Do Bílého domu ve Washingtonu nastoupí republikán Donald Trump. Jak by mohla vypadat jeho zahraniční politika?
V každých volbách, nevyjímaje americké prezidentské, je jedna věc předvolební rétorika a druhá reálná politika. V kampani bylo řečeno, pravda, mnohé, ale politika se teď bude hlavně vytvářet podle toho, jaký tým si Donald Trump zvolí a jak bude nucen manévrovat ve vztahu k různým zájmovým skupinám a k americkému Kongresu. Je ale pravda, že konkrétně v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky je Trumpův výběr asi omezenější, protože už před volbami dala najevo řada prominentních zahraničněpolitických a bezpečnostních expertů, že je pro ně Trump svojí politikou a rétorikou nepřijatelný. Kontury toho, jak bude Trumpova politika vůči světu vypadat, uvidíme konkrétněji tak v půli příštího roku. Rozhodně bych zatím nedělal závěry ve smyslu, že půjde o dramatickou změnu v americké zahraniční politice. Musíme vyčkat.
V jeho předvolební rétorice nicméně padlo několik předsevzetí. Vstřícná politika vůči Kremlu, tvrdší boj proti islámskému extremismu a dostavění vyšší zdi na hranici s Mexikem. Lze očekávat, že jimi naplní i svou reálnou politiku?
Budu stále opatrný. Nicméně jedna věc je podle mě zásadní. Donald Trump oslovil určitý segment populace USA, který je nespokojený s establishmentem, se svou sociální situací a tak dále. Pokud chce tomuto elektorátu dát v průběhu svého prezidentství, což jsou pouhé čtyři roky prvního období, nějaký hmatatelný důkaz, že se jeho situace zlepšila, tak na to musí dát peníze. Takže počítejme. Současná angažovanost USA ve světě je enormní. Války v Afghánistánu a v Iráku dodnes přišly americký státní rozpočet na čtyři biliony dolarů, což propočítali experti z Harvardu. Dokonce uvádějí, že horní hranice by mohla být až šest bilionů. A když si uvědomíme, že americký dluh je davetenáct bilionů dolarů, tak jde o poměrně velkou částku. To může Trumpovi a americké politice svazovat ruce z hlediska nějakých zahraničních aktivit, intervencí a tak dále. Spíše se může snažit více investovat peníze doma a tím snižovat zahraniční angažmá USA. Risknu hypotézu: Trump může usoudit, že tam, kde nebudou bezprostředně ohroženy strategické zájmy USA a kde USA nebudou vidět nějaký benefit, tak se tomu nebudou věnovat tak intenzivně jako dnes. Můžou to být Blízký východ či Ukrajina. Uvidíme.
Opravdu si myslíte, že se Trump vymaní z objetí vojenské lobby a bude se mnohem více zabývat vnitřní, například sociální, politikou USA?
Vliv vojensko-průmyslového komplexu je v USA velký, to je zcela evidentní. Dwight Eisenhower to skoro před šedesáti lety lety naznačil zcela jasně, když odcházel z Bílého domu, a nic se na tom nemění. Přední americký bezpečnostní expert Robert Kaplan nicméně přišel ještě v srpnu letošního roku se zajímavým závěrem, že americká střední třída, která většinou dosud podporovala vojenské intervence ve světě, to nyní nemusí úplně podporovat, resp. tolerovat. Prostě proto, že chudne a toto může považovat za nerozumnou politiku, která dopadá i na ní. Trump, pokud chce vyhrát ještě druhé volební období, musí tyto nálady obyvatelstva reflektovat. Myslím si, že to jeho politiku ovlivňovat může.
Myslíte si, že donutí evropské spojence, aby dávali v rámci NATO více financí do svých armád?
Vše se točí okolo výdajů na obranu a závazku dávat na ně dvě procenta HDP. Summit NATO ve Walesu v roce 2014 to formuloval jako závazek. Neměli bychom ale být moc překvapeni tím, co Trump říká, Evropané byli varováni a peskováni mnohem dříve. Vzpomeňme třeba na bývalého ministra obrany Gatese. Ten americké spojence v Evropě varoval, že jejich politika vede k demilitarizaci a odzbrojení Evropy.
Na druhou stranu si nejsem úplně jist, jestli jsou evropští spojenci úplně připraveni, aby dávali dvě procenta HDP na vojenské rozpočty. Jednak je v tom svazují ekonomické problémy, které mají. Dilema – tanky nebo máslo – tak bude politicky vždy velmi ošidné. A pak si nejsem jist, nakolik by některé země byly schopny absorbovat v resortech obrany tak obrovské balíky peněz. V případě Česka se jedná zhruba o sto třicet miliard korun. Na druhou stranu je pravda, že je nadále neúnosné, aby Spojené státy pokrývaly rozpočet NATO z osmdesáti procent. Na konci studené války to bylo fifty fifty, padesát na padesát, mezi Evropu a USA. Když si ale vezmeme souhrn vojenských rozpočtů evropské (zatím) osmadvacítky, tak se dostáváme někde k hranici sto osmdesáti až dvou set miliard eur za rok. Takže je i namístě uvažovat spíše o tom, zda výrazně nezefektivnit vynakládání těchto nemalých finančních prostředků v rámci Evropy, když vojenské schopnosti jsou za tyto peníze řádově několikanásobně menší než v případě USA.
Psali jsme:
Někteří politici stále hovoří o evropské armádě. Jak na tuhle možnost nahlížíte?
O evropské armádě se sice vede určitá debata, zatím bych ale řekl, že je to jen určitá vize. Určitě je namístě o možnosti vzniku evropské armády přemýšlet. Jedná se ale o postupný a nelehký proces. Začít se třeba musí s tím, že Evropa potřebuje větší strategickou autonomii, proto dobře rozumím společnému prohlášení, v této věci, našeho a francouzského ministra zahraničí. Důležité je mít takové schopnosti a kapacity, které Evropě umožní rychle zareagovat i v oblastech, kde má bezprostřední strategický zájem, a kde ho třeba nemají USA. Je to jednoznačně otázka Afriky, hlavně severní Afriky a Sahelu, a časem určitě i Blízkého východu. Evropa je sice globální mocností bez státu, ale se společnou měnou. Logicky by se k tomu mohla přidat i společná armáda, která by se mohla v tomto nejistém světě stát pro Evropu i dalším významným integračním prvkem.
Rusko, jakož i Čína, posilují své vojenské síly. Nicméně jsou obkroužené americkými vojenskými základnami. Je v pořádku, když je kvůli Krymu a Tibetu považujeme za protivníka či drsněji nepřítele, ale v ekonomických vztazích bychom se chtěli přátelit? Jedno vytváří ministerstvo obrany a NATO, druhé vyžadují zájmy malého Česka. Jak vy vnímáte tyto nesouladné pohledy, potažmo protiklady?
Podobné protiklady existovaly i za studené války, kdy se svářel princip obchodních zájmů a zájmů politických a bezpečnostních. Myslím si, že dnes tomu není jinak. Psal jsem o tom v jedné své studii, kdy Američané ve vztahu k Číně řeší dilema – jak s ní výhodně obchodovat a zároveň jí geopoliticky zadržovat. Objem obchodu USA–Čína se přitom počítá v řádech stovek miliard dolarů ročně a neustále stoupá. Realitou současného globalizovaného světa je, že někoho musíte považovat za soupeře i partnera zároveň. Jde pak o to nastavit mechanismy spolupráce, které mohou minimalizovat neshody nebo jim předcházet. Za pozitivní vnímám mechanismy jako je třeba platforma G20, kde kolem pomyslného kulatého stolu sedí dvacet nejsilnějších světových ekonomik. Existuje také řada bilaterálních formátů i mezi USA a Čínou, kde se řeší komplikované otázky obchodních a bezpečnostních vztahů.
Nicméně globalizovaný svět se, na druhou stranu, levných čínských výrobků bojí. Třeba v případě oceli už dnes dávají evropské ocelárny jasně najevo, že dotovaným cenám této suroviny z Číny nebudou moci konkurovat. Myslíte si, že volání po návratu těžkého průmyslu do USA a Evropy je dnes vůbec možné uskutečnit?
Nejsem ekonom, ale přesto řeknu svůj názor. Nemyslím si, že deindustrializace Evropě a USA moc pomohla. V případě Česka je vidět, že je dobře, že zde je průmyslová základna, která zde byla vždy a stále existuje. Jsem rád, že jsme nepodlehli iluzi, že se všichni vrhneme na služby. Musí zde být reálný sektor, který vyrábí nějaké hodnoty.
Je jasné, že třeba pro některé oblasti USA, které byly závislé na automobilovém průmyslu, byla masivní míra deindustrializace zničující. Přinesla s sebou sociální napětí a rozpad měst. Vezměme si například zadlužený Detroit. Z tohoto hlediska měla být otázka zachování průmyslové výroby v některých zemích promyšlena více. Jakkoliv rozumím argumentu, že některé výroby je lepší mít v Číně nebo v Asii. K tomu ale dodám, že v Číně se budeme střetávat stále více s faktem, že průměrné mzdy budou s ohledem na ekonomický růst zákonitě stoupat a míra výhodnosti přenést tam nějaké výroby, třeba z Evropy, nepotrvá věčně. To se týká i dalších rozvíjejících se ekonomik, které budou postupně nabývat na síle, poroste v nich střední třída. To bude další výzva pro svět.
Takže bychom si měli hospodářskou výrobu hýčkat a do budoucna naopak navracet do našich zemí alespoň část těžkého průmyslu?
Vidím to zase ještě z jiné stránky. Důležité je, abychom v Česku měli průmyslová odvětví s vysokou přidanou hodnotou. To je naprosto zásadní. Tedy nejen montovny, ale i výroby, které kopírují současné moderní trendy z hlediska těch nejvíce rozvíjejících se odvětví. Prostě hi-tech. Je důležité, aby tyto trendy Česko zachytilo. Je dobře, že jsme v pelotonu zemí, které chtějí profitovat ze čtvrté průmyslové revoluce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
