Elity nahradily atrapy. Oč víc mají Marxe za svatokrádež, tím útrpnější z nich čiší bezradnost, shrnuje loňské dění doktor Josef Skála

3. 1. 2016 17:15

ROK 2015 - A CO DÁL? Historik Josef Skála, jedna z nejvýraznějších tváří dnešní KSČM, patří k těm, kteří by mohli na sjezdu v roce 2016 vyzvat předsedu strany Vojtěcha Filipa. „Kapitalismus na druhý pokus“ se podle něj točí ve stále ničivějším bludném kruhu.

Elity nahradily atrapy. Oč víc mají Marxe za svatokrádež, tím útrpnější z nich čiší bezradnost, shrnuje loňské dění doktor Josef Skála
Foto: Daniela Černá
Popisek: Lidé vítali konvoj, někteří měli s sebou i americké vlajky

Anketa

Kterou celebritu byste volili v prezidentských volbách, pokud by kandidovala?

hlasovalo: 16342 lidí
   

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Kapitalismus na druhý pokus – míněno ten globální – nasekal další porci lumpáren i zločinů. Jsou stále destruktivnější. I díky svým „synergiím“. Ti, kdo ten „happy end“ řídí, se přesto nic neodnaučili, ani nenaučili. Bourbonům to vydrželo až do pádu Bastily.  

Letos to urodilo trojí přelom. Mráz, přicházející z Bílého domu a houfu jeho satelitů, už neplení jen „třetí svět“. Teď jeho rány zaplavují i Evropu. Poklonkování politice, rodící miliony tragédií, nám dosud dělalo „jen“ ostudu. Teď se nám ukládá i dovoz jejích obětí. Kdo do politiky nespadl z višně, umí si následky spočítat. Husí kůže nemine ani příští generace.   

Nové kvality dosáhlo i znechucení politikou. Ta etablovaná už ani neumí předstírat, že cokoli řeší. Rubem je šance, že mlčící většina seskočí z bidýlka, vezme si slovo a vstoupí do politiky hlavním vchodem. Ten pohyb už startuje. Zatím z něj ovšem těží hlavně mucholapky krajně problematického ražení.  

Dějištěm třetího přelomu je Sýrie. Poslední z darebáctví, z nichž má „vítěz studené války“ pracky od krve, tam právě krachuje. Dokud si „war on terror“ pachtoval sám, internacionála hrdlořezů brala jednu kótu za druhou. Jen co ji vzalo na mušku ruské letectvo, území „Islámského státu“ se tenčí. „Druhou frontu“ tak – místo „podivné války“ („drole de guerre“) – musely otevřít i mocnosti NATO. Sice spíš, jen „aby se neřeklo“. A aby to nezpřetrhalo holport s chátrou, s níž slibují skoncovat už 15 let. Totálním fiaskem "euroatlantických hodnot", vyvážených švindlem, korupcí a rabijáckými převraty, je Ukrajina. „Pax Americana“ končí. Světu se vrací rovnováha. Peking i Moskva hrají suverénní part. Rusofobní terárium, agitující i za restituci tibetských hladomorů a mučíren, je vzteky bez sebe. Dobře mu tak.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropské „elity“? Spíš „drobné správní úřednictvo“, řečeno se slavným konstruktérem. Státnických kvalit je zoufalý deficit. Příčin je víc. Tři jim vévodí. První je brutální přesilovka žraloků, velících vertikále mamonu. Do nebe volající arogance, s níž diktují své vrtochy. Bytost, nadaná rozhledem a morální integritou, na to nemá žaludek. Do postů pimprlat, simulujících demokratickou soutěž, to vynáší jen týpky bez vůle i fantazie.

Druhou příčinu vytáhl z přítmí Edward Snowden. „Ředitel zeměkoule“ šmíruje „globálně“. S obzvláštním gustem vydírá právě „spojenecké elity“. Ty hromádky neštěstí se třesou strachy, co všechno na ně ví. Ví toho mraky. Ty kariéry jsou z kloaky, plné všiváren. Kázeň to umí absolutní. Rozum i svědomí vyřídí levou zadní. Buldočí nasazení, s jakým teď Německo rozvrací sama „Bundesmutti“, je exemplářem do čítanek. Tak koňskou dávku masochismu není co závidět.    

Jen psychopata neurazí už mantra, vyhastrošená za „evropské hodnoty“. Jak humbuk o lidských právech na oltář politiky, jež s nimi nakládá jako Herodes s nemluvňaty, tak její pragmatická slepota. Drogová závislost na talmudu z předminulého století. Nekalou reklamou kapitalismu byl už tehdy. Tím dál mu rychlík ujíždí dnes. Pro panstvo, jež o nás rozhoduje, je to však totem i kámen mudrců. Zblbnout takovým šarlatánstvím medicína, půlka z nás už je dávno pod drnem.   

Evropské elity nahradily atrapy. Vrší jeden propadák za druhým. Letos ta impotence dávala galakoncert. „Řešení“ migrační krize je vrcholným číslem.                   

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních týdnů alespoň z hlediska médií působila tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Tím, co tu kříží kordy, není marnivý vkus. I ten totiž tvarují hlavně sociální póly. Jejich obscénní rozestup. Propast, zející mezi faraonskou nadutostí – a skandální degradací na opačném konci. Proč je to právě migrační krize, co pod ten kotel přikládá ještě víc, není složitý hlavolam.

Přikládá pod něj už tím, co hrozí všem. Drtivé většině těch, koho srazily na dno džihád či „humanitární bombardování“, se dá pomoci jen v jejich ruinách. Klukovské tváře, vandrující Evropou, nezapřou jinou motivaci. Neprchají před peklem. Míří za snem. Za reklamním bludem „globalizace“, slibujícím roh hojnosti všude na Zemi. Na ty kluky však nezbyla ani práce, která uživí rodinu. A tak se pro to, co jim Kecal slíbil a nedal, hrnou tam, kde je ta slibotechna doma. Hlavní stan má sice v Americe. Ta ovšem nomádům, které uvádí do pohybu, spustila mříž. Přes práh nesmějí ani naftokraciím, platícím „Islámskému státu“ účty. Klokánkem masy, zjančené vidinou ráje, kde pečení holubi létají i do líné huby, je Evropa v klepetech „spojenecké věrnosti“.  

Sází ji to na sud s prachem. I kdyby v tsunami, které ji zaplavuje, nebyl jediný fanatik, zklamání, jež nomády nemine, to dožene promptně. A dodá tak cinknuté alibi i všemu ostatnímu, co by se jinak hájilo jen krajně prekérně. Počínaje mizérií, expandující Evropou už před migrační vlnou. Přes ještě víc odposlechů, kamer a konfiskace všeho, o čem je soukromí. Až po ještě snazší stigmatizaci každého, kdo vidí panstvu do karet, jako „extremisty“. A sekvestraci toho mála, co z naší už beztak „omezené suverenity“ ještě zbylo. Migrace a terorismus jsou přece „celoevropský problém“. Na ně má monopol Brusel. V „kádrovém pořádku“ Velkého bráchy.     

To už je téma pro pud sebezáchovy. Do ulic zatím žene hlavně ty, koho zradily mrákoty „sametu“. A „globalizace“ je bere hákem i v zemi, která už bídě uměla dát vale. Instinkt jim napovídá správně. Před nouzí i iluzí, zaplavujícími Evropu, jsou na ráně jako první. Jak v tlačenici o sociální dávky, tak o bídně placenou práci. Zeman je stéblem, jehož se ten „tekutý hněv“ chytá. „Kavárna“, posedlá revanšem, větří šanci. Z „pravdolásky“ už dědičnou monarchii neudělá. Komparz jí řídne třetí kosmickou. V kůl v plotě vysychá před očima. Tím víc se upíná k velmoci, jíž podepsala vázací akt. A klohní záminky pro její nátlak. Aby Hradu, nevládne-li mu knížepán, uložil bobříka mlčení. Hrobové ticho ke všemu, co uráží i zdravý selský rozum.  

„Antizemanovský podzim“ je hlavně o „kavárně“. O tom, co je zač. Jak moc ji řídí dálkový ovladač. O její kolaboraci až za hrob. O tom, jak na nás bez uzardění straží i plíživý totáč. Je to cizinecká legie. Doma, a ne v berberské poušti. Legie cizího kondotiéra. Na jeho ambasádě pečená vařená.    

Celá ta polarizace není o prkotinách. Ostnatý drát dělí zájmy. To, jak si vjíždějí do vlasů, však nic nevyřeší. Rvou se až o následky. Příčiny berou obloukem. Východiska tím spíš. Mlčící většině to neuniká. Proto mlčí dál. Chybí jí mluvčí. S programem, který před jádrem věci neuteče.          

To samé se podle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v této souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Svatoušci liberální fráze už nemají co nabídnout. „Reformní“ levice vzdala i reformy, které by kapitalismus polidštily aspoň trochu. Tím snáz si politiku pachtují citoslovce. Taková Marine Le Penová – a nejen ta – z nich skládá i celé věty. Témata, s nimiž si etablovaná politika neví rady, kolonizuje jedno za druhým. Orbán to dovádí i do praktických kroků. Už mu sekunduje i Varšava. Populismus, čmerhající doprava, nabírá sílu i jinde. Tamtamům, jež buší na poplach, chybí to hlavní. Umějí jen „hodnoty“, recept však nenabízí jediný. Půjde-li to tak dál, Evropu čeká jiná politická mapa. Už brzy..

Ta invaze bere atakem i terén, patřící dosud levici. Atrapy typu Syrizy nebo hnutí Podemos ho neubrání. Zkoušejí být těhotné napůl. Tomu, nač lanaří, kastrují prostředky. Vlastní ekonomický program nemají. A ani ho nehledají. Když na ně mamon zadupe, nafukovací svatozář se rázem hroutí. Aby to lidé, kteří jí dali hlas, schytali ještě hůř, než jak zněl původní plán. Tahle „nelevicová levice“ – řečeno s americkým profesorem Jamesem Petrasem – hrozí zdiskreditovat i tu, co levicová je.

Ta musí umět uniknout i jiné léčce. Ze strany „levice“ i „demokratické“ pravice, které za sliby chyby trestá ta, co na kurtoazii kašle. Ti, komu bere bavlnku mocenského monopolu, se pak rádi pasují na maják demokracie v sázce. Aby tím za vokalisty zaklínadel, která se lidem přejedla, zlanařili i skutečně demokratické síly. Levice, která ví, o čem je demokracie doopravdy, na tu udici zabrat nesmí. Tím by se odepsala definitivně. Teď to chce politiku vlastní provenience. Ke všemu, s čím si konkurence neví rady.   

Téma má ovšem i jiné dimenze. Hrozí snad obrat doprava jen od pasáků holých lebek? A co sutany, pakující se „restitucemi“ – a vábící na všelijaká „Te Deum“? Ta stínohra má prý i dozvuky, o nichž podhradí netuší. Například ve špičkách justice v širším smyslu, majících patent na výklad zákona. Právní autority, hájící státní zájem, se tam prý hlásí jen velmi obtížně. Na rozdíl od těch, co proti němu straní kléru. Je to opravdu až tak? Platí snad opravdu i dnes, že se tu tandemu kléru a pravice rezervuje vždy minimálně cosi na způsob blokační menšiny? A pokud to nejsou jen čerti na zdi, co má ta panská jednota za lubem? Triedr demokracie, jež nechce spáchat harakiri, nesmí vynechat ani podobná zákoutí.

Josef Skála      

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?

Z toho pokusu na lidech se zvedá kufr. Řecko vzali do EU jen proto, že je „jižním křídlem“ NATO. Dojnou krávou jeho zbrojovek zůstalo i pak. V podobě arzenálů, předražených nadoraz. Zbraní, co nemá ani spousta mnohem bohatších zemí. Například flotily ponorek. Za korupci, jež ty všivárny razítkovala, sedí pár ministrů dodnes. Zbrojaři, na něž to prasklo, schytali miliardová penále. Hvězdnou hodinou galerky byly Atény, přestavované pro letní olympiádu. Vedle „tunelu“, jímž je vydrancovala, bledne i pražská hokejová hala. Zločinu, který prochází, roste apetit. Ceny, urvané jednou ze řetězu, deformují celý trh. Grázlíkům to otevřelo zlatý důl. Účetní švindl, jenž ho roky zatloukal, psala americká korporace. Doma se řadí mezi Top 10. Jen pro peloponéskou galerku by si ruce nešpinila.

Žijeme v éře privatizace. „Znárodňují“ se jen manka. To řecké kostí exekuce, nemající v Evropě obdoby. Konfiskuje banky, přístavy i ostrovy. Započítává je za zlomek tržní ceny. Za „úvěr“, podmiňovaný drastickými škrty, vydává i prachy, sypané do konfiskovaných bank. Drtivá většina té „pomoci“ splácí úvěry, vyrabované včerejšími „tunely“. Řecko se mění v kolonii. Sociálně i vyzáblinou své „suverenity“. Cokoli souvisí s financemi – až po mzdy, důchody, zákony a vládní vyhlášky – podléhá cizí moci. Spousty vysokoškoláků to žene do emigrace. Holky, jež k promoci teprve míří, se prodávají za čtyři eura. Na hodinu. Na půl hodiny jsou k mání za dvě. Píšou-li to i londýnské Timesy, dá se na to vzít jed.

Bajka o „líných Řecích“ je pro duté hlavy. Ty moudřejší tuší zradu. Řecko je zkušební střelnicí. Polygonem zbraně hromadného ničení. Číhá i na příští kořisti. Perverzí neskrblí ani „genius loci“. Rodokmen evropské civilizace vede do Atén. Startovní bloky stavěl Solón. Tím, že Atéňany, upadlé do dluhového otroctví, vrátil mezi občany. Atény jsou i dějištěm dnešní premiéry. Ta mění dlužníka v nevolníka. Rodokmen tímhle směrem nadchne jen mamon a Lucifera.     

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii, mířící na radikály z Islámského státu?

Mein Kampf není jen o „židobolševismu“. Brousí si zuby i na ruské dary přírody. Pásla po nich i studená válka. Gorbačov s Jelcinem je sarančatům vydali. Gratis a s poníženou omluvou, že to trvalo tak dlouho. Milionům Rusů nadělili nouzi, nevídanou od války. „Uražení a ponížení“ se vzepřeli. Putin jim vrací naději i důstojnost. Rusko je zpátky v „koncertu velmocí“.

Předvedlo to už v Donbasu, masakrovaném spodinou pyšnící se nacistickými předky. V Sýrii decimované verbeží, kterou si Amerika piplá už od 70. let, je to i defilé vojenské techniky. Světu z ní lezou oči z důlků. Kápa „Islámského státu“ berou na ramena. Do oáz, které postavil Muammar Kaddáfí. Unipolární zvůle stříhá metr. 

Vražda ruského pilota je i pomstou za plameny, v nichž končí kolony ukradené ropy. Erdogan provokoval casus belli, do níž by rukovala celá NATO. Ta intrika zkrachovala. Muslimský bratr z Ankary, snící o trůnu osmanského sultána, se má na co těšit. Graduje ruská iniciativa. Cirkus, démonizující Asada, ztrácí dech. Diplomatické řešení konfliktu, které ten randál torpédoval, je na dosah. Putin, Lavrov a Šojgu je trio, které umí.

Kreml vyhraje, jen když změní i domácí scénu. Z politiky už oligarchy vypráskal. Vloží-li svoje miliardy tam, kde je ukradli, slíbil jim generální pardon. Etika s tím má problém. Oligarchové umí jen buranský konzum. Rusko je na křižovatce. Kudy z ní vyrazí, ovlivní všechny vektory.    

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček, uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Ta kaše je příliš horká, než aby se kolem ní dalo chodit po špičkách. Frustraci masy, vyhozené z kola „Výmarskou republikou“, nemusel také nikdo uměle hecovat. Byly však „živelné“ i její příčiny? Versailleský diktát? A pak i zákulisní, o to však vydatnější podpora scénáři, který Hitlera katapultoval za kancléře? Americké velké prachy v ní hrály často větší roli, než ty německé. Část z nich nacismus zfanfrněl natolik, že ho per partes chtěly importovat i domů. Většinovou zazobaných kruhů promluvil Truman z duše Truman i ve chvíli, kdy wehrmacht vyrazil na Moskvu. Onou sadistickou sentencí, že bude-li prohrávat Německo, musíme podpořit Berlín, kdežto Moskvu zase jen v opačném případě. Aby se, jak ten citát zní dál, oba navzájem co možná pomlátili. A plody sklízela Amerika, jíž se válka nedotkne. Nakonec stála i statisíce amerických životů, i když na vlastním území ne. Zisk, který byl osou plánu, to však americkému kapitálu vyneslo. Už z válečných zakázek, a tím více z poválečné rekonstrukce. Evropa na lopatkách byla snadnou trofejí. V roli americké filiálky – a v lecčem i faktické polokolonie –  ji to drží dodnes.

Kulisy se samozřejmě mění. Z toho, co se vrací do hry, však vane šokující podobnost. Frustrace muslimského světa, jenž se vydal na pochod, živelná je i není asi jako ta na dně „Výmarské republiky“. Prazdrojem je politika, již řídí hlavně Amerika i dnes. Nejen ta, která okupuje a vraždí, ale i ta schovaná za „ruku trhu“ a „rovných šancí“, jimiž ta pracka prý neskrblí. Oč víc jejích obětí to vyveze do Evropy, tím víc trablů i napětí to "starému kontinentu" nadělí. Oslabí ho konkurenčně a přiměje stáhnout chvost ještě víc.

Indicií, že jde o intriku, a ne čirý karambol, jsou mraky. Migrační vlna neproudí ze Sýrie, ale z utečeneckých lágrů v Turecku. Syřanů je v ní jen menšina. Pokud by „Muslimští bratři“, kteří tam vládnou, nechtěli, neproklouzne z nich ani myš. Mít Amerika a obskurní režimy, o něž se v regionu opírá, zájem tu vlnu zastavit, zasadí se o mír v Sýrii. Podpora hrdlořezů, kteří ji vyvražďují, však neslábne. Co chvíli proskočí i zpráva, zralá na velký skandál. Typu té o amerických vrtulnících, převážejících do bezpečí kápa „Islámského státu“, když se ocitla v kleštích ruských náletů a Asadových pluků. Že tu verbež podporují vším, co mají po ruce, Erdogan a monarchie Zálivu, je veřejným tajemstvím. Už je nevymítá ani ČT. Obama hází mrtvého brouka. Velení NATO jakbysmet.  

První šiky teroru, zakládané CIA, se s vnější podporou nacismu shodovaly i co do hlavního cíle. V afghánské válce šly po krku té samé zemi a zřízení, které měl sprovodit ze světa „plán Barbarossa“. Podobně jako s Hitlerem to však dopadlo už s Usámou a jeho belzebuby. Chátra, vypiplaná proti pokroku, obrátila zbraně i proti svým sponzorům. Bumerang, padající na křiváckou makovici, je jen otázkou času. Roosevelt z něj vyvodit závěry uměl. Hned a rezolutně. Teď se ten bumerang Americe vrací už dvě dekády. Ty, kdo jí vládnou, však moudrost Franklina Delano ne a ne políbit. Rizika příštích let to zjevuje v kapce rosy.   

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzejí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomiky EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…

Jistěže je to kolosální průšvih. A bude už jenom větší, dokud se nenajde kuráž nazvat věci pravým jménem. Škatulky, které si panstvo vydržuje jako „hlavní proud“, pindají jen o změti „disproporcí“. Ty jako by spojovala nahodilá synchronie, kauzální předivo však ne. Kdo si ty brýle mámení nesundá, ani když jde spát, civí jak tele na vrata i na každý novotvar. Většinou mu ho objeví až bulvár.   

Kasino „virtuální ekonomiky“ umí lumpárny, z nichž se otevírá kudla v kapse. Žába na prameni se však rozvaluje tam, kde ji načapal už Marx. Tkví v nadvýrobě kapitálu. Zisku z cizí práce, nadrženého na další zhodnocení. Čím ví ho je – a oč větší má apetit – tím víc to nutně drhne i v celém parazitním. Ta samá harpagonská mánie si totiž zmenšuje i hřiště. Solventní poptávku po reálných statcích, a ne skořápkářských „derivátech“. Tou poptávkou je hlavně kupní síla všech, kdo za drtivou většinu svých peněz, ne-li úplně všechny, jedí, bydlí, oblékají se a pořizují jiné statky, saturující skutečné lidské potřeby.  

Tahle „disproporce“, dokud trvá, si na drama zadělává železnou logikou. Když ji Marx nazval „krizí z nadvýroby“, mínil tím přebytek kapitálu – a ne kaviáru i pro všechny subsaharské krky. Dřív přicházela jen jednou za čas. Podhradí bolela celé. V zoufalce měnila i část honorace. Jen co však pracka trhu po „bublinách“ uklidila, nastal čas oživení a růstu.

Po krizi, spuštěné krachem Lehman Bros., už nehrozí. Tady už pracka trhu uklízí jen na dluh. Mrzačí jím i život příštích generací. Splatit se stejně nedá. Poslední nový trh, který byl na planetě k dispozici, daroval mamonu Gorbačov. Krize z nadvýroby kapitálu zcepeněla v permanentní stav. Mix asociálního darebáctví a „morálního hazardu“ ji zahání i do tkání, které dříve míjela. Dno dluhové pasti je na dohled. To absurdní drama blokuje i technologický pokrok. Vpustit ho všude tam, kam zatím nesmí, zruší přes čtyři pětiny pracovních míst. Ekonomice, řízené lidskými potřebami, to dá gigantickou šanci. Pro "tunel" z cizí práce je to zakázané ovoce. Ten škudlí i na dřině, která mu vynáší.

To panorama je tak i na jiné téma. Marx artikuloval i je. Řeč je o rozporu produktivních sil a produkčních vztahů. O hranici, za níž se ty druhé mění v chomout. O tom, jak ho ty první musí rozbít. Nic jiného jim nezbývá ani dnes. Lidskost a pokrok dostanou znovu šanci až pak.   

Marx napsal brilantní manuál. Nejenom o tom, co bude potom. I o tom, co žene do pasti kapitál, dokud to nevzdal. Pro konjunkturální třasořitky je to svatokrádež. Tím útrpnější z nich čiší bezradnost.              

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „… je střídání hegemona nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států mohou projevit na mezinárodních vztazích?

Oskar má – kamarádi jsme už od mládí – svatou pravdu. Velkou válku si asi sotva přeje i Amerika. Přijít však o rentu hegemona, obrátí ji to vzhůru nohama. Co vše je s to riskovat, však ví jen sama. Tím důležitější je síla zemí, která ji drží v šachu.    

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Sanders nemá za sprosté slovo ani socialismus. Na soupisce prezidentských kandidátů je to průlom. Světové bezpečnosti asi prospěje, vyhraje-li nová tvář. Jeden z těch, kdo na rukou nemá krev a nemusí se vylhávat. Samo o sobě to zárukou sice není. Úplně jinou politiku, než jakou vstoupí do análů, sliboval i Obama. Trump je sice komediant. Někdy to žene hodně přes čáru. Balík, na němž sedí, je však i příslibem jisté nezávislosti. Přišel k němu navíc tam, kde to krví a střelným prachem nepáchne. Postavám typu Clintona či Obamy ten backing chyběl. Mamon i „neokons“ si je ochočili o to snáz. Pramálo dobrého se dá čekat od madam Hillary, siamského dvojčete "liberální" fáze a krutosti. Dost možná právě proto si však kruhy, které jsou reálným suverénem Ameriky, posadí do Bílého domu právě ji.          

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

S migrační krizí si z těch, koho za to platíme, neví rady nikdo. Horká brambora rodí jen rituální žvást. Germánům, atakujícím starý Řím, jeho kultura imponovala. Mešity, oblbující muslimskou mládež, to tak nevidí. Sluníčkáři by měli číst aspoň Sajjida Qutba, zakladatele Muslimského bratrstva. Jeho „Milníky na cestě“ vyšly roku 2013 i česky. Pasují se na „všeobecnou deklaraci proti vládě lidí ve všech podobách“. „Vrátit Boží moc Jemu samému“ smí podle nich jen islám. To mu prý dává i právo na džihád proti všem, „kdo vládnou lidem pomocí zákonů, které sami vymysleli“. Na „zničení království lidí a nastolení Božího království na Zemi“. To není jen rukověť „polních velitelů“, přikazujících utínat hlavy na kamery. Fakticky je to i státní ideologie šejků, utínajících je z moci úřední.

Říct setinu toho, co Qutb, kdokoli razí emancipaci, a ne temno, srazí ho minarety „pravdolásky“ mezi štvanou zvěř. Nad totalitním krédem „zkurvysynů, ale našich“, však žádají mhouřit zrak. Rizikem přitom není jen infiltrace „Islámského státu“. Jen v Rakousku se například už ví, že mu tam migrace vyvezla na deset tisíc tuberkulóz. Umí se šířit jako lavina. Celkové náklady léčby na hlavu tu činí šestimístnou cifru. V eurech, a ne v korunách. Zatáhne je, až by dopadly i na nás, některých z člobrdů v tísni?

   Soutěžit v „toleranci“ k intoleranci je idiotský dostih. Autodestrukce našeho kontinentu však začala už dřív. Moderní evropská civilizace je unikátní kompromis. Přes ploty studené války si ho vynutil Východ. Zkrátka nepřišel ani Západ. Jak v podobě relativního sociálního míru, tak víc než šesti dekád bez velké krize. „Malta místo Jalty“ vylévá s vaničkou i dítě. Hrotí sociální póly. Šíří „pracující chudobu“. Bídníky, s nimiž se jako s lidmi nepočítá, vrací z muzikálu zpátky do ulic. S vyhnanci, jimiž nás zásobuje Erdogan, je to třaskavá směs.              

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

Postavy, vybočující z nudné šedi, má česká politika jen čtyři – Zemana, Klause, Babiše a Kalouska. Vybočují z ní ovšem jen verbálně. Program, troufající si na víc, nemá ani nikdo z nich. Česká politika se smrskla na guberniální správu.  

Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám nebo případným otřesům ve vládní koalici či vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a prootiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?

Dinosauři „sametového“ švindlu budou ztrácet dál. Vadne i svatozář fanklubu, který si vydržuje miliardář. Hlad po „železném koštěti“ budou pást hlavně ti, co na parlamentní imunitu nedosáhnou. Na subjekt, schopný arénu přeorat, to tu zatím nevypadá.

Boj o výkonnou moc – v centru, krajích i komunálu – tak asi zůstane holomajznou o prachy. Politiku to lidem odcizí ještě víc. Apatie i pohrdání tak zřejmě porostou až do chvíle, než nás vše, co se mete pod koberec, dožene. Pokud do toho nikdo nehodí vidle včas, koledujeme si o parádní mazec.       

Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Babiš je sice generalissimem impéria, propojujícího byznys, státní moc i média. Ambice jako Berlusconi nebo Chodorkovskij však asi nemá. Politiku i média bere spíš jako to, co ho má posílit ekonomicky. Zájmový konflikt mezi holdingem, který mu říká pane – a státní kasou, jíž šéfuje – však tématem pro drobnohled nesporně je. Tak jako všechny mediální oligarchie, napojené na velké prachy. Ne-li rovnou na cizí erár. A jeho „služby“.

Tím, co jde naší svobodě po krku, je bludný kruh, v němž střečkuje zisk z cizí práce. Obludárium jeho akumulace. Civilizační degradace, k níž vede. Arogance, s níž si to dílo zkázy vynucuje. Servilních posunků, s níž se jí poklonkuje. Zprava i „zleva“.   

V příštím roce by se měl konat také volební sjezd KSČM. V některých médiích se už objevilo, že byste chtěl usilovat o post předsedy strany. Jaká je situace? Předpokládám, že asi jednáte o podpoře v regionech.

O mém „chtění“ to není. Já sám se kamkoli drát nemám ve zvyku. Dnešnímu vkusu to vyzní staromódně. Počátkem všeho, zač jsem kdy v politice odpovídal, byla nabídka těch, kdo mě znali zblízka. Právě tak je to i tentokrát.

Většina stran, zbavených vládnoucí role, se schovala za jiný štít. Volný pád do nicoty to jen zrychlilo. KSČM si ten manévr odepřela. Důstojnou pozici má jak v domácím i Evropském parlamentu, tak v exekutivě dvou třetin krajů. V „euroatlantickém“ světě je to unikát.

Vděčíme za něj víc, než si mnohdy připouštíme, i generacím před námi. Jak té z prahu 20. let, schopné přečíslit socdem už na ustavujícím sjezdu. Tak think-tanku KSČ, který hrál na levici první housle až do Mnichova. Tehdejší Lidový dům lavíroval hlavně vůči němu. Tím spíš to platilo o „československé cestě k socialismu“, přervané až studenou válkou. Navzdory všemu, čím nám šla po krku, byl průlomem pokroku i ten, který tu byl. Co vše se i zpackalo, je na jinou debatu. U nás má levice, jež se neprodává, kořeny mnohem hlubší, než ve většině jiných zemí. Vyschnout by je nechal jen cvok. Poptá je právě vše, co nás čeká. Za trucpodnik „nostalgie“ to vydává jen neurvalá pavlač.

To, kam to spěje, mění kritéria. Teď roste hlad po cestovní mapě změny, a ne jen po blechách, vychytaných z lejster eráru. My ale zatím bez boje odevzdáváme i témata, jimiž dříve levice skórovala. Privatizuje si je levou zadní konkurence, již mají dávno hnát na hrách. Lidem to nesedí plným právem. Změna už odklad nesnese. Nominačních konferencí jsem stihl už přes deset. Gaudium nad tím, jak to vedeme, tam zaznělo jedno jediné. Ty, kde byli další stoupenci změny, dopadly obdobně. Tím živější podporu má i to, co navrhujeme. Jiná radikální opozice, schopná politikou skutečně pohnout, tu není. Tím víc si ta, která tu šanci má, zaslouží polít živou vodou. O tom, a ne čemkoli banálnějším, by měl být náš květnový sjezd.       

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?

Jedna z koncepcí to vidí očima, z nichž mrazí. Světové války uvádí čtyři, a ne dvě. Za třetí označuje tu „studenou“. Krev sice tekla na bojištích třetích stran. Fakticky to však byl střet protikladných supervelmocí a bloků. Tomu, co umějí jen světové války, odpovídá i výsledek. Gorbačov podepsal kapitulaci, gumující Východ z politické mapy.

Čtvrtá světová válka, tvrdí ta samá verze, běží v posledních letech. I teď sice jen na frontách „proxy wars“, „válek rukama zástupců“. Znovu však coby aréna, kde si to rozdávají geopolitické póly. Hlavně v Sýrii a na Ukrajině. Něco na tom je. Mezi „proxy wars“ – a světovou válkou se vším všudy – je však i diametrální rozdíl. Ta druhá by byla o „buď – anebo“. Konvenční arzenál by asi zůstal jen uvaděčkou.

Anglická zkratka pro „vzájemně zaručené zničení“ zní MAD. Tedy „šílený“. Riziko zaručené sebevraždy drží v šachu i dnešní šílence. Jak v barvách „neokons“, tak „liberálních intervencionistů“, praštěných leckdy ještě víc. Rusko a Čína nebrání jen svou suverenitu. Odveta, hrozící šílencům, je i naší vozovou hradbou. Moskvu a Peking za ni ostouzí jen beznadějný blb.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Doubrava: Potápět lodě s migranty! Přišli pro sociální dávky, krádeže a loupení. Americký zločin v této zemi. A Dienstbierovy kecy, cigáni, sluníčkáři, Uhl a Šabatová…

16:04 Doubrava: Potápět lodě s migranty! Přišli pro sociální dávky, krádeže a loupení. Americký zločin v této zemi. A Dienstbierovy kecy, cigáni, sluníčkáři, Uhl a Šabatová…

ROZHOVOR Senátor Jaroslav Doubrava nechodil kolem horké kaše o ostře se vyjádřil k problematice imig…