. Například spolupracující obviněný, to je svinstvo, které se dostalo do českého trestního řádu. Mám to nyní ve čtyřech věcech. Úplně se s tím roztrhl pytel. Vehementně to potvrzuje a souhlasí s tím zastupitelství, prokuratura.

Jak berete žaloby, které se týkaly českých prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana?

Jsou dost nezvyklé, protože v rámci trestu je prezident neodpovědný, což vyplývá z Ústavy. Mohou ale sloužit k politickému boji. Klausova amnestie chtěla podle mě mimo jiné poukázat i na délku trestního řízení u některých kauz. Jestliže trestní řízení běží déle než osm let, je to v rozporu s principem spravedlnosti a s listinou práv a svobod. Řízení by měla být bez průtahů a trest by měl následovat v kratším časovém horizontu. Ostatně za to nás kritizuje i Evropský soud pro lidská práva. Jestliže trest následuje bezprostředně po spáchání trestního činu, může působit výchovně. Ale jestliže má být projednáván daňový delikt s odstupem patnácti let, nevidím v tom smysl. Po patnácti letech může být i osoba pachatele jiná – zmoudřela.

Pomáhá medializace jednotlivých kauz advokátům, anebo jim spíše škodí?

V některých věcech medializace a fakt, že se veřejnost o kauzu zajímá, může věci prospět. Zaregistroval jsem, že když soudce zjistí, že jsou v jednací síni novináři, tak proces vypadá úplně jinak. Soudce se snaží dodržovat procesní předpisy. Nechce se stát předmětem kritiky. To je pozitivní. V některých případech ale média člověka předem odsoudí, což je obrovský problém. Nepokládám za správné, že se o zahájení trestního stíhání dozví obviněný z médií. A potom záleží na invenci a fantasii novinářů, jaké z toho udělají závěry. Soudci se pak nemůže v takové atmosféře dobře soudit. Když dojde k nějakému zproštění, přičemž byl člověk celou dobu, třeba pět let, vláčen v novinách, tak to obvykle novináře už tolik nezajímá a veřejnost to často ani nevnímá. Na tiskem vláčené osobě však skvrna zůstává.

Evropa se ocitla v uprchlické krizi, což vyvolává obrovská názorová pnutí. Různá trestní oznámení by se dala přehazovat vidlemi. Nemůže to úplně paralyzovat orgány činné v trestním řízení?

Bál bych se toho. Zejména tedy s uprchlickou krizí, protože v ní nemá příliš jasno ani současná politická garnitura. Vyjma prezidenta Zemana, který se vyjádřil jasně, jak by to mělo vypadat. Faktem je, že může být i předmětem kritiky, když se český občan z hlediska uprchlické krize dozví o některých výhodách, které migranti mají. Třeba čeští důchodci s nízkým příjmem. Vždyť růst důchodů působí směšně, když jim je zvednou o čtyřicet korun, což není ani olepená bageta. Na přijetí uprchlíků ze zemí se zcela odlišným způsobem života musí být navíc připraveny i podmínky z hlediska práva. Třeba mnohoženství se může z pozice evropského práva jevit jako znevýhodnění jiných občanů. Přijdu-li prostě do jiné země, měl bych se naučit respektovat její zákony, a to bude třeba bezpodmínečně vyžadovat od eventuelních migrantů.

Nebo vznikají právní paradoxy. Přijde sem uprchlická rodina, v níž má muž dvě manželky, z toho jednu nezletilou...

Ano, na to zákon vůbec nemyslí. Podobné problémy jsme s přílivem migrantů ze zemí východního bloku vůbec nemuseli řešit. To samé u vietnamské komunity. V poslední době se možná Vietnamci trochu víc začali zaobírat pěstováním marihuany a produkcí drog, ale ani to nevzbudilo vlnu zásadních nesympatií. Navíc jde nejspíš o dost malé procento případů. Řada Vietnamců je nesmírně pracovitá a ctižádostivá ohledně svých dětí.

Co soudíte o novém občanském zákoníku, který před lety prosadil ministr spravedlnosti a dnešní možný kandidát na prezidenta Jiří Pospíšil?

Určitě musí doznat změny. Musel jsem si koupit knihu, kde se porovnává bývalá a současná občanská právní úprava. Z ní je patrné a říkají to i odborníci, že nastanou problémy při výkladu tohoto práva. Navíc k tomu není judikatura. Rozhodl jsem se, že se občanskému právu přestanu věnovat, protože to je obrovské riziko. Při jedné návštěvě na Ministerstvu spravedlnosti jsem si pročítal jejich věstník. Měl tam úvodník současný ústavní soudce Jaromír Jirsa. V něm jsem si s hrůzou přečetl, že se stále více dostáváme do stavu právního chaosu a marasmu. Soudci nejsou schopni vnímat právo komplexně. Tak co mohou chtít po obyčejném občanovi? Vždyť se říká, že neznalost zákona neomlouvá.

Není to dnes už jen prázdná fráze?

Je. Lidé právo nemohou znát, vždyť ho neznají ani právníci. Ve starém občanském zákoníku z roku 1964 bylo třeba dědické řízení upraveno sedmadvaceti paragrafy, dnes se kolem něj točí dvě stě padesát paragrafů. Dostaneme se tak do situace, že se někteří lidé začnou živit výkladem práva. Kdysi jsem spočítal, že od ledna 1990 do prosince 2005 vyšlo ve sbírce zákonů přes tři tisíce předpisů. Jde o sto osm tisíc stran formátu A4. Došel jsem k děsivému zjištění, že kdybych si chtěl všechno zběžně pročíst, musel bych to 967 dní deset hodin denně nepřetržitě číst. Od roku 2005 toho zase spousty přibylo. Vždyť za jeden rok zaberou sbírky zákonů metr knihovny. Dávám totiž přednost svázaným sbírkám zákonů.

Navíc vy jste už kvůli profesi nucen číst rychle...

Proto je jasné, že poslanci své zákony nečtou. Nemají na to čas. A pak je ostudné, když zákon ještě nenabude účinnosti, a už se mluví o novelách. Kdo mi tedy odpřísahá, že je seznámen s celým právním řádem, prohlásím ho za génia dnešní doby.

O tom, že legislativci v čele státu kráčí k právnímu Armagedonu, se hovoří stále. Co je podle vás v současnosti největší hrozbou pro právníky?

Nyní se má chystat změna trestního řádu. Kritici totiž poukazují na to, že ten platný byl vydán uprostřed – podle zákona 198/93 – zavrženíhodného komunistického režimu. Platí totiž od roku 1961. Přesto musím říct, že jde i s novelami o zdařilý trestní řád, takže nevím, proč chtějí dělat nový. Cítím v tom nebezpečí, že by chtěli vytlačit advokáty z přípravného řízení. Obhájci v něm totiž od roku 1950 do roku 1965 vůbec nemohli figurovat. Až pak jsme mohli s klienty chodit na výslechy a být účastníky vyšetřovacích úkonů. Je to paradoxní a říkám to zlomyslně, ale za to, že mohu jít s klientem na výslech, vděčím usnesení ÚV KSČ o prohloubení účinnosti obhajoby. Bylo to přijato, když se provalily nezákonnosti padesátých let. Tuším někdy v červnu 1965.

Máte tedy obavy, že by mohla být výrazným způsobem popřena práva obžalovaného?

Ano. Kdybych se mohl spolehnout, že soudy budou rozhodovat nestranně a spravedlivě, tedy dají sluchu jedné i druhé straně, tak mi to omezení nevadí. Ne jako při tenise, ale rozhoduje se o osudu člověka, takže neunese-li obžaloba důkazní břemeno, mělo by dojít ke zproštění. V nedávné době jsem ale slyšel od vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, že jsou z hlediska podaných obžalob úspěšní, protože jen v šesti procentech dochází ke zproštění obžaloby. Může to být náznak, že to, co je zažalováno, je tak kované, že to stačí na odsouzení. Také si ale lze myslet, že převažuje pocit, že obžaloba zastupuje stát a to, co řekne, je pravda. Když jsem začínal s advokacií, tak mi jeden starý advokát veršoval: „Voda teče, až se rozproudí, co se zažaluje, to se odsoudí.“ Skoro to vypadá, že to stále platí a více sluchu u soudu je dopřáno státním zástupcům.

Kauzy Davida Ratha, Jany Nagyové-Nečasové a další mimo jiné provázely obavy, že policisté a státní zástupci vytvářejí jakousi silovou strukturu, která se začala utrhávat ze řetězu kontroly. Co vy na to?  

Myslím si, že ty obavy byly oprávněné. Z hlediska současného trestního řádu dozor nad zákonností v přípravném řízení provádí státní zástupce. Ten si může vyhradit provádění úkonů a to bylo typické v aféře „Nagygate“. V praxi jsem nezažil, aby se zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci střídali u výslechů v Praze Na Perštýně, přestože úkony dělá policie. Měli eminentní zájem, aby kauza nějakým způsobem dospěla do zdárného konce, aby došlo k odsouzení. Moc se to ale nepovedlo. Nebezpečí převážení vlivu státního zástupce bych do budoucna viděl jako dost alarmující jev. I v padesátých letech totiž hlavní díl odpovědnosti padal na ramena prokurátorů a soudy dělaly to, co chtěl stát, tedy prokurátor. Ostatně taková myšlenka se třeba objevila i v knize „Praha za zrcadlem“, v níž Ivan Margolius, syn Rudolfa Margolia popraveného po procesu s Rudolfem Slánským, píše, že když se chtěl v padesátých letech soudce odchýlit od návrhu prokurátora, musel to s ním probrat. Proboha, snad se k tomu nechceme vrátit. Už jsme si počátkem devadesátých let prodělali soudní rehabilitace.

Domníváte se, že tendence dopřát více sluchu státním zástupcům stále přetrvává?

Soudci jako nezávislí a nestranní posuzují případy rozdílně. V rozhodování by měli rigorózně uplatňovat základní zásady trestního řízení – zejména presumpci neviny a pravidlo v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, in dubio pro reo. Skvrnou na rozhodování vždy zůstane, dostane-li se do vězení nevinný anebo je-li někdo posouzen přísněji, než si  zaslouží.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Vydírání Jindřicha Forejta a jeho podivné počínání v aféře Brady, jež měla vést k sesazení prezidenta Zemana, spolu nepochybně souvisí. Bývalý zpravodajec Bašta promlouvá

16:14 Vydírání Jindřicha Forejta a jeho podivné počínání v aféře Brady, jež měla vést k sesazení prezidenta Zemana, spolu nepochybně souvisí. Bývalý zpravodajec Bašta promlouvá

ROZHOVOR Exministr a bývalý náměstek ředitele Federální bezpečnostní informační služby (FBIS) Jarosl…