Minule jsme se bavili o záměru premiéra Bohuslava Sobotky, který ho upřesnil na zahájení týdenní porady českých velvyslanců. Prý by všechny země, které neplatí eurem, mohly mít pozorovatelský status při jednáních ministrů financí eurozóny. Protože předseda vlády očekává, že Francie a Německo budou usilovat o větší integraci a posílenou spolupráci eurozóny v celé řadě oblastí, musí prý Česko diskusi pozorně sledovat a nesmí dopustit, aby v eurozóně vznikala rozhodnutí, která na něj budou mít dopad, zatímco je země nebude mít možnost ovlivnit. Mohou nečlenové eurozóny jen pouhým sledováním nějaké rozhodnutí ovlivnit?

Popravdě řečeno – nemohou. A ani by nebylo správné, aby nečlenové eurozóny eurozónu nějak ovlivňovali. Vždyť vezměme v úvahu, že my se dnes bouříme proti kvótám na imigranty, protože máme pocit, že tvrdé jádro eurozóny rozhodlo o nás, a přitom my sami coby nečlenové bychom chtěli ovlivňovat členy eurozóny?! Není to úplně stejné?

A k tomu opět dodávám: Nezapomínejme, že samotné členství v eurozóně vůbec není zárukou nějaké ekonomické vzpruhy. Čeští politici to berou strašně nerozumně, totiž politicky a marketingově. Ale racionálně a ekonomicky není pro nás euro výhodné. Prostě náš poškodí. A když se mě zeptáte na důvody, přesně vám je vyjmenuji – od negativního vlivu na produktivitu práce přes úrokové sazby, vliv na cenovou i mzdovou hladinu, konkurenceschopnost, náchylnost k finančním infekcím až po veřejné finance ve vztahu k sanování problémových ekonomik. Zatímco když se zeptáte nějakého politika, proč bychom podle něj měli mít euro, bude vágně blekotat něco o tom, že „musíme držet krok“, „je to jiná liga“, „tam se dělá politika“, případně „jiní také mají euro“ a bla bla. Racionalita veškerá žádná, jen emotivní výlevy.